Blízké blonďaté setkání třetího druhu
5.9.2015, pátek
Wheee, to ten týden ale
rychle uběhl! Ani práce nějak nebyla, takže jsem se celý den pitvala v jednom
kraťoučkém překladu a ve zbytku času sjížděla internety, vzdělávala se čtením
intranetu a dopisovala deník.
V poledne jsem se opět
vydala na výpravu do posilovny na ten slavný test. Sbalila jsem si tancelářský
batůžek se sportovním oděvem a místo oběda zamířila do JL. tentokrát už jsem
věděla kam (halelůja), takže se to obešlo bez bloudění. Sekuriťáci po mě chtěli,
ať projdu rentgenem, ale důležitě jsem jim odvětila, že jdu jen do posilky a
hodila jsem na ně výraz, ze kterého jasně pochopili, že mě nemají zdržovat.
Pustili mě teda stranou a já sestoupila do podzemního sportovního centra. Za
stolem tam seděl jiný chlapík než včera, tak jsem mu ukázala vyplněnou
přihlášku a oznámila, že jdu na test. Vypadalo to, že mi rozumí, ale odpovídal
zásadně francouzsky, takže jsme vedli velice zajímavou dvojjazyčnou debatu, ze
které vyplynulo, že trenér, který se mnou test měl dělat, má nějaké problémy s
autem a ještě nedorazil. Čekat se mi nechtělo, protože jsem se ještě
potřebovala najíst a vrátit se do práce, takže za zhruba 3 minuty od mého
triumfálního vstupu do budovy už jsem zas pelášila kolem sekuriťáků ven. Ti se
na mě nechápavě dívali a jeden posměšně pronesl: "pas du sport?" Bylo
mi lehce trapně a byla jsem nasraná, že jsem se sem místo oběda vláčela
zbytečně, tak jsem radši bez zastavení opáčila, že to je long story a vypadla
jsem jako cukrář. V pondělí to mám s tím testem zkusit zase, tak doufám, že tam
tentokrát bude jiná ochranka…
Neplnění záhadného
fitness testu mi aspoň poskytlo dost času na oběd, takže jsem zamířila do
kantýny a doufala, že zas potkám nějaké stážisty. Tentokrát se ale nezadařilo,
takže jsem si svou polévku za 70 centů a zbytky od večeře snědla sama. Ostatní
obědvající, navlečení v oblecích, na mě koukali lehce pohrdavě, ale co má
člověk dělat, když do první výplaty daleko a na obědovou kartičku nám nabili
jen 38 euro? Jídlo stojí kolem 5-7 euro, takže to by mě nakrmilo tak na týden.
Ne ne, já se za svou domácí stravu nestydím. J
Večer se ostatní stážisté
jako už klasicky dohodli, že se slezou někde na pivě. Tentokrát se ovšem
nedomluvili na hospodě v centru, ale v Café Belga, které mám téměř za barákem.
To mě nakoplo k tomu, abych zas trochu překonala svou lenost a asociálnost a
aspoň jednou šla s nimi.
Oficiální sraz byl v 8,
tak jsem šla na 8:40, abych tam nebyla první, ale… Stejně jsem tam byla první. 15
minut jsem tedy mrzla na lavičce a sháněla ostatní přes naší WhatsAppovou
skupinu. Konečně se někdo objevil a oslovil mě, ač jsem ten obličej samozřejmě
vůbec neznala. Byla to nějaká slečna a dovedla mě ke stolu, kde seděly další
holky, které jsem v životě neviděla. Šla jsem si koupit pivo a v tu chvíli jsem
konečně zahlédla známý obličej. Callum! Hurá, večer je zachráněn. Gentlemansky
se se mnou poměrně dlouho bavil, než začali přicházet další lidé a konverzace
se začla rozjíždět do šířky (rozuměj až o dvě židle ode mě). Seděli jsme totiž
všichni u jednoho dlouhého stolu, tak bylo poměrně těžké vést nějaký skupinový
hovor.
Nakonec dorazil i klučina
z posilovny (konečně jsem vypozorovala, že se jmenuje Vincent) a přivedl s
sebou dva spolubydlící. Jeden byl poměrně tichý, ale to druhé byla klasická bimbo
blondýnka, kterou jsem za celou dobu neviděla se zavřenou pusou. Buď mluvila
(90% času) a nebo s "udiveným obličejem" přikyvovala tomu, co říkali
ostatní, aby následně opět mohla začít mluvit. Jakákoliv konverzace byla
ztracena, protože na sebe strhla veškerou pozornost deseti židlí kolem, takže
před půlnocí se vytratil nejprve Callum a později i já. Chtěla jsem tomu dát
ještě šanci, tak jsem si chvíli povídala s tichým spolubydlícím, ale blondýnka mi
tak připomínala, proč nemám ráda lidi, že jsem se prostě musela odpojit a jít
domů. I tak jsem vydržela 3 hodiny. To by jako počáteční kontakt se stážisty
mohlo stačit, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat