Merkelová a mičuda

Merkelová a mičuda

23.09.2015, středa

Vzala jsem to se sportem zodpovědně a dnes po práci šla pro změnu na volejbal. Poprvé je to zadarmo a pak stačí zaplatit 10 euro na celou dobu trvání stáže, což je de facto zadarmo, tedy aspoň pokud se mé zdroje informací nemýlí. To by byla jedna informace z dneška.

Ta druhá je, že se v Radě koná summit, takže je celý Schuman zas jednou zabarikádovaný, na kole se tam projet nedá, pěšky se člověk prodírá davem lidí, auta a další dopravní prostředky ani nepřipadají v úvahu. Všude je milion policajtů, neustále po mně někdo chce vidět badge a obecně je nemožné dostat se dnes kamkoliv včas. Hlavy států začaly přijíždět do budovy JL kolem čtvrté odpoledne a Callum byl tak laskavý, že nás pozval do své pracovny, kde má pěkný výhled na vchod, kterým budou kancléři a premiéři vcházet dovnitř. Ti, kdo se tedy mohli z práce utrhnout dříve než v 5, se k němu nahrnuli na čumendu a měli šanci spatřit Merkelovou, Hollandea a další papaláše. Já jsem dorazila až ke konci, takže ano, viděla jsem několik politiků, které jsem neznala, jejich obrněné vozy a konvoje policistů, které je doprovázely, ale žádné velké vzrůšo.

Radši jsem popadla svůj uzlíček sportovních potřeb a sjela do minus druhého patra do tělocvičny. JL je stejně zajímavá budova… Na pátém patře se přerozděluje 120 000 uprchlíků a v podzemí se stážisti honí za mičudou.

Já a Anja (ze slovinského překladatelského oddělení) jsme byly na místě činu první, tak jsme si začaly pinkat spolu. Já doufala, že to za těch pár minut nějak vstřebám, protože volejbal a míčové hry obecně mi nikdy nešly a spíš jsem byla expertem na to, jak se míči vyhnout než jak ho trefit. Život jde ale dál a je třeba jisté věci přehodnotit, takže jsem s veškerou vervou nastavovala všechny své končetiny a snažila se přijít na to, jak míč efektivně nasměrovat tam, kam chci já a ne tam, kam káže zákon chaosu. Po chvíli jsem měla pocit, že už to docela dávám, a když se k nám začali připojovat další hráči (sporťák Vincent, Ital Andrea, který je sice trochu silnější, ale jeho podání dokáže zabít na 50 metrů, nádherná Španělka Irene, postarší mrňous, který nám oznámil, že tenhle tým koučuje, a další asi 3 lidi z permanentních zaměstnanců Rady), říkala jsem si, že to bude totální procházka růžovým sadem. Zkoušela jsem si podání, smeče, nahrávky… všechno v cajku. Pak ale přišlo rozdělení do týmů a hra na ostro a najednou se to všechno někam ztratilo.

Postavila jsem se na značky a zas jsem byla ta neschopná středoškolačka, kterou si do týmu vždycky vybírali jako poslední. Odehráli jsme několik zápasů a týmy se různě střídaly a lidé v nich prohazovali, ale kde jsem se vyskytla já, byl výsledek předem jasný. I styl hry začal připomínat naše gymplácké zápasy, kdy soutěživé volejbalistky Martina, Řehy, Marta a Káča lítaly po celém hřišti a s odhodlaným řevem braly míče, které letěly na podobná nemehla, jako jsem já, takže nejlepší taktikou bylo opravdu uhnout se a nepřekážet.

Svou exhibici sportovní neschopnosti jsem zakončila tím, že jsem si nechala míč naletět přímo do malíčku, který se do pár minut zvětšil na dvojnásobek obyčejné velikosti a nešel ohnout. Usoudila jsem, že je čas vyklidit pole. Bojovala jsem statečně, o čemž svědčí mnohé modřiny a napuchlý prst, ale některé souboje nelze vyhrát. Aspoň ne napoprvé.

Nicméně, na pozitivní notu; všichni byli milí. I když jsem to sebevíc kazila, snažili se mi aspoň občas přihrát. Nabídli led na obložení prstu. Pochválili, když se náhodou něco povedlo. Boj tedy nekončí. Počkám do zítra, jestli to není zlomené, a když tak vyhledám doktora. Ale v nejbližší době budu na značkách stát znovu. I když mi nad hlavou nebudou politici krájet "dort" s uprchlíky.