3.2.2016, středa
Dnešním dnem oficiálně začínal semestr. Já ale ještě nebyla
ani zaregistrovaná v Erasmus office, takže jsem se vydala nejprve tam.
Číslo už jsem měla od pondělka, teď jen zbývalo dorazit na desátou, jak mi bylo
řečeno. Asi netřeba zdůrazňovat, že ještě v 11 jsem čekala ve vstupní
hale, společně se skupinkou dalších zhruba deseti nešťastníků. Naštěstí jsem
tam potkala nějakého Itala, který se během minulých dní několikrát mihl u nás
na bytě a dokonce umí poměrně slušně anglicky, tak jsem se zabavila s ním.
Když jsem konečně přišla na řadu a dostala jsem oficiální
papír o tom, že jsem přijata na univerzitu, seznámila jsem se s jistou
Rakušankou, protože jsem zahlédla její dokumenty a ukázalo se, že přijela
studovat na stejnou katedru, jako já. Říkala jsem si, že to bude skvělé, když
půjdeme do školy společně, protože ve dvou se to přece jen lépe táhne, takže
jsem opět znásilnila svého vnitřního introverta a šla jí oslovit. Jmenuje se
Susa – má první erasmácká „známost“ (Italy nepočítám, ty jsou tu všichni už od
září a téměř se dají počítat mezi místní)!
Jakýsi proaktivní Francouz (který mimochodem vypadá, jako by
Sevanovi z oka vypadl, takže jsem na něj neustále zírala) nás pak odvedl
na radnici, kde jsme si vyzvedli první ze série sto milionů papírů, které bude
potřeba v nejbližší době vyplnit.
Vydala jsem se společně se Susou do školy, že tedy společně
prozkoumáme kampus a zajdeme nejprve za naší katederní koordinátorkou a
následně na předměty, které jsme si na dnešní den zapsaly. To se ukázalo jako
zcela bláhový plán.
Po určité době hledání a bloudění jsme "tu naši Pilar" (koordinátorka) opravdu našly, ale poté, co jsme slabým hláskem oznámily, že
jsme erasmačky, nic nevíme a ničemu nerozumíme, dostalo se nám jednoslovné
odpovědi: "Mañana". Snažily
jsme se vyzvědět něco víc a zahrnuly ji dotazy, ale milá Pilar jen nakvašeně
zopakovala tuto španělskou mantru a vykopla nás ze svého kanclu.
Toto milé
přivítání nás poměrně rozhodilo, ale nevzdaly jsme se! Když nám informace
nechce poskytnout člověk k tomu určený, třeba se najde nějaký učitel,
který bude vstřícnější. Jsme na katedře anglistiky, takže by neměl problém
najít někoho, kdo by nám nějakým srozumitelným jazykem vysvětlil co a jak… Ach, jak naivní byl tento
předpoklad!
Opět jsme
slavily úspěch, co se týče orientace a našly příslušné učebny kurzů, které jsme měly zapsané ve svém Learning
Agreementu. Usadily jsme se do lavic, ale nikde nikdo! Čekaly jsme 10 minut, 15
minut… Nejen, že se nedostavil učitel, ale ani žádní další studenti. Co to má
být? Zombie apokalypsa?? Ani na chodbách nikdo nechodil, učebny vylidněné,
koordinátorka umí jen jedno slovo a agresivně si brání své teritorium… Možná za
tím vězí nějaká ptačí, teda kanáří chřipka? Ze všeho toho zklamání jsme začaly
mít hlad, další na řadu k prozkoumání tedy přišla kantýna.
Byla jedna
hodina, ale nikde žádné jídlo. V malé vitrínce bylo pár oschlých sendvičů,
na druhé straně byl bar, kde se vařilo kafe a prodávaly zákusky, ale kus
pořádného žvance nikde. Daly jsme si tedy to kafe a rozhodly se usadit ke
stolku poblíž, že to budeme po očku pozorovat, jestli třeba neuvidíme někoho,
jak si odněkud nese talíř. Nebo že by kanáří chřipka ovlivňovala i chuť
k jídlu a s poklesem poptávky byla omezena i nabídka?
