Uí.

Uí.

2.9.2015, středa

Říkejme tomu první pracovní den. Nebo minimálně první den, strávený v kanceláři. Dorazila jsem kolem deváté ráno a šla se nahlásit Ivě, kterou jsem vyfasovala jako „náhradní mentorku“, protože moje „opravdová mentorka“, která se o mě má starat, je momentálně na dovolené. Ivě je kolem pětatřiceti, je malá, štíhlá a moc hezká, ale obávám se, že jí chybí mimické svaly, které člověk používá na tvoření úsměvu. Jako mentorka je velice efektivní, všechno mi vysvětluje a pomáhá řešit, ale nereaguje na jakékoliv pokusy o vtip, žertovné poznámky, ani situace. Taky má trochu omezenou znalost IT, takže jsme se ráno 2 hodiny snažily připojit do počítače myš, protože jsem nechtěla už první den hrát chytrou a plést se jí do toho. Bylo to mírně frustrující, ale vedoucím se neodporuje, a když chtějí zapojovat konektor od myši do monitoru, mají na to plné právo.

Když se podařilo zapojit myš, dostala jsem zevrubné školení o tom, na co je jaký program. Pak jsem byla přizvána, abych se dívala, jak Iva překládá a psala si u toho poznámky. Nakonec jsme si obešli kolečko po oddělení, kdy mě Iva každému představila a zmínila, že jsem studovala v Olomouci, protože je tu kupodivu docela dost olomouckých graduates, tak abychom měli nějaké společné téma k hovoru, takhle do začátku. Pak jsem ještě byla zavedena do skladu kancelářských potřeb, kde jsem byla jako dítě pod vánočním stromečkem, protože tam je naprosto všechno od sešitů po tlumočnické bločky, nůžky, tužky, fixky, děrovačky… A všechno je to mojeeeeeeeeeeeeee. Teda ne tak úplně, ale můžu si brát, co potřebuju. Heh. Slint.

Jako třešničku na dortu mě ještě Iva vzala v poledne na oběd do budovy Barleymont, kde sídlí Komise. Mají tam fancy kantýnu s velkým výběrem a Iva mě zvala, tak jsem si naložila spoustu výborného jídlu. Možná jsem to až trochu přehnala, ale jak jsem měla hlad, měla jsem i velké oči. Každopádně jsme se usadily mezi kravaťáky, povídali si (kde je ten úsměv, Ivo??? Což nemáš srdce?!) a dlabaly. Řadový zaměstnanec (tedy ne stážista) pracuje na takzvaný flexi time, což znamená, že si píchá příchody a odchody do práce a taky pauzu na oběd. To znamenalo, že si musíme hejbnout zadkem, protože Iva si na oběd nastavila pouze 30 minut, což je ještě s přechodem do jiné budovy docela nemožné. Naházela jsem tedy do sebe všechno, co se do mě vešlo, rychle jsme si došly pro kafe s sebou a pak zas zpět do Lexu.

Byla jsem tedy nakrmena, vyškolena, vybavena nadprůměrným množstvím kancelářských sponek, představena a Iva se musela vrátit ke své vlastní práci. Co teď? Důležitě jsem se rozvalila na židli, s radostí shledala, že už mám přístup do počítače (to je očividně rekord, protože poslední člověk, kterého přijali, musel na své přihlašovací údaje čekat týden) a dala jsem se do čtení mouder na intranetu. Každé překladatelské oddělení tam má svou vlastní stránku, kde je popsáno, jak co chodí, kdo má jakou funkci, jak se zachází s překladatelským programem, jak se překládají určité termíny… Tak jsem se do toho pustila. Mezitím se mi do kanceláře trousili různí technici, kteří mi přišli zapojit telefon, spravit světlo, atd. Naše komunikace probíhala přibližně tak, že daná osoba přišla, spustila proud slov, která mi zněla přinejlepším jako „blů blá blí“ a pak jsem se štěstím zachytila něco jako „teléphone“ či „lumiére“, podle čehož jsem identifikovala, o co se asi jedná, a s přiblblým výrazem jsem utrousila cosi jako uí a prstem nasměrovala technika do správného kouta kanclu. Takhle to šlo celý den a než jsem šla domů, připadala jsem si už jako totální idiot a zařekla se, že se naučím francouzsky.

Kolem páté jsem byla propuštěna, aniž bych vlastně cokoliv udělala, ale aspoň jsem měla dobrý pocit, že jsem nic nezkazila. Navíc už mám všechno zapojeno a funkční, takže jsem připravena na všechno, co mi osud hodí do cesty! Pokud to tedy bude dokument k přeložení.