Skyfall

15.12.2015, úterý

Naprosto jsem zapomněla, že se dnes v práci koná vánoční večírek, na který jsme měli přispět 5 euro. Nejen, že jsem nepřispěla, ale ani jsem si na dnešek neudělala volno a místo pracovní veselice jsem měla v plánu sejít se se Sevanem. Dnešek byl jediný večer, na kterém jsme byli schopni se dohodnout, než odjedu zpátky do ČR a on do Francie, takže přes to nejede vlak.

Bylo opět extrémně málo práce, takže zrovna, když jsem si udělala pohodlí a rozhodla se dopsat deníky a nažhavit Duolingo, přišla za mnou koordinátorka Jana a požádala mě, jestli bych šla pomoct s přípravou občerstvení na večírek. Aha. Večírek. V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty hromadné e-maily, které jsem už měsíc dostávala. No, nedá se nic dělat. Šla jsem tedy mazat chlebíčky, dekorativně rozmisťovat muffiny a nosit věci z bodu A do bodu B.

Postupně se začali shromažďovat kolegové a bylo trapné, abych teď zmizela, když už jsem byla viděna ve středu dění. Navíc všechno to jídlo vypadalo docela lákavě… Řekla jsem si tedy, že dám vánočnímu večírku šanci, splním svou společenskou povinnost a po hodince odejdu, abych měla dost času se doma připravit a dopravit se k Sevanovi.

Šéf pronesl řeč v češtině (na Němce dobrý!), pak jsme si zazpívaly tichou noc německy a česky (se slovama, který jsem v životě neslyšela) a pak už jsme se vrhli na jídlo. Lidi začali nesměle tvořit skupinky, ale bylo vidět, že není moc zvykem se v tomto oddělení sdružovat, protože i překladatelé, kteří už jsou tu několik let, se rozpačitě dívali kolem sebe a občas nevěděli, ke komu se přifařit. Co jsem teprve měla dělat já? Vyřešila jsem to klasicky – plně jsem se věnovala lososovým chlebíčkům a šampáňu. Na chvíli se mi podařilo navázat hovor s jedním s asistentů, ale ten byl vzápětí odvolán, protože jeho manželka čeká dítě a jemu byla předávána obálka s finančními dary.

Situaci rozsekl kolega Tomáš (který taky studoval na UPOLu), když vytáhl kytaru. Šla jsem se posadit k němu a zapět si nějaké ty nohavicovky, ačkoliv jsem k většině z nich neznala slova. Dlouho mě to nebavilo a zvažovala jsem, zda už nazrál čas na odchod, ale Tomáš pravil, že mě nikam nepustí, protože jsem jediná, kdo tady umí zpívat. Au, to bylo hnusné vůči těm ostatním, co tam s náma seděli! Nicméně v rámci zachování mé přítomnosti jsem dostala volnou ruku s výběrem další písně a za pár minut (hned jak jsem vygooglila akordy) už se celou místností rozléhal Skyfall od Adele. Byla jsem pěkně rozezpívaná a hlavně přiměřeně posilněná šáněm, takže jsem se do toho řádně opřela a s konečným výsledkem jsem byla velmi spokojena. Sklidila jsem krom překvapených pohledů i lehký potlesk a ostatní zpěváci se zklamaně odebrali k rautovému stolu, protože usoudili, že teď už se k Nohavicovi asi vracet nebudem. To mi bylo líto, protože bylo jasné, že jsem rozbourala jakékoliv snahy o nenáročný folk, ale Tomáš zcela netaktně jásal a nabádal mě k výběru další písně. Začalo se připozdívat a už jsem fakt potřebovala jet domů, ale nechala jsem se ukecat ještě k Zombie od Cranberries a Hallelujah a pak jsem raději opravdu vyklidila prostor. Na Tomáše to očividně velmi zapůsobilo, protože mi druhý den psal děkovný e-mail, že si to moc užil. Awwww!

Doma jsem lítala jako splašená, abych se stihla vysprchovat, ale když jsem byla hotová a připravená vyjet, napsal mi Sevan, že to ještě o půl hodiny posouvá. Damn you, boy! To jsem ještě mohla zpívat v Lexu. Navíc začalo pršet, takže jsem pak jela na kole v dešti. A Sevan to završil tím, že mi oznámil, že vlastně celou dobu byl asi o dvě ulice od mého baráku, takže mohl přijít ke mně a bylo by to jednoduší, ale přece se nebude sám zvát do našeho baráku na návštěvu. Přitom minule jsem mu říkala, že příště by mohl přijít on! Ale to očividně nebyla dostatečná pozvánka… No nic. Sága "střet kultur" pokračuje.

