Den 1.

Průzkum terénu

31.8.2015, pondělí

Můj první a jediný volný den v Bruselu. Od zítra začíná šichta, takže bylo třeba stihnout dneska všechno. Dopřála jsem si spánek do 10 a pak jsem spásla cosi v ledničce. Bylo mi řečeno, že si můžu vzít cokoliv, ale na přihrádkách bylo napsáno Ouvert a Fermé, což jsem si vyložila jako „open to all“ a „private“ a radši jsem si vzala jen z přihrádky ouvert. Nerada bych někomu něco sežrala!  Pak jsem vybalovala svůj olbřímí kufr a zjistila, že mám v pokoji sice spoustu polic, ale vlastně žádný šuplík, a taky žádnou skříň s ramínky, kam by se daly pověsit šaty, kterých jsem si navezla asi milion, jakožto hlavní součást své garderoby.

Kolem poledne jsem zas šla hrabat do ledničky a v obýváku jsem našla Aurélii, jak si brnká na kytaru. Už byla vstřícnější (taky nebyla půlnoc, že), tak jsem z ní hned vytáhla informace ohledně „otevřené“ a „zavřené“ poličky v lednici. Samozřejmě jsem to pochopila úplně blbě a šlo jen o to, které balení jídla se má zpracovat přednostně. A hlavně už to ani neplatí, protože to stejně každej dává, jak se mu zlíbí, a prostě všechno je všech. Wheeee, tak jsem hned něco sežrala i ze „zavřené“ poličky. Hm, hummus… Ono to vlastně je docela dobrý! Asi se tady za těch 5 měsíců leccos naučím, protože krom jednoho kluka jsou tu všichni vegetariáni, takže lednice je plná sójového jogurtu a jiných naprosto nepochopitelných věcí.

Najednou byla 1 hodina, ani nevím jak, tak jsem ještě rychle hopla do sprchy a ve 2 jsem měla appointment v bance, abych si otevřela belgický účet. Musíme zítra odevzdat hafo papírů (originály všech diplomů, potvrzení od doktora, výpis z trestního rejstříku, legal identity form, sken občanky,…) a jeden z nich je i financial statement, což je vlastně potvrzení o tom, že máme účet, na který nám můžou posílat výplatu. Všechno jsem si zajistila předem, online jsem se už minulý týden na tu schůzku objednala, abych to všechno měla vyřízené a zítra mohlo vše proběhnout bez problémů. Pečlivě jsem na mapě nastudovala cestu, Aurélie mi taky pomohla a vysvětlila, že to je blízko a ztratil by se jen blbeček… No, tak to mi vážně dodalo odvahy.

Kupodivu jsem to ale fakt našla! Akorát vevnitř té pobočky nějak nebyly žádné přepážky a jen samé bankomaty. Nejprve jsem zas zmateně vylezla ven a hledala jinou pobočku, ale pak jsem usoudila, že to musí být tahle. Byly tam nějaké dveře se zvonkem, tak jsem na ně zvonila, ale nedělo se nic… A tak jsem si tam prostě stoupla. Mám tu ve dvě schůzku, tak sakra budu mít schůzku. Někdo musí přijít. A voilá, asi ve 14:05 se najednou rozestoupila zeď za mnou a objevila se další velká místnost s usměvavými pokladními (nebo jak to v bance nazvat? Bankéřkami?). Oznámila jsem jim, že mám schůzku, tak mě poslaly čekat dozadu. O dalších 5 minut později dorazila paní Veronique Goldberg, která se mě ujala. Všechno to vypadalo velice slibně, ale skončilo neslavně. Očividně mi nemohou založit účet, dokud nejsem zaregistrovaná u Commune (prostě dokud nenahlásím na radnici, že tu teď bydlím). Zmateně jsem se snažila vysvětlit, že to nějak jít musí, protože ten účet potřebuju na zítra, ale paní obvolala dalších 5 lidí a všichni to zamítli. Poradila mi tedy, ať si zkusím napsat na pobočky přímo u institucí (ve čtvrti Schuman nebo Place de Luxembourg), protože ty mají se stážisty zkušenost a budou vědět, co s tím. Hmmmm, ale já to potřebuju zítra!!!! Paní mi řekla, že jí to jako moc mrzí, ale na Schumanovi to nikdo nezvedá a na Place de Luxembourg sice jo, ale tam zas tyhle služby neposkytujou odpoledne. Tak díky no.

Šla jsem domů a e-mailovala jsem na pobočky na Schumanovi, jestli by mě nevzali ještě zítra před pracovní dobou. Place de Luxembourg je moc daleko, takže to nepřicházelo v úvahu. Ozvali se jen z jedné, že jako sorry, ale mám zkusit tu druhou. To jsem udělala! A ani neodepsali. Tak jsem rezignovala. Je to jak ve 12 úkolů pro Asterixe. Získejte propustku A38. Myslím, že s tímhle systémem nebudu sama, kdo ten papír nebude mít, takže to prostě budu řešit operativně.

