Maminka je zpět! Pomalu finišujeme, takže přidávám předposlední příspěvek:
19.12.2015, sobota
Do Brugg jsme tedy dorazili už za husté tmy, ale to jen
umocnilo jejich kouzlo. Chvíli jsme se dohadovali, jestli má smysl vjet do
centra a hledat tam parkování, a nebo nechat auto někde na předměstí a
přepravit se po svých, až jsme zvolili druhou variantu. Verča nás totiž
přesvědčovala, že tentokrát jí zbraň, vlastně GPS neselže a bez ztráty kytičky
nás dovede až na náměstí. Vždyť už tady 2x byla a vůbec! Tak jsme to tedy
riskli. Nechali jsme auto na břehu nějaké říčky a pod Verunky vedením se
přemísťovali k centru…aspoň jsme v to doufali.
V řece byla ukotvena
nějaká loď, která asi dříve sloužila jako restaurace, ale teď jí vítr hvízdal
mezi ráhny a těch pár popraskaných žárovek, co ještě blikalo nad palubou,
působilo zoufale opuštěným dojmem… Loď duchů – takhle nějak si ji představuji.
Depresivním pocitům neměl být zdaleka
konec. Jak je mým zvykem, po několika minutách jsem se ocitla na trase zcela
sama, protože když fotím a kochám se, nemůžu prostě držet crossové tempo zbytku
skupiny - ať si říká kdo chce, co chce. Dokud s námi chodila i mladší
dcera, držely jsme se v želví rychlosti 2 a nevypadalo to tak nápadně, ale
Verča podědila po tatínkovi sklon ke zrychleným přesunům a děda, v děsu,
že zůstane v neznámém městě sám se svou chatrnou němčinou, s nimi
držel krok, i když měl pocit, že mu lejtka explodujou bez přítomnosti zápalné
látky, jak později přiznal. A tak jsem
samotinká procházela ztemnělým parkem, který jako by vypadl ze staré Anglie. Čekala jsem, kdy potkám houf otrhaných dětí
v čele s Davidem Copperfieldem a doufala, že dřív nepotkám Jacka
Rozparovače. Ale mělo to i své kouzlo; všechny objekty, které stály za
povšimnutí, byly nasvícené, takže to byl takový „osvícený středověk“. Mé
lidičky naštěstí na konci parku napadlo na mě počkat, takže tam nebloudím
dodnes.
Centrum města začínalo – alespoň z naší strany
prohlídkové trasy – malým náměstím s placem pro koňské drožky. Bylo jich
tam nepočítaně, všechny osvětlené blikotavými neonovými trubicemi a se svým
kočím (případně kočovou = zajímavý výraz) čekaly na zákazníky, kterým se zachce
prohlédnout si město z místa za koňským hřbetem. V řece plavaly
labutě a kachny, u břehu byly řetězy připoutány malé bárky – prostě romantika
zase jednou kypěla, až přetékala.
Byla
tam taky kašna s vodou, jako napajedlo pro koně. Místo hubic tekla voda ze
tří měděných koňských hlav – ale mělo to jeden háček. Kočí musel napřed sáhnout
do útrob kašny, cosi tam pošolíchat a pak teprve začala na omezenou dobu
prýštit voda. Nestačila jsem to vyfotit, z důvodu dlouhého zaostřování při
omezeném světle, a tak jsem Verunku nabádala, ať to tam taky pošteluje a
vykouzlí mi vodní pramen, že to musí být snadné jako facka. No, asi nebylo.
Verča se natahovala, div nespadla do koryta, ale voda nikde. Po 5 minutách jsme
to vzdaly – zřejmě to kamarádí jen s místními koňáky.
Prošli jsme malými uličkami až na náměstí, které mi
připadalo obrovské, snad větší, než v Bruselu a jehož valnou část zabíralo
umělé kluziště. Kolem byly zapíchány do obřích květináčů holé ovocné stromky
omotané milionem žároviček, takže Las Vegas se mohlo jít klidně bodnout. Mám pocit, že vždycky, když tu parádu večer
zapojili, přestala fungovat elektrika v domácnostech 12 mil kolem. Dali
jsme si rozchod, že se sejdem v celou hodinu před katedrálou, abychom se
nemuseli pořád hledat v davu a každý si prohlédl, co se mu zdá zajímavé.
Zajásala jsem – konečně klídek na pořádnou toulku!
Začala jsem fotit tam, kde
jsem zrovna stála a po centimetrech jsem postupovala vpřed. Tak jsem se do toho
zabrala, že mě nechalo chladnou i odbíjení věžních hodin – ještě jsem si
říkala, jaká je škoda, že můj foťák natáčí nekvalitní video, a tak o ten
majestátní zvuk doma přijdou… Po chvíli jsem začala být jaksi nesvá – kdy že se
to máme sejít, říkali? V celou, hm…tak to už asi…TO UŽ ASI BYLO PŘED ČTVRT
HODINOU!! Proletěla jsem před katedrálu jak neřízená střela a našla tam 3
nakvašené střechýle, zmrzlé jak sobolí exkrement, kteří mě hromadně prokleli a
pravili, že teď už nemají chuť vidět vůbec nic a jdem k autu. Na mé
protesty, že jsem zmapovala teprve jednu dvanáctinu náměstí, odpověděli pouze
zlověstnými pohledy. A tak mi nezbylo nic jiného, než se vydat k domovu,
aniž bych pohlédla za blikavé houští - jak vypadá kluziště zleva, to už holt
nikdy nezjistím.
Žádné komentáře:
Okomentovat