Carnaval de Santa Cruz de Tenerife

4.-14.2.2016, karneval

Karneval v Santa Cruz je prý druhý nejpopulárnější a nejznámější po karnevalu v Riu. Já o něm sice předtím nikdy neslyšela, ale všichni místní ho berou smrtelně vážně, což se odráží převážně v tom, že (opět) nikdo nepracuje. Ve škole se mi podařilo narazit na jednu hodinu, která se konala (!) a tam nám učitelka tak vehementně naznačovala, že „univerzita bude příští týden otevřena, ale NEJSPÍŠ se neuvidíme (*mrky mrk*)“, že to došlo i natvrdlému nešpanělovi, tedy mně. Oficiálně tedy vše funguje, protože vyhlásit volno na 10 dní asi nemůžou ani na Kanárech, ale neoficiálně všichni dodržují nepsanou dohodu a prostě do školy/práce týden nepáchnou. Jsem tu tedy už 14 dní a většinu svých učitelů jsem ještě ani neviděla…

A jak tedy takový slavný karneval probíhá? Čtvrtek, pátek, víkend, celý týden a další sobotu. Každý den odpoledne se městem promenádují zástupy masek a alegorických vozů. Každý den pod jinou záminkou, ale hlavně, aby to bylo barevné a rodiče s dětmi se na tu parádu mohli jít podívat ještě za denního světla. V noci se totiž celé město změní a naplní hlasitou hudbou, stánky s alkoholem a neuvěřitelným množstvím mladých lidí.

Myslela jsem si, že si koupím nějakou škrabošku, aby se neřeklo, a nebo se na maskování úplně vyprdnu. Všichni na mě ale koukali s nevýslovnou hrůzou, jak si můžu něco takového vůbec třeba jen pomyslet??? Na karneval se chodí v masce. A to platí pro všechny. Pro VŠECHNY. Moje ubohá škraboška tedy byla prokleta a div ne rozdupána a rituálně spálena daleko od civilizace. Než jsem se nadála, vyčarovala Martina odněkud tašku plnou kostýmů a do dvou minut ze mě byl postupně Spiderman, gospelová zpěvačka a jeptiška. Posledně jmenovaný převlek sklidil největší úspěch a rázem bylo rozhodnuto.

Cesta z La Laguny do Santa Cruz je jednoduchá, tedy pokud netrpíte panickými atakami v těsném obklopení masou lidí v malém uzavřeném prostoru – tramvaji. Já jsem si během téměř hodinové cesty všimla, jak se mi stahuje hrdlo, zvedá žaludek a zvyšuje tep. Asi to fakt moc nepřeháním, když občas tvrdím, že jsem sociofob. Ke konci jízdy už jsem si pod hábitem tajně drásala kůži a přemýšlela, jestli dřív omdlím nebo dostanu hysterický záchvat. 

Naštěstí tahle jízda hrůzy s davem víl, superhrdinů, rockových zpěváků, želv ninja a hipíků musela jednou skončit a my se konečně ocitly v Santa Cruz. Tam to sice s počtem lidí kolem nás nebylo o nic lepší, ale aspoň jsme byly na otevřeném prostranství, kde se dalo dýchat. Chvíli jsme se bezcílně (nebo tak se mi to aspoň zdálo) prodíraly nekonečným davem vikingů, zubních past (fakt), sněhurek, jeptišek a farářů (kteří mě všichni uctivě zdravili jakožto svou sestru), až jsme dorazily do jakéhosi parku, kde se Italky setkaly se svými kamarádkami a kamarády. Těmi nebyl nikdo jiný než další skupina Italů a asi dva Kanářani. Nikdo samozřejmě neuměl anglicky, pouze jeden z Kanárů se mě s úšklebkem optal, proč jezdím do Španělska, když neumím španělsky. David Cameron má zřejmě fanoušky i na Tenerife… Neschopna s nikým komunikovat, strávila jsem celý večer pouze v závěsu a jen se nechala unášet davem a vést touhle jižanskou skupinkou – kam, to nevěděli ani oni. Aspoň mě ale nic nerušilo a mohla jsem se plně soustředit na pozorování lidí, kostýmů a obecně cvrkotu kolem sebe.

Uchvátilo mě, jak tuhle událost opravdu všichni berou vážně. Nikdo, ani jediný člověk, nevyrazil do ulic bez převleku. A že to nebylo nic odfláknutého! Bylo vidět, že maska na karneval se plánuje celý rok a ideálně ve skupince přátel, kteří vědí, že do ulic vyrazí společně. Neladící skupinky byly spíše výjimkou a ukazovaly na nezkušené a improvizující erasmáky, jako jsme byli my. Jinak jsme potkávali celé tlupy čarodějnic, princezen, bojovnic, akčních hrdinek (80% mužů mělo ženský kostým, proto záměrně to ženské pohlaví), vždy pěkně pohromadě. Sladění v páru bylo naprostou nutností, takže jsme viděli například Fionu a Shreka, párek pohanských bohů z antického Řecka, piráty, faraona a faraonku… V hlavě jsem si uspořádala vlastní soutež o nejlepší kostým a medaile jsem mentálně předávala zhruba každých 5 minut. Hlavní cenu bych ale po zpětném zhodnocení ráda věnovala skupince kalamár (kalamárů? Nemůžu nikde najít, jak se to skloňuje.) a stříbrný pohár pak bandě vikingů, kteří s sebou měli dokonce i dřevěno-papírový drakar. To mimochodem nebylo až tak ojedinělé, protože originalita se cenila více než pohodlí a nebylo tak neobvyklé potkat zapálené Kanářany nejen pečlivě namaskované, ale i s celou řadou promakaných rekvizit.

Na každém rohu vyhrávala jiná hudba a na pobřeží byla dvě pódia s dýdžeji. Dav tam ale dosahoval takové hustoty, že jsme se jím pouze prodrali tam a zase zpátky a vrátili se raději trsat do ulic.

Brzy jsme jeden po druhém objevili největší a zcela zásadní nedostatek tohoto barevného reje. Nikam se nedalo jít na záchod! Restaurace i bary byly zavřené, aby do nich nechodily podnapilé masky, veřejná WC taky nikde… Chlapi to jako tradičně měli jednoduché, protože se jen decentně schovali kamsi do rožku a měli to z krku (měchýře), ale co my? Chvíli jsme trsaly se zkříženýma nohama a doufaly v zázrak v podobě zjevení svatého Tojtoje, ale ten se nedostavil. Nakonec mě jedna Italka popadla, že holt karneval je jen jednou za život a tak se musíme podřídit jeho divokému duchu a udělat i jiné věci, které se už snad nikdy nebudou opakovat… O dvě minuty později jsem dřepěla u popelnic na rušné ulici, zatímco kolem procházel Ježíš a nahlas se děsil, kam to lidstvo spěje, když v centru města čůrají podnapilé jeptišky.

Abych to nějak uzavřela, mé povlávání za skupinkou Italů a Španělů skončilo kolem sedmé ráno, kdy jsme zase naskákali do tramvaje, která bohužel nebyla o nic méně narvaná než při cestě tam. Byla jsem unavená, lehce pinklá a nenadšená nedostatkem interakce s ostatními, ale byla jsem ráda, že jsem to absolvovala. I přes traumatické okamžiky se rozhodně jedná o událost, kterou by člověk měl zažít. Velké plus dávám za neuvěřitelnou originalitu masek a hlavně za to, že opravdu šlo o to být co nejzajímavější a ne o to, kdo bude mít větší výstřih. Odhalujících kostýmů jsem viděla jen absolutní minimum a větší úspěch než sexy uklízečka měl převlek za čajový sáček (ten mě mimochodem taky nadchl). Je vidět, že na tuhle událost se lidé připravují měsíce, a když pak ty svoje pracně ušité masky nandají, odhodí veškerý stud – muži se změní v ženy a ženy v kalamáry – a štěstí z nich přímo sálá.

Zapomněla jsem zmínit, že vzít si stejnou masku dvakrát je téměř hrdelní zločin a největší kaliči tak mají nachystáno masek hned 10, na každý den jednu. Já se do toho blázince odvážila ještě jednou zhruba o týden později a tím jsem vyčerpala veškeré své kapacity. Ale stálo to za to. Doporučuji jako jednu z položek na bucket list.