30.1.2016, sobota
Cestovní den. V 10 ráno loučení se spolubydlícími,
10:20 vyrážím do zimy a deště a po chodníku z kočičích hlav táhnu dva
olbřímí kufry. Ještě, že je většina cesty z kopce. V důsledku
sedavého zaměstnání a ztráty fyzičky se mi je nedaří narvat do tramvaje –
naštěstí přibíhají dva belgičtí gentlemani, kteří se bez vyzvání mých kufrů
ujímají a pomáhají jim na palubu.
Za půl hodiny se ocitám na nádraží Gare du Midi, kde mi
samozřejmě před nosem ujel autobus na letiště, takže 30 minut čekám na další.
Když se tam dostanu, zbývají 2 minuty do uzavření check-inu zavazadel, takže
jsem sice z šílené fronty brána přednostně, nicméně mi milá letuška za
přepážkou naváží 5 kg přes míru a nutí mě zaplatit 50 euro. „Nebo můžete zkusit
něco vyndat, ale máte na to minutu.“ Aha, tak dík. A když to vyndám, tak co
s tím jako udělám? Jak mi radil kdosi na fb, mohla bych si třeba dát boty
na ruce nebo na sebe natáhnout své devatero letních šatů najednou. I tak bych
ale asi 5 kg neušetřila, tak jsem se rozhodla pro nekreativní lůzrovské řešení
a šla to radši zaplatit. Milý pán, který převzal mé měsíční úspory, mi přál
hezký den, ale nějak jsem nebyla schopná toto přání upřímně opětovat. Mnohem
upřímněji by vyznělo, kdybych mu vymalovala barvitý obraz celé posádky
Ryanairu, kterak se v bolestných mukách škvaří pod paprsky mého
zabijáckého supermaního pohledu.
Čekaly mě 4 hodiny letu, 1 hodina časového posunu, odumřelé
končetiny a zcela neuspokojivé výhledy i přesto, že jsem seděla u okýnka. Bylo
tak hnusně, že se na mě jen mračila šedivá mračna a to až do Afriky. Nad
samotnými Kanárskými ostrovy se oblačnost konečně rozebrala a otevřel se pohled
na třpytivé moře, množství vulkanických ostrůvků a pak konečně i na samotné
Tenerife. Jižní část ostrova, na které jsme přistávali, byla celá hnědo-žlutá,
suchá a připomínala poušť. „Aspoň tam bude teplo“, řekla si stále ještě
bruselsky navlhlá Veronika a chystala si sluneční brýle…
Popadla jsem svoje kufry, které šly do zavazadlového
prostoru jako poslední, ale z nějakého důvodu vypadly také jako poslední a
ne jako první, jak by logika napovídala. Vydala jsem se hledat autobus do Santa
Cruz, který měl mít číslo 110. Našla jsem stanoviště 1-73, prošla jsem to
třikrát dokola (s 40 kg zavazadel to byla řádná posilka), ale bus 110 nikde.
Nezbylo, než zatnout zuby, potlačit vnitřního hystericky plačícího introverta,
a zeptat se. Bus 110 prý odjíždí ze stanoviště 32 a 34. Okej? Logika opět chybí
a jak může jeden bus odjíždět ze dvou stanovišť? To jsem ještě nevěděla, že mě
čeká další zkouška průbojnosti, a po dalším dotazu (který z těch dvou busů
se stejným číslem ale jinou destinací je ten správný?) se ukázalo, že něco jako
fronta tu neexistuje. Do autobusu má právo nastoupit pouze ten, kdo dokáže svá
zavazadla narvat od úložného prostoru jako první – v rekordním časovém
limitu. Podařilo se mi tam nacpat jeden ze svých loďáků, ale pak na mě místní
týpek, který tenhle chaos očividně má na starosti, začal pořvávat, že „Santa
Cruz on the other side“. Tak jsem svůj kufr zase zmateně vytáhla a šla ho hodit
z druhé strany autobusu, protože to asi mají nějak rozdělený, aby se to
při výstupu nepletlo. Tam ale úložný prostor ani nebyl otevřený!!! Nasraně jsem
se jala táhnout své břímě zpět tam, kde jsem ho vzala, ale v tu chvíli už
nebylo, kam ho dát. Týpek mi oznámil, že mám počkat na další autobus. Můj
zabijácký paprsek se zase začal nabíjet…
Po 15 minutách dojel další bus, který už jsem si nemínila
nechat ujet, takže jsem nažhaveně čekala v čele davu a mocnými pohyby
svalnatých/vykrmených paží odhazovala dychtivé německé turisty, kteří se
pokoušeli mě předběhnout. Pak se ale opět ukázalo, že to s těma svalama
není tak žhavý, a že by se hodil nějaký další ochotný gentleman, který by mi
s operací pomohl. Nenápadně jsem se optala menežujícího týpka, který mě
předtím tak zradil, jestli si myslí, že se mi tam ty moje velký kufry podaří
narvat, v naději, že nakluše a naskládá je tam za mě. Ten se na ně ale jen
podíval, pokrčil rameny a nenápadně navrhl: „maybe on the other side?“
V tu chvíli jsem byla ráda, že už tu fyzičku nemám, protože jinak bych
jeden z těch kufrů popadla, roztočila ho nad hlavou a následně dobře
mířeným hodem truhlou vyslala týpka na oběžnou dráhu.
