Nezapomenutelná oslava narozenin

Nezapomenutelná oslava narozenin

26.09.2015, sobota

Začalo to včera zapomenutýma klíčema a rozbitým kolem. Dnes to pokračovalo primárně stresem z rozbitého kola, protože jsem věděla, že budu muset jít, najít nějakou dílnu a hlavně promluvit s opravářem. Dělala jsem smutné oči na Imanola, jestli by tam zašel se mnou, ale ochota z něj vyloženě tryskala, takže už jsem se pomalu smiřovala s tím, že bych třeba mohla zbylé 4 měsíce chodit pěšky..?

Kolem poledne dorazila zpět z Anglie Sian. To nás všechny trochu zarazilo, vzhledem k tomu, že v jejím pokoji si vesele chrupkaly Němky… Koho to ale zarazilo ještě mnohem víc byla samozřejmě Sian, která vstávala ve 4 ráno a celou cestu nemyslela na nic jiného, než na svou postel. Samozřejmě byla dost nasraná, takže se rozvalila v obýváku na gauči a tvářila se vražedně. Když jsem se jí ale snažila chlácholit a vyložila jsem jí svou včerejší smůlu, kupodivu se nabídla, že do té dílny zajde se mnou. Juchůůů, jsem zachráněna! Dohodly jsme se, že při té příležitosti dojdeme i na velký nákup a uvaříme něco epesního na počest jejího návratu. Sian pak taky zkusila dělat oči na Imanola, ale je dnes mimořádně odolný a nepodvolil se ani jí, takže nákup budeme zas jednou tahat samy.

Obešly jsme 3 cyklodílny, než jsme našly jednu otevřenou na Flagey. Vedli jí tři hipstři a jeden z nich se nabídl, že mi kolo spraví, utáhne a nafouká na počkání za 5 euro. Svěřila jsem mu ho tedy do péče a mezitím jsme s Sian drbaly Stéphana, který dnes pro změnu na zahrádce popíjí čaj se svým bratrem (který je vysoký, kudrnatý a nádherný a nechápu, jak mohou být geneticky spřízněni), zatímco Virginie v jejich pokoji sama vrtá garnýže. Snažily jsme se dobrat aspoň jednoho důvodu, jak mohl někdo jako Stéphane chodit nejprve s geniální Aurélií (aspoň už chápu, proč je teď na holky) a teď s krásnou, hodnou a šikovnou Virginií. Některé věci jsou fakt mimo mě.

Když mi bylo kolo usměvavým opravářem se zrzavým plnovousem vráceno, zavezly jsme ho zpátky domů a šly do supermarketu. Moje smůla pokračuje, takže se mi samozřejmě urvalo ucho od tašky, do které jsem nákup naskládala, ale přestávají mě podobné záležitosti překvapovat. Navíc dnes hned ve dvou obchodech odmítli přijmout mojí českou kartu, se kterou už celý měsíc bez problémů všude platím. Asi fakt nějaká divná konstalace.

Sian se rozhodla, že mi předá něco ze svého kuchařského umění, takže jsem jí dělala kuchtíka-učedníka, co krájí a míchá, zatímco pozoruje mistra a ten mu vysvětluje taje své profese. Společně jsme tak vytvořily úžasná vegetariánská burrita s dýní, špenátem, fazolemi a dalším mixem zeleniny, a já byla pověřena výrobou salsy z rajčat, cibule a koriandru. Naneštěstí dnes všichni měli večer plány mimo domov, tak jsme si tuhle hostinu užily jen my dvě. Sian ale byla tak hodná, že nadělala i pro ostatní, aby si mohli dát zítra k obědu. Máme rádi Siaaaan.

Byla jsem dnes pozvaná asi na 3 akce, ale zvolila jsem narozeninovou oslavu svého kamaráda z Erasmu v Dánsku. Jmenuje se Jimmy a bydlí v Bruselu, takže se mi nedávno ozval, že si všiml, že tu jsem, a zda bych nechtěla přijít oslavit jeho narozeniny a potkat ještě další lidi, které už jsem znala z Aarhusu. Byla jsem tím nápadem samozřejmě nadšená, takže jsem pustila všechno ostatní, koupila lahev vína a hodila se do gala, jak už dlouho ne, protože když někoho vidíte po třech letech, samozřejmě se chcete ukázat v co nejlepším světle.

Původně jsem měla dorazit mezi 21 a 21:30 k němu domů, ale pak mi psal, že tam asi budou až později (měl s ostatními přáteli předoslavu někde venku), tak jsem dojela do centra až zhruba ve 22:30. Jimmy ale doma stále nebyl, tak jsem mu psala sms. Oznámil, že už jsou blízko a budou tam za 15 minut, tak jsem se usadila na patník a čekala. Bylo dost chladno, takže jsem po nějaké době už doslova počítala minuty. Po půlhodině ale stále nikdo nepřicházel a moje nasrání dosáhlo vrcholu, takže jsem se obrátila na podpatku a šla domů.

To nebylo tak jednoduché, protože jsem nemohla najít žádnou funkční autobusovou zastávku. Vydala jsem se tedy bloudit městem, že na nějakou určitě náhodně narazím, ale nebyl to úplně nejlepší nápad. Zaprvé je asi fakt nezvyklé, když jde bílá holka kolem půlnoci sama po ulici, takže mě doslova každý protijdoucí hlouček chlapů oslovoval (včetně bandy lidí, kteří se snažili nacpat svého kamaráda do sklepního okénka jednoho z domů) a za druhé probíhají ve městě nějaké opravy a autobusová doprava byla přesměrována. Na zastávkách, které jsem znala, tedy byly cedule, že nejsou obsluhované a místo toho mám jít na zastávku bla bla někde v háji zeleným. Obešla jsem jich takhle asi pět, než jsem konečně rezignovaně vytáhla gpsku a tu bla bla ulici si našla a  došla tam. Zas jsem jela na černo, protože by mi jinak ten bus ujel, než bych si koupila lístek, ale má smůla naštěstí nedošla tak daleko, že by mě chytil revizor.

Doma jsem byla kolem půlnoci, rozžhavená do běla, a tak nějak jsem čekala, že se Jimmy třeba ozve a omluví, ale ani slovo. Něco jako "sorry, že nám to tak trvalo, ale už jsme u mě - kde jsi ty?" Ne… Tak díky, Jimmy, za skvěle strávený sobotní večer v ulicích, zatímco ostatní stážisté ochutnávali francouzská vína a nebo kalili u Holanďana na bytě. Fuck you very much.

Cykloterorismus

Cykloterorismus

25.09.2015, pátek

To už je zase pátek? V práci přibývá práce, už se moc často nestává, že bych na stole neměla dokument k překladu, takže to celé ubíhá nějak rychle. Zanést do CAT programu, přeložit, odškrtnout v koordinačním rozhraní, zavolat na koordinaci, donést revizorovi zadání, počkat na revizi, nechat si vysvětlit své chyby (či jen jiný úhel pohledu na to či ono slovní spojení), odsouhlasit a jde se na nové kolečko. Oběd s Ivou nebo se stážisty, kafe a denní dávka socializace a pak zas zpátky za počítač, přeložit nějaký ten dodatek ke smlouvě o rybolovu, kterou se dánská vláda rozhodla nepodpořit.

Dneska byl ale můj stereotyp narušen. Ráno se všichni stážisté sešli a společně pochodovali do Výboru regionů, kde nás čekala přednáška. Já jsem jako jediná dofrčela na místo setkání na svém ridiculously cute bike, takže jsem samozřejmě hned vzbudila pozornost. Ta byla o to trapnější, že jsem si uvědomila, že jsem doma nechala klíče a nemám to kolo teď jak zamknout. Shit. Takže kam s ním? Budova Výboru regionů má takovou pěknou "předsíň", kde není nic, než kytky a teprve pak se projde bezpečnostní kontrolou dovnitř. Vyloženě to vybízelo zastrčit to malé kolíčko mezi dvě palmy a nechat ho tam pár hodin čekat. Protože komu by tam mohlo vadit?

Omyl. Ostraha se málem posrala (asi tu lidi často schovávají bomby do dětských bicyklů nebo tak něco) a kolo bylo vyvedeno před budovu. Prý mám poprosit vojáky, ať mi ho hlídají. No jasně… "Hej vy s těma neprůstřelnejma vestama a puškama, mohli byste mi čas od času mrknout tady na to kolo s růžovým zvonkem?"

A ano, při příchodu zpět do budovy (teď už bez kola) jsme musela znovu projít bezpečnostní kontrolou. Jsem prostě jasnej terorista - když se mi nepodařilo ukrýt bombu v předsíni, nesu si jí s sebou v kabelce!

Přednáška sama o sobě byla zajímavá hlavně tím, že přednášející měl silný dánský přízvuk, a že když se na něco ptal a lidé z "publika" odpovídali, zaměřila se na ně automatická kamera a jejich obličej se objevil na monitorech všech přítomných lidí v sále. To bylo vážně super, obzvlášť když sedíte vedle aktivní Španělky, která neustále používá váš mikrofon, takže z repráků se sice line její hlas, ale na monitorech se objeví červenající se Češka, která nemá kam uniknout a hořce lituje, že si dnes vzala ty křiklavě žluté šaty.

O coffee pauze jsem se rozhodla výřečnou Španělku Saru aspoň trochu využít ve svůj prospěch a nechala jsem jí oslovit hlouček stážistů přímo z Výboru regionů. Je třeba poznávat nové lidi a já sama bych za nima nepřišla, takže…

Long story short, přednáška pokračovala zhruba do poledne, pak jsme okusili místní kantýnu (not bad!), využili nezvykle slunečné počasí jako legitimní důvod k oddalování práce ještě aspoň o hodinu (kafe na lavičkách v parku) a pracovní den zakončili zpět na svých obvyklých stanovištích v JL a Lexu.

Kolo mi nikdo neukradl, akorát, když jsem se k němu odpoledne nadšeně řítila s výkřikem "my baby!", trochu jsem vyděsila vedle stojícího pána, který už vymýšlel, jak to vysvětlí své manželce.

Po cestě domů jsem ale najela na nějaký šílený hrbol a zadní kolo se mi úplně vychýlilo z osy, takže drhlo o rám a neotáčelo se, spadl mu řetěz a obecně se stalo nepojízdným. Řetěz jsem nahodila (další dávka lítosti nad volbou šatů), ale kolo se srovnat nepodařilo, takže jsem ho celou cestu domů táhla ručně. Denní dávka cvičení odškrtnuta.

Naštěstí už doma někdo byl, takže jsem nemusela čekat bez klíčů na ulici. Aurélie mi pak pomohla kolo uvést aspoň do dočasně pojízdného stavu, zatímco Stéphane seděl opodál na židli, žral cosi z kelímku (škoda, že to nebyl popcorn) a koukal na nás. Opravdu alfa samec k pohledání.

Mezitím do baráku najela nová várka Airbnb lidí, které tu hostíme, zatímco je Sian v UK. Byly to dvě mladé Němky, kterým Stéphane hned nabídl, že jim budu dělat večer společnost (fakt díky, kámo). Byly obě takové mile nadšené, takže jsem neměla srdce je odmítnout. Vyslala jsem je napřed na večeři, že se sejdeme později v parku Cinquentanaire, kde probíhá nějaký koncert. Nechtělo se mi ven ani trochu, což je naprosto obvyklý jev, i když vím, že jakmile se vykopu, nakonec si to užiju. A ani dnes tomu nebylo jinak.

Najít ve tmě, v parku plném lidí hlouček stážistů z Rady se zdá složité. Ne však, když je mezi nimi dvoumetrový Holanďan Ewoud, který takto plní funkci majáku na všech společných akcích. Chudák si nikdy nemůže sednout, protože bychom se jinak navzájem nenašli.

