Pole dance na Tenerife 2

      Druhá polovina příspěvku o ostrovním pole dance a další rozdíly mezi Tenerife a ČR.

      5)      Vyváženost. Všechny cviky se dělají zásadně jen na jednu stranu těla. Když se v nestřežené chvíli snažím vyzkoušet si to i na tu druhou, aby mi neochably svaly v levé polovině těla, přiběhne lektorka a nadá mi, že to dělám blbě. Tohle je jedná z věcí, která mě tu vážně štve. Možná je to psychický, ale už teď mám pocit, že se mi tělo křiví do bumerangu.

      6)      Organizace hodiny. Na tyč je potřeba lézt až po pořádném zahřátí a protažení, jinak hrozí, že si člověk něco natáhne či dokonce natrhne. Tady ale rozcvička probíhá tak, že si Španělky povídají o novém tričku, co si koupily, a rozcvičují se tak maximálně divokou gestikulací. Lektorka občas poskočí nebo zatočí zápěstím, ale do dvou vteřin už je opět ponořena do poutavé konverzace o neslíbatelných rtěnkách. To samé se děje na konci hodiny. Závěrečné protažení buď neprobíhá vůbec, a nebo je to necháno na nás, poslední týden nás lektorka nově všechny na 15 vteřin nechává sjet do rozštěpu a šňůry a pak se jde domů.

      7)      Organizace hodiny II. V sále nehraje hudba, což mi ze začátku přišlo zvláštně ponuré, ale docela jsem si zvykla. Člověk se v zápalu boje s tyčí stejně na okolí moc nesoustředí. Co je ale horší, je načasování hodiny. Začínáme pravidelně o 10-15 minut pozdě, ale končíme vždy na čas, protože po nás jdou sál okupovat cyklisti na spinning, a ti začínají zásadně na minutu přesně. Kdybych si hodiny platila jednotlivě a ne jako balíček, tohle by mě pěkně štvalo.

8)      Necvičící lektorka. Nejvíc ze všeho mě asi fascinuje, že lektorka se za celou hodinu nesvlékne z mikiny a tepláků a nevyzuje z tenisek. Chvilku jsem ji podezřívala, že snad ani na tyči nic neumí, ale to jsem jí křivdila. Když je potřeba, ukáže všelijakou točku, invert, twisťák i shouldermount. Ale 99% času jen zadává příkazy. Vždycky si někoho vybere, popíše mu kombo, které má předvést, a tento člověk pak danou věc oddemonstruje. Lektorka na to mrkne, popíše, co bylo špatně, a jede se znovu. To je v mých očích od ČR nejzásadnější rozdíl. Kupodivu to funguje docela dobře a vždycky se aspoň jeden z nás propracuje k uspokojivému výsledku, avšak pro Češky, handicapované jazykovou bariérou, je to opravdu výzva.

     9)      Jazyk. Zmínila jsem jazykovou bariéru. Samozřejmě jsem nečekala, že se nám dostane špičkového výcviku v anglickém jazyce, ale ze začátku byla domluva vážně velmi problematická. Lektorka si neustále volala ostatní cvičenky jako tlumočnice, ovšem ty na tom byly s angličtinou podobně, takže jsme se i při nejvyšším mozkovém nasazení propracovaly nanejvýš k „right“ a „left“. Po skoro dvou měsících už se však naše (moje a Dominičina) jazyková kapacita zvýšila a společně jsme zjistily, že španělsky rozumíme poměrně uspokojivě. Lektorka tedy zcela obrátila a pro změnu všem zakázala mluvit na nás anglicky. Chůlija se ještě občas snaží, ale do pár vteřin je konfrontována s temným pohledem lektorčiným a autoritativním příkazem „español!“, kterému se zkrátka neodporuje. Trénujeme tedy těla a mozky zároveň.

      10)  Tým. Abych pořád jen nekritizovala, musím uznat, že jedna věc je tu stejná, možná i lepší. Lektorka a studentky jsou kamarádky, nemají problém si ze sebe vzájemně dělat srandu, dodávat si inspiraci a kuráž, navzájem si pomáhat v jištění a po hodině odjet domů jedním autem. Ze začátku mi to přišlo strašně neprofesionální, ale s padající jazykovou bariérou se i já pomaličku stávám členem téhle party, a není to nepříjemné. Ať už je to s úrovní hodin jakkoliv, Kanářani jsou stvoření především přátelská a profesionalita či kvalita se staví až na druhé místo. Příjemná atmosféra mnohé chyby vyváží a člověk nakonec stejně odchází spokojeně nadopovaný endorfiny. Pouze mírně napadající na osvalenou a tím pádem těžší pravou stranu.

Pole dance na Tenerife

Po několikaměsíční pauze v Bruselu, kdy jsem se víceméně flákala, až na pár vyjížděk na kole a nepravidelných tréninků ve sklepě, jsem se rozhodla pojmout Tenerife jako novou šanci a přejít konečně na pořádný tréninkový plán. A pokud to bude možné, tak se ideálně vrátit k pravidelné makačce na tyči a nabrat ztracené svalstvo, potřebné ke cvikům, které jsem kdysi dávno uměla a teď už mi zase unikají.

Udělala jsem si průzkum na internetu a hledala, zda tu vůbec jsou nějaká poledancová studia. Něco málo na mě vyskočilo, ale většina byla porůznu roztroušena po celém ostrově, tudíž mimo můj dosah. Výběr tedy padl na posilovnu Body Training Center. Ta se nachází v nákupní zóně za městem a dostat se tam mi trvá skoro tři čtvrtě hodiny, ale co by člověk neudělal pro tyčku, že? Sebraly jsme se společně s Dominikou, jelikož ta je tyčí políbená z brněnského studia Decadence, spojily síly a vydaly se na misi. Na stránkách dané posilky jsme se dočetly, že hodina pole dance se koná ve 20:15, šly jsme tam tudíž na tento čas, že se rovnou zapojíme do akce, bude-li to možné.

Propletly jsme se mezi obchoďáky, minuly Decathlon, Makro, Al Campo (největší místní obchodní centrum) a úspěšně nalezly Body Training Center v tmavé uličce mezi budovami, které nejvíc ze všeho připomínaly skladiště (a nejspíš jimi i byly). Na recepci jsme narazily na jazykovou bariéru, protože ani jedna jsme si ještě netroufaly vytasit se se svou španělštinou, a recepční neuměla ani slovo anglicky. Prý že nám někoho zavolá, kdo se s námi domluví… Posadily jsme se na gauč a čekaly, zatímco ubíhal drahocenný čas poledancové lekce, na kterou jsme obě byly maximálně natěšené. Bylo to dlouhé čekání, ale já to protahovat nebudu – pole dance pro pokročilé je součástí plného členství v posilovně. Člověk může chodit kdykoliv na cokoliv (mají tu různé hodiny od zumby přes kruhový trénink) a se studentskou slevou zaplatí 129 euro za 3+1 měsíc zdarma. Byly jsme na tu tyč tak žhavé, že jsme na to téměř bez rozmyšlení kývly, vyplnily potřebné papíry, zamávaly platebními kartami a bylo hotovo. A ještě zbývalo asi 20 minut do konce lekce! Hodily jsme smutné oči, že tu jako máme věci a všechno, a jestli se nemůžeme zapojit hned? Lektorka nevypadala dvakrát nadšeně, ale ujala se nás.

Teď už mám za sebou měsíc a půl poctivého chození, mohu tedy vynášet soudy a porovnávat s Olomoucí. Takže jaký je stav tohoto nádherného sportu v La Laguně? Vypíchla bych pár hlavních rozdílů oproti tomu, na co jsem zvyklá z ČR.

1)   Tlusté tyče. Klasické tyče, na kterých se soutěží, mají průměr 45 mm. Existuje i ještě tenčí varianta (40 mm), která mě osobně vyhovuje nejvíc, protože mám malé ručičky a při točkách na čemkoliv jiném se neustále bojím, že mi to ujede a odletím do dáli. Tady se ovšem cvičí na starých, tlustých tyčích s průměrem 50 mm, které pomalu neobejmu ani oběma dlaněmi najednou. Už jsem si na to jakž takž zvykla, ale točky stále dělám pouze pokryta magnéziem od hlavy až k patě, abych byla k tyči vyloženě přilepená a nebála se.

2)   Neomezený počet cvičících. Na hodiny je nutné se přihlašovat předem přes Whatsapp, ale ještě se mi nestalo, že by mě odmítli z důvodu plné kapacity. To ale neznamená, že by nás vždycky bylo tak málo. K dispozici jsou 4 tyče a už nás tam bylo i devět. Tyč je tedy vždy potřeba s někým sdílet, což je otrava.

3)   Jediná úroveň. Na lekce chodí lidé s velmi rozdílnými schopnostmi. Několik slečen má na břiše pekáč buchet a poměrně ladně se samy dostávají i do velmi náročných cviků, jiné se sotva vytáhnou do invertu. Úroveň je ale pro všechny stejná a lektorka trvá na tom, že si každý vyzkouší všechno. Již od první hodiny po nás chce triky jako phoenix (kdo nezná, googlí), shouldermount z tyče (o tom si moje ochablé břišáky můžou leda nechat zdát), brassmonkey z tyče (z vlajky) a podobné lahůdky, které se u nás jedou až ve velmi pokročilých. A že to neumíte pořádně ani ze země? Nevadí, do všeho vás narveme. Přece se toho nebudem bát!

4)   Bezpečnost. O žíněnkách tu nikdy nikdo neslyšel, lidi jsou cpáni do triků vysoko nad jejich úroveň, jištění probíhá neorganizovaně a mezi studentkami navzájem. Lektorka houkne na Chůliji, ať na mě kouká, když se vrhám hlavou dolů v nějakém smrtícím kombu, a sama jde naštelovat Dominiku do pozic, které chudinka v životě neviděla ani na obrázku, natož aby do nich uměla vlézt. Chůlije umí trochu anglicky, tak mi na rozdíl od lektorky i řekne, co mám dělat, a nesnaží se mě tam jen narvat na sílu. Pokud se cvik nedaří, přiběhne bez vyzvání zbytek osazenstva posilovny, jeden mi šteluje nohu, druhej ruce a třetí záda. Když jsem na tyči zauzlována podle jejich představ, souhlasně zabručí, sundají mě a jde se na další cvik. Položka odškrtnuta, umět se do toho dostat sama přece není nutné.

      Tohle ještě rozhodně není všechno, ale dalších 6 bodů si nechávám v záloze jako pokračování. Druhá polovina článku tedy již brzy! Zatím tyčce zdar a já se jdu pověsit někam na prolézačky, protože posilka je teď o Velikonocích na 5 dní zavřená...

Hrátky s úřady

Jak se stát Kanárem a studentem místní univerzity

Už jsem tu měsíc a 10 dní a stále nemám vyřízené veškeré náležitosti. To proto, že se jedná o proces tak zdlouhavý a zbytečně komplikovaný, že jako by vypadl z pohádky 12 úkolů pro Asterixe. Už jsem tohle přirovnání kdysi někde použila, ale to jsem ještě netušila, že může být i hůř. Pro ilustraci jsem tedy celé to pachtění po úřadech zaznamenala.

1)      Nejprve je třeba se nahlásit v Erasmus office, že jsme dorazili. Po identifikaci dostaneme certifikát o tom, že jsme tu na studijním pobytu a tedy ne pouze jako turisti.

Potřebné dokumenty: kopie občanky, kopie Learning Agreement

2)      Dalším naprosto zásadním krokem, bez kterého se nelze pohnout z místa, je získání ubytovací smlouvy. Já na tu svou čekala 3 týdny, přičemž se nejprve čekalo, než se nastěhuje poslední nájemnice (Španělka Verónica), následně než bude mít čas nájemce a nakonec, než bude mít čas realitní agent. K podpisu této smlouvy jsme se totiž museli sejít všichni dohromady. Aneb první setkání se systémem „papír nade vše – elektronickou komunikaci nevedeme“. Hotovou smlouvu podepíší všichni zúčastnění a pak se naskenuje a pošle k podpisu našim rodičům (pěkně postupně, takže to trvá věky), kteří za nás ručí, kdybychom snad přestaly platit.

