Kolo a Kouďák
9.9.2015, středa
Podmínky v práci se
zlepšují. Iva se na mě směje. Byly jsme spolu na obědě a povídaly jsme si. Ne,
že já jsem se snažila být vtipná a ona to trpěla, ale doopravdy jsme vedly
konverzaci. Ještě pořád to zpracovávám. Malé osobní vítězství!
Odpoledne po práci jsem
byla domluvená se Sabrinou (Auréliina přítelkyně původem ze Ženevy), že se
sejdeme u nás doma a uděláme si jazykový tandem. Vytiskla jsem jí handout na
budoucí časy a v 6 jsme měly sraz. Dorazila asi o půlhodiny pozdě, ale Aurélie
mě předem varovala, že je dost roztržitá, takže jsem to přijala jako něco, s
čím se bude muset do budoucna počítat. Udělala jsem nám kávu a daly jsme se do
toho. Rozhodla jsem se začít angličtinou, protože Sabrina pro mě nic
nachystaného neměla, takže jsem jí řekla, že začnu já, ať se mrkne, jak by to
třeba mohlo vypadat a pak se rozhodne, jak chce ty hodiny vést ona.
Původně doma nikdo nebyl,
takže jsme se usídlily v kuchyni, ale pak začali přicházet ostatní, takže bylo
těžší a těžší se soustředit. Navíc se blížila hodina, kdy jsem si měla jít
vyzvednout kolo a k francouzštině jsme se ani nedostaly, takže nám ten
tandemový koncept tak úplně nevyšel. Ale nevadí, na francouzštinu jsme se
domluvily v sobotu a aspoň víme, že bude lepší jít někam ven, kde nás nikdo
nebude rušit. Rozpustily jsme to zhruba po hodině a půl a Sabrina mi dokonce
půjčila svou kartičku na metro, abych si nemusela kupovat lístek. Jedna jízda
je tu totiž brutálně drahá (2,10 eur), zatímco kartička s deseti jízdami je asi
za 15 eur, což už se dost vyplatí. Nejde si jí ale koupit u automatu, nýbrž
člověk musí zajít na dopravní podnik a nechat si jí vystavit. K tomu bych se
taky měla v nejbližší době dostat…
Co se týče kola, paní
zvedla cenu ze 40 na 50 euro, čím mě dost vytočila, ale rozhodla jsem se to jít
aspoň omrknout. No a kolo si mě tak získalo, že jsem to vzala. Takže už jsem
pojízdná! Flashbacky z Dánska, čekám na vás.
10.9.2015, čtvrtek
Tak jsem konečně zažila
nějakou akci. Možná až moc, na to že je čtvrtek a zítra se jde do práce. Ale to
už tak bývá, že nejšílenější věci se semelou, když to člověk neplánuje a chce
jít po večerníčku spát.
Na večer jsem se
domluvila, že zajdu na pivo s Rosannou, což je Holanďanka, kterou znám od dubna
z konference Model European Union Strasbourg. Byla na pokoji s mou kamarádkou a
bývalou spolužačkou Irčou a byla s ní sranda, takže jsme jí víceméně přibraly
do party. Je teď taky na stáži v Bruselu, takže jsme se už od začátku
domlouvaly, že budeme muset něco podniknout. A dnes přišel ten slibovaný den,
takže v 18:30 jsme měly sraz na Place de Luxembourg, neboli zkráceně Place de
Lux a nebo taky jenom Plux.
Kdybych si trochu udělala
research, nebyla bych překvapená, že je tam mraky lidí. Ve čtvrtky se sem
očividně slejzají mladí profesionálové ze všech možných EU institucí a jiných
velkých korporací. Celé náměstíčko se víceméně skládá ze sochy, kolem které je
trávník, a právě na něm sedí a postávají hloučky kravaťáků.
Sotva jsme se ale usadily
zpět na trávu, přiskočil k nám nějaký dlouhán a zdravil Rosannu, jako by byl
její nejlepší kámoš. Vypadala trochu zaskočeně, protože jí hned opusinkoval a
odtáhl k vedlejšímu hloučku, kde seděl s nějakými svými kamarády. Byla jsem z
toho v rozpacích, ale přisedla jsem si tedy také. Dlouhán se představil jako
Pinto (národností Španěl), a když jsem mu řekla, že jsem z ČR, hned zajásal,
protože mezi jeho přáteli byli i 3 Slováci. Hned mě představil a bylo vidět,
jak ho vyloženě těší, že takhle utváří kontakty mezi lidmi. Asi nějaké vyšší
poslání…
Nepůsobil na mě moc
sympaticky. V obličeji vypadal jako něco mezi Jiřím Macháčkem z Mig 21 a
Kouďákem ze seriálu Krok za krokem. Toho mi připomínal právě i tím přehnaně
familiérním chováním a zdáním, že se zná snad s každým. Jenže ono to nakonec
nebylo zdání - když jsem pak měla čas si s ním promluvit, ukázalo se, že to je
prostě fakt. Dokonce už máme na facebooku jednu společnou kamarádku, kromě
Rosanny. A ne, není to žádný jiný stážista, ale moje spolužačka z Olomouce.