V půl
druhé se začalo něco dít. Objevil se scvrklý sedmdesátník, který už by měl
dávno sedět v houpacím křesle na verandě a vyprávět pohádky vnoučatům, a
sun-krok-sun (nebo spíš jen sun) dotlačil vozíček s jídlem a vyskládal ho do
vitríny. Počkaly jsme, až si někdo půjde dát, abychom vyzvěděly, kterak se na
lopatu sedá, a za několik dalších minut jsme se dočkaly. Ostřížím okem jsme
zaznamenaly, kde vzít tác, příbory, pití, jídlo, a kde to vše zaplatit. Už nám
nic nebránilo, abychom také nasytily své prázdné žaludky. Za 4,30 euro jsme
pořídily "výhodné menu", sestávající z radioaktivně vypadající hráškové
polévky, jedné housky, trojúhelníčku včerejší španělské tortilly a jednoho kusu
ovoce.
Po těchto úžasných hodech vyvstala potřeba siesty, která
byla vykonána na měkkém trávníku kampusu. Rozpleskly jsme se na sluníčku,
probíraly surreálnost celé situace a já pak chvíli metala kozelce, abych se
hodila do pohody. Všechna ta odmítnutí a ignorace ještě nebyly tak hrozné, ale
ze Susy se vyklubala neurotická pesimistka, v jejíž společnosti jsem si
měla chuť podřezat žíly. Chtěla jsem se jí ideálně co nejdříve zbavit, ale
trvala na tom, že bychom měly zkusit jít ještě aspoň na jednu hodinu, než to
vzdáme. Podřídila jsem se, ale scénář se zombie apokalypsou se opakoval.
Já
chtěla jít ještě do Ikey koupit peřinu (mám půjčené dvě deky a stejně se
v noci budím zimou), takže jsem Suse oznámila, že odcházím. K mému neskonalému
nadšení ale Susa pravila, že Ikea je skvělý nápad, a že půjde se mnou. Huráááá,
zabijte mě prosím.
Následující dvě hodiny jsem strávila posloucháním přednášek
o každém jednotlivém předmětu v Ikee, protože Susa je její nadšený
fanoušek a celý jejich inventář zná nazpaměť. Peřiny byly hrozně drahé, takže
nakonec jsem odcházela s obyčejnou dekou (tři deky už přece musí stačit!),
dvěma kuchyňskými prkýnky a hrnečkem. Susa si také vybrala deku a hrneček
(strávila u toho mládí), aby to následně oboje nechala před pokladnou, že si to
nakonec brát nebude. I přes svůj neutuchající optimismus a defaultně veselé
nalazení osobnosti jsem upadala do těžké deprese. Proč ze všech erasmáků musím
narazit zrovna na slečnu, která je totální psycho, a jejíž přítomnost mě vysává
natolik, že se chci jen zabalit do své nové deky a kývat se ze strany na
stranu?
Nemohla jsem se dočkat, až dojdu domů a zavřu se před
světem, abych mohla načerpat veškerou vysátou energii, ale Susa se nenápadně
zmínila, že ještě nenašla permanentní ubytování a v bytě, kde dočasně
bydlí, nemají internet… No jak jinak, než jsem se nadála, seděla Susa u mě doma
na gauči a projížděla si na mém počítači inzeráty na bydlení. Jsem holt
měkkota. Hlavou se mi honily zoufalé myšlenky a představy, jak u nás již Susa
zůstane navždy a bude spát se mnou v pokoji, pít z mého hrníčku,
brouzdat po netu a mezitím vším mi přednášet o kolekci peřin z Ikey. Byla
jsem na pokraji psychického zhroucení ze všech jejích problémů, které na mě za
posledních pár hodin nasypala, ale všechno jsem to úspěšně potlačila a zhruba
v devět večer se milá Rakušanka konečně zvedla, omluvila se, že
s námi nepovečeří (asi budu plakat) a odešla. Celý zbytek dne jsem se
regenerovala a odmítala s kýmkoliv mluvit. Přístěnek pod schody se
najednou jevil jako nádherná kaple samoty, ticha a rozjímání. Dnes nebyl
znásilněn jen vnitřní introvert, ale každý atom mého těla a duše. Život je
černý.
Žádné komentáře:
Okomentovat