Potřebné dokumenty: kopie občanky; kopie občanky mé matky; potvrzení o tom, že má matka stálý příjem

3)      S ubytovací smlouvou je třeba zajít na radnici. Tam si člověk vyzvedne papír, který vyplní a přinese další den. Jedná se o přihlášení k pobytu na Tenerife.

Potřebné dokumenty: formulář z radnice, kopie občanky, kopie ubytovací smlouvy

4)      S papírem z radnice je možné si zajít na policejní stanici a zažádat o NIE (něco jako občanka pro cizince). Při první návštěvě dostanete papír. Vyplníte, přinesete druhý den společně s dalšími vyžadovanými dokumenty. Dostanete další papír, který je třeba donést do banky, tam zaplatit poplatek a vrátit se s potvrzením. To je přebráno s tím, že máte přijít za 2 dny. Za 2 dny přijdete, dostanete papír s NIE. Divíte se, že to je jen papír a ne ta zelená kartička, co mají všichni vaši kamarádi… „Kartička residenta? To chcete taky? Tak tady máte další 3 papíry a přijďte zítra.“ Přinesete vyplněné papíry a další dodatečné identifikační dokumenty, zaplatíte další poplatek v bance a pak voilá, dostanete NIE+dočasné ostrovní občanství. Pouhých 5 návštěv policie a nesčetně návštěv copy centra.

Potřebné dokumenty: formuláře od policie, 2 kopie občanky, kopie zdravotní průkazky, kopie papíru z radnice, pasové foto, kopie Erasmus certifikátu, 2 potvrzení z banky

5)      Kopii NIE je třeba donést zpět na radnici, aby viděli, že jste to s tím přihlášením k pobytu mysleli vážně.

Potřebné dokumenty: kopie NIE

6)      Když má člověk NIE, stává se plnohodnotnou osobou a už může na tomto ostrově celkem pohodlně existovat - například má nárok na měsíční tramvajenku za pouhých 45 euro. Normálně stojí jedna jízda 1,45 (zakoupeno u řidiče) nebo 1,10 (při zakoupení kartičky „bono“ v hodnotě 15 či 20 eur) nebo 0,80 (studentská cena, je třeba mít kartičku univerzity). Jízdenka není přestupní.

S NIE se taky lze zaregistrovat do systému univerzity a získat tak přístup do Aula Virtual, což je takový jejich moodle. Jednotlivé kurzy na tyhle stránky nahrávají své materiály, píše se tam, co bude za úkol, atd. K registraci je nejprve nutné si sjednat schůzku. To se dělá přes internet a člověk si vybere datum a čas, kdy si na něj na sekretariátu vyhradí chvilku. V daný čas se dostaví a dostane k vyplnění papír. Předměty, které jsem vyplnila, se neshodovaly s tím, co mám v Learning Agreementu a byla jsem tedy zas poslána pryč. Mám se prý naučit španělsky.

7)      Změny v Learning Agreementu. Je na to speciální formulář, který se stáhne ze stránek univerzity, vyplní, podepíše, naskenuje a odešle nejprve koordinátorce v ČR. Ta také podepíše a naskenuje. Poslední podpis je potřeba od Pilar -  místní koordinátorky. Ta tu smlouvu vytiskne v tak malém rozlišení, že názvy kurzů nejsou k přečtení, ale ohrazuje se, že „ona to přečte a tudíž to stačí“. Formulář změn se všemi podpisy se odešle zpět do ČR.

Potřebné dokumenty: formulář a 2 podpisy

8)      Updatovanému Learning Agreementu již není co vytknout, je tedy třeba sjednat si další schůzku na sekretariátu. Opět dostanu papír k vyplnění a předložím několik dokumentů. Dostanu fakturu na 1,12 euro, kterou je třeba donést do banky a zaplatit. Následně mi přijde e-mailem přihlašovací jméno a heslo do Auly Virtual. Následně ovšem přijde i e-mail, že mám zapsaný kurz, který se tento semestr nekoná, a mám to jít řešit se svou koordinátorkou. Zajímavé, že na ten kurz normálně chodím…

Potřebné dokumenty: kopie občanky, kopie Learning Agreementu, kopie formuláře o změnách v Learning Agreementu, kopie NIE, kopie Erasmus certifikátu

9)      Dvacet dní po registraci na radnici je možné se tam znovu jít zastavit a požádat, aby mi vystavili papír k cestování. Jedná se o potvrzení, že jsem opravdu rezidentem ostrovů a mohu se mezi nimi a mezi pevninským Španělskem pohybovat za zvýhodněné ceny (zpáteční let do Madridu lze najít i za 20 euro).

Toto je bod, ve kterém se momentálně nacházím. Ještě bych chtěla zdůraznit, že všude kde píšu „kopie“ je vyžadován i originál, který daná autorita porovná s kopií. Teprve pak kopii přijmou a založí. Po La Laguně koluje tolik kopií mé občanky, že kdyby je někdo sbíral, bude jich mít víc než pokémonů. Čekám, kdy mě na ulici začnou zastavovat policisté a žádat o autogram na svou osobní kopii mého identifikačního dokumentu.

Podobný proces mě čeká ještě na konci pobytu, ale o tom až příště.

Carnaval de Santa Cruz de Tenerife

4.-14.2.2016, karneval

Karneval v Santa Cruz je prý druhý nejpopulárnější a nejznámější po karnevalu v Riu. Já o něm sice předtím nikdy neslyšela, ale všichni místní ho berou smrtelně vážně, což se odráží převážně v tom, že (opět) nikdo nepracuje. Ve škole se mi podařilo narazit na jednu hodinu, která se konala (!) a tam nám učitelka tak vehementně naznačovala, že „univerzita bude příští týden otevřena, ale NEJSPÍŠ se neuvidíme (*mrky mrk*)“, že to došlo i natvrdlému nešpanělovi, tedy mně. Oficiálně tedy vše funguje, protože vyhlásit volno na 10 dní asi nemůžou ani na Kanárech, ale neoficiálně všichni dodržují nepsanou dohodu a prostě do školy/práce týden nepáchnou. Jsem tu tedy už 14 dní a většinu svých učitelů jsem ještě ani neviděla…

A jak tedy takový slavný karneval probíhá? Čtvrtek, pátek, víkend, celý týden a další sobotu. Každý den odpoledne se městem promenádují zástupy masek a alegorických vozů. Každý den pod jinou záminkou, ale hlavně, aby to bylo barevné a rodiče s dětmi se na tu parádu mohli jít podívat ještě za denního světla. V noci se totiž celé město změní a naplní hlasitou hudbou, stánky s alkoholem a neuvěřitelným množstvím mladých lidí.

Myslela jsem si, že si koupím nějakou škrabošku, aby se neřeklo, a nebo se na maskování úplně vyprdnu. Všichni na mě ale koukali s nevýslovnou hrůzou, jak si můžu něco takového vůbec třeba jen pomyslet??? Na karneval se chodí v masce. A to platí pro všechny. Pro VŠECHNY. Moje ubohá škraboška tedy byla prokleta a div ne rozdupána a rituálně spálena daleko od civilizace. Než jsem se nadála, vyčarovala Martina odněkud tašku plnou kostýmů a do dvou minut ze mě byl postupně Spiderman, gospelová zpěvačka a jeptiška. Posledně jmenovaný převlek sklidil největší úspěch a rázem bylo rozhodnuto.

Cesta z La Laguny do Santa Cruz je jednoduchá, tedy pokud netrpíte panickými atakami v těsném obklopení masou lidí v malém uzavřeném prostoru – tramvaji. Já jsem si během téměř hodinové cesty všimla, jak se mi stahuje hrdlo, zvedá žaludek a zvyšuje tep. Asi to fakt moc nepřeháním, když občas tvrdím, že jsem sociofob. Ke konci jízdy už jsem si pod hábitem tajně drásala kůži a přemýšlela, jestli dřív omdlím nebo dostanu hysterický záchvat. 

Naštěstí tahle jízda hrůzy s davem víl, superhrdinů, rockových zpěváků, želv ninja a hipíků musela jednou skončit a my se konečně ocitly v Santa Cruz. Tam to sice s počtem lidí kolem nás nebylo o nic lepší, ale aspoň jsme byly na otevřeném prostranství, kde se dalo dýchat. Chvíli jsme se bezcílně (nebo tak se mi to aspoň zdálo) prodíraly nekonečným davem vikingů, zubních past (fakt), sněhurek, jeptišek a farářů (kteří mě všichni uctivě zdravili jakožto svou sestru), až jsme dorazily do jakéhosi parku, kde se Italky setkaly se svými kamarádkami a kamarády. Těmi nebyl nikdo jiný než další skupina Italů a asi dva Kanářani. Nikdo samozřejmě neuměl anglicky, pouze jeden z Kanárů se mě s úšklebkem optal, proč jezdím do Španělska, když neumím španělsky. David Cameron má zřejmě fanoušky i na Tenerife… Neschopna s nikým komunikovat, strávila jsem celý večer pouze v závěsu a jen se nechala unášet davem a vést touhle jižanskou skupinkou – kam, to nevěděli ani oni. Aspoň mě ale nic nerušilo a mohla jsem se plně soustředit na pozorování lidí, kostýmů a obecně cvrkotu kolem sebe.

Uchvátilo mě, jak tuhle událost opravdu všichni berou vážně. Nikdo, ani jediný člověk, nevyrazil do ulic bez převleku. A že to nebylo nic odfláknutého! Bylo vidět, že maska na karneval se plánuje celý rok a ideálně ve skupince přátel, kteří vědí, že do ulic vyrazí společně. Neladící skupinky byly spíše výjimkou a ukazovaly na nezkušené a improvizující erasmáky, jako jsme byli my. Jinak jsme potkávali celé tlupy čarodějnic, princezen, bojovnic, akčních hrdinek (80% mužů mělo ženský kostým, proto záměrně to ženské pohlaví), vždy pěkně pohromadě. Sladění v páru bylo naprostou nutností, takže jsme viděli například Fionu a Shreka, párek pohanských bohů z antického Řecka, piráty, faraona a faraonku… V hlavě jsem si uspořádala vlastní soutež o nejlepší kostým a medaile jsem mentálně předávala zhruba každých 5 minut. Hlavní cenu bych ale po zpětném zhodnocení ráda věnovala skupince kalamár (kalamárů? Nemůžu nikde najít, jak se to skloňuje.) a stříbrný pohár pak bandě vikingů, kteří s sebou měli dokonce i dřevěno-papírový drakar. To mimochodem nebylo až tak ojedinělé, protože originalita se cenila více než pohodlí a nebylo tak neobvyklé potkat zapálené Kanářany nejen pečlivě namaskované, ale i s celou řadou promakaných rekvizit.

Na každém rohu vyhrávala jiná hudba a na pobřeží byla dvě pódia s dýdžeji. Dav tam ale dosahoval takové hustoty, že jsme se jím pouze prodrali tam a zase zpátky a vrátili se raději trsat do ulic.

Brzy jsme jeden po druhém objevili největší a zcela zásadní nedostatek tohoto barevného reje. Nikam se nedalo jít na záchod! Restaurace i bary byly zavřené, aby do nich nechodily podnapilé masky, veřejná WC taky nikde… Chlapi to jako tradičně měli jednoduché, protože se jen decentně schovali kamsi do rožku a měli to z krku (měchýře), ale co my? Chvíli jsme trsaly se zkříženýma nohama a doufaly v zázrak v podobě zjevení svatého Tojtoje, ale ten se nedostavil. Nakonec mě jedna Italka popadla, že holt karneval je jen jednou za život a tak se musíme podřídit jeho divokému duchu a udělat i jiné věci, které se už snad nikdy nebudou opakovat… O dvě minuty později jsem dřepěla u popelnic na rušné ulici, zatímco kolem procházel Ježíš a nahlas se děsil, kam to lidstvo spěje, když v centru města čůrají podnapilé jeptišky.