Postála jsem tedy se "svými", pendlovala mezi několika hloučky, doháněla společenskou deprivaci z Lexu a nakonec šla ještě na hodinu babysittovat Němky, které dorazily kolem jedenácté, ale kolem půlnoci už zas mířily zpět na večerníčka. A bylo to fajn. Zpátky domů jsem se prošla (kolo bude muset navštívit doktora), pokochala Lunou… Zas jednou mám v břiše takový ten spokojený pocit úspěšného večera, kdy se vlastně nic mimořádného nestalo, ale člověk se stejně usmívá, protože strávil čas s přáteli.

Merkelová a mičuda

Merkelová a mičuda

23.09.2015, středa

Vzala jsem to se sportem zodpovědně a dnes po práci šla pro změnu na volejbal. Poprvé je to zadarmo a pak stačí zaplatit 10 euro na celou dobu trvání stáže, což je de facto zadarmo, tedy aspoň pokud se mé zdroje informací nemýlí. To by byla jedna informace z dneška.

Ta druhá je, že se v Radě koná summit, takže je celý Schuman zas jednou zabarikádovaný, na kole se tam projet nedá, pěšky se člověk prodírá davem lidí, auta a další dopravní prostředky ani nepřipadají v úvahu. Všude je milion policajtů, neustále po mně někdo chce vidět badge a obecně je nemožné dostat se dnes kamkoliv včas. Hlavy států začaly přijíždět do budovy JL kolem čtvrté odpoledne a Callum byl tak laskavý, že nás pozval do své pracovny, kde má pěkný výhled na vchod, kterým budou kancléři a premiéři vcházet dovnitř. Ti, kdo se tedy mohli z práce utrhnout dříve než v 5, se k němu nahrnuli na čumendu a měli šanci spatřit Merkelovou, Hollandea a další papaláše. Já jsem dorazila až ke konci, takže ano, viděla jsem několik politiků, které jsem neznala, jejich obrněné vozy a konvoje policistů, které je doprovázely, ale žádné velké vzrůšo.

Radši jsem popadla svůj uzlíček sportovních potřeb a sjela do minus druhého patra do tělocvičny. JL je stejně zajímavá budova… Na pátém patře se přerozděluje 120 000 uprchlíků a v podzemí se stážisti honí za mičudou.

Já a Anja (ze slovinského překladatelského oddělení) jsme byly na místě činu první, tak jsme si začaly pinkat spolu. Já doufala, že to za těch pár minut nějak vstřebám, protože volejbal a míčové hry obecně mi nikdy nešly a spíš jsem byla expertem na to, jak se míči vyhnout než jak ho trefit. Život jde ale dál a je třeba jisté věci přehodnotit, takže jsem s veškerou vervou nastavovala všechny své končetiny a snažila se přijít na to, jak míč efektivně nasměrovat tam, kam chci já a ne tam, kam káže zákon chaosu. Po chvíli jsem měla pocit, že už to docela dávám, a když se k nám začali připojovat další hráči (sporťák Vincent, Ital Andrea, který je sice trochu silnější, ale jeho podání dokáže zabít na 50 metrů, nádherná Španělka Irene, postarší mrňous, který nám oznámil, že tenhle tým koučuje, a další asi 3 lidi z permanentních zaměstnanců Rady), říkala jsem si, že to bude totální procházka růžovým sadem. Zkoušela jsem si podání, smeče, nahrávky… všechno v cajku. Pak ale přišlo rozdělení do týmů a hra na ostro a najednou se to všechno někam ztratilo.

Postavila jsem se na značky a zas jsem byla ta neschopná středoškolačka, kterou si do týmu vždycky vybírali jako poslední. Odehráli jsme několik zápasů a týmy se různě střídaly a lidé v nich prohazovali, ale kde jsem se vyskytla já, byl výsledek předem jasný. I styl hry začal připomínat naše gymplácké zápasy, kdy soutěživé volejbalistky Martina, Řehy, Marta a Káča lítaly po celém hřišti a s odhodlaným řevem braly míče, které letěly na podobná nemehla, jako jsem já, takže nejlepší taktikou bylo opravdu uhnout se a nepřekážet.

Svou exhibici sportovní neschopnosti jsem zakončila tím, že jsem si nechala míč naletět přímo do malíčku, který se do pár minut zvětšil na dvojnásobek obyčejné velikosti a nešel ohnout. Usoudila jsem, že je čas vyklidit pole. Bojovala jsem statečně, o čemž svědčí mnohé modřiny a napuchlý prst, ale některé souboje nelze vyhrát. Aspoň ne napoprvé.

Nicméně, na pozitivní notu; všichni byli milí. I když jsem to sebevíc kazila, snažili se mi aspoň občas přihrát. Nabídli led na obložení prstu. Pochválili, když se náhodou něco povedlo. Boj tedy nekončí. Počkám do zítra, jestli to není zlomené, a když tak vyhledám doktora. Ale v nejbližší době budu na značkách stát znovu. I když mi nad hlavou nebudou politici krájet "dort" s uprchlíky.

Housenka

Housenka

21.-22.09.2015, pondělí a úterý

V pondělí odpoledne jsem si konečně udělala čas sama na sebe a na hodinu a půl jsem se zavřela do prádelny s tyčí. Nejdřív jsem se pěkně rozehřála tím, že jsem musela odstěhovat dvě obří matrace, abych vůbec měla prostor na cvičení, ale pak už jsem naladila svůj tancelářský playlist, rozbalila karimatku a pustila se do práce.

Ke svému znechucení jsem zjistila, že moje fyzička opravdu poklesla asi o 300%, takže znovu makám na tak základních věcech, jako jsou inverty a shouldermounty tahem. O estetické stránce věci radši ani nemluvím, protože s nabranými kily jsem opět ve fázi "housenka". Tento obraz je nejen metaforou k přechodnému stadiu než se ze mě znovu stane profesionální pole dancový motýl, ale hlavně věrným popisem toho, jak při svých snahách vypadám. 

Ach jo. Člověk dva roky maká a pak si dá na 3 měsíce pauzu a může začít znovu.

Když už jsem měla dost své tyčové neschopnosti, zkoušela jsem si aspoň stojky, což je taky věc, kterou se mi nikdy nepodařilo pořádně pokořit, protože mám celej život trochu problémy s rovnováhou. Ale jáááá na to přijdu. A budu je dělat tahem. Tak.

Úterý se víceméně neslo ve znamení utrpení, protože všechny svaly, které jsem po dlouhé době potrápila, hlasitě protestovaly. Někteří nejmenovaní jogíni by pravděpodobně prohlásili, že "transformace je bolestivý proces". Oh yes.

Ještě, že jsem neměla žádný speciální program, takže jsem celý den seděla v práci a následně se válela doma. S každým zvednutím z gauče jsem si ale tou bolestí připomněla, že mám z toho vlastně dobrý pocit, a že je třeba pořádně makat, abych tyhle stavy do budoucna eliminovala! A tak se staň.

Totální zevl

Totální zevl

20.09.2015, neděle

Primární potřebou tohoto dne bylo se konečně vyspat. Budík jsme tedy měly nastavený až na poledne. Mě ale celou noc budila bolest v krku, takže kolem desáté jsem to vzdala a šla jsem si do kuchyně udělat "čaj" (přesněji deci čaje s panákem třešňovice, medem a citronem). S touhle medicínou v břiše se mi trochu ulevilo a mohla jsem si jít ještě na chvíli lehnout.

Všechny důležité bruselské památky jsme viděly už včera, tudíž dnešek byl ve znamení pohodového toulání. Prošla jsem se Sarou cestu, kudy chodívám do práce, ukázala jí, kde bude zítra muset nasednout na autobus na letiště (já budu v práci, tak to bude muset nějak zvládnout sama), prohlídly jsme si Schumana, instituce…

Ani jsem to předem nezaregistrovala, ale dnešek byl "dnem bez aut". To vůbec neznamenalo, že by silnice byly o něco bezpečnější, protože o to víc se do ulic nahrnulo cyklistů, kteří byli pro jednou legitimními pány bruselské dopravy (i když se tak chovají i jindy) a tudíž jezdili naprosto bezhlavě a ještě nebezpečněji a bezohledněji než obvykle.

Poslední zastávkou naší procházky byl Parc du Cinquantenaire, kde se konal jakýsi veletrh sportu. Bylo tam asi milion lidí a ukázky všech možných sportů a sportovních klubů, bubeníci, stánky s jídlem, trampolíny, simulátory seskoků padákem… prostě velká akce. Úplně to nekorespondovalo s naším plánem "příjemně se jít projít do parku", ale aspoň bylo hezké počasí, když už se nedostávalo klidu.

Kolem čtvrté jsme obě začínaly být dost "hangry", takže novým cílem dne bylo najít místo, kde se najíme. Trvalo to déle, než nám bylo milé, ale nakonec jsme zakotvily v Le Pantin (tam, kde jsem měla hodinu angličtiny se Sabrinou). Servírka mi naúčtovala jen pití, takže mám dosud špatné svědomí, že jsem jedla zadarmo, ale na druhou stranu…lidi jsou svině. A já taky.

Po jídle nastal čas na zákusek, ale opět jsme bloumaly po městě tak dlouho, až nám všude zavřeli a pomalu začínala být relevantní spíš večeře. Na dort jsme se tedy vykašlaly a šly nakoupit a pak domů uvařit.

Sara chudák netušila, že "vařit" u nás znamená "vařit pro všechny a respektovat 5 různých stravovacích návyků", takže než jsme uklohnily tortilly v několika verzích (s masem, se sójou, s guacamole s česnekem a bez něj), viděla jsem jí na očích, že má tohoto způsobu spolubydlení plný zuby. O pár okamžiků později a s plným žaludkem už se ale na svět dívala zase o trochu veseleji.

Po večeři jsme konečně u piva měly čas a klid rozebrat její nový vztah s kolegou z práce (myslím, že to byla ta část, na kterou se Sara z celého víkendu těšila nejvíc) a pak už nás čekala jen večerka, protože zítra už je zas pracovní den. To to uteklo… 

100% turistky

100% turistky

19.09.2015, sobota

Spaly jsme zhruba 5 hodin, což bylo bolestně málo, ale na desátou hodinu jsme byly objednané na Free walking tour of Brussels (ano, to je přesně ta, na kterou jsem se minulý týden zaregistrovala a pak jsem si zapomněla vstupenku a ani tam nedojela), takže se nedalo svítit. K snídani toho doma moc nebylo, což byla trochu ostuda, takže jsme společně žvýkaly chleba neurčitého data původu a plánovaly jsme, že k obědu si dáme něco ve městě.

Stéphane Saře zapůjčil své kolo (poměrně neochotně, což nechápu, když ho vůbec nepoužívá) a já jsem tentokrát dokonce ani nezabloudila, takže tramtadadááá - poprvé jsem dojela do centra a spatřila náměstí! A stihly jsme to včas. Prostě jsme překonaly veškerou nepřízeň osudu, se kterou jsem dosud bojovala já, našly jsme i průvodce s oranžovým deštníkem (overly enthusiastic Venezuelan) a víc jak dvě hodiny se s ním toulaly po městě. Byl opravdu trochu moc zapálený, ale zase se vážně snažil, aby to pro nás bylo zajímavé, takže nám krom historických faktů poradil i kde najít nejlevnější vafle a nejčerstvější hranolky.

Procházka skončila v půl jedné a byly jsme slušně uchozené a hladové, takže jsme hned šly ty jeho nejčerstvější hranolky vyzkoušet. Sara říkala, že jeden její kolega do Bruselu pravidelně jezdí a se zbožným obdivem mluví o jakémsi sendviči s hranolkama. Měli ho tam taky, tak jsme se odhodlaly ho zkusit. Byl to docela velký kus bagety s něčím, co se podobalo kuřecímu hamburgeru, kopou hranolek, smažené cibule, malinkým množstvím salátu a kydancem kečupu/majonézy/omáčky dle přání. Hranolky byly opravdu luxusní, ale jako kombinace to teda byl docela běs. Navíc toho bylo hrozně moc, takže jsem skoro půlku musela vyhodit, protože to bylo tak opatlané kečupem a neskladné, že nebylo možné si to zabalit s sebou do kabelky na později (a ani by to už nebylo dobré).

