Uvítání stážistů
1.9.2015, úterý
Jde do tuhého. Čas na
aklimatizaci vypršel a Rada volá. V 8:45 máme sraz v budově Justus Lipsius, což
je ústřední budova Rady, kde se konají summity, tiskové konference a jiné
srandy, které zatím znám jen z televize. Vyrazila jsem radši už v 8, i když
cestu už jsem si včera prošla, takže ztratit bych se neměla. Kdo ví ale, jak to
bude vypadat po ránu, když všichni Bruselané potáhnou do práce?
Nu, vypadá to zhruba tak,
že takový Bruselan obecný nasedne do auta či na kolo, vyjede do úzkých ulic,
tam se zasekne v koloně, kde mezi zablokovanými dopravními prostředky nakonec
jako jediný smějící se vítěz kličkuje chodec (tedy já), kterého hřeje u srdce,
že krom nezanechání uhlíkové stopy bude ještě v práci mnohem dřív, než ti
lenoši v Mercedesech.
Postupem času zvažuju upgrade na cyklistu, ale ještě tomu
dám tak týden pozorování. Navíc, Aurélie mi říkala, že mají nějakého známého,
který kola prodává, ale teď je zrovna na dovolené v Indii. Což je naprosto
ideální. Než se vrátí, já se aspoň rozmyslím, jestli se do tohohle ranního
marastu opravdu chci zapojit jako účastník silničního provozu.
Jak jsem byla celá
vystresovaná, šla jsem samozřejmě děsně rychle, takže jsem před Justus
Lipsiusem (dále JL) stála už v 8:20. Hm. Normální člověk by asi zašel za
ochrankou, co stála u vchodu, a zeptal se co teď, kam jít, na koho se obrátit…
Veronika si radši sedla na obrubník a čekala, co se bude dít a zda se třeba
budova nerozestoupí, aby do ní mohla vstoupit a nemusela se při tom s nikým
bavit. Asi nemá cenu rozmazávat, že k tomu nedošlo, nicméně za zhruba 15 minut
se objevilo asi 5 mladých lidí, kteří vypadali lehce vyjukaně, takže jsem je
zkušeně odhadla za své budoucí kolegy a připojila se za jejich hlouček. Oni už
to pak s ochrankou vyřídili, všichni jsme se prokázali občankami, nějaká paní
nás kamsi francouzsky navigovala (moje francouzština je zhruba na úrovni
"omelette du fromage", ale vypadalo to, že jedna ze stážistek jí
rozumí, tak jsem poslušně následovala ji) a za chvíli už jsme na security
checku projížděli své kabelky rentgenem. Nikdo u sebe neměl bombu, takže jsme
se vydali dál do obří vstupní haly, kde byla z nějakého důvodu rozestavěná
plážová lehátka. Tam už se formoval hlouček, tak jsem šla postávat k nim.
Vypadalo to, že už se všichni mezi sebou víceméně znají (předpokládám, že díky
včerejšímu posezení u piva, na které se mně nepodařilo dorazit) a se mnou se
nikdo nebavil, ale takový už je můj úděl.
Ve stanovený čas (8:45)
dorazili lidé z Traineeship Office a začali nám rozdávat nalepovací badge,
které jsou platné jen na dnešek a opravňují nás k pohybu po budově. Pak nás
naskládali do výtahu, který jsem absolutně nepochopila, protože budova JL se
očividně neskládá z pater 1, 2, 3, atd, ale 01, 02, 10, 20, 35 (!), 40, atd.
Cože?
V konferenční místnosti,
do které nás zavedli, jsme měli každý přidělené místo, označené jmenovkou a
tašku s uvítacím balíčkem (tuna papírů, prospektů, map a průvodců po Bruselu).
Usadili jsme se a dlouhý den plný přednášek mohl začít. Všichni tři
koordinátoři stáží nás postupně uvítali, představili se, hodili do placu pár
povzbudivých slov o tom, jak si to všichni děsně užijem (ačkoliv zábava asi
bude probíhat víceméně mimo úřední hodiny) a pak už se střídal speaker za
speakerem. Trainee z minulého semestru, vedoucí sekuriťáků,… Všichni měli
co říct, ať už o mimopracovních aktivitách, o rozdělení orgánů EU, a nebo o
tom, jak to chodí v kantýně, jak správně sedět u stolu a kde jsou
nejbližší nouzové východy. O přestávce jsem se společně s francouzskou
překladatelkou vydala zpět do atria, nechat si vystavit plastový badge, který
už mi zůstane celou dobu. Na akreditaci si mě vyblejskli (ještě větší fešanda
než na občance) a do dvou minut už jsem měla na krku oranžový důkaz toho, že
jsem teď na 5 měsíců součástí kolektivu.
Celý den pokračoval
v tomto duchu, tzn. další přednášky, tentokrát od lidí z městského
úřadu, kteří nás strašili, že když se nezaregistrujeme na radnici, dostaneme
pokutu, až příště přijedeme do Belgie. Jako poslední bod společného programu
byla prohlídka budovy, takže jsme vyfasovali dvě průvodkyně, které nás protáhli
labyrintem nepochopitelně očíslovaných pater a chodeb, ukázaly nám, kde je
posilovna (protože to je nejdůležitější!), kde se fotí papaláši s Donaldem
Tuskem, a pak nás zavedly zase zpátky do konferenční místnosti, kde si nás pro
změnu přebral někdo jiný. Nastal totiž čas, aby byl překladatelský tým odtržen
od zbytku stáda a zaveden na své pravé místo – do budovy Lex. Tam budeme
separováni po zbytek stáže, protože jsme… uhm, speciální? Chtěla jsem říct
méněcenní, ale nechám to bejt.
V Lexu si nás
rozebrali lidi z našich oddělení. Pro mě si přišla blondýnka Mariana, se
kterou jsem ale neměla čas si moc pokecat, protože mě jen zavedla za šéfem
oddělení Karlem-Heinzem Walkerem. Z toho jsem byla trochu zmatená, protože
na mě mluvil česky, ale očividně Čech nebyl, tak jsem mu radši rovnou začala
odpovídat anglicky. Vypadal z toho trochu zklamaně :D Pak mi říkal, že je Němec
(obviously), ale překládá tu už 25 let z francouzštiny a dodělal si i
angličtinu a češtinu. Docela borec…
Řešili jsme, kde budu mít
kancelář, protože jaksi momentálně žádná nepřebývá, ale mohla bych se dočasně
usídlit v kanclu jednoho kolegy, který si zrovna předevčírem nalomil
obratel a 3 měsíce musí být doma. To zní trochu morbidně, ale kdo by odmítl
svou soukromou kancelář s prosklenou stěnou?
Karl-Heinz mě ještě provedl po oddělení, představil pár
lidem (už jsem jejich jména zase úspěšně zapomněla, jak je mým zvykem) a pak
jsme se snažili nalogovat do počítače. Můj login ale očividně nefunguje, takže
jsme po zbytek dne naháněli lidi z helplinky, aby mi zařídili přístup,
protože jinak jsem tu zcela zbytečná. Tím jsme víceméně zabili celý čas mé
„pracovní doby“, takže v pět jsem byla propuštěna domů. Tak to nebylo tak
zlé! Na první den… Zatím dobrý.
Žádné komentáře:
Okomentovat