Abych to nějak uzavřela, mé povlávání za skupinkou Italů a Španělů skončilo kolem sedmé ráno, kdy jsme zase naskákali do tramvaje, která bohužel nebyla o nic méně narvaná než při cestě tam. Byla jsem unavená, lehce pinklá a nenadšená nedostatkem interakce s ostatními, ale byla jsem ráda, že jsem to absolvovala. I přes traumatické okamžiky se rozhodně jedná o událost, kterou by člověk měl zažít. Velké plus dávám za neuvěřitelnou originalitu masek a hlavně za to, že opravdu šlo o to být co nejzajímavější a ne o to, kdo bude mít větší výstřih. Odhalujících kostýmů jsem viděla jen absolutní minimum a větší úspěch než sexy uklízečka měl převlek za čajový sáček (ten mě mimochodem taky nadchl). Je vidět, že na tuhle událost se lidé připravují měsíce, a když pak ty svoje pracně ušité masky nandají, odhodí veškerý stud – muži se změní v ženy a ženy v kalamáry – a štěstí z nich přímo sálá.

Zapomněla jsem zmínit, že vzít si stejnou masku dvakrát je téměř hrdelní zločin a největší kaliči tak mají nachystáno masek hned 10, na každý den jednu. Já se do toho blázince odvážila ještě jednou zhruba o týden později a tím jsem vyčerpala veškeré své kapacity. Ale stálo to za to. Doporučuji jako jednu z položek na bucket list.

Upíří deníky vol.2

4.2.2016, čtvrtek

Po včerejším totálním neúspěchu zjistit a zařídit cokoliv spojeného se školou jsem se dnes vydala bojovat se zombie apokalypsou nanovo. Koordinátorka měla od jedenácti úřední hodiny a neměla tedy právo mě vyhodit, i vydala jsem se do její jámy lvové. A opravdu – jsa za svou pomoc placena, byla dnes Pilar jako mílius. Omluvila se, že angličtinu už zapomněla, a bude tedy mluvit pomalu španělsky. Vysvětlila nám (opět jsem tam potkala Susu, která usoudila, že po společně stráveném včerejšku jsme teď nejlepší kamarádky) celý proces zápisu do univerzitního systému, zavedla nás do počítačové učebny a neustále mě poplácávala a chytala za paži dotekem téměř mateřským. Chudák sociálně deprivovaná Susa mi to záviděla, ale já bych jí to bývala klidně přenechala a nechala chudáka vnitřního introverta trochu odpočinout.

Poté, co nám Pilar předala všechny své vědomosti, opět nás nemilosrdně vykopla ze svého kabinetu, i když tentokrát to bylo aspoň s úsměvem. Já se ale musela smířit s dalším dnem stráveným se Susou. Sice chtěla původně jít na jiné předměty než já, ale dala přednost mé společnosti a šla tak na vše, co jsem si na tento semestr naplánovala já. Od včerejška se ale nic nezměnilo a opět jsme našly jen prázdné učebny. Zopakovaly jsme si tedy oběd v kantýně, krátký odpočinek na trávníku a já se pak chtěla vydat pro změnu do Decathlonu pro karimatku. Susa plánovala jít ještě na nějaké hodiny odpoledne, ale OPĚT se nechala „přesvědčit“ (aniž bych ji k tomu jakkoliv vybízela), že místo nich půjde raději se mnou.

I tady se scénář opakoval (dnešek je jedno velké deja-vu) a místo, abych popadla karimatku a šla, dělala jsem Suse hodinu módního poradce, ona si vybrala tři bundy… a zas si to na poslední chvíli rozmyslela a žádnou si nekoupila. Nejvíc mě dostala, když se mi ustaraně svěřila, že opravdu chtěla jít na ty svoje hodiny, ale neměla to srdce mě nechat samotnou, abych si snad nemyslela, že mě nemá dost ráda. Bohové… A já vždycky myslela, jak jsem průhledná a vysílám zcela jasné signály. Asi to tak nebude.

Měla jsem hlad, byla jsem opět otrávená a totálně vysátá tímhle rakouským energetickým upírem, a už už jsem se viděla doma v posteli. Dokonce se mi povedlo Susu přesvědčit, že ráda trávím nějaký čas i sama, a že se tedy teď rozdělíme… A pak mi zavolala Martina, že je ve vedlejším obchoďáku, a jestli se nechci sejít a podívat na kostýmy na karneval. A Susa samozřejmě zajásala, jak je to skvělé, a přidala se. Nééééééééééé! Sešly jsme se tedy s Martinou a šly nakupovat na karneval.

Susa se hned na začátku oddělila, že potřebuje na záchod, a že nás pak najde. Ještě za 20 minut ale pořád byla pryč a Martina se jí ustaraně vydala hledat. Já se přistihla, že něco uvnitř mě má z vývoje událostí zvrácené potěšení a naprosto nevzrušeně jsem se dál přehrabovala kupou štětkovských kostýmů (uklízečka, sestřička, policistka, a jiná klišé)…

Ztracená upírka byla nakonec nalezena (zrovna, když už jsem si pro sebe spokojeně chrochtala, jak se nám ten den pěkně vyvíjí), ale já se rozhodla si dnes uchovat své duševní zdraví. Trvala jsem tedy na tom, že mám hlad a jdu domů, ideálně zcela SAMA. 

Susa je takové ztracené neurotické ptáče, které vypadlo z hnízda a jediné po čem touží, je jen najít další příslušníky svého druhu, kteří ji budou milovat… Je mi jí upřímně líto; očividně má mnoho problémů, které za ní ale odmítám řešit. Dala jsem jí další kontakty na lidi, kteří by mohli vědět o volném ubytování, tím to pro mě ale končí. Po včerejšku a dnešku jsem si ujasnila, že má duše v její společnosti kvílí v agónii a můj vnitřní plamen pohasíná, přidušen nepropustnou černotou jejích stížností na celý svět. Je to hodná holka, křesťanka, která by ani mouše neublížila, a z nějakého záhadného důvodu mě asi má fakt ráda. Jenže chudák netuší, jak zničující vliv na mě má. Rozloučila jsem se s ní a oddechla si. Jsem zlá, když se nemůžu přimět mít ji upřímně ráda?

Praying to JeSus(a)

3.2.2016, středa

Dnešním dnem oficiálně začínal semestr. Já ale ještě nebyla ani zaregistrovaná v Erasmus office, takže jsem se vydala nejprve tam. Číslo už jsem měla od pondělka, teď jen zbývalo dorazit na desátou, jak mi bylo řečeno. Asi netřeba zdůrazňovat, že ještě v 11 jsem čekala ve vstupní hale, společně se skupinkou dalších zhruba deseti nešťastníků. Naštěstí jsem tam potkala nějakého Itala, který se během minulých dní několikrát mihl u nás na bytě a dokonce umí poměrně slušně anglicky, tak jsem se zabavila s ním.

Když jsem konečně přišla na řadu a dostala jsem oficiální papír o tom, že jsem přijata na univerzitu, seznámila jsem se s jistou Rakušankou, protože jsem zahlédla její dokumenty a ukázalo se, že přijela studovat na stejnou katedru, jako já. Říkala jsem si, že to bude skvělé, když půjdeme do školy společně, protože ve dvou se to přece jen lépe táhne, takže jsem opět znásilnila svého vnitřního introverta a šla jí oslovit. Jmenuje se Susa – má první erasmácká „známost“ (Italy nepočítám, ty jsou tu všichni už od září a téměř se dají počítat mezi místní)!

Jakýsi proaktivní Francouz (který mimochodem vypadá, jako by Sevanovi z oka vypadl, takže jsem na něj neustále zírala) nás pak odvedl na radnici, kde jsme si vyzvedli první ze série sto milionů papírů, které bude potřeba v nejbližší době vyplnit.

Vydala jsem se společně se Susou do školy, že tedy společně prozkoumáme kampus a zajdeme nejprve za naší katederní koordinátorkou a následně na předměty, které jsme si na dnešní den zapsaly. To se ukázalo jako zcela bláhový plán.

Po určité době hledání a bloudění jsme "tu naši Pilar" (koordinátorka) opravdu našly, ale poté, co jsme slabým hláskem oznámily, že jsme erasmačky, nic nevíme a ničemu nerozumíme, dostalo se nám jednoslovné odpovědi: "Mañana". Snažily jsme se vyzvědět něco víc a zahrnuly ji dotazy, ale milá Pilar jen nakvašeně zopakovala tuto španělskou mantru a vykopla nás ze svého kanclu.

Toto milé přivítání nás poměrně rozhodilo, ale nevzdaly jsme se! Když nám informace nechce poskytnout člověk k tomu určený, třeba se najde nějaký učitel, který bude vstřícnější. Jsme na katedře anglistiky, takže by neměl problém najít někoho, kdo by nám nějakým srozumitelným jazykem vysvětlil co a jak… Ach, jak naivní byl tento předpoklad!

Opět jsme slavily úspěch, co se týče orientace a našly příslušné učebny kurzů, které jsme měly zapsané ve svém Learning Agreementu. Usadily jsme se do lavic, ale nikde nikdo! Čekaly jsme 10 minut, 15 minut… Nejen, že se nedostavil učitel, ale ani žádní další studenti. Co to má být? Zombie apokalypsa?? Ani na chodbách nikdo nechodil, učebny vylidněné, koordinátorka umí jen jedno slovo a agresivně si brání své teritorium… Možná za tím vězí nějaká ptačí, teda kanáří chřipka? Ze všeho toho zklamání jsme začaly mít hlad, další na řadu k prozkoumání tedy přišla kantýna.

Byla jedna hodina, ale nikde žádné jídlo. V malé vitrínce bylo pár oschlých sendvičů, na druhé straně byl bar, kde se vařilo kafe a prodávaly zákusky, ale kus pořádného žvance nikde. Daly jsme si tedy to kafe a rozhodly se usadit ke stolku poblíž, že to budeme po očku pozorovat, jestli třeba neuvidíme někoho, jak si odněkud nese talíř. Nebo že by kanáří chřipka ovlivňovala i chuť k jídlu a s poklesem poptávky byla omezena i nabídka?

V půl druhé se začalo něco dít. Objevil se scvrklý sedmdesátník, který už by měl dávno sedět v houpacím křesle na verandě a vyprávět pohádky vnoučatům, a sun-krok-sun (nebo spíš jen sun) dotlačil vozíček s jídlem a vyskládal ho do vitríny. Počkaly jsme, až si někdo půjde dát, abychom vyzvěděly, kterak se na lopatu sedá, a za několik dalších minut jsme se dočkaly. Ostřížím okem jsme zaznamenaly, kde vzít tác, příbory, pití, jídlo, a kde to vše zaplatit. Už nám nic nebránilo, abychom také nasytily své prázdné žaludky. Za 4,30 euro jsme pořídily "výhodné menu", sestávající z radioaktivně vypadající hráškové polévky, jedné housky, trojúhelníčku včerejší španělské tortilly a jednoho kusu ovoce.

Po těchto úžasných hodech vyvstala potřeba siesty, která byla vykonána na měkkém trávníku kampusu. Rozpleskly jsme se na sluníčku, probíraly surreálnost celé situace a já pak chvíli metala kozelce, abych se hodila do pohody. Všechna ta odmítnutí a ignorace ještě nebyly tak hrozné, ale ze Susy se vyklubala neurotická pesimistka, v jejíž společnosti jsem si měla chuť podřezat žíly. Chtěla jsem se jí ideálně co nejdříve zbavit, ale trvala na tom, že bychom měly zkusit jít ještě aspoň na jednu hodinu, než to vzdáme. Podřídila jsem se, ale scénář se zombie apokalypsou se opakoval. 

Já chtěla jít ještě do Ikey koupit peřinu (mám půjčené dvě deky a stejně se v noci budím zimou), takže jsem Suse oznámila, že odcházím. K mému neskonalému nadšení ale Susa pravila, že Ikea je skvělý nápad, a že půjde se mnou. Huráááá, zabijte mě prosím.