S plnými břichy jsme se šly projít po obchůdcích s čokoládou (Sara nakupovala pralinky jako divá), z části taky proto, že začalo pršet a potřebovaly jsme se schovat. Asi po hodině pro změnu vyšlo slunce a začalo to pařit jako blázen, takže jsme spakovaly bundy do baťůžků a oslavily nezvykle pěkné počasí (na bruselské poměry) vaflí. Rozhodly jsme se nehrát si na místní (ti jí vafle zásadně samotné, bez přidaných ingrediencí) a plně přijmout svůj status turistů, takže Sara si nechala na svou vafli nakydat karamel a já hromadu šlehačky a nutelu. Bylo to prasácké, ale totálně boží, až na to, že se to absolutně nedalo pozřít s pomocí náčiní, které jsme k tomu dostaly. Jíst vafle s kopou šlehačky ve stoje mezi davem proudících lidí a s pomocí miniaturního plastového bodátka… to chce asi skill, který jsem si za svou dlouhou životní dráhu nestihla osvojit. Ve výsledku jsem měla šlehačku i na obočí (a na kalhotech, samozřejmě).

Dlouhý a náročný turistický den jsme se rozhodly ukončit s pivem v ruce, tak jsme zasedly do nějaké hospody, kterou nám průvodce taky doporučoval. Naneštěstí se ale jednalo o sport bar a zrovna se hrál nějaký západ, takže jediné klidné místo bylo venku (to by ani nevadilo), v obležení britských opilců (ve 3 odpoledne!), kteří se k nám neustále snažili přisednout a nabízeli nám tulipány (které neměli). S ciderem v ruce jsme nicméně načerpaly dostatek energie na cestu zpět domů. Centrum se mezitím zaplnilo neuvěřitelným množstvím lidí, protože se konají nějaké historické dny, takže jsme už ani nemohly jet na kole.

Po návratu domů jsme zapadly do postele a na hodinu a půl si daly šlofíka, protože jsme byly totálně groggy. Na večeři jsme pak dojedly zbytky špaget, co včera uvařili frantíci z Airbnb a pak nastalo dilema, zda jít či nejít na party. Marina (jakási kamarádka Rosanne, kterou jsem potkala minulý čtvrtek na Place de Lux) mě pozvala k sobě domů na house party a já slíbila, že přijdu, ale lenost dost silně dřímala jak ve mně, tak v Saře. Společně jsme se ale vyhecovaly, takže kolem desáté jsme se vypravily znovu do ulic.

Místo určení jsme nalezly bez problémů a za chvíli už jsme stály v bytě plném lidí, které jsme neznaly. Marina tam byla můj jediný "kontakt" a i jí jsem potkala jen 2x v životě. Byla jsem klasicky divná, takže konverzací bodovala spíš Sara, na kterou se během večera nabalilo hned několik ctitelů. Moje chvíle nastala až kolem půlnoci, kdy dorazila Rosanne (hurá!) a dovedla i svého bratra a jeho kamarády. Co na to říct; byl to vysoký, blonďatý Holanďan s ostře řezanými rysy a dokonalým chrupem, takže jsem tak nějak skončila na celý zbytek večera v jeho společnosti. 

Ukázalo se, že je to arogantní náfuka, který vyžaduje neustálý přísun komplimentů, což mě dost překvapilo, protože Rosanne je jedna z nejpohodovějších holek, co znám. Nicméně, uměl švédsky, takže jsme si povídali o jazycích, cestování, vztazích na dálku  a podobných univerzálních tématech.

Sara na mě pak už gestikulovala, že bychom mohly jít, tak jsem se Holanďanovi omluvila, že odcházíme a vytratila jsem se si ještě odskočit. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že Holanďan má na náš odchod zcela jiný názor, a rozhodl se v mé nepřítomnosti jít "bavit" Saru. No, tak asi neodcházíme…

Nakráčel k ní a rovnou na ní spustil švédsky. Když mu odpovídala dánsky, tak se ale vůbec nechytal (to už jsem zjistila předtím, když to samé zkoušel na mě), takže jsme raději zase přepli do AJ. Opět nás "ohromoval" svýma mnoha přednostmi (třeba tím, že si nepokrytě dělal srandu z vedle stojícího Španěla, který uměl špatně anglicky), takže ve 2 už jsme na sebe se Sarou mrkaly obě, že se musíme nějak vyplížit a jít domů. To se nám podařilo s pomocí jedné z hostitelek, takže v půl třetí jsme byly bezpečně doma, mimo dosah zářivé holandské dokonalosti.

Sara stihla za večer okouzlit hned několik mládenců, kteří mi ještě ten večer psali na facebook, abych jim na ní poslala kontakt. No teda.  Tomu říkám dánský šarm.

Dánská delegace

Dánská delegace

17.-18.09.2015, čtvrtek a pátek

Nic extra zajímavého se nepřihodilo. Sian ve čtvrtek večer poctivě balila a uklízela, protože odjíždí na týden domů do UK. Já uklízela taky, ale z opačných důvodů - na víkend budu mít návštěvu!

Během čtvrtka s pátka jsem stihla absolvovat anglickou i francouzskou část tandemu se Sabrinou. Na angličtinu mě vzala do strašně prima kavárny/baru Le Pantin. Znamená to "loutka" a zřejmě v té budově dřív bývalo malé divadlo (že by loutkové? - captain Obvious), protože má dvě patra a to horní vypadá jako půda babiččina vesnického baráku. Stěny jsou oprýskané, nábytek je naprosto různorodý a posbíraný z různých zdrojů. Sedět se dá na divadelních sedačkách, gaučích či jen tak u dřevěného stolku, který je obvykle o dost menší než židle, které jsou kolem něj rozestavěné… Má to vážně kouzlo. Lidé tam chodí hrát deskové hry, pít kafe a "pivo měsíce" a sálá z toho pohoda. Určitě jsem tam nebyla naposled. Navíc je to na Flagey, takže blizoučko od domova!

V pátek po práci se Imanol a Virginie společně vypravili na operu. Lákali mě taky, ale musela jsem zůstat doma, protože Sara měla přiletět zhruba v 10 večer, a já jí měla jít vyzvednout. Usadila jsem se tedy místo toho k počítači, pokecala se Stéphanem, ten mě naučil rozdělat oheň v krbu (má na to osvědčený postup) a pak jsem byla nucena dělat společnost hostům, kteří budou přes víkend obývat Sianin pokoj. Každá kačka dobrá, takže tento pokoj teď bude celý týden k dispozici přes Airbnb. První "zákazníci" přijeli právě už dnes - je to páreček z Francie a neumí moc dobře anglicky, takže o to bolestnější bylo, že se Stéphane někam zašil a Aurélie odešla spát k Sabrině, takže já jakožto jediná, co nemluví francouzsky, jsem s nima musela trávit večer. Byli to moc milí lidé, o tom žádná, ale bylo to prostě…náročné. Aspoň, že se postarali o večeři a koupili i víno, tak jsme si mohli zacpat pusu jídlem a pitím a trapné momenty mlčení se o něco smrskly. Nebyla jsem naštěstí jediná, kdo si byl situace vědom, takže kolem jedenácté mě osvobodili a šli spát. Stéphane se samozřejmě zjevil krátce poté, zrádce jeden.

Sara mě průběžně informovala o situaci a docela brzo bylo jasné, že se její přílet opozdí. Při přestupu v Amseterdamu se začal její následující let opožďovat, až dosáhl zpoždění 3 hodiny. Navíc prý po letišti běhaly myši, takže tam radši ani nic nejedla, chudinka L

Když konečně přistála v Belgii, bylo po půlnoci a už nejezdily busy. Chytila akorát jeden, který sice mířil jinam, než chtěla, ale aspoň jí trochu přiblížil k centru a tam už si musela vzít taxíka. Nabízela jsem jí, že jí někam dojdu vyzvednout, ale nakonec se tohle ukázalo jako nejjednodušší řešení. Přesun z letiště zabral další skoro hodinu a já mezitím už odpadla na gauči u krbu. Stéphane se snažil být milý, takže mě přikryl, ale mě u toho ohně bylo vedro i tak, takže jsem to dvakrát neocenila. Radši jsem ho požádala, aby mi pomohl připravit pro Saru postel. Nanosili jsme ke mně do pokoje tatami a žíněnko-matraci, na které teď budu spát já a Saře přenechám tu svou velkou a měkkou. Tu mi Stéphane taky pomohl spravit, protože futon, na kterém leží, měl jednu vypadlou laťku a já tak ležela celé tři týdny v díře. Stéphane mě sprdnul, že jsem se měla ozvat, a chybějící laťku našel a přitloukl hřebíky, zatímco já jsem povlékala peřinu, která měla opět zcela jiné rozměry, než povlečení, které jsem k ní vyfasovala. Belgičané mají očividně rádi rébusy.

Sara konečně dorazila v půl druhé, takže jsme se přivítali, představila jsem jí Stéphanovi, který jako jediný ještě nespal, a v podstatě ihned jsme si šly lehnout. Dobrodružství a sdělování aktualit musí počkat do zítra.

Návrat ztracené lásky

Návrat ztracené lásky

14.9.2015. pondělí

V práci už vyloženě není do čeho píchnout. Střídavě za mnou chodí kolegové, kteří si chtějí povídat, takže buď píšu deník nebo surfuju na internetu a nebo hovořím s nimi. Takováhle situace prý ještě za 8 let nenastala a řeší se, co se bude dít dál. Rada prý najela na nějaký plán snižování vydaného počtu dokumentů a očividně se ho drží, protože když dostanu denně 2 kraťoučké překlady, tak můžu být ráda. Každý mám tak za půl hodiny hotový, takže zbytek dne si doslova válím šunky. Na jednu stranu je to fajn, když mi de facto platí za to, co bych dělala i doma, ale na druhou stranu si připadám dost blbě, že jsem tu zbytečně. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet dál.

15.09.2015, úterý

Dnešní odpoledne jsem trávila s ostatními stážisty. byli jsme omluvení z práce a všem dohromady nám zas v JL dávali nějaké přednášky. Prezentovalo se nám oddělení rovných příležitostí a knihovna a pak jsme si volili mluvčí stážistů. Měl se zvolit jeden kluk a jedna holka z JL a pak jeden mluvčí za Lex. Za Lex se ale nikdo nepřihlásil (jak nečekané, od překladatelů), takže Traineeship Office nám psala velmi smutný mail, ať do toho jdeme. Odhodlala jsem se tedy napsat o sobě pár řádků a kandidovat, nicméně jsem to odeslala 20 minut po deadlinu, takže má kandidatura nebyla přijata. Z Lexu tedy byl jen jeden kandidát - Neville (ten to stihnul).

Byla to docela zábava - kandidáti se měli představit a říct, proč bychom je měli volit. Někteří to vzali velmi vážně, jiní se zas neuměli vůbec prodat (Sara: "Nejsem o nic lepší než ostatní kandidáti…") a Søren si rovnou udělal hashtag #votesoren. Nakonec to vyhrál za JL Alessandro (Ital), Brunella (taky Italka) a Pauline (Francouzka, co měla stejně hlasů jako Brunella, tak je vzali obě). Za Lex to překvapivě vyhrál Neville. Někdo hlasoval i pro Chucka Norisse.

