4.2.2016, čtvrtek
Po včerejším totálním neúspěchu zjistit a zařídit cokoliv
spojeného se školou jsem se dnes vydala bojovat se zombie apokalypsou nanovo.
Koordinátorka měla od jedenácti úřední hodiny a neměla tedy právo mě vyhodit, i
vydala jsem se do její jámy lvové. A opravdu – jsa za svou pomoc placena, byla
dnes Pilar jako mílius. Omluvila se, že angličtinu už zapomněla, a bude tedy
mluvit pomalu španělsky. Vysvětlila nám (opět jsem tam potkala Susu, která
usoudila, že po společně stráveném včerejšku jsme teď nejlepší kamarádky) celý
proces zápisu do univerzitního systému, zavedla nás do počítačové učebny a
neustále mě poplácávala a chytala za paži dotekem téměř mateřským. Chudák
sociálně deprivovaná Susa mi to záviděla, ale já bych jí to bývala klidně
přenechala a nechala chudáka vnitřního introverta trochu odpočinout.
Poté, co nám Pilar předala všechny své vědomosti, opět nás
nemilosrdně vykopla ze svého kabinetu, i když tentokrát to bylo aspoň
s úsměvem. Já se ale musela smířit s dalším dnem stráveným se Susou.
Sice chtěla původně jít na jiné předměty než já, ale dala přednost mé
společnosti a šla tak na vše, co jsem si na tento semestr naplánovala já. Od
včerejška se ale nic nezměnilo a opět jsme našly jen prázdné učebny. Zopakovaly
jsme si tedy oběd v kantýně, krátký odpočinek na trávníku a já se pak
chtěla vydat pro změnu do Decathlonu pro karimatku. Susa plánovala jít ještě na
nějaké hodiny odpoledne, ale OPĚT se nechala „přesvědčit“ (aniž bych ji
k tomu jakkoliv vybízela), že místo nich půjde raději se mnou.
I tady se scénář opakoval (dnešek je jedno velké deja-vu) a
místo, abych popadla karimatku a šla, dělala jsem Suse hodinu módního poradce,
ona si vybrala tři bundy… a zas si to na poslední chvíli rozmyslela a žádnou si
nekoupila. Nejvíc mě dostala, když se mi ustaraně svěřila, že opravdu chtěla
jít na ty svoje hodiny, ale neměla to srdce mě nechat samotnou, abych si snad
nemyslela, že mě nemá dost ráda. Bohové… A já vždycky myslela, jak jsem
průhledná a vysílám zcela jasné signály. Asi to tak nebude.
Měla jsem hlad, byla jsem opět otrávená a totálně vysátá
tímhle rakouským energetickým upírem, a už už jsem se viděla doma
v posteli. Dokonce se mi povedlo Susu přesvědčit, že ráda trávím nějaký
čas i sama, a že se tedy teď rozdělíme… A pak mi zavolala Martina, že je ve
vedlejším obchoďáku, a jestli se nechci sejít a podívat na kostýmy na karneval.
A Susa samozřejmě zajásala, jak je to skvělé, a přidala se. Nééééééééééé! Sešly
jsme se tedy s Martinou a šly nakupovat na karneval.
Susa se hned na začátku oddělila, že potřebuje na záchod, a
že nás pak najde. Ještě za 20 minut ale pořád byla pryč a Martina se jí
ustaraně vydala hledat. Já se přistihla, že něco uvnitř mě má z vývoje
událostí zvrácené potěšení a naprosto nevzrušeně jsem se dál přehrabovala kupou
štětkovských kostýmů (uklízečka, sestřička, policistka, a jiná klišé)…
Ztracená upírka byla nakonec nalezena (zrovna, když už jsem
si pro sebe spokojeně chrochtala, jak se nám ten den pěkně vyvíjí), ale já se
rozhodla si dnes uchovat své duševní zdraví. Trvala jsem tedy na tom, že mám
hlad a jdu domů, ideálně zcela SAMA.
Susa je takové ztracené neurotické ptáče,
které vypadlo z hnízda a jediné po čem touží, je jen najít další příslušníky svého druhu, kteří ji
budou milovat… Je mi jí upřímně líto; očividně má mnoho problémů, které za ní ale
odmítám řešit. Dala jsem jí další kontakty na lidi, kteří by mohli vědět o
volném ubytování, tím to pro mě ale končí. Po včerejšku a dnešku jsem si
ujasnila, že má duše v její společnosti kvílí v agónii a můj vnitřní
plamen pohasíná, přidušen nepropustnou černotou jejích stížností na celý svět.
Je to hodná holka, křesťanka, která by ani mouše neublížila, a z nějakého
záhadného důvodu mě asi má fakt ráda. Jenže chudák netuší, jak zničující vliv
na mě má. Rozloučila jsem se s ní a oddechla si. Jsem zlá, když se nemůžu
přimět mít ji upřímně ráda?
Žádné komentáře:
Okomentovat