Následující dvě hodiny jsem strávila posloucháním přednášek o každém jednotlivém předmětu v Ikee, protože Susa je její nadšený fanoušek a celý jejich inventář zná nazpaměť. Peřiny byly hrozně drahé, takže nakonec jsem odcházela s obyčejnou dekou (tři deky už přece musí stačit!), dvěma kuchyňskými prkýnky a hrnečkem. Susa si také vybrala deku a hrneček (strávila u toho mládí), aby to následně oboje nechala před pokladnou, že si to nakonec brát nebude. I přes svůj neutuchající optimismus a defaultně veselé nalazení osobnosti jsem upadala do těžké deprese. Proč ze všech erasmáků musím narazit zrovna na slečnu, která je totální psycho, a jejíž přítomnost mě vysává natolik, že se chci jen zabalit do své nové deky a kývat se ze strany na stranu?

Nemohla jsem se dočkat, až dojdu domů a zavřu se před světem, abych mohla načerpat veškerou vysátou energii, ale Susa se nenápadně zmínila, že ještě nenašla permanentní ubytování a v bytě, kde dočasně bydlí, nemají internet… No jak jinak, než jsem se nadála, seděla Susa u mě doma na gauči a projížděla si na mém počítači inzeráty na bydlení. Jsem holt měkkota. Hlavou se mi honily zoufalé myšlenky a představy, jak u nás již Susa zůstane navždy a bude spát se mnou v pokoji, pít z mého hrníčku, brouzdat po netu a mezitím vším mi přednášet o kolekci peřin z Ikey. Byla jsem na pokraji psychického zhroucení ze všech jejích problémů, které na mě za posledních pár hodin nasypala, ale všechno jsem to úspěšně potlačila a zhruba v devět večer se milá Rakušanka konečně zvedla, omluvila se, že s námi nepovečeří (asi budu plakat) a odešla. Celý zbytek dne jsem se regenerovala a odmítala s kýmkoliv mluvit. Přístěnek pod schody se najednou jevil jako nádherná kaple samoty, ticha a rozjímání. Dnes nebyl znásilněn jen vnitřní introvert, ale každý atom mého těla a duše. Život je černý.

Z Mordoru na jih

2.2.2016, úterý

Sotva jsem přijela a už se tu slaví nějaký státní svátek. Prý je dnes den ostrovní patronky, které se říká Virgen de Candelaria a nebo roztomileji La Morenita. Je to vlastně černá madona, takže nic převratného, ale jako záminka pro den volna se to hodí. Bylo mi řečeno (spolubydlícími), že takových záminek je tu mnoho, protože místním se do práce obecně moc nechce. Kdo by si ale zrovna na tohle stěžoval? Právě naopak – každé volno je třeba využít a zdrhnout z Mordoru na jih. „Mé“ Italky vymyslely, že si půjčíme auto, posbíráme ještě pár jejich kamarádek a pojedeme za teplem na pláž hipíků.

Zabalila jsem plavky a ručník, otravovala tak dlouho, než mi zastavily na benzínce, kde jsem si koupila předražený opalovací krém, a pak už jsem se cítila připravená na vše. Cesta nám trvala skoro o hodinu déle, než jsme předpokládaly, protože pláž hipíků (jak název napovídá) není zanesena v mapách. Je to odlehlé místo, kde v míru a pokoji přebývá v chatrčích z palmového listí komunita postarších naháčů a dalších podobně smýšlejících volnomyšlenkářů mladší generace. Kdyby tam naváděly cedule, asi by se jim celý tenhle nudistický ráj pomalu rozpadl. Martina tam naštěstí už byla, takže nakonec jsme se tam pod jejím vedením nějak dostaly.

Bylo o dost chladněji, než jsem si představovala (ty tropy se mi prostě pořád vyhýbají), ale nehodlala jsem se nechat odradit. Na pláž jsme se dostaly kratším pochodem z nejbližší vesnice, kde jsme zanechaly auto u pláže, která je známá tím, že se tam dají pozorovat mořské želvy. Na ty ale snad bude čas někdy příště. Došly jsme na místo a musím uznat, že je to opravdu takový malý ráj. Lidí pomálu, v různých stupních zahalenosti, rozmanitého věku a tvaru, ale všichni s úsměvem na tváři. Chatrče z palmového listí se střídaly s moderními stany mladších hipíků, kteří než se vydali na svou duchovní(?) pouť, pořídili si své přístřešky za pár šlupek v Decathlonu.

Italky se labužnicky rozvalily na deky a já se k nim přidala. Nebylo vyloženě horko a přes oblohu se sem tam natáhla mračna, ale i tak jsem se poctivě namazala krémem, protože jeden nikdy neví. Polehávání mi ale dlouho nevydrželo, takže za chvíli už jsem se vrhala do vln ten pečlivě aplikovaný krém smýt. Byl silný příliv a chvíli to vypadalo, že se do vody ani nedostanu, protože za každé dva metry, které jsem ušla dopředu, mě pak další vlna zatlačila o dalších 5 metrů zpátky ze břehu. Vypozorovala jsem, jak to celé funguje, a vymyslela strategii – blízko ke břehu jsem přeskočila nejbližší vlnu a pak sprintem uháněla do hluboké vody, než se přižene další. A podařilo se! Dostala jsem se za hranici, kde se vlny lámou, takže z hrozivých stěn vody se stala jen příjemná houpačka. Odplavala jsem ještě dál, aby mě to i tak náhodou do žádné vlny nepřibalilo, a užívala jsem si Poseidonovo příjemné laskání. Teprve teď mi pomalu docházelo, že je únor a já si plavu v moři. Únor! Co jsem udělala, že jsem si něco tak skvělého zasloužila? 5 měsíců na tropickém ostrově s plážemi jako je tahle, to mi možná tu ztrátu bruselského blahobytu vynahradí… i když je mi pořád smutno.

Když jsem se dost naplavala a pokochala pohledy na pláž a palmové domečky, nastal čas nechat se vyplavit. To bylo o dost jednodušší, než se dostat dovnitř. Unaveně jsem se rozplácla na ručník, ale zase mě to moc dlouho nebavilo, tak jsem se tentokrát vydala s Martinou na procházku. Chtěly jsme se projít po skále, ale byla tak pórovitá, že nás to řezalo do bosých nohou. Daleko jsme tedy nedošly a jen jsme pozorovaly obrovské kraby, kterým se na rozdíl od nás tahle skála zdála naprosto ideální k vyhřívání.

Kolem čtvrté už bylo na polehávání zima, tak jsme se zase sbalily, že pojedeme prozkoumat ještě něco jiného. Po krátkém občerstvení u pláže s želvami jsme dojely do turistického střediska Costa Adeje na Playa El Duque. Písek byl jemný a bílý, moře se honosilo průzračně modrou vodou, ale po tom divokém hipísáckém ráji jsem se pro tuhle umělou, pravidelnou, odeštníčkovanou pláž nedokázala nadchnout. Navíc už bylo pozdě odpoledne a nebylo dost teplo na koupání, tak jsme jen tak seděly a já se celkem nudila. Obklopena Italkami jsem si s nikým nemohla popovídat a na tiché rozjímání taky nebylo dost…no ticho. Podělily jsme se o oříšky a čokoládu, obešly umělý útes s vévodským parkem (po jakém vévodovi se to tady asi jmenuje?) a vyrazily zas dál.

Poslední zastávkou bylo El Médano, příjemné malé město s krásnou pláží, ze které je výhled na monumentální červenou horu (Montaña Roja). Usadily jsme se do kavárničky na promenádě a naštvaly servírku, protože nás sice bylo pět, ale akorát jedna z nás si dala kafe a druhá sendvič a zbytek seděl na sucho. To jsou kšefty s chudými studentkami… Výhled byl fenomenální, ale neustále přituhovalo a zvedal se studený vítr, takže po posledním marném pokusu dát si churros (vzdaly jsme to, když jsme zjistili, že ve frontě čeká asi 20 lidí) jsme se vrátily k autu a jely zpět do Mordoru…ehm, La Laguny.

Jazyková bariéra mezi mnou a Italkami je nepříjemná a neprolomitelná, ale i tak to byl fajn den s poměrně nízkými celkovými náklady. Půjčení auta tu zřejmě bude nejlepší způsob pohybu po ostrově – na benzín tu není uvalena daň a je tak opravdu levný! Tak že bych snad opravdu oprášila řidičák? To bude mrtvejch…

Usidlování

31.1.-1.2.2016 neděle, pondělí

První dva dny svého pobytu na Tenerife jsem měla volno, takže jsem je strávila převážně skypováním se zvědavými přáteli, kteří si chtěli poslechnout, jak se válím na pláži, a nečekali, že si místo toho budu 2 hodiny na všechno stěžovat.

Náladu mi zvedlo, když jsem se sešla na kafe s Dominikou, což je jediná další Češka, která dorazila na tento semestr do La Laguny. Počasí se trošku umoudřilo a začalo připomínat to, co si lidé představují, že tu najdou. Seděly jsme venku před kavárnou na krásném náměstíčku, sluníčko svítilo, svetřík byl odložen, nos lehce připálen… Trochu mě to hodilo do prázdninové nálady a začala jsem si říkat, že to přece jen nebude všechno tak hrozné.

Dominika už tu je týden a z jejího vyprávění se zdá, že už se úspěšně naladila na mañana přístup k životu, který je tu zřejmě nutný k přežití. O tom jsem se rovnou sama přesvědčila, protože jsem se hned poté chtěla jít zaregistrovat do erasmácké kanceláře a i přesto, že tam bylo zcela prázdno a fronta veškerá žádná, byl mi jen svěřen papírek s číslem, a že prý mám přijít ve středu. To mi posloužilo jako indikace rychlosti, kterou se tady věci budou posouvat kupředu…

Co se týče ubytování, bydlím ve třetím patře klasického španělského činžáku. Byt je uspořádaný „kruhově“ kolem centrálního světlíku. Vchodovými dveřmi se vstoupí do kuchyně a pak do chodby, ze které vedou několikery dveře do jednotlivých pokojů a velkého obýváku s balkonem. Obývák a kuchyně jsou jediné místnosti, které mají okna i ven do ulice a ne jen do patia. Mojí nejoblíbenější částí domu je ale střecha. Stačí vyjít o jedno patro nahoru a člověk se ocitne na ploché terase s výhledem na celou čtvrť a místní ženy, které na střechách věší prádlo, rodiny, které tam společně obědvají, děti, které si tam hrají a honí se s vodními pistolkami… Strašně mě baví se jen tak opřít o zábradlí a sledovat ten cvrkot. Ulice jsou vyprázdněné, vypadá to, že v celém okolí chcípl pes... ale ono to žije. Právě tady, nahoře, nad hlavami nic netušících turistů.

Rozhodla jsem se také, že si koupím karimatku a budu na střechu chodit cvičit – pěkně na čerstvém vzduchu, to bude nádhera!

Vtipné je, že ve španělských domech se zřejmě nevedou sklepy, ale úložná místnost je právě na střeše. V té naší jsem objevila gril a pár mrtvých brouků. K mému nekonečnému zklamání tu nemáme žádný zahradní/střešní nábytek, takže si ke grilu asi budeme muset dřepnout na dlaždice a mé sny o společných večeřích pod širým nebem asi taky nebudou naplněny. Ach jo.

Spolubydlících mám momentálně mnoho a jsem z toho trochu zmatená. Několik jich bude odjíždět, některé zůstanou… ale všechny jsou to Italky a anglicky moc nemluví, takže zatím nemám úplně jasno v tom, kdo je kdo. Koutkem oka je sleduji z obývákového gauče (protože v mém přístěnku pod schody není stůl, kam bych si mohla položit počítač), evaluuji a vybírám si, se kterými bych spolubydlela nejraději. Až dokončím pozorovací stadium, začnu vybrané kandidátky podplácet belgickou čokoládou.

