18.12.2015, pátek
Máma to s tím deníkovým formátem vzala vážně zodpovědně, takže pokračujeme třetím zápiskem a jsme stále u prvního dne! Takový cit pro detail jinde nenajdete.
Po vaflovém faux pas jsme pokračovali do nitra města. Byli
jsme vybaveni informací, že kdesi mimo světla ramp se nachází ještě soška
čurající holčičky – turisty neprávem opomíjená (ženy to měly odjakživa těžké,
slávu si musely dobýt většinou přes postel, což u sochy, k tomu nezletilé,
nepřicházelo v úvahu).
Sošku jsme objevili v uzounké uličce stranou
ruchu, a nevšimnout si fotografické aktivity hloučku Japonců, možná bychom ji
minuli. Byla umístěna ve výklenku a chráněna mříží, zřejmě před nežádoucím
zájmem pedofilů. Ale byla v životní velikosti čtyřletého děcka a se svým
tvůrcem zřejmě ve výborných vztazích, páč se tvářila velmi spokojeně a potěšeně
zájmem o svou osobu. Tak jsem si ji také zvěčnila ze všech úhlů, aby měla
holka radost.
Po všech těch močících kindersvědcích minulosti jsem začala
mít pocit, že i moje ledviny by si zasloužily odlehčit. V centru města se
ovšem takovéto přání jeví těžko splnitelným. EU by měla apelovat na starosty
svých turisticky atraktivních destinací, aby se postarali o přiměřený počet
veřejných WC. Zabránili by tak hromadným sebevraždám tekutinou přeplněných
jedinců.
Když už jsem propadala tichému zoufalství, nabídla mi Verunka, že
bychom si mohly dojít do blízké pivnice, oblíbené místní „zlatou mládeží“. Že
tam byla jednou vyvedena některými ze svých přátel a ví tudíž, kudy tudy do
Bavorova…. V beznadějné situaci jsem byla nucena souhlasit. I zanořily jsme se
mezi vousaté štamgasty a já se usilovně snažila tvářit jako ostřílený irský
námořník, abych do té knajpy zapadla. Kdyby se mne pokusili vyvést ještě
před aktem, mohla bych jim potřísnit palubu. Dorazily jsme však bez úhony až na
kýžené místo, které bych podle odéru našla i bez průvodce a dokonce jsme se i
vymotaly ven, aniž by nás některý z mladíků se zamlženými pohledy zatoužil
poznat blíže. Heuréka!! Tomu říkám vítězství člověka nad hmotou.
Proplétali jsme se rázovitými uličkami, (bruselská
architektura mě velmi baví) a pozorovali cvrkot. Řecké restaurace
s osvalenou snědou obsluhou střídaly noblesní podniky s naháněči
málem ve fraku, kteří prkenně postávali u vchodů a předli měkkou francouzštinou
svá pozvání na večeři při svíčkách. Tento kolorit byl sem-tam proložen maličkým
vchodem s červenými lucernami či krámkem s čokoládou, jak vystřiženým
z Andersena – asi se tu inspiroval. Na město padla tma a na nás únava, tak
jsme se obrátili na cestu k domovu.
Vzali jsme to oklikou okolo
významných budov, které s nastávajícím soumrakem začaly být nádherně
nasvícené a já nevěděla, jestli mám dřív fotit, kochat se nebo sledovat, kam mi
ti kouzlem severu neoslovení neandrtálci (rozuměj zbytek skupiny) zase zdrhli.
Před královským palácem svítil impozantní vánoční stromeček a můj věkem
důchodový tatíček si před ním sedl na kamennou zídku a kejklal tam krátkýma
nožičkama, jako by tam odjakživa patřil. Takový přestárlý belgický dauphin,
který se po letech vrátil na místa svého mládí. Musela jsem ho tam vyfotit,
nešlo odolat. Já jsem si pro změnu nechala udělat fotečku u honosně zdobené brány do
paláce, protože zlato mi šlo odjakživa k pleti.
Pak už jsme se opět nasáčkovali do MHD, popojeli pár stanic
(načerno – muhehehe) a nechali se Verunkou odvést k přechodnému domovu.
Veru nás protáhla jinými ulicemi, než když jsme odcházeli, abychom si Brusel
vychutnali skutečně „z gruntu“.
Noc byla ještě mladá a tak jsme se slezli u nás (respektive
u Sian) na pokoji, nechali Verunku futrovat po kilech nezdravé poživatiny od
babičky a probírali zážitky. Verča nám také ukázala fotky, které za zdejší pobyt stihla nashromáždit, včetně svého fota v nových brýlích, jež byly
právě ve výrobě. Málem jsem se udusila řízkem… Upřímně jsem ráda, že
z Bruselu odjíždí ještě na půl roku na Kanáry, snad si za tu dobu zvyknu.
Byli jsme vážně unavení, takže na nás v neobvykle hanebnou večerní hodinu - lehce po 9 - jsme slezinu rozpustili
s domluvou, že zítra vstaneme na pro změnu hanebnou 9 ranní a vydáme se na
výlet do Gentu, Brugg a k moři. To jsme ještě netušili, co na nás Verča
šije za habaďůru s čokoládovnou, ale o tom až později…
Chtěla jsem ze sebe spláchnout špínu velkoměsta a tak jsem
zaplula do sprchového koutu. Následně jsem zjistila, že je Sian asi velmi líná
na pohyb, proto si nechala všechno pěkně při ruce a na podlaze sprchy se
nachází sbírka všeho možného, od zubního kartáčku až po plyšové medvědy. Také
jsem zjistila, že když člověk hodně chce, může se stát menším a ještě menším,
až se vejde do jednoho rohu i se svým proudem vody.
Alespoň mě se to podařilo už po 40 minutách.
Myslela jsem, že budu spát, jako když mě do Belgie hodí, ale
začal mě bolet paradentózní chrup a posléze také mozek ze samých obav, co asi doma podniká mladší dcera. Chtěla totiž jít pařit na maturák, a dávala nám před
odjezdem nepokrytě najevo, že tam hodlá vyzkoušet, kolik může mít člověk krve
v alkoholu, než si s ostatními spiťany potřese rukou před branami
Pekel. Napsala jsem jí tedy ve 2 hodiny sms v liché naději, že už je doma
v jégrově prádle a s kočkou v náručí si čte povinnou četbu.
Chyba lávky.
Následně mne čekaly ještě 2 hodiny přesunů z pokoje do
koupelny a zpět (snad se Sian po návratu nezděsila, proč tam má do hloubky 5 cm
prošlapanou podlahu), než jsem se dočkala rozverné odpovědi, že žije, kočka
taky a že si mám užít výletu (jinými slovy držet ústa a krok a nekecat jí do
pokusu, kolik alkoholu snese žaludek průměrného teenagera, než dojde
k jeho samovolnému vyprázdnění). Po tomto uklidňujícím zjištění a požití
Algifenu na bolest, ježto Valium na uklidnění nebylo k dispozici, jsem
alespoň na chvíli usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat