Cykloterorismus
To už je zase pátek? V
práci přibývá práce, už se moc často nestává, že bych na stole neměla dokument
k překladu, takže to celé ubíhá nějak rychle. Zanést do CAT programu, přeložit,
odškrtnout v koordinačním rozhraní, zavolat na koordinaci, donést revizorovi
zadání, počkat na revizi, nechat si vysvětlit své chyby (či jen jiný úhel
pohledu na to či ono slovní spojení), odsouhlasit a jde se na nové kolečko.
Oběd s Ivou nebo se stážisty, kafe a denní dávka socializace a pak zas zpátky
za počítač, přeložit nějaký ten dodatek ke smlouvě o rybolovu, kterou se dánská
vláda rozhodla nepodpořit.
Dneska byl ale můj
stereotyp narušen. Ráno se všichni stážisté sešli a společně pochodovali do
Výboru regionů, kde nás čekala přednáška. Já jsem jako jediná dofrčela na místo
setkání na svém ridiculously cute bike, takže jsem samozřejmě hned vzbudila
pozornost. Ta byla o to trapnější, že jsem si uvědomila, že jsem doma nechala
klíče a nemám to kolo teď jak zamknout. Shit. Takže kam s ním? Budova Výboru
regionů má takovou pěknou "předsíň", kde není nic, než kytky a teprve
pak se projde bezpečnostní kontrolou dovnitř. Vyloženě to vybízelo zastrčit to
malé kolíčko mezi dvě palmy a nechat ho tam pár hodin čekat. Protože komu by
tam mohlo vadit?
Omyl. Ostraha se málem
posrala (asi tu lidi často schovávají bomby do dětských bicyklů nebo tak něco)
a kolo bylo vyvedeno před budovu. Prý mám poprosit vojáky, ať mi ho hlídají. No
jasně… "Hej vy s těma neprůstřelnejma vestama a puškama, mohli byste mi
čas od času mrknout tady na to kolo s růžovým zvonkem?"
A ano, při příchodu zpět
do budovy (teď už bez kola) jsme musela znovu projít bezpečnostní kontrolou.
Jsem prostě jasnej terorista - když se mi nepodařilo ukrýt bombu v předsíni,
nesu si jí s sebou v kabelce!
Přednáška sama o sobě
byla zajímavá hlavně tím, že přednášející měl silný dánský přízvuk, a že když
se na něco ptal a lidé z "publika" odpovídali, zaměřila se na ně automatická
kamera a jejich obličej se objevil na monitorech všech přítomných lidí v sále.
To bylo vážně super, obzvlášť když sedíte vedle aktivní Španělky, která
neustále používá váš mikrofon, takže z repráků se sice line její hlas, ale na
monitorech se objeví červenající se Češka, která nemá kam uniknout a hořce
lituje, že si dnes vzala ty křiklavě žluté šaty.
O coffee pauze jsem se
rozhodla výřečnou Španělku Saru aspoň trochu využít ve svůj prospěch a nechala
jsem jí oslovit hlouček stážistů přímo z Výboru regionů. Je třeba poznávat nové
lidi a já sama bych za nima nepřišla, takže…
Long story short,
přednáška pokračovala zhruba do poledne, pak jsme okusili místní kantýnu (not
bad!), využili nezvykle slunečné počasí jako legitimní důvod k oddalování práce
ještě aspoň o hodinu (kafe na lavičkách v parku) a pracovní den zakončili zpět
na svých obvyklých stanovištích v JL a Lexu.
Kolo mi nikdo neukradl,
akorát, když jsem se k němu odpoledne nadšeně řítila s výkřikem "my baby!",
trochu jsem vyděsila vedle stojícího pána, který už vymýšlel, jak to vysvětlí
své manželce.
Po cestě domů jsem ale
najela na nějaký šílený hrbol a zadní kolo se mi úplně vychýlilo z osy, takže
drhlo o rám a neotáčelo se, spadl mu řetěz a obecně se stalo nepojízdným. Řetěz jsem
nahodila (další dávka lítosti nad volbou šatů), ale kolo se srovnat nepodařilo,
takže jsem ho celou cestu domů táhla ručně. Denní dávka cvičení odškrtnuta.
Naštěstí už doma někdo
byl, takže jsem nemusela čekat bez klíčů na ulici. Aurélie mi pak pomohla kolo
uvést aspoň do dočasně pojízdného stavu, zatímco Stéphane seděl opodál na
židli, žral cosi z kelímku (škoda, že to nebyl popcorn) a koukal na nás. Opravdu
alfa samec k pohledání.
Mezitím do baráku najela
nová várka Airbnb lidí, které tu hostíme, zatímco je Sian v UK. Byly to dvě
mladé Němky, kterým Stéphane hned nabídl, že jim budu dělat večer společnost
(fakt díky, kámo). Byly obě takové mile nadšené, takže jsem neměla srdce je odmítnout.
Vyslala jsem je napřed na večeři, že se sejdeme později v parku Cinquentanaire,
kde probíhá nějaký koncert. Nechtělo se mi ven ani trochu, což je naprosto
obvyklý jev, i když vím, že jakmile se vykopu, nakonec si to užiju. A ani dnes
tomu nebylo jinak.
Najít ve tmě, v parku plném lidí hlouček stážistů z Rady se zdá složité. Ne však, když je mezi nimi dvoumetrový
Holanďan Ewoud, který takto plní funkci majáku na všech společných akcích.
Chudák si nikdy nemůže sednout, protože bychom se jinak navzájem nenašli.
Postála jsem tedy se
"svými", pendlovala mezi několika hloučky, doháněla společenskou
deprivaci z Lexu a nakonec šla ještě na hodinu babysittovat Němky, které
dorazily kolem jedenácté, ale kolem půlnoci už zas mířily zpět na večerníčka. A
bylo to fajn. Zpátky domů jsem se prošla (kolo bude muset navštívit doktora),
pokochala Lunou… Zas jednou mám v břiše takový ten spokojený pocit úspěšného
večera, kdy se vlastně nic mimořádného nestalo, ale člověk se stejně usmívá,
protože strávil čas s přáteli.
Žádné komentáře:
Okomentovat