Druhá polovina příspěvku o ostrovním pole dance a další rozdíly mezi Tenerife a ČR.
5)
Vyváženost. Všechny cviky se dělají zásadně jen
na jednu stranu těla. Když se v nestřežené chvíli snažím vyzkoušet si to i
na tu druhou, aby mi neochably svaly v levé polovině těla, přiběhne
lektorka a nadá mi, že to dělám blbě. Tohle je jedná z věcí, která mě tu
vážně štve. Možná je to psychický, ale už teď mám pocit, že se mi tělo křiví do
bumerangu.
6)
Organizace hodiny. Na tyč je potřeba lézt až po
pořádném zahřátí a protažení, jinak hrozí, že si člověk něco natáhne či dokonce
natrhne. Tady ale rozcvička probíhá tak, že si Španělky povídají o novém
tričku, co si koupily, a rozcvičují se tak maximálně divokou gestikulací.
Lektorka občas poskočí nebo zatočí zápěstím, ale do dvou vteřin už je opět
ponořena do poutavé konverzace o neslíbatelných rtěnkách. To samé se děje na
konci hodiny. Závěrečné protažení buď neprobíhá vůbec, a nebo je to necháno na
nás, poslední týden nás lektorka nově všechny na 15 vteřin nechává sjet do
rozštěpu a šňůry a pak se jde domů.
7)
Organizace hodiny II. V sále nehraje hudba,
což mi ze začátku přišlo zvláštně ponuré, ale docela jsem si zvykla. Člověk se
v zápalu boje s tyčí stejně na okolí moc nesoustředí. Co je ale
horší, je načasování hodiny. Začínáme pravidelně o 10-15 minut pozdě, ale
končíme vždy na čas, protože po nás jdou sál okupovat cyklisti na spinning, a
ti začínají zásadně na minutu přesně. Kdybych si hodiny platila jednotlivě a ne
jako balíček, tohle by mě pěkně štvalo.
8) Necvičící lektorka. Nejvíc ze všeho mě asi fascinuje, že lektorka se za celou hodinu nesvlékne z mikiny a tepláků a nevyzuje z tenisek. Chvilku jsem ji podezřívala, že snad ani na tyči nic neumí, ale to jsem jí křivdila. Když je potřeba, ukáže všelijakou točku, invert, twisťák i shouldermount. Ale 99% času jen zadává příkazy. Vždycky si někoho vybere, popíše mu kombo, které má předvést, a tento člověk pak danou věc oddemonstruje. Lektorka na to mrkne, popíše, co bylo špatně, a jede se znovu. To je v mých očích od ČR nejzásadnější rozdíl. Kupodivu to funguje docela dobře a vždycky se aspoň jeden z nás propracuje k uspokojivému výsledku, avšak pro Češky, handicapované jazykovou bariérou, je to opravdu výzva.
9) Jazyk.
Zmínila jsem jazykovou bariéru. Samozřejmě jsem nečekala, že se nám dostane
špičkového výcviku v anglickém jazyce, ale ze začátku byla domluva vážně
velmi problematická. Lektorka si neustále volala ostatní cvičenky jako
tlumočnice, ovšem ty na tom byly s angličtinou podobně, takže jsme se i
při nejvyšším mozkovém nasazení propracovaly nanejvýš k „right“ a „left“.
Po skoro dvou měsících už se však naše (moje a Dominičina) jazyková kapacita
zvýšila a společně jsme zjistily, že španělsky rozumíme poměrně uspokojivě.
Lektorka tedy zcela obrátila a pro změnu všem zakázala mluvit na nás anglicky.
Chůlija se ještě občas snaží, ale do pár vteřin je konfrontována s temným
pohledem lektorčiným a autoritativním příkazem „español!“, kterému se zkrátka neodporuje. Trénujeme tedy
těla a mozky zároveň.
10) Tým. Abych pořád jen nekritizovala, musím uznat,
že jedna věc je tu stejná, možná i lepší. Lektorka a studentky jsou kamarádky,
nemají problém si ze sebe vzájemně dělat srandu, dodávat si inspiraci a kuráž,
navzájem si pomáhat v jištění a po hodině odjet domů jedním autem. Ze
začátku mi to přišlo strašně neprofesionální, ale s padající jazykovou
bariérou se i já pomaličku stávám členem téhle party, a není to nepříjemné. Ať
už je to s úrovní hodin jakkoliv, Kanářani jsou stvoření především
přátelská a profesionalita či kvalita se staví až na druhé místo. Příjemná
atmosféra mnohé chyby vyváží a člověk nakonec stejně odchází spokojeně
nadopovaný endorfiny. Pouze mírně napadající na osvalenou a tím pádem těžší
pravou stranu.
Žádné komentáře:
Okomentovat