O pauze jsem se snažila trochu se bavit s lidma, protože jak jsme v jiné budově, nikdo mě prostě nezná a můj networking je tedy dost ubohý. Hodila jsem tedy řeč s Marcem, což je španělský stážista na právnickém oddělení, kde taky vůbec nic nedělá. Jeho nadřízený mu prý oznámil, že "s ním nepočítal", takže celé dny akorát sedí na facebooku. A nejhorší na tom je, že to ani nemá placené. Chuďátko malé! Má moc hezký oči a takový stydlivý úsměv, člověk by ho pohladil :D

Pak jsem se bavila ještě krátce s několika holkama, které se mě ptaly, jestli budu nebo nebudu organizovat nějaké ty sportovní aktivity, jak jsem na začátku slibovala. Good point. Zítra napíšu mail a uvidíme, jak velký bude zájem o mé služby.

Už jsem si byla i vyzvednout kartu v ING, tak jsem pyšnou držitelkou belgického účtu. Dostala jsem nějaké udělátko na internetové bankovnictví, tak budu muset zjistit, jak to funguje, ale zatím na to nebyl čas. Vypadá to jako čtečka na kartu, ale nemá to žádnou díru na usb kabel, tak to asi bude bezdrátové… No prý to pochopím, až na ty stránky vlezu, říkala paní.

Večer se mi podařilo přesvědčit Sian, aby mi pomohla sestavit tyč, protože krámy z prádelny jsou konečně pryč (nakonec je stejně musela uklidit Virginie), takže už nic nebrání mému návratu k pole dance. Chlapi nějak nebyli po ruce, tak jsme se na to vrhly samy, jakožto dvě šikovné a moudré ženy (alias Patka a Matka). Strop v prádelně je hodně nízký, takže jsem se bála, že to vůbec nepůjde, ale když jsem odebrala dostatečný počet kousků tyče, vyšlo to tak nějak akorát. Jediný problém nastal, když jsem tyč začala upevňovat, protože se vzrůstajícím tlakem se na stropě objevila solidní prasklina. Radši jsem tedy přestala šroubovat a tyč holt není dotažená na 100%, ale aspoň mi snad nespadne na hlavu barák. Tyč nespadne určitě, to jsem si jistá.

Po instalaci mého miláčka je jasné, že už se mnou po zbytek večera nic nebylo. Vítej, tyčko!!! Jak jen jsi mi chyběla. 

La casa de mis amigos

La casa de mis amigos

13.09.2015, neděle

Trochu jsem zas prozkoumala Brusel a vydala jsem se do parku v Saint-Gilles. Vypadá to jako moc pěkná čtvrť a jela jsem i kolem velikánské budovy vězení, která vypadá spíš jako hrad (obehnaný ostnatým drátem).

Park byl rozlehlý a krásný, ale trochu mě rušilo, že někde opodál musel být fotbalový stadion, ze kterého se neustále ozýval řev a skandování. Prošla jsem se, poseděla na trávě, pokochala se starými stromy, nenechala se odradit ani deštěm… Opravdu moc hezké místo.

Jelikož nemám žádné drby o sobě,  hodím sem update o svých spolubydlících. Zjistila jsem totiž, že Stéphane a Aurélie spolu 6 let chodili. Takže…takže… Aurélie není lesbička? Nebo jak? A jakto, že spolu pořád bydlí? To není divné, že Stéphane teď bydlí s Virginií a Aurélie si domů vodí Sabrinu? Seriously, chvilku jsem myslela, že si ze mě dělají srandu. Tomu říkám telenovela po belgicku. Ale tak, žádné pnutí mezi nimi nevidím, v baráku všechno funguje a vztahy jsou vřelé… tak proč ne. Každopádně *mind blown*.

Situace na frontě Sian & Imanol se nezměnila, pouze jsem si s Sian měla příležitost popovídat a shodli jsme se, že Imanol je "boyfriend material", a že když si Sian pozvala domů na večeři partu kamarádek, tak si ho všechny chtěly vzít domů. Zajímavé, že je pořád sám… Každopádně je jedině výhodou, že o své žádoucnosti neví, protože tím by jí rázem ztratil. Držím mu palce!

A co já a ostatní? Měla jsem další týden na to, abych je trochu poznala, takže tady jsou mé závěry:

Nejvíc si rozumím se Sian. Je správně prdlá, ale dokáže být i vážná a rozhodně jí nechybí rozhled a vlastní názory. Miluje politiku a R&B (pokud mohu soudit z toho, co neustále pouští v kuchyni).

Imanol se introvert, takže je těžké z něj vytáhnout víc než dvě slova, ale když jsem zjistila, že teď taky hraje Dragon Age Inquisition (já to dohrála před měsícem), povídali jsme si asi minutu v kuse! Wow.

Aurélie je takový rošťák. Neříkám ani rošťanda, protože zjevem i chováním je prostě víc kluk než holka. S ničím si neláme hlavu, ráda pomůže a je to největší ajťák celé domácnosti. Jediné, co mě frustruje je, že jí často nerozumím. Má sice perfektní angličtinu, ale chrlí jí ze sebe jako kulomet, a když člověk není nalazen na tu správnou frekvenci, tak to prostě nestíhá vnímat.

Stéphane se vidí jako jakýsi "alfa samec" této domácnosti. Vždycky, když přijde domů, olíbá na tvář veškeré ženské osazenstvo a jde osahat svou přítelkyni. Jeho poznávacím znamením jsou otevřeně sexuální a nechutné narážky a sklenka portského v ruce.

Virginie je miláček. Její trpělivost se Stéphanem nezná mezí (i když už jsem jí jednou viděla cosi na něj zakřičet francouzsky a pak oddusat do pokoje) a stejně tak její trpělivost s námi. Často se stará o večeři, vyklízí myčku, chodí nakupovat pro všechny… a nikdy si nestěžuje. Trochu se stydí za svou angličtinu se silným přízvukem, ale nemá vcelku proč. Gramaticky mluví správněji než Stéphane, který se za svůj projev nestydí vůbec a ještě Virginii kolikrát opravuje.

To by tak při neděli bylo vše, dámy a pánové.

A jací jsou vaši spolubydlící?

Domov

Domov

12.09.2015. sobota

Včera jsem se nevyspala, dneska jsem se nevyspala… Zaregistrovala jsem se totiž na "Free Walking Tour", která začínala v 10 na náměstí. Jako zombie jsem tedy v 8:30 vstala, připravila se, nasedla na kolo a vyjela hledat centrum Bruselu. Možná si pamatujete, že když jsem se do centra vydala poprvé, nedopadlo to úspěšně a celá zmoklá jsem se musela vrátit domů, protože jsem šla úplně opačným směrem. No…tohle nedopadlo o moc líp. Dostala jsem se o trochu dál než minule (takže pokrok tam je!), ale než se mi podařilo na náměstí dojet, uvědomila jsem si, že jsem si s sebou nevzala vytištěnou vstupenku. Do hááááájeeeee! Vynadala jsem si ve všech řečech, co znám, obrátila kolo a jela zas pěkně domů. Vidět bruselské náměstí mi zkrátka není souzeno, asi to bude osud.

Nasraná jsem dojela domů, kde mě přivítal udivený Imanol. Toho jsem totiž požádala, aby za mě čekal na pána, co mi měl dnes dopoledne dovézt tyč, protože budu celé dopoledne na té prohlídce. Vysvětlila jsem mu, že jsem úplně blbá, ale že tedy aspoň na pána můžu počkat sama. Imanol pokrčil rameny a šel dělat palačinky.

Bavilo mě se dívat, jak je tím zcela pohlcen a tancuje u toho kolem linky, ale když už po desáté za sebou zpíval "I'm baking pancakes, bacon pancakes, take some bacon and I put it in the pancakes…"*, měla jsem chuť ho něčím zadusit. Nicméně, ty palačinky byly nakonec opravdu výborné (i když v nich nebyla slanina), takže jsem tu šílenou píseň měla sice celý den v hlavě, ale dá se říct, že to stálo za to.

Kolem poledne dorazil pán s tyčí a taškou věcí, co mi zabalila maminka. Byl to nějaký Slovák, kterého jsem zkontaktovala po facebooku, protože měl zrovna cestu do Belgie, tak se nabídl, že mi za 40 euro (ufff) doveze z domova, co budu chtít. Co jsem chtěla dovézt je zřejmé, ale když už byla ta možnost, přibalila mi máma k tyči i kabát a nějaké náčiní na údržbu kola.

Vše jsem tedy od pána převzala, zaplatila mu a šla své "dárky" vybalit. Tyč zatím není kam dát (bohůmžel), ale pracuje se na vyklizení prádelny. Virginie snosila veškerý bordel z této místnosti na jednu hromadu a teď je na Stéphanovi, aby ty věci protřídil a ideálně vyházel. Ten se k tomu ale samozřejmě vůbec nemá, ani pod tíhou přesvědčivých argumentů, že za pouhých pár hodin práce ho čeká 5 měsíců pole dance ve vlastním baráku! No neber to.

Ve tři jsem měla domluvené se Sabrinou, že budeme pokračovat s naším tandemem - tentokrát s francouzštinou. Sešly jsme se na Place Fernand Cocq a sedly do prázdné kavárny. Sabrina se tentokrát připravila opravdu poctivě. Poptala se nějaké kamarádky, která francouzštinu vyučuje, a ta jí pomohla vymyslet osnovu, podle které pojedeme. Začaly jsme abecedou, spelováním a výslovností. To už trošku umím, takže jsme mohly přejít k členům. Víc jsme toho za 2 hodiny nestihly, ale i tak jsem měla pocit, že to bylo poměrně produktivní. Sabrinina angličtina není na vysoké úrovni, takže mi leccos vysvětlovala přímo francouzsky, což byla sice výzva, ale myslím, že to je fakt dobré. Ke konci našeho sezení jsem se uměla jakž tak představit, utvořit zápor a pojmenovat všechna divná francouzská písmenka. Jupí! Pokud udržíme tuto úroveň, možná odsud opravdu odjedu o něco chytřejší. Těším se na příště!

Odpoledne a večer proběhly poklidně ve znamení domácí pohody s vínem, večeří a příjemnou konverzací. Cítím se doma.

* https://www.youtube.com/watch?v=cUYSGojUuAU

Lindy Hop

Lindy Hop

11.9.2015, pátek

Nahlásila jsem se v práci na jakýsi seminář o Education issues, takže jsem na něj po obědě zamířila. Nebyla jsem po včerejším náročném večeru dvakrát vyspaná, takže mi strašně padala víčka a přiznávám se bez mučení, že jsem si z tohoto školení moc informací neodnesla. Ještě, že pořád není moc práce, takže jsem účastí nenabrala žádné zpoždění a neohrozila žádný deadline.

Po školení za mnou přišel jeden z českých kolegů, který na něm byl také a vybalil na mě, že jakožto jediní účastníci za české oddělení o tom teď musíme sepsat zprávu. Coo? To mi někdo měl říct předem! Byla jsem z toho dost vyjukaná, protože jsem si samozřejmě nepsala žádné poznámky a s mou pozorností to taky bylo dost špatné… Kolega naštěstí shledal, že bude asi pro všechny lepší, když to napíše sám, takže jsem byla zachráněna. Když jsem to pak říkala Ivě, tak mě uklidnila, že kolega je trochu podivín, a že se samozřejmě nechce, aby závěrečné zprávy ze školení psala stážistka, která je tu teprve 2 týdny. Tak ještě že tak… Už jsem měla bobky, že jsem v průšvihu!

Po práci jsem si doma musela lehnout a trochu dohnat ten deficit, ale ani ne za hodinu mě vzbudila Virginie, že za chvíli odchází na nějakou party a jestli jdu s nima. Cítila jsem se jak vyoranej krtek, takže jsem se šla zkulturnit, ale bylo jasné, že to rozhodně nestíhám. Sian naštěstí měla podobný problém, takže jsem se domluvila, že půjdu s ní až dýl. S tím se nakonec ztotožnil i Imanol, takže Belgičané odešli pařit a my tři jsme si ještě v klidu dali večeři, oblékli se, vzpamatovali ze svých odpoledních šlofíčků, a zhruba v půl desáté jsme vyrazili.

