Spolujízdou do Bruselu
30.8.2015, neděle
Jízda do Bruselu! Ve 13:40 jsem měla být v Praze a
nechat se naložit jakýmsi Tomášem z Jízdomatu. Vyjeli jsme z Písku
v 11:30, přičemž já ještě do poslední chvíle pobíhala po bytě a koukala,
jestli mám všechno. Vypadá to, že jo, ale ony ty chybějící věci vyplavou na
povrch až časem…
V Praze jsme i přes tátovo sýčkování byli 40 minut
předem, takže jsme se uklidili kamsi do stínu a čekali. Já byla ve stresu,
protože jsme stáli v modré zóně, ale táta pravil, že dokud zůstaneme
v autě, tak nám nikdo nemůže nic říct. Naštěstí se o to nikdo ani
nepokoušel a to kolem nás policajti i projeli.
Když dojel Tomáš a jeho další pasažérka Štěpánka, začala
operace LEGO, kdy se do malého Fordu musel vecpat můj obří kufr, moje obří
taška, batoh, Štěpánky obří kufr a ještě krosna slečny Sáry, která přišla o
chvíli později a byla naší poslední společnicí na cesty. Nakonec to dopadlo
úspěšně, ale každá jsme měla opravdu JEN prostor potřebný k umístění svého
těla a ani o centimetr navíc. Na zadní sedačce bylo tolik věcí, že se Sárou
jsme spolu komunikovaly morseovkou. Místo opěrky jsem měla svůj batoh.
Připadala jsem si jako v jednomístném záchranném modulu nějaké kosmické
lodi.
Tomáš byl ukecaný a plný historek, takže nás nejdřív všechny
zpovídal, co děláme, proč jedeme do Bruselu, atd, a pak začal povídat on. Má na
starost nějakou křesťanskou organizaci, přičemž krátce po této informaci jsem vypla a radši spala,
protože s mým pohanským založením mě toto téma až tak nezajímalo. Ovšem když se pak rozpovídal o výletu do Mexika
a Guatemaly, to už jsem byla jedno ucho. A rozhodně si Guatemalu píšu na
seznam!
Jak už to bývá, konverzace nakonec postupně utichla, takže
jsem opět začala střídavě poklimbávat a nebo se věnovat spásání objemné svačiny od maminky. Jako klasicky,
když řídí někdo jiný, snažila jsem se představit si, jak hrozné musí být, když
ten někdo nemůže své unavené oči spustit z vozovky a záleží na tom 4
lidské životy. Vždycky mě to tak vystresuje, že se mi začne chtít ještě víc
spát :D Tak jsem na to radši zkusila nemyslet a zas jsem upadla do kómatu.
Občas jsem pootevřela jedno oko a kochala se úplňkem nebo bouřkou řádící
v dálce, ale pak zase zvítězila únava.
V Německu jsme se zasekli na dálnici v zácpě,
takže se nám hned dojezdový čas přesunul z 11 na 1 v noci. Napsala
jsem své budoucí spolubydlící Aurélii, jak se situace má, a jestli na mě prosím
počká. Tak prý jo. Jinak bych asi musela noc trávit před domem a to se mi úplně
nechce…
Nebudu to protahovat. Dojeli jsme do Bruselu opravdu
v půl jedné, a než Tomáš všechny holky rozvezl na jejich adresy (já byla
samozřejmě poslední), byla jedna. Aurélie vylezla jako nevrlý medvěd, a s jedním okem ještě zavřeným mi dala klíče, ukázala pokoj, záchod a
koupelnu a zas odpadla. Upřímně se jí nedivím, takže jsem se snažila si se vším
ostatním už poradit sama.
První věc bylo povlíct si peřiny. To se ukázalo jako
challenge, protože jsem měla klasické povlečení na jeden polštář a jednu
peřinu, ovšem moje postel (nebo spíš matrace na zemi) sestávala z dvou
malých polštářků a pro změnu jedné velké deky pro dvě osoby. Oba malé polštářky
jsem tedy nacpala do jednoho obalu a deku jsem přeložila, aby se vešla do
„jednopokojového“ povlečení. A prostěradlo jsem si nevzala. Shit. Tak jsem si
aspoň oblíkla župan, abych na sobě měla něco, co mě bude dělit od
potenciálně (a nejspíš i reálně) špinavé matrace.
Ještě jsem stihla něco malinko vybalit, ozvat se rodičům a asi ve 3 jsem zalehla. První noc
v novém bytě, yaaaaay!
Žádné komentáře:
Okomentovat