Když jsem domailovala, zase jsem se vydala ven. Bylo potřeba ještě si projít trasu do práce, abych zítra věděla, kam jít. Opět jsem vše pečlivě nastudovala, načetla si v mobilu google maps (dokud jsem v dosahu wifi, protože belgickou simku s daty ještě nemám) a šla na to. A zase úspěšně nalezla! Byla jsem na sebe pyšná. Po cestě jsem dokonce poznala místo, kde jsme byli na hranolkách, když jsem tu byla minulý rok navštívit Irču. Je to nejznámější stánek s hranolkami v Bruselu, Maison Antoine. Minule tam byla nehorázná fronta a čekali jsme na ně hodinu, ale teď tam kupodivu bylo téměř prázdno. Divné… Asi není rush hour. Došla jsem tedy až na Schumana, objevila tu správnou budovu, okoukla vchod, okoukla pobočky ING, ve kterých se se mnou odmítli sejít a šla zas nazpět. Po cestě jsem se stavila v Lidlu, prozkoumala, co se tak v Belgii prodává dobrého a hned jsem si koupila svůj milovaný kozí sýr a pár dalších věcí, abych taky přispěla do naší hippie sdílené ledničky.

Dorazila jsem domů, ochutnala všechno, co jsem koupila, a vyrazila na poslední misi. Ostatní stážisti jdou dnes v 6 na pivo do Deliria (nejznámější hospoda v Bruselu. Jsou dokonce zapsaní v Guinessovce, že mají největší počet aktuálně dostupných piv v nabídce), tak se chci připojit. Ale ouha, tohle už tak dobře nevyšlo. Měla jsem na sobě lehké šatičky a vykračovala jsem si po ulici Tron. To bylo ještě OK, ale pak jsem dorazila kamsi ke královskému paláci, začalo lít, já někam blbě zahla a už jsem šla úplně na opačnou stranu. A ještě u toho mokla. Dokonce mě nepotěšilo ani to, že jsem po cestě potkala fešáka v saku, a když jsem si pak uvědomila svou chybu a vydala se stejnou cestou zpátky (protože mi došlo, že dnes už do centra fakt nedojdu a bude lepší jít se usušit domů), potkala jsem ho na stejném místě zas! Jindy bych si říkala, že to je osud a aspoň se na něj usmála, ale tentokrát jsem jen odvrátila obličej, lemovaný zplihlými vlasy, a šla dál. Hlavně, ať už jsem brzo doma. Na pivo a vstříc osudu se holt půjde jindy :/

 Jako zmoklá slepice jsem dorazila zpět domů (samozřejmě přesně v tu chvíli přestalo pršet), převlíkla se a vyvalila na gauč v obýváku a chvíli si tam užívala wifi (v mém pokoji je menší signál). Pak se odněkud vynořil vousatý chlapík s nádhernýma očima a představil se mi jako Imanol. Tak už znám dva spolubydlící z pěti, juchů! Hned jsem se ho chytla a snažila se socializovat, dokud jsme jen one on one, protože až bude plný barák cizích lidí, mohla bych se taky zašprajcovat a utéct do pokoje. Takhle po jednom se s nima seznámit zvládnu… Jsem socialy awkward, ale dětskými krůčky se snažím vyplazit ze své comfort zone.

Imanol je Španěl, nebo tedy spíš Bask, a dělá pro Komisi jako ajťák. Je to takovej méďa, trošku má bříško, vousy… Žádný Casanova, ale ty oči… Aspoň bude na co koukat. Dali jsme si tedy spolu pivo, já se snažila vést small talk a on u toho vařil večeři, se kterou si nechtěl nechat pomoct. Večeří se tu prý společně, takže kuchtil pro 4 lidi (další dva přijedou zítra). Když nám konverzace vyprchala, šla jsem se zas chvíli věnovat vybalování a mezitím jsem slyšela, že dorazil další člověk. Neeee, seznamování už bylo pro dnešek dost!! Ale vynechat večeři taky nemůžu. Věčné dilema mého života. Základní životní potřeby versus neschopnost fungovat jako normální člen společnosti a komunikovat s cizími lidmi. Takže jsem ze svého doupěte nakonec vylezla. 

Z horního patra domu právě sestupovala zhruba 30letá slečna a naštěstí právě mířila do posilovny, takže jsem po krátkém potřesení ploutví a představení („Hi, I am Sian“) měla nejhorší za sebou a irská sportovkyně zase odcupitala.

Na stole už se vyjímala španělská tortilla z vajec, cibule a brambor a mísa zeleninového salátu s olivovým olejem. Usadila jsem se, že se do toho pustím, ale opět mi bylo připomenuto, že večeříme společně, takže musíme pěkně počkat, až se Sian vrátí! Hlad byl ale silný a ke stolu nás to nakonec přitáhlo všechny. Imanol, já i Aurélie jsme jak supi kroužili pohledem kolem večeře a u toho hovořili, abychom přivedli myšlenky na něco jiného, než jídlo. Byla to socializace dost nuceného charakteru, protože stejně nikoho nezajímalo, co ti druzí říkají, ale aspoň jsem mohla být my awkward self a nikomu to nepřišlo divné. 

Sian nás nakonec zachránila a konečně dorazila, takže jsme do sebe v mžiku naházeli toto skromné, ale chutné jídlo, a pak teprve mohla začít normální konverzace.  Sian se naštěstí moc nevyptávala a spíš jí zajímal Imanolův Tinder, takže jsme další hodinu strávili vybíráním slečny pro našeho španělského medvěda. To byl pro mě vrchol společenského družení, takže pak už jsem se odebrala do svých podzemních komnat. Ufff. Den první úspěšně za mnou.