Nezapomenutelná oslava narozenin

Nezapomenutelná oslava narozenin

26.09.2015, sobota

Začalo to včera zapomenutýma klíčema a rozbitým kolem. Dnes to pokračovalo primárně stresem z rozbitého kola, protože jsem věděla, že budu muset jít, najít nějakou dílnu a hlavně promluvit s opravářem. Dělala jsem smutné oči na Imanola, jestli by tam zašel se mnou, ale ochota z něj vyloženě tryskala, takže už jsem se pomalu smiřovala s tím, že bych třeba mohla zbylé 4 měsíce chodit pěšky..?

Kolem poledne dorazila zpět z Anglie Sian. To nás všechny trochu zarazilo, vzhledem k tomu, že v jejím pokoji si vesele chrupkaly Němky… Koho to ale zarazilo ještě mnohem víc byla samozřejmě Sian, která vstávala ve 4 ráno a celou cestu nemyslela na nic jiného, než na svou postel. Samozřejmě byla dost nasraná, takže se rozvalila v obýváku na gauči a tvářila se vražedně. Když jsem se jí ale snažila chlácholit a vyložila jsem jí svou včerejší smůlu, kupodivu se nabídla, že do té dílny zajde se mnou. Juchůůů, jsem zachráněna! Dohodly jsme se, že při té příležitosti dojdeme i na velký nákup a uvaříme něco epesního na počest jejího návratu. Sian pak taky zkusila dělat oči na Imanola, ale je dnes mimořádně odolný a nepodvolil se ani jí, takže nákup budeme zas jednou tahat samy.

Obešly jsme 3 cyklodílny, než jsme našly jednu otevřenou na Flagey. Vedli jí tři hipstři a jeden z nich se nabídl, že mi kolo spraví, utáhne a nafouká na počkání za 5 euro. Svěřila jsem mu ho tedy do péče a mezitím jsme s Sian drbaly Stéphana, který dnes pro změnu na zahrádce popíjí čaj se svým bratrem (který je vysoký, kudrnatý a nádherný a nechápu, jak mohou být geneticky spřízněni), zatímco Virginie v jejich pokoji sama vrtá garnýže. Snažily jsme se dobrat aspoň jednoho důvodu, jak mohl někdo jako Stéphane chodit nejprve s geniální Aurélií (aspoň už chápu, proč je teď na holky) a teď s krásnou, hodnou a šikovnou Virginií. Některé věci jsou fakt mimo mě.

Když mi bylo kolo usměvavým opravářem se zrzavým plnovousem vráceno, zavezly jsme ho zpátky domů a šly do supermarketu. Moje smůla pokračuje, takže se mi samozřejmě urvalo ucho od tašky, do které jsem nákup naskládala, ale přestávají mě podobné záležitosti překvapovat. Navíc dnes hned ve dvou obchodech odmítli přijmout mojí českou kartu, se kterou už celý měsíc bez problémů všude platím. Asi fakt nějaká divná konstalace.

Sian se rozhodla, že mi předá něco ze svého kuchařského umění, takže jsem jí dělala kuchtíka-učedníka, co krájí a míchá, zatímco pozoruje mistra a ten mu vysvětluje taje své profese. Společně jsme tak vytvořily úžasná vegetariánská burrita s dýní, špenátem, fazolemi a dalším mixem zeleniny, a já byla pověřena výrobou salsy z rajčat, cibule a koriandru. Naneštěstí dnes všichni měli večer plány mimo domov, tak jsme si tuhle hostinu užily jen my dvě. Sian ale byla tak hodná, že nadělala i pro ostatní, aby si mohli dát zítra k obědu. Máme rádi Siaaaan.

Byla jsem dnes pozvaná asi na 3 akce, ale zvolila jsem narozeninovou oslavu svého kamaráda z Erasmu v Dánsku. Jmenuje se Jimmy a bydlí v Bruselu, takže se mi nedávno ozval, že si všiml, že tu jsem, a zda bych nechtěla přijít oslavit jeho narozeniny a potkat ještě další lidi, které už jsem znala z Aarhusu. Byla jsem tím nápadem samozřejmě nadšená, takže jsem pustila všechno ostatní, koupila lahev vína a hodila se do gala, jak už dlouho ne, protože když někoho vidíte po třech letech, samozřejmě se chcete ukázat v co nejlepším světle.

Původně jsem měla dorazit mezi 21 a 21:30 k němu domů, ale pak mi psal, že tam asi budou až později (měl s ostatními přáteli předoslavu někde venku), tak jsem dojela do centra až zhruba ve 22:30. Jimmy ale doma stále nebyl, tak jsem mu psala sms. Oznámil, že už jsou blízko a budou tam za 15 minut, tak jsem se usadila na patník a čekala. Bylo dost chladno, takže jsem po nějaké době už doslova počítala minuty. Po půlhodině ale stále nikdo nepřicházel a moje nasrání dosáhlo vrcholu, takže jsem se obrátila na podpatku a šla domů.

To nebylo tak jednoduché, protože jsem nemohla najít žádnou funkční autobusovou zastávku. Vydala jsem se tedy bloudit městem, že na nějakou určitě náhodně narazím, ale nebyl to úplně nejlepší nápad. Zaprvé je asi fakt nezvyklé, když jde bílá holka kolem půlnoci sama po ulici, takže mě doslova každý protijdoucí hlouček chlapů oslovoval (včetně bandy lidí, kteří se snažili nacpat svého kamaráda do sklepního okénka jednoho z domů) a za druhé probíhají ve městě nějaké opravy a autobusová doprava byla přesměrována. Na zastávkách, které jsem znala, tedy byly cedule, že nejsou obsluhované a místo toho mám jít na zastávku bla bla někde v háji zeleným. Obešla jsem jich takhle asi pět, než jsem konečně rezignovaně vytáhla gpsku a tu bla bla ulici si našla a  došla tam. Zas jsem jela na černo, protože by mi jinak ten bus ujel, než bych si koupila lístek, ale má smůla naštěstí nedošla tak daleko, že by mě chytil revizor.

Doma jsem byla kolem půlnoci, rozžhavená do běla, a tak nějak jsem čekala, že se Jimmy třeba ozve a omluví, ale ani slovo. Něco jako "sorry, že nám to tak trvalo, ale už jsme u mě - kde jsi ty?" Ne… Tak díky, Jimmy, za skvěle strávený sobotní večer v ulicích, zatímco ostatní stážisté ochutnávali francouzská vína a nebo kalili u Holanďana na bytě. Fuck you very much.