Tramvají jsme dojeli na požadované místo, klub úspěšně našli a jali se hledat zbytek. Nikde jsme je neviděli, tak nás Imanol obě pozval na pivo a aniž bych si uvědomila, jak se to stalo, za chvíli jsem se aktivně účastnila taneční lekce stylu lindy hop. Sian zmermomocnila nějakého náhodného chlapce a já tančila s Imanolem. Kroky byly opravdu primitivní, takže jsme se do toho dostali velmi rychle. Problém ale byl, že v sálu bylo hrozně moc lidí a teplota neúprosně stoupala. Imanol byl totálně splavený, takže jsme toho asi po 15 minutách nechali a šli se radši znovu porozhlédnout po Virginii a Stéphanovi. Ty jsme našli o patro níže v dalším tanečním sále, jak se ládují jednohubkami.

Nějakou dobu jsme konverzovali, ale pak začala hrát hudba, tak jsme přešli k tančení. Byla to docela sranda, ale už před půlnocí se celý parket zaplnil davem holek a bylo zas vedro a nedýchatelno. Se Sian jsme se šly nalokat čerstvého vzduchu, ale gorily nás odmítly pustit ven, že už bychom nemohly zpět. Postávaly jsme tedy v zakouřené chodbě (když lidé nemohli ven, začali prostě kouřit vevnitř) a postupně se k nám přidal i Imanol, Stéphane a Virginie. Plánovali jsme, co dál, ale nakonec jsme se nějak shodli, že to ani jeden necítíme, a že půjdem radši domů.

Nebyla to nejslavnější páteční noc, ale holt nemůže být vždycky posvícení. Já jsem si pak stejně ještě 2 hodiny volala se svým mexickým kamarádem, takže jsem šla spát stejně pozdě, jako bych někde pařila. Takhle ten spánkový deficit nezlikviduju…

Kolo a Kouďák

Kolo a Kouďák

9.9.2015, středa

Podmínky v práci se zlepšují. Iva se na mě směje. Byly jsme spolu na obědě a povídaly jsme si. Ne, že já jsem se snažila být vtipná a ona to trpěla, ale doopravdy jsme vedly konverzaci. Ještě pořád to zpracovávám. Malé osobní vítězství!

Odpoledne po práci jsem byla domluvená se Sabrinou (Auréliina přítelkyně původem ze Ženevy), že se sejdeme u nás doma a uděláme si jazykový tandem. Vytiskla jsem jí handout na budoucí časy a v 6 jsme měly sraz. Dorazila asi o půlhodiny pozdě, ale Aurélie mě předem varovala, že je dost roztržitá, takže jsem to přijala jako něco, s čím se bude muset do budoucna počítat. Udělala jsem nám kávu a daly jsme se do toho. Rozhodla jsem se začít angličtinou, protože Sabrina pro mě nic nachystaného neměla, takže jsem jí řekla, že začnu já, ať se mrkne, jak by to třeba mohlo vypadat a pak se rozhodne, jak chce ty hodiny vést ona.

Původně doma nikdo nebyl, takže jsme se usídlily v kuchyni, ale pak začali přicházet ostatní, takže bylo těžší a těžší se soustředit. Navíc se blížila hodina, kdy jsem si měla jít vyzvednout kolo a k francouzštině jsme se ani nedostaly, takže nám ten tandemový koncept tak úplně nevyšel. Ale nevadí, na francouzštinu jsme se domluvily v sobotu a aspoň víme, že bude lepší jít někam ven, kde nás nikdo nebude rušit. Rozpustily jsme to zhruba po hodině a půl a Sabrina mi dokonce půjčila svou kartičku na metro, abych si nemusela kupovat lístek. Jedna jízda je tu totiž brutálně drahá (2,10 eur), zatímco kartička s deseti jízdami je asi za 15 eur, což už se dost vyplatí. Nejde si jí ale koupit u automatu, nýbrž člověk musí zajít na dopravní podnik a nechat si jí vystavit. K tomu bych se taky měla v nejbližší době dostat…

Co se týče kola, paní zvedla cenu ze 40 na 50 euro, čím mě dost vytočila, ale rozhodla jsem se to jít aspoň omrknout. No a kolo si mě tak získalo, že jsem to vzala. Takže už jsem pojízdná! Flashbacky z Dánska, čekám na vás.

10.9.2015, čtvrtek

Tak jsem konečně zažila nějakou akci. Možná až moc, na to že je čtvrtek a zítra se jde do práce. Ale to už tak bývá, že nejšílenější věci se semelou, když to člověk neplánuje a chce jít po večerníčku spát.

Na večer jsem se domluvila, že zajdu na pivo s Rosannou, což je Holanďanka, kterou znám od dubna z konference Model European Union Strasbourg. Byla na pokoji s mou kamarádkou a bývalou spolužačkou Irčou a byla s ní sranda, takže jsme jí víceméně přibraly do party. Je teď taky na stáži v Bruselu, takže jsme se už od začátku domlouvaly, že budeme muset něco podniknout. A dnes přišel ten slibovaný den, takže v 18:30 jsme měly sraz na Place de Luxembourg, neboli zkráceně Place de Lux a nebo taky jenom Plux.

Kdybych si trochu udělala research, nebyla bych překvapená, že je tam mraky lidí. Ve čtvrtky se sem očividně slejzají mladí profesionálové ze všech možných EU institucí a jiných velkých korporací. Celé náměstíčko se víceméně skládá ze sochy, kolem které je trávník, a právě na něm sedí a postávají hloučky kravaťáků.

Sotva jsme se ale usadily zpět na trávu, přiskočil k nám nějaký dlouhán a zdravil Rosannu, jako by byl její nejlepší kámoš. Vypadala trochu zaskočeně, protože jí hned opusinkoval a odtáhl k vedlejšímu hloučku, kde seděl s nějakými svými kamarády. Byla jsem z toho v rozpacích, ale přisedla jsem si tedy také. Dlouhán se představil jako Pinto (národností Španěl), a když jsem mu řekla, že jsem z ČR, hned zajásal, protože mezi jeho přáteli byli i 3 Slováci. Hned mě představil a bylo vidět, jak ho vyloženě těší, že takhle utváří kontakty mezi lidmi. Asi nějaké vyšší poslání…

Nepůsobil na mě moc sympaticky. V obličeji vypadal jako něco mezi Jiřím Macháčkem z Mig 21 a Kouďákem ze seriálu Krok za krokem. Toho mi připomínal právě i tím přehnaně familiérním chováním a zdáním, že se zná snad s každým. Jenže ono to nakonec nebylo zdání - když jsem pak měla čas si s ním promluvit, ukázalo se, že to je prostě fakt. Dokonce už máme na facebooku jednu společnou kamarádku, kromě Rosanny. A ne, není to žádný jiný stážista, ale moje spolužačka z Olomouce. WTF. A ani s tím kouďákovstvím to nakonec nebylo tak zlé. Tedy bylo, ale přijala jsem to. Prostě to k němu sedělo. Tenhle člověk je tu proto, aby dával dohromady davy a zatím se mu to daří.

Večer se vyvíjel dál. Hlouček postupně ubýval, padala tma a i já jsem začala uvažovat o odchodu. Bavila jsem se sice dobře, ale zítra normálně vstávám, takže tak maximálně v 11  by byl dobrý čas to zapíchnout. Ještě předtím jsem ale chtěla jít pozdravit ostatní stážisty, které jsem zahlédla na opačné straně náměstí. Vzala jsem tedy Rosannu a šla je pozdravit. Neukázali se jako příliš zábavní společníci, tak pro změnu vzala Rosanne mě a šla pozdravit svoje stážisty z UN. Ti byli o něco málo zábavnější, ale pořád to nebylo ono, tak jsme se rozhodly vmísit do postávajícího davu a vyhlídnout si někoho zajímavého, s kým se půjdeme bavit. Já bych něco takového samozřejmě sama nikdy neudělala, ale Rosanne je veselý lachtan, takže jsem s ní prostě plavala proti proudu. Klestily jsme si cestu hloučky mladých i starších mužů, ale nikdo se nám nezalíbil, takže akce "random mingling" byla nakonec odvolána a vrátily jsme se k Pintovi a Slovákům.

Jedenáctá se blížila, tak jsem vyhlásila odchod, ale ten se nějak nezdařil. Nakonec odešla jen Rosanne a mě držel kolem krku z jedné strany Pinto a z druhé Jozef (jeden ze Slováků), že si musíme jít dát ještě jedno pivo ještě někam dovnitř a "porozmýšlať", jestli se mi opravdu chce domů…

Jozef mi koupil drink a zatímco se Pinto bavil s blonďatým andílkem (další ze Slováků), měla jsem čas vyzjistit něco o tomto drobném zaměstnanci Parlamentu. Vzpomněla jsem si, že předtím zmiňoval českou přítelkyni, tak jsem se ho na ní zeptala, což asi byla chyba, protože Jozef si to očividně přebral tak, že sonduju, jestli je k dispozici. Já to myslela právě naopak - chtěla jsem dát najevo, že si pamatuju, že se o ní zmiňoval, a tudíž nečekám žádný vývoj tímto směrem. No ale myšlení žen a mužů je prostě obecně mimo, takže od této chvíle bylo dost jasně patrné, že Jozef sice přítelkyni má, ale je daleko, zatímco já jsem blízko, takže hej, pojďme si dát další drink.

Nakonec nás opustil i blonďatý andílek a na konverzaci byl stejně moc hluk, tak jsem byla zatažena o vchod vedle do tanečního klubu. Byl malinký a totálně narvaný, takže jsme se protáhli kamsi dozadu k záchodům, odložili si věci na jedinou volnou židli a chvílí se vlnili. Celé se to ale zvrhlo v akci "ulov Veroniku", protože Pinto i Jozef se kolem mě oba obtáčeli velmi jednoznačně a nakonec mě lapil ještě nějaký úplně náhodný týpek, co zrovna procházel kolem. Už jsem toho měla právě tak akorát dost a prostě jsem řekla, že odcházím a šla jsem si sebrat bundu. Kluci slíbili, že půjdou se mnou, jen co dopijou pivo.

Když jsme se konečně probojovali ven, naložil mě Pinto na záda, že mě odnese domů. Naštěstí si to velmi brzo rozmyslel (to asi není kompliment pro mě), takže jsme se ještě rozloučili s Jozefem, který šel na opačnou stranu, a Pinto mě doprovodil až před barák. Očividně bydlí někde skoro za rohem ode mě, takže to pro něj ani nebyla moc velká zacházka. Tam mě poobjímal, vlepil mi hubana (o nic víc se nepokoušel, hurá) a odešel zachraňovat nějakého svého spolubydlícího, který přebral. Ufff. Musím si tu najít nějakou ráznou kamarádku, jako je Myka (spolužačka z bakaláře), se kterou budu chodit tančit a ona mě bude zachraňovat a posílat nestoudníky kamsi…daleko.

Příručka bruselského cyklisty

Příručka bruselského cyklisty

Upgrade dokončen. Stala jsem se součástí komunity bruselských cyklistů a už týden brázdím ulice na černo-červeném kole s růžovým zvonkem. Mám silné podezření, že je to původně kolo dětské, ale vzhledem k mé hobití výšce to nepředstavuje větší problém. Horší už to je s absencí převodů, protože na rozdíl od placatého Dánska, kde se dá jezdit i na skládací koloběžce, Brusel sem tam postaví člověku do cesty kopec. Nezbývá tedy než zatnout zuby a myslet na vypracované stehenní svalstvo, které mě čeká na konci pobytu jako odměna. Jak ale vypadá takové ježdění po Evropské metropoli? Netrvalo dlouho a podařilo se mi vypozorovat několik obecných pravd o silničním provozu, které jsem pro vás sepsala. Možná budou časem přibývat, ale pro začátek tu máme toto:

1) Auta nemusí svítit. Je třeba se opravdu pořádně rozhlížet, protože člověk, který je zvyklý dívat se primárně po světlech, má v Bruselu smůlu. Zapnutá světla tu nejsou podmínkou a zničehožnic se objevivší auto, které se vyřítí ze zatáčky, vás může hodně nepříjemně zaskočit. Jo a připočtěme k tomu jako bonus věčně šedavé a zamračené počasí, které viditelnost ještě snižuje.

