Z Mordoru na jih

2.2.2016, úterý

Sotva jsem přijela a už se tu slaví nějaký státní svátek. Prý je dnes den ostrovní patronky, které se říká Virgen de Candelaria a nebo roztomileji La Morenita. Je to vlastně černá madona, takže nic převratného, ale jako záminka pro den volna se to hodí. Bylo mi řečeno (spolubydlícími), že takových záminek je tu mnoho, protože místním se do práce obecně moc nechce. Kdo by si ale zrovna na tohle stěžoval? Právě naopak – každé volno je třeba využít a zdrhnout z Mordoru na jih. „Mé“ Italky vymyslely, že si půjčíme auto, posbíráme ještě pár jejich kamarádek a pojedeme za teplem na pláž hipíků.

Zabalila jsem plavky a ručník, otravovala tak dlouho, než mi zastavily na benzínce, kde jsem si koupila předražený opalovací krém, a pak už jsem se cítila připravená na vše. Cesta nám trvala skoro o hodinu déle, než jsme předpokládaly, protože pláž hipíků (jak název napovídá) není zanesena v mapách. Je to odlehlé místo, kde v míru a pokoji přebývá v chatrčích z palmového listí komunita postarších naháčů a dalších podobně smýšlejících volnomyšlenkářů mladší generace. Kdyby tam naváděly cedule, asi by se jim celý tenhle nudistický ráj pomalu rozpadl. Martina tam naštěstí už byla, takže nakonec jsme se tam pod jejím vedením nějak dostaly.

Bylo o dost chladněji, než jsem si představovala (ty tropy se mi prostě pořád vyhýbají), ale nehodlala jsem se nechat odradit. Na pláž jsme se dostaly kratším pochodem z nejbližší vesnice, kde jsme zanechaly auto u pláže, která je známá tím, že se tam dají pozorovat mořské želvy. Na ty ale snad bude čas někdy příště. Došly jsme na místo a musím uznat, že je to opravdu takový malý ráj. Lidí pomálu, v různých stupních zahalenosti, rozmanitého věku a tvaru, ale všichni s úsměvem na tváři. Chatrče z palmového listí se střídaly s moderními stany mladších hipíků, kteří než se vydali na svou duchovní(?) pouť, pořídili si své přístřešky za pár šlupek v Decathlonu.

Italky se labužnicky rozvalily na deky a já se k nim přidala. Nebylo vyloženě horko a přes oblohu se sem tam natáhla mračna, ale i tak jsem se poctivě namazala krémem, protože jeden nikdy neví. Polehávání mi ale dlouho nevydrželo, takže za chvíli už jsem se vrhala do vln ten pečlivě aplikovaný krém smýt. Byl silný příliv a chvíli to vypadalo, že se do vody ani nedostanu, protože za každé dva metry, které jsem ušla dopředu, mě pak další vlna zatlačila o dalších 5 metrů zpátky ze břehu. Vypozorovala jsem, jak to celé funguje, a vymyslela strategii – blízko ke břehu jsem přeskočila nejbližší vlnu a pak sprintem uháněla do hluboké vody, než se přižene další. A podařilo se! Dostala jsem se za hranici, kde se vlny lámou, takže z hrozivých stěn vody se stala jen příjemná houpačka. Odplavala jsem ještě dál, aby mě to i tak náhodou do žádné vlny nepřibalilo, a užívala jsem si Poseidonovo příjemné laskání. Teprve teď mi pomalu docházelo, že je únor a já si plavu v moři. Únor! Co jsem udělala, že jsem si něco tak skvělého zasloužila? 5 měsíců na tropickém ostrově s plážemi jako je tahle, to mi možná tu ztrátu bruselského blahobytu vynahradí… i když je mi pořád smutno.

Když jsem se dost naplavala a pokochala pohledy na pláž a palmové domečky, nastal čas nechat se vyplavit. To bylo o dost jednodušší, než se dostat dovnitř. Unaveně jsem se rozplácla na ručník, ale zase mě to moc dlouho nebavilo, tak jsem se tentokrát vydala s Martinou na procházku. Chtěly jsme se projít po skále, ale byla tak pórovitá, že nás to řezalo do bosých nohou. Daleko jsme tedy nedošly a jen jsme pozorovaly obrovské kraby, kterým se na rozdíl od nás tahle skála zdála naprosto ideální k vyhřívání.

Kolem čtvrté už bylo na polehávání zima, tak jsme se zase sbalily, že pojedeme prozkoumat ještě něco jiného. Po krátkém občerstvení u pláže s želvami jsme dojely do turistického střediska Costa Adeje na Playa El Duque. Písek byl jemný a bílý, moře se honosilo průzračně modrou vodou, ale po tom divokém hipísáckém ráji jsem se pro tuhle umělou, pravidelnou, odeštníčkovanou pláž nedokázala nadchnout. Navíc už bylo pozdě odpoledne a nebylo dost teplo na koupání, tak jsme jen tak seděly a já se celkem nudila. Obklopena Italkami jsem si s nikým nemohla popovídat a na tiché rozjímání taky nebylo dost…no ticho. Podělily jsme se o oříšky a čokoládu, obešly umělý útes s vévodským parkem (po jakém vévodovi se to tady asi jmenuje?) a vyrazily zas dál.

Poslední zastávkou bylo El Médano, příjemné malé město s krásnou pláží, ze které je výhled na monumentální červenou horu (Montaña Roja). Usadily jsme se do kavárničky na promenádě a naštvaly servírku, protože nás sice bylo pět, ale akorát jedna z nás si dala kafe a druhá sendvič a zbytek seděl na sucho. To jsou kšefty s chudými studentkami… Výhled byl fenomenální, ale neustále přituhovalo a zvedal se studený vítr, takže po posledním marném pokusu dát si churros (vzdaly jsme to, když jsme zjistili, že ve frontě čeká asi 20 lidí) jsme se vrátily k autu a jely zpět do Mordoru…ehm, La Laguny.

Jazyková bariéra mezi mnou a Italkami je nepříjemná a neprolomitelná, ale i tak to byl fajn den s poměrně nízkými celkovými náklady. Půjčení auta tu zřejmě bude nejlepší způsob pohybu po ostrově – na benzín tu není uvalena daň a je tak opravdu levný! Tak že bych snad opravdu oprášila řidičák? To bude mrtvejch…