Totální zevl
Primární potřebou tohoto
dne bylo se konečně vyspat. Budík jsme tedy měly nastavený až na poledne. Mě
ale celou noc budila bolest v krku, takže kolem desáté jsem to vzdala a šla
jsem si do kuchyně udělat "čaj" (přesněji deci čaje s panákem
třešňovice, medem a citronem). S touhle medicínou v břiše se mi trochu ulevilo
a mohla jsem si jít ještě na chvíli lehnout.
Všechny důležité
bruselské památky jsme viděly už včera, tudíž dnešek byl ve znamení pohodového
toulání. Prošla jsem se Sarou cestu, kudy chodívám do práce, ukázala jí, kde
bude zítra muset nasednout na autobus na letiště (já budu v práci, tak to bude
muset nějak zvládnout sama), prohlídly jsme si Schumana, instituce…
Ani jsem to předem
nezaregistrovala, ale dnešek byl "dnem bez aut". To vůbec
neznamenalo, že by silnice byly o něco bezpečnější, protože o to víc se do ulic
nahrnulo cyklistů, kteří byli pro jednou legitimními pány bruselské dopravy (i
když se tak chovají i jindy) a tudíž jezdili naprosto bezhlavě a ještě
nebezpečněji a bezohledněji než obvykle.
Poslední zastávkou naší
procházky byl Parc du Cinquantenaire, kde se konal jakýsi veletrh sportu. Bylo
tam asi milion lidí a ukázky všech možných sportů a sportovních klubů, bubeníci,
stánky s jídlem, trampolíny, simulátory seskoků padákem… prostě velká akce.
Úplně to nekorespondovalo s naším plánem "příjemně se jít projít do
parku", ale aspoň bylo hezké počasí, když už se nedostávalo klidu.
Kolem čtvrté jsme obě začínaly být dost
"hangry", takže novým cílem dne bylo najít místo, kde se najíme.
Trvalo to déle, než nám bylo milé, ale nakonec jsme zakotvily v Le Pantin (tam,
kde jsem měla hodinu angličtiny se Sabrinou). Servírka mi naúčtovala jen pití,
takže mám dosud špatné svědomí, že jsem jedla zadarmo, ale na druhou stranu…lidi
jsou svině. A já taky.
Po jídle nastal čas na zákusek, ale opět jsme bloumaly po
městě tak dlouho, až nám všude zavřeli a pomalu začínala být relevantní spíš
večeře. Na dort jsme se tedy vykašlaly a šly nakoupit a pak domů uvařit.
Sara chudák netušila, že "vařit" u nás znamená "vařit
pro všechny a respektovat 5 různých stravovacích návyků", takže než jsme
uklohnily tortilly v několika verzích (s masem, se sójou, s guacamole s
česnekem a bez něj), viděla jsem jí na očích, že má tohoto způsobu spolubydlení
plný zuby. O pár okamžiků později a s plným žaludkem už se ale na svět dívala
zase o trochu veseleji.
Po večeři jsme konečně u piva měly čas a klid rozebrat její
nový vztah s kolegou z práce (myslím, že to byla ta část, na kterou se Sara z
celého víkendu těšila nejvíc) a pak už nás čekala jen večerka, protože zítra už
je zas pracovní den. To to uteklo…
Žádné komentáře:
Okomentovat