2) Reflexní vesty pro cyklisty. Tento bod se pojí s tím předchozím. Je dost možné, že přehlídnete auto, které nesvítí, takže je poměrně chytré zajistit, aby aspoň ono auto vidělo vás. Velká část cyklistické populace tu proto nosí žluté či oranžové reflexní vesty.

3) Nejasné dopravní značení. Možná je to jen moje slepota, ale pravidelně se mi stává, že nevím, jestli jsem na hlavní a nebo ne. Řešením je pověsit se za jiného cyklistu či auto a "opičit" se ( a doufat, že oni to ví).

4) Cyklisté v jednosměrkách. Tohle se pojí s bodem 3. Aby v celém tom nejasném systému byl ještě větší bordel, smí cyklisté jezdit jednosměrkami. To se sice hodí, protože těch je Brusel plný a hodně to zkracuje cestu, ale způsob, jak do nich zajíždět a vyjíždět z nich, aniž by mě něco srazilo, mi zatím uniká.

5) Cyklista nikdy nestojí! Opět další příspěvek k chaosu. Ať už dopravní značení je nebo není, většině cyklistů je to stejně šumák. Projíždí se tunel na etapy za pomoci dopravních světel? Co na tom, že auta čekají na červenou, cyklista jede dál. Proti němu úzkým tunelem proudí auta v protisměru, ale co už, on se tam nějak vmáčkne. Překážka na silnici? Není problém. Objedeme zleva (opět pod kola protijedoucích aut) a nebo rovnou zprava po chodníku. Obecně, pendlování mezi chodníkem a silnicí je naprosto normální praxe. Cyklista je obojživelný. Když nesvítí zelená na silnici, třeba bude svítit chodcům. Hlavní je nikdy nezastavit!

Cvičme v rytme

Cvičme v rytme

8.9.2015, úterý

Dohnalo mě všechno vyřizování, které se nezdařilo minulý týden. Po obědě jsem strávila hodinu v bance, kde konečně svolili a otevřeli mi účet (pro kartu si mám dojít za týden) a po práci jsem šla dát druhou šanci vstupnímu testu do posilovny.

Sekuriťáci z pátku naštěstí neměli službu, takže jsem bezpečně proklouzla do sklepení. Francouzsky mluvící manažer a trenér tam oba byli, takže mise vypadala na úspěch. Ale ouha, roční členství (30 euro) je třeba uhradit předem! Nabízela jsem, že to zaplatím na místě v hotovosti, ale neee, na to jsou směrnice. Musí to být z účtu a je třeba dodat vytištěné potvrzení. Seriously? Vzhledem k tomu, že účet bude funkční až příští týden, tak se mé hubnoucí snahy zase pěkně odsouvají… Aspoň k tomu testu mě ale pustili.

Převlékla jsem se, vyplnila formulář o tom, že netrpím žádnými chorobami, pod prsa mi byl připnut pás na měření tepovky a pak mě trenér usadil na rotoped vedle silnějšího blonďáka, ze kterého se vyklubal náš jediný dánský stážista. Oba jsme dostali za úkol šlapat a držet otáčky kolem 70. Když jsem na jeho přihlášce viděla jméno Søren, bylo mi to jasné, tak jsem ho hned zmermomocnila a využila společné šlapání k seznámení. Dánský přízvuk a specifický smysl pro humor mě klasicky dostávaly do kolen, takže jsem mu radostně oznámila, že umím dánsky a jestli by nechtěl utvořit tandem. No…nechtěl. Kdo by se divil, že. Doufala jsem, že by si se mnou aspoň občas popovídal, ale jediné, co z něj dánsky vypadlo bylo "godt" a pak zas přepnul do AJ. Grrr. Každopádně na tom budu dál pracovat. Je to sympaťák a já ho zlomím. :D

Asi po 12 minutách test skončil, aniž bych si nějak silněji uvědomila, že začal, čímž se ale jen potvrdil můj dobrý zdravotní stav, takže si nestěžuju. Myslím, že když jsem tady minule potkala Vincenta, tak měl za sebou krom testu už i workout, protože jinak by nemohl být tak splavený. Teď tu byl taky, takže posilovna je nejspíš jeho druhým domovem. Proč ne. More eye candy for me.

V 7 jsem měla sraz s paní, od které si mám koupit kolo (přes stránku 2ememain.be - něco jako české aukro), takže jsem si ještě v krátkosti nechala od trenéra vysvětlit, jak se používá který posilovací stroj (myslím, že mu to dělalo velkou radost, protože mi vše předvedl velmi ochotně a ještě přihodil nějaké to flirtování) a pak už jsem musela běžet, abych to stihla.

Naprosto mě nepřekvapilo, když jsem se oblékla a na telefonu našla 7 zpráv od paní o tom, že jí chytla záda a nemůže na smluvené místo přijít. Pak mi ještě volala, že mám přijít k ní domů, ale to už jsem si to vykračovala k SOBĚ domů a tento kurz byl nezvratný. Domluvila jsem se s ní, že se sejdeme zítra večer.

Celkově mi připadá, že domlouvat si v Bruselu jakékoliv schůzky je úplně zbytečné, protože všude je stejně třeba přijít třikrát, aby se člověk dohrabal k nějakému cíli. Viz banka, posilovna, teď to kolo…

Virginie mi nabízela, abych s ní a jejími kamarádkami šla tančit, ale takhle uprostřed týdne by to asi byla sebevražda, takže jsme jen v domovním kolektivu společně popili trochu vína, nacpali si břicha další epickou večeří od Sian (tenhle týden se do toho nějak opřela) a Virginie pak odešla sama. Další taneční akce je na programu v pátek, tak tu už si ujít nenechám.

Těžkooděnci na seně

Těžkooděnci na seně

7.9.2015, pondělí

Nový týden začíná! Brusel to oslavil velkým protestem farmářů. Kolem Schumana je to uzavřené, celý včerejšek městské služby odtahovaly auta, která tam majitelé nechali. Ráno, když jsem šla do práce, obcházela jsem zábrany z ostnatých drátů a vyřádkované policisty. Vojáci i těžkooděnci se hemžili kolem institucí a očekávalo se, že kolem 10 ráno to vypukne.

Těšila jsem se, jak mi pod okny bude projíždět konvoj traktoristů, jak tomu prý bylo minulý rok, ale za celý den se nestalo vůbec nic. Protestování je něco jako belgický národní sport (asi to chytili od Francouzů), takže policie má velkou praxi v udržování věcí pod kontrolou. Jediné, co jsem viděla, bylo, jak farmáři pálí seno a nebo ho chrlí na policisty. Bylo vidět kouř a slyšet dělobuchy, ale to je tak vše. Později se na internetu objevilo video jednoho traktoru, který najíždí na zábrany, ale je zpacifikován vodním dělem. To se ale dělo někde stranou, protože pod Lexem bylo prostě totální mrtvo. Ach ti konzervativní Evropané. I demonstrace jsou tu nuda.

Po práci v 6 se konala francouzština pro začátečníky. Pořádá je francouzská stážistka Pauline a je to od ní moc hezké, protože Rada žádné bezplatné jazykové kurzy stážistům neposkytuje. Nicméně Pauline očividně nemá žádné učitelské zkušenosti, takže celá hodina byla velice rozpačitá. Nakopírovala nám papíry s francouzskou abecedou, čísly a pár frázemi a pak nám je v podstatě pouze přečetla, nechala nás něco po ní zopakoval a hle, byl konec. Celé to trvalo 40 minut a neodnesla jsem si z toho vůbec nic, takže jsem zvědavá, jak to bude vypadat příště.

Jsem vděčná za každou příležitost se francouzštinu naučit, ale mám takový blbý pocit, že tohle nebude klapat.

Po cestě domů jsem z dálky zahlédla pár projíždějících traktorů, ale celé už to bylo takové nijaké a farmáři už házeli dělobuchy jen z povinnosti. Ulice ale byly pořád uzavřené, tak jsem si užívala procházení hlavními třídami bez aut, zato s mnoha vojáky a policisty, a představovala si, že takhle nějak by mohla vypadat zombie apokalypsa.

Jediný, kdo si dnes užil vzrůšo, byl Imanol, který se přimotal do oblaka slzného plynu, takže seděl doma s opuchlýma očima a vypadal ještě nabručeněji než obvykle. Sian se ho snažila rozveselit -  naházela na něj deky a polštáře a začala po něm skákat. Kupodivu to mělo pozitivní dopad, ale nejspíš jen proto, že se Sian Imonolovi očividně líbí. Obavám se, že kdybych na něj skočila já, seděli bychom na pohovce s opuchlýma očima dva. Celé to jejich romantické pnutí je každopádně zábava sledovat. Imanol je tajně zamilován a Sian si hraje a dělá jí dobře jeho pozornost. Jak to asi dopadne?

Stéphane s Aurélií mi namontovali do obýváků kus stolu navíc, takže už můžu sedět v počítačovém koutku s ostatními. Zvažovali jsme, že by mi přistavili plnohodnotný stůl, ale jediné místo na něj by bylo v koutě, což by mě ve výsledku ještě víc separovalo, takže se spokojím s menším prostorem, ale pěkně v centru dění hned vedle Imanola. Let's be geeky together.

Free food!

Free food!

5.-6.9.2015, víkend

Využila jsem sobotu k tomu, abych dospala deficit. Během týdne jsem spala pravidelně šest až sedm hodin denně, což bylo zvládnutelné (žádná větší krize), ale začínám cítit, jak se to pomalu nabaluje a dlouhodobě by to mohl být problém. Spala jsem tedy až do jedenácti a pak mi začalo být trapné, že ze shora se ozývají už pár hodin hlasy, takže bych se asi měla jít zapojit, ať už se tam děje cokoliv.

Když jsem obalená huňatým županem vylezla ze své nory, praštilo mě do očí několik krabic plných zeleniny a ovoce. Stůl byl plný rajčat, po zemi se válelo dalších několik přepravek celeru, špenátu, fíků, kiwi, avokáda, banánů a já už nevím, čeho ještě. Aurélie a Sian byly v plné práci a omývaly, krájely, vařily, skládaly do krabiček… Tak jsem se teda taky zkulturnila a šla se do toho vrhnout s nimi.

První otázka logicky byla, kde se to tu všechno vzalo.

Každou sobotu ráno se kdesi v Bruselu koná trh pro obchodníky. Ti si tam mohou nakoupit ve velkém zeleninu a ovoce pro svůj krám, kde ho pak přeprodají konečným zákazníkům. No a jelikož je tenhle trh obrovskej, samozřejmě tam toho ke konci hodně přebývá. A pak už stačí jen hodit očko a poptat se, jestli "tu není něco, co se už neprodá?" Podnikavý mrchožrout takto obejde všechny prodejce a opravdu, skoro od každého něco dostane. Pak už je jen na něm, jestli za jeden den stihne zpracovat 10 kg rajčat a tři přepravky celeru. Prodejce je spokojen, že nic nemusí vyhodit, mrchožrout odjíždí s autem plným pokladů, a celá tahle sranda vyjde na 3 eura. Ty je potřeba zaplatit za parkování na takové akci. No neberte to!

