100% turistky

100% turistky

19.09.2015, sobota

Spaly jsme zhruba 5 hodin, což bylo bolestně málo, ale na desátou hodinu jsme byly objednané na Free walking tour of Brussels (ano, to je přesně ta, na kterou jsem se minulý týden zaregistrovala a pak jsem si zapomněla vstupenku a ani tam nedojela), takže se nedalo svítit. K snídani toho doma moc nebylo, což byla trochu ostuda, takže jsme společně žvýkaly chleba neurčitého data původu a plánovaly jsme, že k obědu si dáme něco ve městě.

Stéphane Saře zapůjčil své kolo (poměrně neochotně, což nechápu, když ho vůbec nepoužívá) a já jsem tentokrát dokonce ani nezabloudila, takže tramtadadááá - poprvé jsem dojela do centra a spatřila náměstí! A stihly jsme to včas. Prostě jsme překonaly veškerou nepřízeň osudu, se kterou jsem dosud bojovala já, našly jsme i průvodce s oranžovým deštníkem (overly enthusiastic Venezuelan) a víc jak dvě hodiny se s ním toulaly po městě. Byl opravdu trochu moc zapálený, ale zase se vážně snažil, aby to pro nás bylo zajímavé, takže nám krom historických faktů poradil i kde najít nejlevnější vafle a nejčerstvější hranolky.

Procházka skončila v půl jedné a byly jsme slušně uchozené a hladové, takže jsme hned šly ty jeho nejčerstvější hranolky vyzkoušet. Sara říkala, že jeden její kolega do Bruselu pravidelně jezdí a se zbožným obdivem mluví o jakémsi sendviči s hranolkama. Měli ho tam taky, tak jsme se odhodlaly ho zkusit. Byl to docela velký kus bagety s něčím, co se podobalo kuřecímu hamburgeru, kopou hranolek, smažené cibule, malinkým množstvím salátu a kydancem kečupu/majonézy/omáčky dle přání. Hranolky byly opravdu luxusní, ale jako kombinace to teda byl docela běs. Navíc toho bylo hrozně moc, takže jsem skoro půlku musela vyhodit, protože to bylo tak opatlané kečupem a neskladné, že nebylo možné si to zabalit s sebou do kabelky na později (a ani by to už nebylo dobré).

S plnými břichy jsme se šly projít po obchůdcích s čokoládou (Sara nakupovala pralinky jako divá), z části taky proto, že začalo pršet a potřebovaly jsme se schovat. Asi po hodině pro změnu vyšlo slunce a začalo to pařit jako blázen, takže jsme spakovaly bundy do baťůžků a oslavily nezvykle pěkné počasí (na bruselské poměry) vaflí. Rozhodly jsme se nehrát si na místní (ti jí vafle zásadně samotné, bez přidaných ingrediencí) a plně přijmout svůj status turistů, takže Sara si nechala na svou vafli nakydat karamel a já hromadu šlehačky a nutelu. Bylo to prasácké, ale totálně boží, až na to, že se to absolutně nedalo pozřít s pomocí náčiní, které jsme k tomu dostaly. Jíst vafle s kopou šlehačky ve stoje mezi davem proudících lidí a s pomocí miniaturního plastového bodátka… to chce asi skill, který jsem si za svou dlouhou životní dráhu nestihla osvojit. Ve výsledku jsem měla šlehačku i na obočí (a na kalhotech, samozřejmě).

Dlouhý a náročný turistický den jsme se rozhodly ukončit s pivem v ruce, tak jsme zasedly do nějaké hospody, kterou nám průvodce taky doporučoval. Naneštěstí se ale jednalo o sport bar a zrovna se hrál nějaký západ, takže jediné klidné místo bylo venku (to by ani nevadilo), v obležení britských opilců (ve 3 odpoledne!), kteří se k nám neustále snažili přisednout a nabízeli nám tulipány (které neměli). S ciderem v ruce jsme nicméně načerpaly dostatek energie na cestu zpět domů. Centrum se mezitím zaplnilo neuvěřitelným množstvím lidí, protože se konají nějaké historické dny, takže jsme už ani nemohly jet na kole.

Po návratu domů jsme zapadly do postele a na hodinu a půl si daly šlofíka, protože jsme byly totálně groggy. Na večeři jsme pak dojedly zbytky špaget, co včera uvařili frantíci z Airbnb a pak nastalo dilema, zda jít či nejít na party. Marina (jakási kamarádka Rosanne, kterou jsem potkala minulý čtvrtek na Place de Lux) mě pozvala k sobě domů na house party a já slíbila, že přijdu, ale lenost dost silně dřímala jak ve mně, tak v Saře. Společně jsme se ale vyhecovaly, takže kolem desáté jsme se vypravily znovu do ulic.

Místo určení jsme nalezly bez problémů a za chvíli už jsme stály v bytě plném lidí, které jsme neznaly. Marina tam byla můj jediný "kontakt" a i jí jsem potkala jen 2x v životě. Byla jsem klasicky divná, takže konverzací bodovala spíš Sara, na kterou se během večera nabalilo hned několik ctitelů. Moje chvíle nastala až kolem půlnoci, kdy dorazila Rosanne (hurá!) a dovedla i svého bratra a jeho kamarády. Co na to říct; byl to vysoký, blonďatý Holanďan s ostře řezanými rysy a dokonalým chrupem, takže jsem tak nějak skončila na celý zbytek večera v jeho společnosti. 

Ukázalo se, že je to arogantní náfuka, který vyžaduje neustálý přísun komplimentů, což mě dost překvapilo, protože Rosanne je jedna z nejpohodovějších holek, co znám. Nicméně, uměl švédsky, takže jsme si povídali o jazycích, cestování, vztazích na dálku  a podobných univerzálních tématech.

Sara na mě pak už gestikulovala, že bychom mohly jít, tak jsem se Holanďanovi omluvila, že odcházíme a vytratila jsem se si ještě odskočit. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že Holanďan má na náš odchod zcela jiný názor, a rozhodl se v mé nepřítomnosti jít "bavit" Saru. No, tak asi neodcházíme…

Nakráčel k ní a rovnou na ní spustil švédsky. Když mu odpovídala dánsky, tak se ale vůbec nechytal (to už jsem zjistila předtím, když to samé zkoušel na mě), takže jsme raději zase přepli do AJ. Opět nás "ohromoval" svýma mnoha přednostmi (třeba tím, že si nepokrytě dělal srandu z vedle stojícího Španěla, který uměl špatně anglicky), takže ve 2 už jsme na sebe se Sarou mrkaly obě, že se musíme nějak vyplížit a jít domů. To se nám podařilo s pomocí jedné z hostitelek, takže v půl třetí jsme byly bezpečně doma, mimo dosah zářivé holandské dokonalosti.

Sara stihla za večer okouzlit hned několik mládenců, kteří mi ještě ten večer psali na facebook, abych jim na ní poslala kontakt. No teda.  Tomu říkám dánský šarm.