Migrace na jih

30.1.2016, sobota

Cestovní den. V 10 ráno loučení se spolubydlícími, 10:20 vyrážím do zimy a deště a po chodníku z kočičích hlav táhnu dva olbřímí kufry. Ještě, že je většina cesty z kopce. V důsledku sedavého zaměstnání a ztráty fyzičky se mi je nedaří narvat do tramvaje – naštěstí přibíhají dva belgičtí gentlemani, kteří se bez vyzvání mých kufrů ujímají a pomáhají jim na palubu.

Za půl hodiny se ocitám na nádraží Gare du Midi, kde mi samozřejmě před nosem ujel autobus na letiště, takže 30 minut čekám na další. Když se tam dostanu, zbývají 2 minuty do uzavření check-inu zavazadel, takže jsem sice z šílené fronty brána přednostně, nicméně mi milá letuška za přepážkou naváží 5 kg přes míru a nutí mě zaplatit 50 euro. „Nebo můžete zkusit něco vyndat, ale máte na to minutu.“ Aha, tak dík. A když to vyndám, tak co s tím jako udělám? Jak mi radil kdosi na fb, mohla bych si třeba dát boty na ruce nebo na sebe natáhnout své devatero letních šatů najednou. I tak bych ale asi 5 kg neušetřila, tak jsem se rozhodla pro nekreativní lůzrovské řešení a šla to radši zaplatit. Milý pán, který převzal mé měsíční úspory, mi přál hezký den, ale nějak jsem nebyla schopná toto přání upřímně opětovat. Mnohem upřímněji by vyznělo, kdybych mu vymalovala barvitý obraz celé posádky Ryanairu, kterak se v bolestných mukách škvaří pod paprsky mého zabijáckého supermaního pohledu.

Čekaly mě 4 hodiny letu, 1 hodina časového posunu, odumřelé končetiny a zcela neuspokojivé výhledy i přesto, že jsem seděla u okýnka. Bylo tak hnusně, že se na mě jen mračila šedivá mračna a to až do Afriky. Nad samotnými Kanárskými ostrovy se oblačnost konečně rozebrala a otevřel se pohled na třpytivé moře, množství vulkanických ostrůvků a pak konečně i na samotné Tenerife. Jižní část ostrova, na které jsme přistávali, byla celá hnědo-žlutá, suchá a připomínala poušť. „Aspoň tam bude teplo“, řekla si stále ještě bruselsky navlhlá Veronika a chystala si sluneční brýle…

Popadla jsem svoje kufry, které šly do zavazadlového prostoru jako poslední, ale z nějakého důvodu vypadly také jako poslední a ne jako první, jak by logika napovídala. Vydala jsem se hledat autobus do Santa Cruz, který měl mít číslo 110. Našla jsem stanoviště 1-73, prošla jsem to třikrát dokola (s 40 kg zavazadel to byla řádná posilka), ale bus 110 nikde. Nezbylo, než zatnout zuby, potlačit vnitřního hystericky plačícího introverta, a zeptat se. Bus 110 prý odjíždí ze stanoviště 32 a 34. Okej? Logika opět chybí a jak může jeden bus odjíždět ze dvou stanovišť? To jsem ještě nevěděla, že mě čeká další zkouška průbojnosti, a po dalším dotazu (který z těch dvou busů se stejným číslem ale jinou destinací je ten správný?) se ukázalo, že něco jako fronta tu neexistuje. Do autobusu má právo nastoupit pouze ten, kdo dokáže svá zavazadla narvat od úložného prostoru jako první – v rekordním časovém limitu. Podařilo se mi tam nacpat jeden ze svých loďáků, ale pak na mě místní týpek, který tenhle chaos očividně má na starosti, začal pořvávat, že „Santa Cruz on the other side“. Tak jsem svůj kufr zase zmateně vytáhla a šla ho hodit z druhé strany autobusu, protože to asi mají nějak rozdělený, aby se to při výstupu nepletlo. Tam ale úložný prostor ani nebyl otevřený!!! Nasraně jsem se jala táhnout své břímě zpět tam, kde jsem ho vzala, ale v tu chvíli už nebylo, kam ho dát. Týpek mi oznámil, že mám počkat na další autobus. Můj zabijácký paprsek se zase začal nabíjet…

Po 15 minutách dojel další bus, který už jsem si nemínila nechat ujet, takže jsem nažhaveně čekala v čele davu a mocnými pohyby svalnatých/vykrmených paží odhazovala dychtivé německé turisty, kteří se pokoušeli mě předběhnout. Pak se ale opět ukázalo, že to s těma svalama není tak žhavý, a že by se hodil nějaký další ochotný gentleman, který by mi s operací pomohl. Nenápadně jsem se optala menežujícího týpka, který mě předtím tak zradil, jestli si myslí, že se mi tam ty moje velký kufry podaří narvat, v naději, že nakluše a naskládá je tam za mě. Ten se na ně ale jen podíval, pokrčil rameny a nenápadně navrhl: „maybe on the other side?“ V tu chvíli jsem byla ráda, že už tu fyzičku nemám, protože jinak bych jeden z těch kufrů popadla, roztočila ho nad hlavou a následně dobře mířeným hodem truhlou vyslala týpka na oběžnou dráhu.

Posbírala jsem veškerou zbylou sílu, kufry tam naklopila sama a šla zaujmout zasloužené místo v buse, který mě přiblíží cílové destinaci. V tu chvíli jsem na sobě měla tričko a rozhalený svetřík. Místní slunce a fyzická zátěž mě dostatečně zahřívaly. Jak jsme se ale ubírali směrem na sever, začala se opět sbírat oblačnost, teplota nebezpečně klesala, a když jsem v Santa Cruz vylezla a začala opět bloudit po autobusáku (ani nemusím zmiňovat, že bus č. 15 se nenápadně krčil v řadě busů: 101, 102, 103, 15, 104… protože to přece dává smysl), naskočila mi nepříjemná husí kůže.

Vnitřní introvert byl opět znásilněn, náhodný pán mě nasměroval ke správnému dopravnímu prostředku, tentokrát do La Laguny, a opět jsem byla ujištěna o tom, že gentlemanům se v ostrovních podmínkách nedaří a jako druh zde vyhynuli. Vytáhla jsem zavazadla na palubu přemísťovadla, zaplatila lístek a snažila se je prorvat úzkou uličkou směrem k sedačkám. To se vzhledem k jejich váze a objemu nedařilo, ale řidič mi jen oznámil, že se nerozjede, dokud si nesednu (no pressure!) a zbytek osazenstva busu mé plichtění pobaveně sledoval, jako by to byla ta nejlepší one-man show jejich života. To se opakovalo i v La Laguně, kde jsem už při čekání na tramvaj mrzla i v bundě. Když se říká, že La Laguna je místní Mordor, rozhodně to není přehnané. Rozdíl teplot mezi jihem ostrova a tímhle místem byl minimálně 10 stupňů. Kam se to hodlám nastěhovat? Kde jsou ty slíbené tropy???

Vymrzla jsem opravdu důkladně, protože spolubydlící Martina, která mě měla na konečné zastávce tramvaje vyzvednout, si dala na čas a přišla s 20minutovým zpožděním. Už jsem ani neměla sílu se zlobit, protože z celého toho jižanského přístupu k životu, se kterým jsem byla v posledních hodinách konfrontována, jsem byla znechucená a upadala jsem do zoufalství, když jsem si představila, že tohle mě teď čeká na denním pořádku.

Ukázalo se, že Martinina angličtina je zhruba na úrovni mojí španělštiny, takže jsme si moc nepokecaly. Byla jsem ráda, když mě uvedla do mého dočasného pokojíku. Je to spíš takový přístěnek pod schody, ale než se uvolní místnost, ve které teď bydlí jiná Italka (Carola), budu to muset vydržet. Aspoň, že mám kde hlavu složit.

Vděčně jsem přijala jednoduchou večeři ve formě těstovin (italské stereotypy v praxi) s hráškem a asociálně se zavřela v pokoji a šla spát. Byl už večer, já byla všechno, jen ne nadšena, chyběl mi deštivý Brusel a jeho veselé osazenstvo… Nejlepší řešení bude to zaspat.

Lednové shrnutí 2

18.-21.1.2016

Měla jsem u sebe na 3 dny na návštěvě svou brazilskou kamarádku Angel (ne, nepřiletěla za mnou z Brazílie - vdala se za Dána a bydlí v Kodani). Bylo to super, ta holka je opravdu anděl. Byli jsme na pivě v Deliriu, projít se po městě, dát si vafli, udělaly jsme si i pár oldschool fotek z fotobudky… Byla to neuvěřitelně příjemná návštěva, která ve mně zanechala takové ty vřelé sluníčkové pocity a spoustu vděku za to, že mám tak skvělé přátele.

Přišel den D natáčení skečů – strávili jsme tím celý den a neuvěřitelně jsme se vyblbli. Jsem zvědavá na výsledný produkt! Někteří stážisté se zcela jistě minuli povoláním, protože výkony, jaké předváděl například vždy zapšklý Matej (který měl 5 měsíců pouze jeden jediný výraz a najednou se z něj vyklubala herecká hvězda) a nebo Dán Soeren… Opakovaně jsem šla do kolen.

Vydala jsem se na kontrolu se svým vytrženým zubem a ten sadista mi hned vzal i ten druhý moudrák! Auuuu. Ale mám další dva dny volna…

Také jsem se tento týden sešla s kolegou Tomášem a udělali jsme si kytarový večer. Byl to skvělý zážitek, který mě nabil energií na několik dní dopředu a připomněl mi, jak moc mě tahle aktivita naplňuje, a jaká je škoda, že nezpívám častěji.

22.1.2016, pátek

Skype se Sian! Bylo to trochu divné, protože během naší konverzace mi do pokoje pořád někdo lezl – chodili se k nám dívat potenciální noví nájemníci. Strašně divný pocit, když vám před očima „prodávají“ místo, kde bydlíte… Ale Sian jsem viděla moc ráda. Strašně mi tu chybí, fruitcake jeden.

25.-29.1.2016

Poslední týden v Bruselu. Využila jsem všeho, co se ještě dalo vyždímat z úžasného pojištění od Rady, koupila si kontaktní čočky do zásoby a došla si k doktorovi. Potřebovala jsem na to dva pokusy, protože jsem se objednávala přes telefon a sestřička nedisponovala tou úplně nejlepší angličtinou, takže mi oznámila, že mám přijít ve čtvrtek a přitom mě objednala na úterý… Takže jsem se omluvila z práce, abych tam ve čtvrtek dorazila, a oni na mě koukali jak puci, že jako čas dobrý, ale dva dny s křížkem po funuse. Bohové, tohle je prostě typická Belgie.

Iva mě na rozloučenou pozvala na oběd do japonské restaurace, zašla jsem naposled na kafe s Mariannou, uspořádala „rozlučku“ u sebe v kanceláři – zastavilo se asi 7 lidí a 3 napsali mail. Překladatelů tam pracuje přes 20, takže zde názorně vidíme, jak přátelští lidé to jsou. Ale uznávám, že by asi bylo trapné, kdyby se se mnou přišel loučit někdo, s kým jsem za 5 měsíců neprohodila ani slovo…

Rozhodla jsem se tedy být proaktivní v jiném směru a vrýt svou tvář aspoň do mozkových závitů jiných lidí, když už ne svých vlastních kolegů. Oddělení, které spravuje web, hledalo z řad stážistů dobrovolníky, se kterými by natočili medailonek na stránky jako propagaci téhle stáže. Tak proč ne, že. Vtipné bylo, že se při natáčení sešel téměř výhradně český tým, protože kameraman byl Čech a slečna Lucie, která má tenhle projekt pod palcem, také. A je to taky bývalá stážistka, takže jsme si se zájmem popovídaly a ještě spolu pak zašly další den na rychlé kafe.

