Rodičovská kontrola 5

19.1.2016, sobota

Po kakaových orgiích v čokoládovně jsme se konečně vyhrabali z Bruselu vstříc dalším belgickým městům. Mámina sága pokračuje popisem naší další zastávky.


Lehce po 1 jsme dorazili do Gentu a zatímco mužové, GPS nemaje, hledali v dálce světýlko, jež by nás dovedlo na náměstí, my s Verčou jsme přelstily parkovací automat ( začínáme bejt vážně dobrý), vhodily do něj 2 eura, do sebe každá jeden rohlík, a vyrazili jsme všici vstříc Středozemi. Během chvilky se opět ukázala v celé své nahotě historická nespravedlnost vůči ženám, neboť zatímco na pánské wc v amsterodamském stylu jsme narazili vzápětí, my s Veru jsme se musely otravovat vlastními zplodinami až na autobusové nádraží, kde konečně počítali i s tím, že se mezi turisty mohou vyskytnout i dámy.
Když se mi konečně odvodnil mozek, mohla jsem se začít kochat krásami tohoto vpravdě jedinečného města.

Naší první zastávkou se stala impozantní katedrála, k jejímuž zadnímu traktu si někdo přistavil křesílko a gaučíček a vyrobil si tak mini oddychovou zónu uprostřed bujícího turismu. Fotku toho místa budu jednou prezentovat pod názvem: "Jak se žije s katedrálou v zádech".
Před katedrálou kypěl a přetékal život ve všech formách – byl tam totiž vánoční trh. A tak zatímco u vchodů do katedrály se nenápadně choulili promrzlí žebráci, nad jejich hlavami se vznášeli movití turisté na vyhlídkovém ruském kole a pod ním lákal bodrý Santa naivní dětičky na fotečku pouhou za 10 euráčků. No – nekup to.
Lidé nořili červené nosy do kelímků s medovinou a svařákem a mezi nimi se proplétala nějaká místní Sněhurka, která si vedla na řetězu ledního medvěda, tvořeného 2 chudáky v obří medvědí kůži. Verča stále probírala svoji touhu v Belgii zůstat a nalézt tu byt a zaměstnání, tak jsem jí nastínila, že jedna možnost by byla živit se jako prdel ledního medvěda. Práce by to byla sice sezónní, ale zato veskrze výjimečná. Verča prý o tom začne vážně uvažovat.
Tu skvělou dvojku jsme pronásledovali celou promenádu v touze si ji vyfotit, ale přes dav lidí se to ukázalo nemožným. Zato jsme byli odměněni pohledem, jak použitý lední medvěd couvá do garáže – šatny. Kam se na takové zážitky hrabe Animal planet!

Manžel kolem sebe stále vrhal plaché pohledy, až mi to začalo být nápadné, i zeptala jsem se ho, co ho trápí. Pravil, že v současné nebezpečné době si není jist absencí teroristů v tomto lidmi
překypujícím místě. Verča ho však ujistila, že je náhodou velmi statečným člověkem, neboť pouze tím, že se zde vyskytuje, dává najevo Islámskému státu, jak ho má na háku, a tak intenzivně bojuje proti terorismu. Proti takovému výkladu nenašel námitek ani náš pesimistický tatínek, který si jinak dovede najít pěkně vyvedený kaz úplně na všem – jinak by ho totiž život nebavil.

Z časových důvodů jsme nenavštívili vyhlídkové kolo, což se mi jevilo jako chyba, ale byla jsem přehlasována. Přesunuli jsme se kolem mnoha podivuhodných budov až k plavebnímu kanálu, kde byly baráčky nejpodivuhodnější. Např. jeden kamenný, co vypadal, že v něm nocovali současníci Přemysla Otakara, a mě velmi mrzelo, že jsem se nemohla podívat do středověkých útrob. Nebo další, na němž byly vyobrazeny 2 labutě plující OD SEBE, prý jako symbol prodejné lásky. K čemu budova v minulosti sloužila, si jistě každý domyslí. Na molu nad kanálem hrála pouliční kapela, lidé posedávali v zahrádkách restaurací a ze všech čišela taková spokojenost, že by se k nim jeden přidal a rychle tam zakořenil. My jsme bohužel jen prolétli tou scénou jako meteority, jež zasvítí, přitáhnou pozornost a pak se po nich slehne zem.

Ještě musím zmínit nádherný místní hrad, který jako by vypadl ze hry Carcasonne. Pokud si odmyslíte tramvaje a čtyřproudou vozovku u jeho paty a naopak přimyslíte trubače v královských barvách na hradních baštách, jste okamžitě v pohádce. Z některých úhlů se daly pořídit i fotografie, které dopravní ruch úspěšně maskovaly, a naopak na nich vynikla barevnost podzimu, jež ve zdejších končinách ani těsně před Vánoci nezanikl, ale prostíral se všude kolem s nebývalou intenzitou. Verča se nechala zvěčnit na suchém kmeni trčícím z jezírka, s pohledem nyvě upřeným na kamenné hradby hradu – když jsem následně prohlížela fotky, romantika mi přímo odkapávala z monitoru.
Pak už jsme na cestě k autu míjeli jen takové radostné drobnosti, jako svítící muchomůrky na průčelí činžáku či betlém ve výkladní skříni, jenž byl vytvořen výhradně z koster. Z města jsme odjížděli již za soumraku….