Je ale fakt, že akce free veggies vážně zabere celý den. Zelenina, které se prodejci jsou ochotní zbavit, už je na pokraji zkázy, takže co se dá zavařit či zamrazit, to je třeba udělat, a zbytek ideálně sníst hned. Celý den jsme tedy loupali a krájeli rajčata, ze kterých se následně dělalo pyré, krájeli celer, který bude k dispozici "jen tak na mlsání" (při té představě je mi blivno), loupali avokáda na guacamole, vařili brokolicovou polévku, která se pak taky ve velkém zamrazí… Byl to takový kuchařský workshop a i po tomhle všem nám toho strašně moc zbývá. Lovím po přátelích a na internetu recepty na avokádo a v neděli následně vyrábím raw avokádo-čokoládový dort a Virginie zas patlá avokádovo-banánovou pěnu. Avokádo teď máme ve všem, protože je dokonale všestranné!

V neděli se jídelní orgie ještě vystupňovaly, protože Stéphanova maminka vlastní obchůdek s potravinami a také se v neděli potřebuje zbavit starého pečiva a dalších pochutin. Stéphane dorazil s IKEA taškou plnou chleba, koláčků a "vegan bullshitu" (naše nová oblíbená fráze, poprvé směřovaná na již zmíněný raw cake) , pod což spadaly veggie burgery, pomazánky z batátů a jiné vychytávky. Už začínám chápat, jak naše hippie komunita funguje. Free food pro všechny! Ne že bych si stěžovala.

I neděle tedy byla ve znamení zpracovávání zásob a vyhazování nezpracovatelného. Máme několik pytlíků svařeného špenátu, asi 5 litrů tomatového pyré, 3 litry brokolicové polévky, avokádové zákusky na 100 způsobů… Myslím, že hlady v nejbližší době neumřeme. A kurděje nám taky nehrozí.

Víkend jsme zakončili hostinou v režii Sian, která nadělala obří mísu salátu (s avokádem, samozřejmě), sladko-pikantní kuskus a opekla kukuřice na másle a medu. Začínám si na absenci masa zvykat a nějak mi to ani nevadí. Mí poslední 2 trávožroutští ex-přítelové (tento tvar podle příručky českého jazyka neexistuje, ale "expřátelé" se mi nelíbí) by ze mě měli radost.

Blízké blonďaté setkání třetího druhu

Blízké blonďaté setkání třetího druhu

5.9.2015, pátek

Wheee, to ten týden ale rychle uběhl! Ani práce nějak nebyla, takže jsem se celý den pitvala v jednom kraťoučkém překladu a ve zbytku času sjížděla internety, vzdělávala se čtením intranetu a dopisovala deník.

V poledne jsem se opět vydala na výpravu do posilovny na ten slavný test. Sbalila jsem si tancelářský batůžek se sportovním oděvem a místo oběda zamířila do JL. tentokrát už jsem věděla kam (halelůja), takže se to obešlo bez bloudění. Sekuriťáci po mě chtěli, ať projdu rentgenem, ale důležitě jsem jim odvětila, že jdu jen do posilky a hodila jsem na ně výraz, ze kterého jasně pochopili, že mě nemají zdržovat. Pustili mě teda stranou a já sestoupila do podzemního sportovního centra. Za stolem tam seděl jiný chlapík než včera, tak jsem mu ukázala vyplněnou přihlášku a oznámila, že jdu na test. Vypadalo to, že mi rozumí, ale odpovídal zásadně francouzsky, takže jsme vedli velice zajímavou dvojjazyčnou debatu, ze které vyplynulo, že trenér, který se mnou test měl dělat, má nějaké problémy s autem a ještě nedorazil. Čekat se mi nechtělo, protože jsem se ještě potřebovala najíst a vrátit se do práce, takže za zhruba 3 minuty od mého triumfálního vstupu do budovy už jsem zas pelášila kolem sekuriťáků ven. Ti se na mě nechápavě dívali a jeden posměšně pronesl: "pas du sport?" Bylo mi lehce trapně a byla jsem nasraná, že jsem se sem místo oběda vláčela zbytečně, tak jsem radši bez zastavení opáčila, že to je long story a vypadla jsem jako cukrář. V pondělí to mám s tím testem zkusit zase, tak doufám, že tam tentokrát bude jiná ochranka…

Neplnění záhadného fitness testu mi aspoň poskytlo dost času na oběd, takže jsem zamířila do kantýny a doufala, že zas potkám nějaké stážisty. Tentokrát se ale nezadařilo, takže jsem si svou polévku za 70 centů a zbytky od večeře snědla sama. Ostatní obědvající, navlečení v oblecích, na mě koukali lehce pohrdavě, ale co má člověk dělat, když do první výplaty daleko a na obědovou kartičku nám nabili jen 38 euro? Jídlo stojí kolem 5-7 euro, takže to by mě nakrmilo tak na týden. Ne ne, já se za svou domácí stravu nestydím. J

Večer se ostatní stážisté jako už klasicky dohodli, že se slezou někde na pivě. Tentokrát se ovšem nedomluvili na hospodě v centru, ale v Café Belga, které mám téměř za barákem. To mě nakoplo k tomu, abych zas trochu překonala svou lenost a asociálnost a aspoň jednou šla s nimi.

Oficiální sraz byl v 8, tak jsem šla na 8:40, abych tam nebyla první, ale… Stejně jsem tam byla první. 15 minut jsem tedy mrzla na lavičce a sháněla ostatní přes naší WhatsAppovou skupinu. Konečně se někdo objevil a oslovil mě, ač jsem ten obličej samozřejmě vůbec neznala. Byla to nějaká slečna a dovedla mě ke stolu, kde seděly další holky, které jsem v životě neviděla. Šla jsem si koupit pivo a v tu chvíli jsem konečně zahlédla známý obličej. Callum! Hurá, večer je zachráněn. Gentlemansky se se mnou poměrně dlouho bavil, než začali přicházet další lidé a konverzace se začla rozjíždět do šířky (rozuměj až o dvě židle ode mě). Seděli jsme totiž všichni u jednoho dlouhého stolu, tak bylo poměrně těžké vést nějaký skupinový hovor.

Nakonec dorazil i klučina z posilovny (konečně jsem vypozorovala, že se jmenuje Vincent) a přivedl s sebou dva spolubydlící. Jeden byl poměrně tichý, ale to druhé byla klasická bimbo blondýnka, kterou jsem za celou dobu neviděla se zavřenou pusou. Buď mluvila (90% času) a nebo s "udiveným obličejem" přikyvovala tomu, co říkali ostatní, aby následně opět mohla začít mluvit. Jakákoliv konverzace byla ztracena, protože na sebe strhla veškerou pozornost deseti židlí kolem, takže před půlnocí se vytratil nejprve Callum a později i já. Chtěla jsem tomu dát ještě šanci, tak jsem si chvíli povídala s tichým spolubydlícím, ale blondýnka mi tak připomínala, proč nemám ráda lidi, že jsem se prostě musela odpojit a jít domů. I tak jsem vydržela 3 hodiny. To by jako počáteční kontakt se stážisty mohlo stačit, ne? 

Bezradná v Radě

Bezradná v Radě

3.9.2015, čtvrtek

Řekněme, že už jsem zaškolena. Sem tam už mi na stole přistane papír se zadáním překladu, což většinou řeším tak, že volám Ivě o pomoc, ona mi to pomůže nahodit do počítače a pak si s tím několik hodin hraju. Nedostávám moc těžké překlady, ideálně takové, kde většina vět už naskakuje z překladatelské paměti sama. Někdy se ale nezadaří a pětiřádkové souvětí je třeba vymyslet z fleku, k čemuž jsou tu ale pak různé překladatelské databáze, do kterých mám přístup. Stačí si označit hledanou frázi a voilá, hned mi to vyhodí, jestli se někde už nevyskytla.

Abych se přiznala, můj překlad zatím vypadá tak, že označuju a vyhledávám každé slovo/sousloví, a i tak je to pořád blbě. Iva mi dělá revize a i s mým přístupem "když to vypadlo z databáze, musí to být dobře" mi ke každému překladu dává ještě hafo poznámek. Rozhodla jsem se začít si dělat svůj vlastní glosář, kam si vypisuju nejčastější slovní spojení a slovesa, která se v textech pořád opakují, abych do budoucna mohla pracovat trochu rychleji a ne jako robot jen kopírovat z databází.

Iva se postupně stává přístupnější a dokonce mi nabídla, že mi zapůjčí do kanceláře varnou konvici. Občas už jí i cukne koutek.

S ostatními stážisty jsem v kontaktu jen minimálně. Hodně spolu chodí na obědy a po práci na pivo, ale mě se obvykle podaří je nějak minout. Ve čtvrtek jsem měla štěstí a zahlédla jsem na obědě Němku Bodil (což je jedna asi ze 3 lidí, kteří mi z prvního dne utkvěli v paměti), tak jsem se k ní hned nasáčkovala a začala pracovat na nějaké té socializaci. Seděl tam s ní ještě jeden mladík, kterého jsem si podle obličeje také pamatovala, protože je to takový specifický míšenec (rysy bělocha s tmavou pletí), tak jsem se aspoň mohla seznámit. Jmenuje se Callum, je to Brit, jeho humor mě bavil a z blízka je i poměrně "easy on the eyes". Přízvuk už to jen podtrhává a celkově to z něj dělá velmi příjemného společníka, takže tento oběd považuji za společenský success. Rozšiřujeme síť kontaktů, oh yeah!

Dalším bodem mé agendy "co stihnout do konce týdne" bylo zapsat se do posilovny. Stážisté mají celoroční členství v posilovně rady za 30 euro, což je velice příjemná cena, takže jsem se ve čtvrtek po práci sebrala a šla to omrknout. Teda… takový byl plán. Realita vypadala tak, že jsem vstoupila do budovy JL a zmateně bloumala chodbami ve snaze to sportovní centrum najít. JL je opravdu architektonický "klenot", takže jsem strávila příjemnou půlhodinku chozením po chodbách, schodech a ježděním ve výtazích. Nachodila jsem tak 5 km, takže svůj fitness účel to mělo, ale nakonec jsem se ve své frustraci stejně musela zeptat, aby mě tam někdo navedl.

Ve sportovním centru jsem marně hledala nějaké informace o zápisu a nebo aspoň někoho, kdo by to tam vedl, zato jsem ale spatřila známou stážistickou tvář. Nikdy jsme se spolu nebavili, ale byla jsem si jistá, že tenhle klučina byl první den také přítomen, takže jsem opět zatla pěsti a oslovila cizího člověka (extroverti nikdy nepochopí, proč o tom tak pyšně básním). Vypadal překvapeně, protože on mě si očividně nepamatoval, ale navedl mě ke stojanu s letáky, kde byly i přihlášky. Taky říkal cosi o nějakém testu, ale pak už se k nám přifařil nějaký zaměstnanec posilovny, a když viděl v mojí ruce přihlášku, hned se ptal, jestli jdu na test. Byla jsem zmatená, co pořád všichni s tím testem mají, ale klučina se mezitím vypařil do sprch, takže mi to neměl kdo vysvětlit. Pán z posilovny totiž neoplýval valnou znalostí AJ, takže jsme se jen shodli na tom, že na test nejdu, ale můžu přijít zítra místo oběda. A mám si vzít sportovní oblečení a boty. OK…

Situace se spolubydlícími je uspokojivá. Už jsem si na všechny zvykla a překonala šok z toho, že se se mnou Belgičané vítají pusou na tvář (červený poplach: narušení osobní zóny!), takže většinu času trávím s nimi ve společných prostorách obýváku a kuchyně. Zatím jsem psala jen o Imanolovi, Aurélii a Sian, takže představím ještě zbytek. Poslední kousek naší spolubydlitelské mozaiky tvoří pár Stéphane a Virginie. Oba jsou Belgičané a právě Stéphane je tvůrcem myšlenky tohoto hipízáckého typu spolubydlení. Rád diskutuje o věcech, na které má obvykle úplně odlišný názor než všichni ostatní, takže razí věci jako "radši budu chudý podnikatel než bohatý otrok pracovní doby", polyamory, již zmíněné sdílené bydlení, atd… Neříkám, že něco z toho je špatně, jen mě baví, že to pravidelně nadhazuje při večeři u stolu s třemi corporate bitches (zaměstnanci EU).