V pátek, poslední den stáže, jsem odevzdala svůj badge, naposled se rozhlídla po JL i Lexu, vyklidila si šuplíky, došla si naposled na oběd… A v 5 pak bez ohlédnutí odjela na kole domů. Celé to byl takový jeden dlouhý sen, který moc nezapadal do mého dosavadního života. Bude lehké se vrátit zpět mezi studenty? Nemyslím. Byl to sice zážitek zcela nestandardní, první opravdová pracovní zkušenost, něco zcela nového… Ale tak nějak mi to sedlo. Když si vzpomenu na Olomouc, připadá mi to jako celá věčnost a ne jen půl roku, co jsem odtud odjela. Všechno se otočilo o 180°, místo občasné přednášky ve škole přišlo každodenní sezení v kanclu; místo pohodlného bydlení s Terezkou jsem najednou byla v obrovském domě s pěti cizinci, kteří se postupně stali mojí rodinou; olomoucký babinec vystřídalo město plné mužů všech národností. Za vydělané peníze jsem si občas mohla někam zajít a nebylo třeba obracet každou korunu. Dokonce jsem i něco málo ušetřila. Je zvláštní, jako moc jsem se téhle změny bála a do Bruselu se mi ani trochu nechtělo – mělo to být jen takové období, které si odtrpím, než přijde ten vytoužený erasmácký ráj na Tenerife. A ono tohle. Kdo by to byl čekal, že z vidiny Tenerife se najednou stane spíš zlý sen, který se chystá přerušit můj zlatý věk. Život je vážně nevyzpytatelný.

Rodičovská kontrola 7

S velkou slávou finišujem - maminka dodala poslední příspěvek svého detailního reportu a s hlučnou ránou kamene padajícího ze srdce se s vámi loučí! Prej to byly nervy, ale myslím, že nakonec si pár těch obálek se známkou zaslouží, no ne?

Tož ještě jednou díky a příště už zas píše právoplatná majitelka blogu.

19.-20.12.2015, sobota a neděle

Ani po návratu do auta a následné cestě k domovu nás neopustil neúprosný sklon ke komplikacím všeho druhu. Tatínek totiž hodlal za trochu peněz natankovat, ale právě jen za trochu, a tak po odbočení a následném odjezdu od několika benzínových pump s námi odmítla GPS mít cokoli společného a na delší dobu se odmlčela. Poté se uvolila spolupracovat, ale vehementně se nás snažila navrátit zpět do Brugg, což se jí několikrát málem podařilo. Když jsme po čtvrté přečetli ceduli Bruggy, odmítli jsme spolupracovat my s ní, zatli jí tipec a pouhou intuicí se zařadili do správného pruhu na správné silnici – dodnes blahořečím svému muži, že v tomto směru vládne šestým smyslem. (Asi se mu posílil při spolužití se třemi ženami obdařenými výjimečným orientačním nesmyslem…to je příroda.)

Po příjezdu domů jsem byla zralá tak odpadnout na lože, ale Verunka pravila, že jí musíme pomoct sbalit, páč ráno by to všechno nestihla. Po mém zděšeném protestu, že na to měla celý měsíc, odvětila, že náhodou vymyslela strategii balení, čímž učinila své povinnosti zadost. A taky poskládala asi půl jedné tašky – aby se neřeklo… S povzdechem po kom to dítě je jsem tedy sestoupila do jejího podhradí, abychom s tím bincem hnuly.  Přitom jsem si všimla, že polštářek, který jsem jí dala na památku, je otočený obrázkem ke zdi, což bylo podivné…

 To je totiž tak – k některým z minulých Vánoc ode mne Verča dostala polštářek, na který jsem vypodobnila svou karikaturu a doplnila ji básničkou ve smyslu, že už je velká holka a trajdá po světě, ale kdyby jí začalo téct do obuvi, budu tu vždycky pro ní. Verunce se ohromně líbil (nebo to dobře hrála), pokřtila ho „instantní matka“ a od té doby ho vozila všude s sebou. Měla ho i tady daný do postele a ejhle, najednou je matka „hubou ke zdi, velebnosti“. Tak jsem se jí zeptala, co je toho příčinou. Řekla, že to spáchala místní děvčata, která tu na ni čekala, než se nalíčí, a všimla si mé podobizny. Když jim Verča řekla, že to mám být já, tak je pouhá představa, že tam koukám na ty hanebnosti, co se v lůžku odehrávají, rozrušila natolik, že mě raději odstavily. Brala jsem to jako nejvyšší poklonu svému malířskému umu, protože oživit polštář pouhou fixou natolik, aby vzbudil bezbřehé emoce, umím asi pouze já a pak možná nějakej Leonardo.

Sbalili jsme, vyspali se (tentokrát do růžova) a chystali se na slavný návrat do ČR. Mužští nosili tašky do auta, Verunka se šla rozloučit s Imanolem a předat mu vánoční dárek a já jsem se tak nějak poflakovala po kuchyni a koukala, jestli někde něco neleží, co by nám říkalo pane, abychom se pro to nemuseli vracet od hranic. Při té příležitosti proběhl můj nejdelší rozhovor v cizím jazyce, jaký jsem doposud absolvovala. Do kuchyně totiž zašla Virginie s představou nějaké lehké snídaně. I uchopila hrušku a snažila se jí oloupat, ovšem počínala si u toho krajně nešikovně, takže jí po chvilce vystartovala z ruky a ladnými žabkami přeskákala celou místnost až do obýváku. Virginie po ní skočila dravou robinsonádou a já celé toto dění okomentovala vtipným: O ouuu… Odměnou mi byl pohled plný vděku za projevenou účast. Když Virginie opět lapila hyperaktivní ovoce a zaťala do něj tesáky, pronesla jsem brilantní: Bon apetit!! Načež protistrana kontrovala: Mersi!  A tím rozhovor vygradoval. Hodiny francouzského bontónu mohu dávat z fleku.

Pak už jsme jen udělali PÁ bruselskému shonu a vydali se na pouť k domovu….(Cestou jsme s Verčou vybily dědovi mobil při hraní her, ale to už je jiný příběh.)

KONEC BELGICKÉ SÁGY

(Kdo to všechno přelouskal, má u mne osobní písemné poděkování – za obálku se známkou). J

Rodičovská kontrola 6

Maminka je zpět! Pomalu finišujeme, takže přidávám předposlední příspěvek:

19.12.2015, sobota

Do Brugg jsme tedy dorazili už za husté tmy, ale to jen umocnilo jejich kouzlo. Chvíli jsme se dohadovali, jestli má smysl vjet do centra a hledat tam parkování, a nebo nechat auto někde na předměstí a přepravit se po svých, až jsme zvolili druhou variantu. Verča nás totiž přesvědčovala, že tentokrát jí zbraň, vlastně GPS neselže a bez ztráty kytičky nás dovede až na náměstí. Vždyť už tady 2x byla a vůbec! Tak jsme to tedy riskli. Nechali jsme auto na břehu nějaké říčky a pod Verunky vedením se přemísťovali k centru…aspoň jsme v to doufali. 

V řece byla ukotvena nějaká loď, která asi dříve sloužila jako restaurace, ale teď jí vítr hvízdal mezi ráhny a těch pár popraskaných žárovek, co ještě blikalo nad palubou, působilo zoufale opuštěným dojmem… Loď duchů – takhle nějak si ji představuji.  

Depresivním pocitům neměl být zdaleka konec. Jak je mým zvykem, po několika minutách jsem se ocitla na trase zcela sama, protože když fotím a kochám se, nemůžu prostě držet crossové tempo zbytku skupiny - ať si říká kdo chce, co chce. Dokud s námi chodila i mladší dcera, držely jsme se v želví rychlosti 2 a nevypadalo to tak nápadně, ale Verča podědila po tatínkovi sklon ke zrychleným přesunům a děda, v děsu, že zůstane v neznámém městě sám se svou chatrnou němčinou, s nimi držel krok, i když měl pocit, že mu lejtka explodujou bez přítomnosti zápalné látky, jak později přiznal.  A tak jsem samotinká procházela ztemnělým parkem, který jako by vypadl ze staré Anglie.  Čekala jsem, kdy potkám houf otrhaných dětí v čele s Davidem Copperfieldem a doufala, že dřív nepotkám Jacka Rozparovače. Ale mělo to i své kouzlo; všechny objekty, které stály za povšimnutí, byly nasvícené, takže to byl takový „osvícený středověk“. Mé lidičky naštěstí na konci parku napadlo na mě počkat, takže tam nebloudím dodnes.

Centrum města začínalo – alespoň z naší strany prohlídkové trasy – malým náměstím s placem pro koňské drožky. Bylo jich tam nepočítaně, všechny osvětlené blikotavými neonovými trubicemi a se svým kočím (případně kočovou = zajímavý výraz) čekaly na zákazníky, kterým se zachce prohlédnout si město z místa za koňským hřbetem. V řece plavaly labutě a kachny, u břehu byly řetězy připoutány malé bárky – prostě romantika zase jednou kypěla, až přetékala.  

Byla tam taky kašna s vodou, jako napajedlo pro koně. Místo hubic tekla voda ze tří měděných koňských hlav – ale mělo to jeden háček. Kočí musel napřed sáhnout do útrob kašny, cosi tam pošolíchat a pak teprve začala na omezenou dobu prýštit voda. Nestačila jsem to vyfotit, z důvodu dlouhého zaostřování při omezeném světle, a tak jsem Verunku nabádala, ať to tam taky pošteluje a vykouzlí mi vodní pramen, že to musí být snadné jako facka. No, asi nebylo. Verča se natahovala, div nespadla do koryta, ale voda nikde. Po 5 minutách jsme to vzdaly – zřejmě to kamarádí jen s místními koňáky. 

Prošli jsme malými uličkami až na náměstí, které mi připadalo obrovské, snad větší, než v Bruselu a jehož valnou část zabíralo umělé kluziště. Kolem byly zapíchány do obřích květináčů holé ovocné stromky omotané milionem žároviček, takže Las Vegas se mohlo jít klidně bodnout.  Mám pocit, že vždycky, když tu parádu večer zapojili, přestala fungovat elektrika v domácnostech 12 mil kolem. Dali jsme si rozchod, že se sejdem v celou hodinu před katedrálou, abychom se nemuseli pořád hledat v davu a každý si prohlédl, co se mu zdá zajímavé. Zajásala jsem – konečně klídek na pořádnou toulku! 

Začala jsem fotit tam, kde jsem zrovna stála a po centimetrech jsem postupovala vpřed. Tak jsem se do toho zabrala, že mě nechalo chladnou i odbíjení věžních hodin – ještě jsem si říkala, jaká je škoda, že můj foťák natáčí nekvalitní video, a tak o ten majestátní zvuk doma přijdou… Po chvíli jsem začala být jaksi nesvá – kdy že se to máme sejít, říkali? V celou, hm…tak to už asi…TO UŽ ASI BYLO PŘED ČTVRT HODINOU!! Proletěla jsem před katedrálu jak neřízená střela a našla tam 3 nakvašené střechýle, zmrzlé jak sobolí exkrement, kteří mě hromadně prokleli a pravili, že teď už nemají chuť vidět vůbec nic a jdem k autu. Na mé protesty, že jsem zmapovala teprve jednu dvanáctinu náměstí, odpověděli pouze zlověstnými pohledy. A tak mi nezbylo nic jiného, než se vydat k domovu, aniž bych pohlédla za blikavé houští - jak vypadá kluziště zleva, to už holt nikdy nezjistím.

Lednové shrnutí 1

Leden 2016

Maminčiny poznatky z návštěvy Bruselu jsou prozatím pozastaveny, protože je to těžce pracující žena a nestíhá teď psát. Její fanoušci ale nemusí smutnit, prý to jednoho dne dopíše a dodá! 

Já sem mezitím vložím první část shrnutí celého ledna. Bylo to hektické období, které sestávalo ze spousty zařizování, loučení, balení a jiných více či méně příjemných aktivit, takže na psaní nebyl čas a mnohdy ani chuť. Vyřeším to tedy opět takto v kratších bodech, abych mohla nastartovat deníky z další etapy mého dobrodružství - z Erasmu na Tenerife.

