18.-21.1.2016
Měla jsem u sebe na 3 dny na návštěvě svou brazilskou kamarádku Angel (ne, nepřiletěla za mnou z Brazílie - vdala se za Dána a bydlí v Kodani). Bylo to super,
ta holka je opravdu anděl. Byli jsme na pivě v Deliriu, projít se po městě, dát si
vafli, udělaly jsme si i pár oldschool fotek z fotobudky… Byla to neuvěřitelně příjemná návštěva, která ve mně zanechala takové ty vřelé sluníčkové pocity a spoustu vděku za to, že mám tak skvělé přátele.
Přišel den D natáčení skečů – strávili jsme tím celý den a
neuvěřitelně jsme se vyblbli. Jsem zvědavá na výsledný produkt! Někteří
stážisté se zcela jistě minuli povoláním, protože výkony, jaké předváděl
například vždy zapšklý Matej (který měl 5 měsíců pouze jeden jediný výraz a najednou se z něj vyklubala herecká hvězda) a nebo Dán Soeren… Opakovaně jsem šla do kolen.
Vydala jsem se na kontrolu se svým vytrženým zubem a ten sadista
mi hned vzal i ten druhý moudrák! Auuuu. Ale mám další dva dny volna…
Také jsem se tento týden sešla s kolegou Tomášem a
udělali jsme si kytarový večer. Byl to skvělý zážitek, který mě nabil energií
na několik dní dopředu a připomněl mi, jak moc mě tahle aktivita naplňuje, a
jaká je škoda, že nezpívám častěji.
22.1.2016, pátek
Skype se Sian! Bylo to trochu divné, protože během naší
konverzace mi do pokoje pořád někdo lezl – chodili se k nám dívat
potenciální noví nájemníci. Strašně divný pocit, když vám před očima
„prodávají“ místo, kde bydlíte… Ale Sian jsem viděla moc ráda. Strašně mi tu chybí, fruitcake jeden.
25.-29.1.2016
Poslední týden v Bruselu. Využila jsem všeho, co se
ještě dalo vyždímat z úžasného pojištění od Rady, koupila si kontaktní čočky
do zásoby a došla si k doktorovi. Potřebovala jsem na to dva pokusy, protože jsem
se objednávala přes telefon a sestřička nedisponovala tou úplně nejlepší
angličtinou, takže mi oznámila, že mám přijít ve čtvrtek a přitom mě objednala
na úterý… Takže jsem se omluvila z práce, abych tam ve čtvrtek dorazila, a
oni na mě koukali jak puci, že jako čas dobrý, ale dva dny s křížkem po
funuse. Bohové, tohle je prostě typická Belgie.
Iva mě na rozloučenou pozvala na oběd do japonské
restaurace, zašla jsem naposled na kafe s Mariannou, uspořádala „rozlučku“ u
sebe v kanceláři – zastavilo se asi 7 lidí a 3 napsali mail. Překladatelů
tam pracuje přes 20, takže zde názorně vidíme, jak přátelští lidé to jsou. Ale
uznávám, že by asi bylo trapné, kdyby se se mnou přišel loučit někdo,
s kým jsem za 5 měsíců neprohodila ani slovo…
Rozhodla jsem se tedy být proaktivní v jiném směru a
vrýt svou tvář aspoň do mozkových závitů jiných lidí, když už ne svých
vlastních kolegů. Oddělení, které spravuje web, hledalo z řad stážistů
dobrovolníky, se kterými by natočili medailonek na stránky jako propagaci téhle
stáže. Tak proč ne, že. Vtipné bylo, že se při natáčení sešel téměř výhradně
český tým, protože kameraman byl Čech a slečna Lucie, která má tenhle projekt
pod palcem, také. A je to taky bývalá stážistka, takže jsme si se zájmem
popovídaly a ještě spolu pak zašly další den na rychlé kafe.
V pátek, poslední den stáže, jsem odevzdala svůj badge,
naposled se rozhlídla po JL i Lexu, vyklidila si šuplíky, došla si naposled na
oběd… A v 5 pak bez ohlédnutí odjela na kole domů. Celé to byl takový
jeden dlouhý sen, který moc nezapadal do mého dosavadního života. Bude lehké se
vrátit zpět mezi studenty? Nemyslím. Byl to sice zážitek zcela nestandardní,
první opravdová pracovní zkušenost, něco zcela nového… Ale tak nějak mi to
sedlo. Když si vzpomenu na Olomouc, připadá mi to jako celá věčnost a ne jen
půl roku, co jsem odtud odjela. Všechno se otočilo o 180°, místo občasné přednášky ve škole přišlo každodenní sezení v kanclu; místo pohodlného bydlení s Terezkou jsem najednou byla
v obrovském domě s pěti cizinci, kteří se postupně stali mojí
rodinou; olomoucký babinec vystřídalo město plné mužů všech národností. Za
vydělané peníze jsem si občas mohla někam zajít a nebylo třeba obracet každou
korunu. Dokonce jsem i něco málo ušetřila. Je zvláštní, jako moc jsem se téhle
změny bála a do Bruselu se mi ani trochu nechtělo – mělo to být jen takové
období, které si odtrpím, než přijde ten vytoužený erasmácký ráj na Tenerife. A
ono tohle. Kdo by to byl čekal, že z vidiny Tenerife se najednou stane
spíš zlý sen, který se chystá přerušit můj zlatý věk. Život je vážně
nevyzpytatelný.
Žádné komentáře:
Okomentovat