Pole dance na Tenerife

Po několikaměsíční pauze v Bruselu, kdy jsem se víceméně flákala, až na pár vyjížděk na kole a nepravidelných tréninků ve sklepě, jsem se rozhodla pojmout Tenerife jako novou šanci a přejít konečně na pořádný tréninkový plán. A pokud to bude možné, tak se ideálně vrátit k pravidelné makačce na tyči a nabrat ztracené svalstvo, potřebné ke cvikům, které jsem kdysi dávno uměla a teď už mi zase unikají.

Udělala jsem si průzkum na internetu a hledala, zda tu vůbec jsou nějaká poledancová studia. Něco málo na mě vyskočilo, ale většina byla porůznu roztroušena po celém ostrově, tudíž mimo můj dosah. Výběr tedy padl na posilovnu Body Training Center. Ta se nachází v nákupní zóně za městem a dostat se tam mi trvá skoro tři čtvrtě hodiny, ale co by člověk neudělal pro tyčku, že? Sebraly jsme se společně s Dominikou, jelikož ta je tyčí políbená z brněnského studia Decadence, spojily síly a vydaly se na misi. Na stránkách dané posilky jsme se dočetly, že hodina pole dance se koná ve 20:15, šly jsme tam tudíž na tento čas, že se rovnou zapojíme do akce, bude-li to možné.

Propletly jsme se mezi obchoďáky, minuly Decathlon, Makro, Al Campo (největší místní obchodní centrum) a úspěšně nalezly Body Training Center v tmavé uličce mezi budovami, které nejvíc ze všeho připomínaly skladiště (a nejspíš jimi i byly). Na recepci jsme narazily na jazykovou bariéru, protože ani jedna jsme si ještě netroufaly vytasit se se svou španělštinou, a recepční neuměla ani slovo anglicky. Prý že nám někoho zavolá, kdo se s námi domluví… Posadily jsme se na gauč a čekaly, zatímco ubíhal drahocenný čas poledancové lekce, na kterou jsme obě byly maximálně natěšené. Bylo to dlouhé čekání, ale já to protahovat nebudu – pole dance pro pokročilé je součástí plného členství v posilovně. Člověk může chodit kdykoliv na cokoliv (mají tu různé hodiny od zumby přes kruhový trénink) a se studentskou slevou zaplatí 129 euro za 3+1 měsíc zdarma. Byly jsme na tu tyč tak žhavé, že jsme na to téměř bez rozmyšlení kývly, vyplnily potřebné papíry, zamávaly platebními kartami a bylo hotovo. A ještě zbývalo asi 20 minut do konce lekce! Hodily jsme smutné oči, že tu jako máme věci a všechno, a jestli se nemůžeme zapojit hned? Lektorka nevypadala dvakrát nadšeně, ale ujala se nás.

Teď už mám za sebou měsíc a půl poctivého chození, mohu tedy vynášet soudy a porovnávat s Olomoucí. Takže jaký je stav tohoto nádherného sportu v La Laguně? Vypíchla bych pár hlavních rozdílů oproti tomu, na co jsem zvyklá z ČR.

1)   Tlusté tyče. Klasické tyče, na kterých se soutěží, mají průměr 45 mm. Existuje i ještě tenčí varianta (40 mm), která mě osobně vyhovuje nejvíc, protože mám malé ručičky a při točkách na čemkoliv jiném se neustále bojím, že mi to ujede a odletím do dáli. Tady se ovšem cvičí na starých, tlustých tyčích s průměrem 50 mm, které pomalu neobejmu ani oběma dlaněmi najednou. Už jsem si na to jakž takž zvykla, ale točky stále dělám pouze pokryta magnéziem od hlavy až k patě, abych byla k tyči vyloženě přilepená a nebála se.

2)   Neomezený počet cvičících. Na hodiny je nutné se přihlašovat předem přes Whatsapp, ale ještě se mi nestalo, že by mě odmítli z důvodu plné kapacity. To ale neznamená, že by nás vždycky bylo tak málo. K dispozici jsou 4 tyče a už nás tam bylo i devět. Tyč je tedy vždy potřeba s někým sdílet, což je otrava.

3)   Jediná úroveň. Na lekce chodí lidé s velmi rozdílnými schopnostmi. Několik slečen má na břiše pekáč buchet a poměrně ladně se samy dostávají i do velmi náročných cviků, jiné se sotva vytáhnou do invertu. Úroveň je ale pro všechny stejná a lektorka trvá na tom, že si každý vyzkouší všechno. Již od první hodiny po nás chce triky jako phoenix (kdo nezná, googlí), shouldermount z tyče (o tom si moje ochablé břišáky můžou leda nechat zdát), brassmonkey z tyče (z vlajky) a podobné lahůdky, které se u nás jedou až ve velmi pokročilých. A že to neumíte pořádně ani ze země? Nevadí, do všeho vás narveme. Přece se toho nebudem bát!

4)   Bezpečnost. O žíněnkách tu nikdy nikdo neslyšel, lidi jsou cpáni do triků vysoko nad jejich úroveň, jištění probíhá neorganizovaně a mezi studentkami navzájem. Lektorka houkne na Chůliji, ať na mě kouká, když se vrhám hlavou dolů v nějakém smrtícím kombu, a sama jde naštelovat Dominiku do pozic, které chudinka v životě neviděla ani na obrázku, natož aby do nich uměla vlézt. Chůlije umí trochu anglicky, tak mi na rozdíl od lektorky i řekne, co mám dělat, a nesnaží se mě tam jen narvat na sílu. Pokud se cvik nedaří, přiběhne bez vyzvání zbytek osazenstva posilovny, jeden mi šteluje nohu, druhej ruce a třetí záda. Když jsem na tyči zauzlována podle jejich představ, souhlasně zabručí, sundají mě a jde se na další cvik. Položka odškrtnuta, umět se do toho dostat sama přece není nutné.

      Tohle ještě rozhodně není všechno, ale dalších 6 bodů si nechávám v záloze jako pokračování. Druhá polovina článku tedy již brzy! Zatím tyčce zdar a já se jdu pověsit někam na prolézačky, protože posilka je teď o Velikonocích na 5 dní zavřená...