5.-8.1.2016

V práci chodím po obědě nacvičovat scénky na mezinárodní den žen. Pod palcem to má Ritwik a já hraju hned ve třech skečích. V jednom jsem přísná šéfka, co nechce svému podřízenému dovolit, aby pracoval na částečný úvazek, v druhém jsem zaujatá sekretářka, která si myslí, že práci sekuriťáka můžou dělat jen chlapi, a ve třetím jsem pouze komparz a boxuju v pozadí.

Byla jsem u zubařky a ta mě poslala k chirurgovi, aby se mi podíval na zoubek. Tedy na moudrák. On se na něj podíval a to tak, že mi ho rovnou vzal. A dal mi za to dva dny volno z práce.

11.-15.1.2015

Pokračujeme v nacvičování scének. Vytržený zub se celkem slušně hojí a nebolí. Beru antibiotika, aby se mi tam neudělal zánět. To mě trochu blokuje v pití, ale i tak se mi podaří skončit na bytě u Sevana s ním a Pauline (další francouzská stážistka) do 6 do rána. Pak jsem nenápadně vymanipulována pryč, protože Pauline má se Sevanem očividně jisté záměry. Když mi naznačuje, že bych mohla spát na gauči a ona si půjde lehnout k němu do postele, raději sedám na kolo a provázena zpěvem ptáků jedu domů. Mám z toho smíšené pocity.

Hledám si bydlení na Tenerife. Není to snadné, už jsem trochu zoufalá, ale nakonec se zadaří! Po skypu se sympatickou Italkou Martinou jsem se rozhodla to vzít – byt je levný, velký a vypadá pěkně, takže wheee, už mám kde spát, až tam přijedu!

Rada pro nás zorganizovala simulaci svého vlastního fungování, takže v pátek 15.1. se ujímám role bulharské ministryně a s ostatními stážisty řešíme, zda uzákonit, aby v exekutivních pozicích byl vyrovnaný počet mužů a žen. Nebylo to špatné cvičení, akorát jsem se ujistila v tom, že jsem zcela vypadla ze cviku, co se týče veřejného vystupování. Když jsem se chopila mikrofonu, málem mě z toho kleplo (doslova – krevní tlak vyletěl na 200/150) a nebyla jsem schopná dát dohromady souvislou větu, ba ani myšlenku.

15.1.2016, pátek

Po dlouhé době rande s panem dokonalým. Vzal si odpoledne volno, abychom se mohli sejít brzo, nakoupit a společně vařit večeři. Dopadlo to tak, že jsme strávili v kuchyni víc než 4 hodiny, než jsme vyplodili luxusní cibulovou polévku a lasagne, které jsme o půlnoci podávali Stephanovi a Virginii. Ti už se chudáci plazili hladem pod stolem, protože jsme je už od devíti ujišťovali, že za 10 minut to bude!

16.1.2016, sobota

Pan dokonalý mi už dávno slíbil, že mě vezme na výlet do Holandska – do Leidenu a Haagu. Ten slavný den měl nastat dnes, nicméně počasí se rozhodlo, že je čas aby konečně přišla zima (poté, co bylo od listopadu až do teď zhruba 10 stupňů a počasí jak na jaře). Takže mrzne, sněží, prší a silnice jsou kluzké a nebezpečné. Výlet byl tedy zrušen a místo toho jsme se vydali plesknout do lázní. Celý den jsme se nazí váleli v saunách, páře, vyhřívaném venkovním bazéně, kde jsme si ve tmě plavali pod širým nebem a pak na nás ve vířivce padaly kroupy… Byl to naprosto božský den a totální relax. Všechny ty očistné terapie mě zanechaly celou voňavou a s pokožkou jemnou jako prdelka novorozeněte. Na to bych si zvykla.

Večer jsme se vydali zpět ke mně, což bylo těžší, než se zdálo. Hořce jsme selhali ve snaze najít správný spoj, takže jsme nasedali na náhodné busy a tramvaje, mrzli, sněžilo na nás… Trvalo víc než hodinu, než jsme se vítězně dostali zpět před krb, dojedli zbytek svých lazaní a rovnou upadli do kómatu.

Rodičovská kontrola 5

19.1.2016, sobota

Po kakaových orgiích v čokoládovně jsme se konečně vyhrabali z Bruselu vstříc dalším belgickým městům. Mámina sága pokračuje popisem naší další zastávky.


Lehce po 1 jsme dorazili do Gentu a zatímco mužové, GPS nemaje, hledali v dálce světýlko, jež by nás dovedlo na náměstí, my s Verčou jsme přelstily parkovací automat ( začínáme bejt vážně dobrý), vhodily do něj 2 eura, do sebe každá jeden rohlík, a vyrazili jsme všici vstříc Středozemi. Během chvilky se opět ukázala v celé své nahotě historická nespravedlnost vůči ženám, neboť zatímco na pánské wc v amsterodamském stylu jsme narazili vzápětí, my s Veru jsme se musely otravovat vlastními zplodinami až na autobusové nádraží, kde konečně počítali i s tím, že se mezi turisty mohou vyskytnout i dámy.
Když se mi konečně odvodnil mozek, mohla jsem se začít kochat krásami tohoto vpravdě jedinečného města.

Naší první zastávkou se stala impozantní katedrála, k jejímuž zadnímu traktu si někdo přistavil křesílko a gaučíček a vyrobil si tak mini oddychovou zónu uprostřed bujícího turismu. Fotku toho místa budu jednou prezentovat pod názvem: "Jak se žije s katedrálou v zádech".
Před katedrálou kypěl a přetékal život ve všech formách – byl tam totiž vánoční trh. A tak zatímco u vchodů do katedrály se nenápadně choulili promrzlí žebráci, nad jejich hlavami se vznášeli movití turisté na vyhlídkovém ruském kole a pod ním lákal bodrý Santa naivní dětičky na fotečku pouhou za 10 euráčků. No – nekup to.
Lidé nořili červené nosy do kelímků s medovinou a svařákem a mezi nimi se proplétala nějaká místní Sněhurka, která si vedla na řetězu ledního medvěda, tvořeného 2 chudáky v obří medvědí kůži. Verča stále probírala svoji touhu v Belgii zůstat a nalézt tu byt a zaměstnání, tak jsem jí nastínila, že jedna možnost by byla živit se jako prdel ledního medvěda. Práce by to byla sice sezónní, ale zato veskrze výjimečná. Verča prý o tom začne vážně uvažovat.
Tu skvělou dvojku jsme pronásledovali celou promenádu v touze si ji vyfotit, ale přes dav lidí se to ukázalo nemožným. Zato jsme byli odměněni pohledem, jak použitý lední medvěd couvá do garáže – šatny. Kam se na takové zážitky hrabe Animal planet!

Manžel kolem sebe stále vrhal plaché pohledy, až mi to začalo být nápadné, i zeptala jsem se ho, co ho trápí. Pravil, že v současné nebezpečné době si není jist absencí teroristů v tomto lidmi
překypujícím místě. Verča ho však ujistila, že je náhodou velmi statečným člověkem, neboť pouze tím, že se zde vyskytuje, dává najevo Islámskému státu, jak ho má na háku, a tak intenzivně bojuje proti terorismu. Proti takovému výkladu nenašel námitek ani náš pesimistický tatínek, který si jinak dovede najít pěkně vyvedený kaz úplně na všem – jinak by ho totiž život nebavil.

Z časových důvodů jsme nenavštívili vyhlídkové kolo, což se mi jevilo jako chyba, ale byla jsem přehlasována. Přesunuli jsme se kolem mnoha podivuhodných budov až k plavebnímu kanálu, kde byly baráčky nejpodivuhodnější. Např. jeden kamenný, co vypadal, že v něm nocovali současníci Přemysla Otakara, a mě velmi mrzelo, že jsem se nemohla podívat do středověkých útrob. Nebo další, na němž byly vyobrazeny 2 labutě plující OD SEBE, prý jako symbol prodejné lásky. K čemu budova v minulosti sloužila, si jistě každý domyslí. Na molu nad kanálem hrála pouliční kapela, lidé posedávali v zahrádkách restaurací a ze všech čišela taková spokojenost, že by se k nim jeden přidal a rychle tam zakořenil. My jsme bohužel jen prolétli tou scénou jako meteority, jež zasvítí, přitáhnou pozornost a pak se po nich slehne zem.

Ještě musím zmínit nádherný místní hrad, který jako by vypadl ze hry Carcasonne. Pokud si odmyslíte tramvaje a čtyřproudou vozovku u jeho paty a naopak přimyslíte trubače v královských barvách na hradních baštách, jste okamžitě v pohádce. Z některých úhlů se daly pořídit i fotografie, které dopravní ruch úspěšně maskovaly, a naopak na nich vynikla barevnost podzimu, jež ve zdejších končinách ani těsně před Vánoci nezanikl, ale prostíral se všude kolem s nebývalou intenzitou. Verča se nechala zvěčnit na suchém kmeni trčícím z jezírka, s pohledem nyvě upřeným na kamenné hradby hradu – když jsem následně prohlížela fotky, romantika mi přímo odkapávala z monitoru.
Pak už jsme na cestě k autu míjeli jen takové radostné drobnosti, jako svítící muchomůrky na průčelí činžáku či betlém ve výkladní skříni, jenž byl vytvořen výhradně z koster. Z města jsme odjížděli již za soumraku….

Rodičovská kontrola 4

19.12.2015, sobota

Máma s náma ještě neskončila! Ale aspoň už se propsala do druhého dne našeho rodinného belgického dobrodružství.


DEN DRUHÝ – aneb velká cesta je složena z malých zážitků

Budík na devátou? Nééé!! Jsou chvíle, kdy si i smrtelník v nejlepších letech připadá na 180, a tohle byla jedna z nich. Každá buňka mého těla řvala nevolí a mávala transparentem: SPÁÁÁT!!! ZA SPÁNEK KLIDNĚJŠÍ! RANNÍ PTÁČE DÁL DOSKÁČE, ALE DŘÍV CHCÍPNE!
Bohužel, nedalo se nic dělat, rozehnala jsem tedy demonstraci vodním dělem ve sprchovém koutu a odešla s ostatními dolů na snídani. Nikdo z místních v jídelně nebyl, i buňky jiných jedinců zjevně považují vstávání před 10 ráno za kriminální počin.

Provětrali jsme zásoby od babičky, jen Verča se držela sójového čehosi s olivovou pomazánkou, pravíc, že si to musí vychutnat, než ji doma zahlušíme smaženým řízkem a salátem s majonézou. Poté se nám svěřila se svým bojovým plánem – navštívíme ještě před odjezdem místní čokoládovnu, abychom tam nakoupili za příjemný peníz belgické pralinky pro její přátele, příbuzné a potažmo i zbytek světa. Má prý to přesně zmapováno, cesta nás nezdrží déle, než hodinku pouhou. Inu, opět jsme jí skočili na belgickou pralinku a svolili k návštěvě velkovýrobny v předtuše glukózových orgií. Napchali jsme se do vozu, Verča nadiktovala otci souřadnice a vyjeli jsme. Proplazili jsme se několika desítkami strašlivých křižovatek, ve kterých se i tak ostřílenému řidiči, jako je můj manžel, na čele perlil pot hrůzy, třásly paže a provázejíc jízdu blouznivými výkřiky, že odtud se bez pokuty nedostanem, střídavě zkoušel brzdu a plyn, takže u kraje města už ze mne bylo jakési lidské plisé.
Ale byli jsme v cíli!! Jenom Verča vypadala poněkud nenadšeně, zmateně a posléze mírně zděšeně - místo se nějak nepodobalo tomu, jež bylo na netu vyfoceno jako zázemí pro čokoládovou fabriku. Nicméně vystoupila a statečně vyšla osudu vstříc. Vrátila se po pár minutách značně schlíple, že již ví, kde je pes zakopán – ulici sice nadiktovala správnou, ale zcela v jiné městské čtvrti, takže do čokoládovny to bylo zhruba 10 km přes celé město. Hromadně jsme prokleli její orientační nesmysl,
ale když už jsme se jednou dali do boje, mínili jsme vytrvat. Takže jsme se s asi dvěma zajížďkami a jedním neplánovaným opuštěním města po dálničním výpadu nakonec do té továrny skutečně dostali. Okolo poledne…

