S velkou slávou finišujem - maminka dodala poslední příspěvek svého detailního reportu a s hlučnou ránou kamene padajícího ze srdce se s vámi loučí! Prej to byly nervy, ale myslím, že nakonec si pár těch obálek se známkou zaslouží, no ne?
Tož ještě jednou díky a příště už zas píše právoplatná majitelka blogu.
19.-20.12.2015, sobota a neděle
Ani po návratu do auta a následné cestě k domovu nás
neopustil neúprosný sklon ke komplikacím všeho druhu. Tatínek totiž hodlal za
trochu peněz natankovat, ale právě jen za trochu, a tak po odbočení
a následném odjezdu od několika benzínových pump s námi odmítla GPS
mít cokoli společného a na delší dobu se odmlčela. Poté se uvolila
spolupracovat, ale vehementně se nás snažila navrátit zpět do Brugg, což se jí
několikrát málem podařilo. Když jsme po čtvrté přečetli ceduli Bruggy, odmítli
jsme spolupracovat my s ní, zatli jí tipec a pouhou intuicí se zařadili do
správného pruhu na správné silnici – dodnes blahořečím svému muži, že
v tomto směru vládne šestým smyslem. (Asi se mu posílil při spolužití se
třemi ženami obdařenými výjimečným orientačním nesmyslem…to je příroda.)
Po příjezdu domů jsem byla zralá tak odpadnout na lože, ale
Verunka pravila, že jí musíme pomoct sbalit, páč ráno by to všechno nestihla.
Po mém zděšeném protestu, že na to měla celý měsíc, odvětila, že náhodou
vymyslela strategii balení, čímž učinila své povinnosti zadost. A taky
poskládala asi půl jedné tašky – aby se neřeklo… S povzdechem po kom to
dítě je jsem tedy sestoupila do jejího podhradí, abychom s tím bincem
hnuly. Přitom jsem si všimla, že
polštářek, který jsem jí dala na památku, je otočený obrázkem ke zdi, což bylo
podivné…
To je totiž tak –
k některým z minulých Vánoc ode mne Verča dostala polštářek, na který
jsem vypodobnila svou karikaturu a doplnila ji básničkou ve smyslu, že už je
velká holka a trajdá po světě, ale kdyby jí začalo téct do obuvi, budu tu
vždycky pro ní. Verunce se ohromně líbil (nebo to dobře hrála), pokřtila ho
„instantní matka“ a od té doby ho vozila všude s sebou. Měla ho i tady
daný do postele a ejhle, najednou je matka „hubou ke zdi, velebnosti“. Tak jsem
se jí zeptala, co je toho příčinou. Řekla, že to spáchala místní děvčata, která
tu na ni čekala, než se nalíčí, a všimla si mé podobizny. Když jim Verča řekla,
že to mám být já, tak je pouhá představa, že tam koukám na ty hanebnosti, co se
v lůžku odehrávají, rozrušila natolik, že mě raději odstavily. Brala jsem
to jako nejvyšší poklonu svému malířskému umu, protože oživit polštář pouhou
fixou natolik, aby vzbudil bezbřehé emoce, umím asi pouze já a pak možná nějakej
Leonardo.
Sbalili jsme, vyspali se (tentokrát do růžova) a chystali
se na slavný návrat do ČR. Mužští nosili tašky do auta, Verunka se šla
rozloučit s Imanolem a předat mu vánoční dárek a já jsem se tak nějak
poflakovala po kuchyni a koukala, jestli někde něco neleží, co by nám říkalo
pane, abychom se pro to nemuseli vracet od hranic. Při té příležitosti proběhl
můj nejdelší rozhovor v cizím jazyce, jaký jsem doposud absolvovala. Do
kuchyně totiž zašla Virginie s představou nějaké lehké snídaně. I uchopila
hrušku a snažila se jí oloupat, ovšem počínala si u toho krajně nešikovně, takže
jí po chvilce vystartovala z ruky a ladnými žabkami přeskákala celou
místnost až do obýváku. Virginie po ní skočila dravou robinsonádou a já celé
toto dění okomentovala vtipným: O ouuu… Odměnou mi byl pohled plný vděku za
projevenou účast. Když Virginie opět lapila hyperaktivní ovoce a zaťala do něj
tesáky, pronesla jsem brilantní: Bon apetit!! Načež protistrana kontrovala:
Mersi! A tím rozhovor vygradoval. Hodiny
francouzského bontónu mohu dávat z fleku.
Pak už jsme jen udělali PÁ bruselskému shonu a vydali se na
pouť k domovu….(Cestou jsme s Verčou vybily dědovi mobil při hraní
her, ale to už je jiný příběh.)
KONEC BELGICKÉ SÁGY
(Kdo to všechno
přelouskal, má u mne osobní písemné poděkování – za obálku se známkou). J
Žádné komentáře:
Okomentovat