WTF. A ani s tím kouďákovstvím to nakonec nebylo tak zlé. Tedy bylo, ale
přijala jsem to. Prostě to k němu sedělo. Tenhle člověk je tu proto, aby dával
dohromady davy a zatím se mu to daří.
Večer se vyvíjel dál.
Hlouček postupně ubýval, padala tma a i já jsem začala uvažovat o odchodu.
Bavila jsem se sice dobře, ale zítra normálně vstávám, takže tak maximálně v
11 by byl dobrý čas to zapíchnout. Ještě
předtím jsem ale chtěla jít pozdravit ostatní stážisty, které jsem zahlédla na
opačné straně náměstí. Vzala jsem tedy Rosannu a šla je pozdravit. Neukázali se
jako příliš zábavní společníci, tak pro změnu vzala Rosanne mě a šla pozdravit
svoje stážisty z UN. Ti byli o něco málo zábavnější, ale pořád to nebylo ono,
tak jsme se rozhodly vmísit do postávajícího davu a vyhlídnout si někoho
zajímavého, s kým se půjdeme bavit. Já bych něco takového samozřejmě sama nikdy
neudělala, ale Rosanne je veselý lachtan, takže jsem s ní prostě plavala proti
proudu. Klestily jsme si cestu hloučky mladých i starších mužů, ale nikdo se
nám nezalíbil, takže akce "random mingling" byla nakonec odvolána a
vrátily jsme se k Pintovi a Slovákům.
Jedenáctá se blížila, tak
jsem vyhlásila odchod, ale ten se nějak nezdařil. Nakonec odešla jen Rosanne a
mě držel kolem krku z jedné strany Pinto a z druhé Jozef (jeden ze Slováků), že
si musíme jít dát ještě jedno pivo ještě někam dovnitř a
"porozmýšlať", jestli se mi opravdu chce domů…
Jozef mi koupil drink a
zatímco se Pinto bavil s blonďatým andílkem (další ze Slováků), měla jsem čas
vyzjistit něco o tomto drobném zaměstnanci Parlamentu. Vzpomněla jsem si, že
předtím zmiňoval českou přítelkyni, tak jsem se ho na ní zeptala, což asi byla
chyba, protože Jozef si to očividně přebral tak, že sonduju, jestli je k
dispozici. Já to myslela právě naopak - chtěla jsem dát najevo, že si pamatuju,
že se o ní zmiňoval, a tudíž nečekám žádný vývoj tímto směrem. No ale myšlení
žen a mužů je prostě obecně mimo, takže od této chvíle bylo dost jasně patrné,
že Jozef sice přítelkyni má, ale je daleko, zatímco já jsem blízko, takže hej,
pojďme si dát další drink.
Nakonec nás opustil i
blonďatý andílek a na konverzaci byl stejně moc hluk, tak jsem byla zatažena o
vchod vedle do tanečního klubu. Byl malinký a totálně narvaný, takže jsme se
protáhli kamsi dozadu k záchodům, odložili si věci na jedinou volnou židli a
chvílí se vlnili. Celé se to ale zvrhlo v akci "ulov Veroniku",
protože Pinto i Jozef se kolem mě oba obtáčeli velmi jednoznačně a nakonec mě
lapil ještě nějaký úplně náhodný týpek, co zrovna procházel kolem. Už jsem toho
měla právě tak akorát dost a prostě jsem řekla, že odcházím a šla jsem si
sebrat bundu. Kluci slíbili, že půjdou se mnou, jen co dopijou pivo.
Když jsme se konečně
probojovali ven, naložil mě Pinto na záda, že mě odnese domů. Naštěstí si to
velmi brzo rozmyslel (to asi není kompliment pro mě), takže jsme se ještě
rozloučili s Jozefem, který šel na opačnou stranu, a Pinto mě doprovodil až
před barák. Očividně bydlí někde skoro za rohem ode mě, takže to pro něj ani
nebyla moc velká zacházka. Tam mě poobjímal, vlepil mi hubana (o nic víc se
nepokoušel, hurá) a odešel zachraňovat nějakého svého spolubydlícího, který přebral.
Ufff. Musím si tu najít nějakou ráznou kamarádku, jako je Myka (spolužačka z
bakaláře), se kterou budu chodit tančit a ona mě bude zachraňovat a posílat
nestoudníky kamsi…daleko.
Žádné komentáře:
Okomentovat