Po strastiplné cestě jsme byli odměněni zážitkem skutečně nezměrným – v obchodě, který navazoval na továrnu, bylo kromě množství lidí také množství čokolády a to takové, že bezbřehé. Hned jsme s Verčou začly ochutnávat, načež se mne manžel zřekl a pravil, že věděl, proč sem nemá jezdit, když tu děláme takovou ostudu… Až po několika minutách pustého lání si všiml, že ochutnávka je personálem přímo vyžadována a na jejím základě jest teprve možno vybrat si tovar. Následně se jeho odpor proměnil v pravý opak, a kdykoli jsem ho v davu zahlédla, měl v každé tváři alespoň 3 bonbony. I děda si připadal jako Karlík v továrně na čokoládu a nedbaje akutního nebezpečí doživotní zácpy futroval se čokoládou, až mu za ušima lupalo. My s dcerou jsme to vzaly zodpovědně, ochutnaly pouze několik nejvábnějších kousků a vybraly z nich 3 druhy, jež jsou hodny putovat s námi do zemí českých. Zaplatili jsme a vyšli, jen dědečka jsme nějak nemohli vylovit z útrob tohoto cukrového ráje – jeho diabetes si zálibně pomlaskával a utěšeně se za tu dobu zvětšil cca 8x.
Konečně i dědoušek opustil eden a mohli jsme vyjet vstříc dalším dobrodružstvím. S pralinkami jsme bohužel nabrali i kolosální zpoždění a tak jsme s těžkým srdcem upustili od návštěvy přístavu. To mrzelo hlavně mne, moře je můj druhý domov ( v minulém životě jsem totiž zcela určitě byla vorvaň – nasvědčují tomu stravovací návyky i typ postavy), a tak mě jeho absence v tomto kalendářním roce bolela u srdce. Všichni, kdo následně obdrželi jako suvenýr naše pralinky, by si měli uvědomit, jak daleké mé utrpení za nimi vězí.

Rodičovská kontrola 3

18.12.2015, pátek

Máma to s tím deníkovým formátem vzala vážně zodpovědně, takže pokračujeme třetím zápiskem a jsme stále u prvního dne! Takový cit pro detail jinde nenajdete.

Po vaflovém faux pas jsme pokračovali do nitra města. Byli jsme vybaveni informací, že kdesi mimo světla ramp se nachází ještě soška čurající holčičky – turisty neprávem opomíjená (ženy to měly odjakživa těžké, slávu si musely dobýt většinou přes postel, což u sochy, k tomu nezletilé, nepřicházelo v úvahu). 

Sošku jsme objevili v uzounké uličce stranou ruchu, a nevšimnout si fotografické aktivity hloučku Japonců, možná bychom ji minuli. Byla umístěna ve výklenku a chráněna mříží, zřejmě před nežádoucím zájmem pedofilů. Ale byla v životní velikosti čtyřletého děcka a se svým tvůrcem zřejmě ve výborných vztazích, páč se tvářila velmi spokojeně a potěšeně zájmem o svou osobu. Tak jsem si ji také zvěčnila ze všech úhlů, aby měla holka radost.

Po všech těch močících kindersvědcích minulosti jsem začala mít pocit, že i moje ledviny by si zasloužily odlehčit. V centru města se ovšem takovéto přání jeví těžko splnitelným. EU by měla apelovat na starosty svých turisticky atraktivních destinací, aby se postarali o přiměřený počet veřejných WC. Zabránili by tak hromadným sebevraždám tekutinou přeplněných jedinců. 

Když už jsem propadala tichému zoufalství, nabídla mi Verunka, že bychom si mohly dojít do blízké pivnice, oblíbené místní „zlatou mládeží“. Že tam byla jednou vyvedena některými ze svých přátel a ví tudíž, kudy tudy do Bavorova…. V beznadějné situaci jsem byla nucena souhlasit. I zanořily jsme se mezi vousaté štamgasty a já se usilovně snažila tvářit jako ostřílený irský námořník, abych do té knajpy zapadla. Kdyby se mne pokusili vyvést ještě před aktem, mohla bych jim potřísnit palubu. Dorazily jsme však bez úhony až na kýžené místo, které bych podle odéru našla i bez průvodce a dokonce jsme se i vymotaly ven, aniž by nás některý z mladíků se zamlženými pohledy zatoužil poznat blíže. Heuréka!! Tomu říkám vítězství člověka nad hmotou.

Proplétali jsme se rázovitými uličkami, (bruselská architektura mě velmi baví) a pozorovali cvrkot. Řecké restaurace s osvalenou snědou obsluhou střídaly noblesní podniky s naháněči málem ve fraku, kteří prkenně postávali u vchodů a předli měkkou francouzštinou svá pozvání na večeři při svíčkách. Tento kolorit byl sem-tam proložen maličkým vchodem s červenými lucernami či krámkem s čokoládou, jak vystřiženým z Andersena – asi se tu inspiroval. Na město padla tma a na nás únava, tak jsme se obrátili na cestu k domovu. 

Vzali jsme to oklikou okolo významných budov, které s nastávajícím soumrakem začaly být nádherně nasvícené a já nevěděla, jestli mám dřív fotit, kochat se nebo sledovat, kam mi ti kouzlem severu neoslovení neandrtálci (rozuměj zbytek skupiny) zase zdrhli.

Před královským palácem svítil impozantní vánoční stromeček a můj věkem důchodový tatíček si před ním sedl na kamennou zídku a kejklal tam krátkýma nožičkama, jako by tam odjakživa patřil. Takový přestárlý belgický dauphin, který se po letech vrátil na místa svého mládí. Musela jsem ho tam vyfotit, nešlo odolat. Já jsem si pro změnu nechala udělat fotečku u honosně zdobené brány do paláce, protože zlato mi šlo odjakživa k pleti.

Pak už jsme se opět nasáčkovali do MHD, popojeli pár stanic (načerno – muhehehe) a nechali se Verunkou odvést k přechodnému domovu. Veru nás protáhla jinými ulicemi, než když jsme odcházeli, abychom si Brusel vychutnali skutečně „z gruntu“.

Noc byla ještě mladá a tak jsme se slezli u nás (respektive u Sian) na pokoji, nechali Verunku futrovat po kilech nezdravé poživatiny od babičky a probírali zážitky. Verča nám také ukázala fotky, které za zdejší pobyt stihla nashromáždit, včetně svého fota v nových brýlích, jež byly právě ve výrobě. Málem jsem se udusila řízkem… Upřímně jsem ráda, že z Bruselu odjíždí ještě na půl roku na Kanáry, snad si za tu dobu zvyknu.

 Byli jsme vážně unavení, takže na nás v neobvykle hanebnou večerní hodinu  - lehce po 9 - jsme slezinu rozpustili s domluvou, že zítra vstaneme na pro změnu hanebnou 9 ranní a vydáme se na výlet do Gentu, Brugg a k moři. To jsme ještě netušili, co na nás Verča šije za habaďůru s čokoládovnou, ale o tom až později…

Chtěla jsem ze sebe spláchnout špínu velkoměsta a tak jsem zaplula do sprchového koutu. Následně jsem zjistila, že je Sian asi velmi líná na pohyb, proto si nechala všechno pěkně při ruce a na podlaze sprchy se nachází sbírka všeho možného, od zubního kartáčku až po plyšové medvědy. Také jsem zjistila, že když člověk hodně chce, může se stát menším a ještě menším, až se vejde do jednoho rohu i se svým proudem vody. Alespoň mě se to podařilo už po 40 minutách.

Myslela jsem, že budu spát, jako když mě do Belgie hodí, ale začal mě bolet paradentózní chrup a posléze také mozek ze samých obav, co asi doma podniká mladší dcera. Chtěla totiž jít pařit na maturák, a dávala nám před odjezdem nepokrytě najevo, že tam hodlá vyzkoušet, kolik může mít člověk krve v alkoholu, než si s ostatními spiťany potřese rukou před branami Pekel. Napsala jsem jí tedy ve 2 hodiny sms v liché naději, že už je doma v jégrově prádle a s kočkou v náručí si čte povinnou četbu. Chyba lávky. 

Následně mne čekaly ještě 2 hodiny přesunů z pokoje do koupelny a zpět (snad se Sian po návratu nezděsila, proč tam má do hloubky 5 cm prošlapanou podlahu), než jsem se dočkala rozverné odpovědi, že žije, kočka taky a že si mám užít výletu (jinými slovy držet ústa a krok a nekecat jí do pokusu, kolik alkoholu snese žaludek průměrného teenagera, než dojde k jeho samovolnému vyprázdnění). Po tomto uklidňujícím zjištění a požití Algifenu na bolest, ježto Valium na uklidnění nebylo k dispozici, jsem alespoň na chvíli usnula. 

Rodičovská kontrola 2

18.12.2015, pátek - pokračování

Detailní report rodičovské návštěvy pokračuje výpravou do centra Bruselu. Máma píše dál.

Po minispánku jsme se bleskově zkulturnili a vyrazili do bruselských ulic. Se zákeřným otočným kolečkem automatu na lístky MHD jsme zápasit nemuseli, ježto jsme s sebou měli ostříleného, v Bruselu téměř zdomácnělého jedince. Bylo nám vše promptně vysvětleno, názorně ukázáno a příště již budeme moci zaškolovat jiné zoufalce. Krátkou cestu v autobuse jsem fotograficky zvěčnila, jelikož takovou fotečku každý nemá. 

Verča nám po cestě popisovala pamětihodnosti, jež stály za povšimnutí, a říkala, okolo kterých se budeme vracet a které si musíme zachovat ve fotografické paměti, páč je už nikdy nespatříme. Bylo mi to líto hlavně u Muzea hudebních nástrojů, protože jeho budova se jevila architektonicky výjimečně zdařilou a já na její prohlídku měla asi 8 vteřin.

Vystoupili jsme blíže náměstí a dále se přesouvali po svých. Náměstí na mě působilo velmi honosným dojmem, možná tam toho zlata bylo až moc. Potěšilo mě, že vánoční stromeček měl zcela stejné zdobení jako náš písecký, jen byl v přímé úměře velikosti obou měst asi o 10 metrů větší. Také byl u něj betlém, vytvořený uvnitř dřevěného domku, ale my máme v Písku betlém slaměný a ten se mi zdá originálnější… Inu, asi jsem příliš velký patriot. Kousek od náměstí je kašna s Čurajícím chlapečkem, symbolem to bruselským, a tu jsme nemohli minout. Překvapilo mě, jak je soška malá a pobavilo, že ji vybavili vánočními dárky, aby také zapadala do adventní atmosféry. Všude okolo byly krámky, kde zjevně neprodávali nic jiného, než čurajícího chlapečka ve všech velikostech, barvách a materiálech, v překvapivých outfitech i nečekaných mutacích… Hitem zřejmě byly vývrtky na víno.  Ale viděla jsem i chlapečka coby nožku od sklenky, chlapečka na hrajícím strojku, ba i šachy s figurkami se samými chlapečky…po průchodu dvěma takovými ulicemi se člověk cítí silně frustrován.

Téměř vedle fontány je krámek s vaflemi, které jsou dle Verči nejlepší na světě, tak jsme přilepily nos na výlohu a začaly se dohadovat, kterou že si dáme. Nebyly jsme ani v polovině rozhovoru, když ze dveří vykoukla prodavačka a rezolutně houkla, že máme jít dovnitř a něco už si kuwa koupit – alespoň tak mi to vyznělo. Verču to tak vykolejilo, že mi objednala první vafli, na kterou jí padl zrak, a ta byla zrovna s bílou čokoládou, kterou nejím. Následně vyplázla nemalý obnos, aby po chvíli přebrala vafli a ztratila iluze o mém vděku za její dobrý skutek. Vzhledem k tomu, jak se tvářila, už se od ní asi až do důchodu žádného daru nedočkám.