Posbírala jsem veškerou zbylou sílu, kufry tam naklopila
sama a šla zaujmout zasloužené místo v buse, který mě přiblíží cílové
destinaci. V tu chvíli jsem na sobě měla tričko a rozhalený svetřík.
Místní slunce a fyzická zátěž mě dostatečně zahřívaly. Jak jsme se ale ubírali
směrem na sever, začala se opět sbírat oblačnost, teplota nebezpečně klesala, a
když jsem v Santa Cruz vylezla a začala opět bloudit po autobusáku (ani
nemusím zmiňovat, že bus č. 15 se nenápadně krčil v řadě busů: 101, 102, 103,
15, 104… protože to přece dává smysl), naskočila mi nepříjemná husí kůže.
Vnitřní introvert byl opět znásilněn, náhodný pán mě
nasměroval ke správnému dopravnímu prostředku, tentokrát do La Laguny, a opět
jsem byla ujištěna o tom, že gentlemanům se v ostrovních podmínkách nedaří
a jako druh zde vyhynuli. Vytáhla jsem zavazadla na palubu přemísťovadla,
zaplatila lístek a snažila se je prorvat úzkou uličkou směrem k sedačkám.
To se vzhledem k jejich váze a objemu nedařilo, ale řidič mi jen oznámil,
že se nerozjede, dokud si nesednu (no pressure!) a zbytek osazenstva busu mé plichtění
pobaveně sledoval, jako by to byla ta nejlepší one-man show jejich života. To
se opakovalo i v La Laguně, kde jsem už při čekání na tramvaj mrzla i
v bundě. Když se říká, že La Laguna je místní Mordor, rozhodně to není
přehnané. Rozdíl teplot mezi jihem ostrova a tímhle místem byl minimálně 10
stupňů. Kam se to hodlám nastěhovat? Kde jsou ty slíbené tropy???
Vymrzla jsem opravdu důkladně, protože spolubydlící Martina,
která mě měla na konečné zastávce tramvaje vyzvednout, si dala na čas a přišla
s 20minutovým zpožděním. Už jsem ani neměla sílu se zlobit, protože
z celého toho jižanského přístupu k životu, se kterým jsem byla
v posledních hodinách konfrontována, jsem byla znechucená a upadala jsem
do zoufalství, když jsem si představila, že tohle mě teď čeká na denním
pořádku.
Ukázalo se, že Martinina angličtina je zhruba na úrovni mojí
španělštiny, takže jsme si moc nepokecaly. Byla jsem ráda, když mě uvedla do
mého dočasného pokojíku. Je to spíš takový přístěnek pod schody, ale než se
uvolní místnost, ve které teď bydlí jiná Italka (Carola), budu to muset
vydržet. Aspoň, že mám kde hlavu složit.
Vděčně jsem přijala jednoduchou večeři ve formě těstovin
(italské stereotypy v praxi) s hráškem a asociálně se zavřela
v pokoji a šla spát. Byl už večer, já byla všechno, jen ne nadšena, chyběl
mi deštivý Brusel a jeho veselé osazenstvo… Nejlepší řešení bude to zaspat.
Žádné komentáře:
Okomentovat