Virginie je spíš tichá, takže si většinou čte a nebo vaří večeři pro nás všechny. Je to taková matka rodu, přičemž Aurélie a Stéphane jsou pak společně otec. 

Uí.

Uí.

2.9.2015, středa

Říkejme tomu první pracovní den. Nebo minimálně první den, strávený v kanceláři. Dorazila jsem kolem deváté ráno a šla se nahlásit Ivě, kterou jsem vyfasovala jako „náhradní mentorku“, protože moje „opravdová mentorka“, která se o mě má starat, je momentálně na dovolené. Ivě je kolem pětatřiceti, je malá, štíhlá a moc hezká, ale obávám se, že jí chybí mimické svaly, které člověk používá na tvoření úsměvu. Jako mentorka je velice efektivní, všechno mi vysvětluje a pomáhá řešit, ale nereaguje na jakékoliv pokusy o vtip, žertovné poznámky, ani situace. Taky má trochu omezenou znalost IT, takže jsme se ráno 2 hodiny snažily připojit do počítače myš, protože jsem nechtěla už první den hrát chytrou a plést se jí do toho. Bylo to mírně frustrující, ale vedoucím se neodporuje, a když chtějí zapojovat konektor od myši do monitoru, mají na to plné právo.

Když se podařilo zapojit myš, dostala jsem zevrubné školení o tom, na co je jaký program. Pak jsem byla přizvána, abych se dívala, jak Iva překládá a psala si u toho poznámky. Nakonec jsme si obešli kolečko po oddělení, kdy mě Iva každému představila a zmínila, že jsem studovala v Olomouci, protože je tu kupodivu docela dost olomouckých graduates, tak abychom měli nějaké společné téma k hovoru, takhle do začátku. Pak jsem ještě byla zavedena do skladu kancelářských potřeb, kde jsem byla jako dítě pod vánočním stromečkem, protože tam je naprosto všechno od sešitů po tlumočnické bločky, nůžky, tužky, fixky, děrovačky… A všechno je to mojeeeeeeeeeeeeee. Teda ne tak úplně, ale můžu si brát, co potřebuju. Heh. Slint.

Jako třešničku na dortu mě ještě Iva vzala v poledne na oběd do budovy Barleymont, kde sídlí Komise. Mají tam fancy kantýnu s velkým výběrem a Iva mě zvala, tak jsem si naložila spoustu výborného jídlu. Možná jsem to až trochu přehnala, ale jak jsem měla hlad, měla jsem i velké oči. Každopádně jsme se usadily mezi kravaťáky, povídali si (kde je ten úsměv, Ivo??? Což nemáš srdce?!) a dlabaly. Řadový zaměstnanec (tedy ne stážista) pracuje na takzvaný flexi time, což znamená, že si píchá příchody a odchody do práce a taky pauzu na oběd. To znamenalo, že si musíme hejbnout zadkem, protože Iva si na oběd nastavila pouze 30 minut, což je ještě s přechodem do jiné budovy docela nemožné. Naházela jsem tedy do sebe všechno, co se do mě vešlo, rychle jsme si došly pro kafe s sebou a pak zas zpět do Lexu.

Byla jsem tedy nakrmena, vyškolena, vybavena nadprůměrným množstvím kancelářských sponek, představena a Iva se musela vrátit ke své vlastní práci. Co teď? Důležitě jsem se rozvalila na židli, s radostí shledala, že už mám přístup do počítače (to je očividně rekord, protože poslední člověk, kterého přijali, musel na své přihlašovací údaje čekat týden) a dala jsem se do čtení mouder na intranetu. Každé překladatelské oddělení tam má svou vlastní stránku, kde je popsáno, jak co chodí, kdo má jakou funkci, jak se zachází s překladatelským programem, jak se překládají určité termíny… Tak jsem se do toho pustila. Mezitím se mi do kanceláře trousili různí technici, kteří mi přišli zapojit telefon, spravit světlo, atd. Naše komunikace probíhala přibližně tak, že daná osoba přišla, spustila proud slov, která mi zněla přinejlepším jako „blů blá blí“ a pak jsem se štěstím zachytila něco jako „teléphone“ či „lumiére“, podle čehož jsem identifikovala, o co se asi jedná, a s přiblblým výrazem jsem utrousila cosi jako uí a prstem nasměrovala technika do správného kouta kanclu. Takhle to šlo celý den a než jsem šla domů, připadala jsem si už jako totální idiot a zařekla se, že se naučím francouzsky.

Kolem páté jsem byla propuštěna, aniž bych vlastně cokoliv udělala, ale aspoň jsem měla dobrý pocit, že jsem nic nezkazila. Navíc už mám všechno zapojeno a funkční, takže jsem připravena na všechno, co mi osud hodí do cesty! Pokud to tedy bude dokument k přeložení.

Uvítání stážistů

Uvítání stážistů

1.9.2015, úterý

Jde do tuhého. Čas na aklimatizaci vypršel a Rada volá. V 8:45 máme sraz v budově Justus Lipsius, což je ústřední budova Rady, kde se konají summity, tiskové konference a jiné srandy, které zatím znám jen z televize. Vyrazila jsem radši už v 8, i když cestu už jsem si včera prošla, takže ztratit bych se neměla. Kdo ví ale, jak to bude vypadat po ránu, když všichni Bruselané potáhnou do práce?

Nu, vypadá to zhruba tak, že takový Bruselan obecný nasedne do auta či na kolo, vyjede do úzkých ulic, tam se zasekne v koloně, kde mezi zablokovanými dopravními prostředky nakonec jako jediný smějící se vítěz kličkuje chodec (tedy já), kterého hřeje u srdce, že krom nezanechání uhlíkové stopy bude ještě v práci mnohem dřív, než ti lenoši v Mercedesech. 

Postupem času zvažuju upgrade na cyklistu, ale ještě tomu dám tak týden pozorování. Navíc, Aurélie mi říkala, že mají nějakého známého, který kola prodává, ale teď je zrovna na dovolené v Indii. Což je naprosto ideální. Než se vrátí, já se aspoň rozmyslím, jestli se do tohohle ranního marastu opravdu chci zapojit jako účastník silničního provozu.

Jak jsem byla celá vystresovaná, šla jsem samozřejmě děsně rychle, takže jsem před Justus Lipsiusem (dále JL) stála už v 8:20. Hm. Normální člověk by asi zašel za ochrankou, co stála u vchodu, a zeptal se co teď, kam jít, na koho se obrátit… Veronika si radši sedla na obrubník a čekala, co se bude dít a zda se třeba budova nerozestoupí, aby do ní mohla vstoupit a nemusela se při tom s nikým bavit. Asi nemá cenu rozmazávat, že k tomu nedošlo, nicméně za zhruba 15 minut se objevilo asi 5 mladých lidí, kteří vypadali lehce vyjukaně, takže jsem je zkušeně odhadla za své budoucí kolegy a připojila se za jejich hlouček. Oni už to pak s ochrankou vyřídili, všichni jsme se prokázali občankami, nějaká paní nás kamsi francouzsky navigovala (moje francouzština je zhruba na úrovni "omelette du fromage", ale vypadalo to, že jedna ze stážistek jí rozumí, tak jsem poslušně následovala ji) a za chvíli už jsme na security checku projížděli své kabelky rentgenem. Nikdo u sebe neměl bombu, takže jsme se vydali dál do obří vstupní haly, kde byla z nějakého důvodu rozestavěná plážová lehátka. Tam už se formoval hlouček, tak jsem šla postávat k nim. Vypadalo to, že už se všichni mezi sebou víceméně znají (předpokládám, že díky včerejšímu posezení u piva, na které se mně nepodařilo dorazit) a se mnou se nikdo nebavil, ale takový už je můj úděl.

Ve stanovený čas (8:45) dorazili lidé z Traineeship Office a začali nám rozdávat nalepovací badge, které jsou platné jen na dnešek a opravňují nás k pohybu po budově. Pak nás naskládali do výtahu, který jsem absolutně nepochopila, protože budova JL se očividně neskládá z pater 1, 2, 3, atd, ale 01, 02, 10, 20, 35 (!), 40, atd. Cože?

V konferenční místnosti, do které nás zavedli, jsme měli každý přidělené místo, označené jmenovkou a tašku s uvítacím balíčkem (tuna papírů, prospektů, map a průvodců po Bruselu). Usadili jsme se a dlouhý den plný přednášek mohl začít. Všichni tři koordinátoři stáží nás postupně uvítali, představili se, hodili do placu pár povzbudivých slov o tom, jak si to všichni děsně užijem (ačkoliv zábava asi bude probíhat víceméně mimo úřední hodiny) a pak už se střídal speaker za speakerem. Trainee z minulého semestru, vedoucí sekuriťáků,… Všichni měli co říct, ať už o mimopracovních aktivitách, o rozdělení orgánů EU, a nebo o tom, jak to chodí v kantýně, jak správně sedět u stolu a kde jsou nejbližší nouzové východy. O přestávce jsem se společně s francouzskou překladatelkou vydala zpět do atria, nechat si vystavit plastový badge, který už mi zůstane celou dobu. Na akreditaci si mě vyblejskli (ještě větší fešanda než na občance) a do dvou minut už jsem měla na krku oranžový důkaz toho, že jsem teď na 5 měsíců součástí kolektivu.

Celý den pokračoval v tomto duchu, tzn. další přednášky, tentokrát od lidí z městského úřadu, kteří nás strašili, že když se nezaregistrujeme na radnici, dostaneme pokutu, až příště přijedeme do Belgie. Jako poslední bod společného programu byla prohlídka budovy, takže jsme vyfasovali dvě průvodkyně, které nás protáhli labyrintem nepochopitelně očíslovaných pater a chodeb, ukázaly nám, kde je posilovna (protože to je nejdůležitější!), kde se fotí papaláši s Donaldem Tuskem, a pak nás zavedly zase zpátky do konferenční místnosti, kde si nás pro změnu přebral někdo jiný. Nastal totiž čas, aby byl překladatelský tým odtržen od zbytku stáda a zaveden na své pravé místo – do budovy Lex. Tam budeme separováni po zbytek stáže, protože jsme… uhm, speciální? Chtěla jsem říct méněcenní, ale nechám to bejt.

V Lexu si nás rozebrali lidi z našich oddělení. Pro mě si přišla blondýnka Mariana, se kterou jsem ale neměla čas si moc pokecat, protože mě jen zavedla za šéfem oddělení Karlem-Heinzem Walkerem. Z toho jsem byla trochu zmatená, protože na mě mluvil česky, ale očividně Čech nebyl, tak jsem mu radši rovnou začala odpovídat anglicky. Vypadal z toho trochu zklamaně :D Pak mi říkal, že je Němec (obviously), ale překládá tu už 25 let z francouzštiny a dodělal si i angličtinu a češtinu. Docela borec…

Řešili jsme, kde budu mít kancelář, protože jaksi momentálně žádná nepřebývá, ale mohla bych se dočasně usídlit v kanclu jednoho kolegy, který si zrovna předevčírem nalomil obratel a 3 měsíce musí být doma. To zní trochu morbidně, ale kdo by odmítl svou soukromou kancelář s prosklenou stěnou?

Karl-Heinz  mě ještě provedl po oddělení, představil pár lidem (už jsem jejich jména zase úspěšně zapomněla, jak je mým zvykem) a pak jsme se snažili nalogovat do počítače. Můj login ale očividně nefunguje, takže jsme po zbytek dne naháněli lidi z helplinky, aby mi zařídili přístup, protože jinak jsem tu zcela zbytečná. Tím jsme víceméně zabili celý čas mé „pracovní doby“, takže v pět jsem byla propuštěna domů. Tak to nebylo tak zlé! Na první den… Zatím dobrý.