Hurá do Belgie, den čtvrtý

14.12.2015, pondělí

Blanka píše potřetí a naposledy:

Při včerejším večerním popíjení s panem Američanem jsem se zmínila o muzeu aut a výstavě Ferrari a Lamborgini. To jsem ještě netušila, že náš společník je do aut zapálený fanoušek, a tak jsme se večer domluvili, že další den - tedy dnes - vyrazíme na autíčka.

Verča v pondělí již musela do práce, ale já jsem se poctivě dospala a vyrazila do města. Prohlídla jsem si turistické cíle jako náměstí, čůrajícího panáčka, nákupní pasáž, královský palác atd. Našla jsem i nějaké stánky a bruselskou burzu. Město bylo v pondělí dopoledne klidné a nikde nikdo většinou nebyl. Návaly turistů zřejmě čekaly na úterý, až otevřou všechna muzea.

S Američanem jsem měla sraz v poledne, a tak jsem se pomalu z centra vydala k místu setkání na Schumana. Společný oběd byl příjemný, potvrdilo se mi, že coca-cola v USA je sladší než v Evropě, a dále že USA je nejmocnější zemí světa (no jak jinak, když to tvrdí Američan). Ostatní typická klišé přišla postupně.

Muzeum aut bylo zajímavé i pro laika, jako jsem já. Přítomnost vycpané žirafy uprostřed výstavy aut jsme však nepochopili. Zpestření představovala možnost nasoukat se do formule a posedět si tam. Už chápu, proč jsou ti řidiči formule 1 tak malinký - i já, se svými 165 cm, jsem měla problém narvat dovnitř své krátké nožičky. Američan se rozplýval nad každým autem nad milion korun a k tomu si u nich dělal selfie. Ne, že by tam neměl mě, abych ho mohla vyfotit, ale to by přece nebylo ono. Po prohlídce jsme ještě chvilku poseděli na kafi a řešili různé rozdílné zvyky či ceny. Poté jsme se rozloučili a Američan spěchal na bus do Paříže a já za Verčíkem do optiky.

Když se řekne vybírání brýlí, tak se mi vybaví složité rozhodování a dlouhé zkoušení všeho. S Verčou jsme přišli do obchodu a ona mi jen ukázala svůj výběr, který nebyl zviklán ani dalšími návrhy, a tak jsem jen odsouhlasila její volbu. Vybrala si skutečně dobře, takže jsem moc práce jako hlavní poradce neměla. Nejdelší nakonec bylo měření zraku a rozepisování faktury. A tak jsme celkem brzy zamířily metrem domů. Mé nohy totiž odmítly dále chodit.

Poslední večer v Bruselu byl rodinného typu. Po nekonečné přípravě jídla, které trvalo opravdu dlouho (až jsem přemýšlela, zda to někdy bude), jsme všichni v domě konečně zasedli a při příjemném povídání se začali cpát vším, co bylo na stole. Bylo to celkem dobré, ale s tím hladem bych asi snědla všechno. 

S rostoucím sexuálním napětí místního páru (Stéphana a Virginie) se všichni ostatní radši pomalu přesunuli do svých pokojů. Přiznávám , že jsem byla celkem překvapená, když jsem šla asi o 10 minut později na záchod a při cestě kolem jsem potkala na lince mazlící se pár a vedle  na gauči seděl Verči další spolubydlící (Imanol) a zuřivě hrál na tabletu nějakou hru. Buď mu jejich vášeň a přítomnost vůbec nevadila nebo naopak čerpal jejich energii na své hraní. Ten večer jsme šli spát opravdu brzo - Verča musela dospat celý ten víkend a já se nebránila.

V úterý ráno jsem Verču zase vyprovodila a rozloučila se s ní. Dopoledne jsem čekala, až uklízečka, co k nim domů chodí, konečně umyje koupelnu a já se budu moct umýt. Pak schnutí, jídlo a hurá na letiště. To už šlo všechno v pořádku a já při čekání na letišti dočetla knížku a v letadle jsem si to už svištěla domů.

Byly to moc krásně strávené adventní dny s Verčou v Bruselu, starala se o mě moc hezky a já jí moc děkuju. 

Hurá do Begie, den druhý a třetí

12. a 13.12.2015, sobota a neděle

Blanka píše podruhé:

Nedostatečné vyspání a lehká ranní nevolnost nám nezabránila vydat se s mou hostitelkou dle plánu do města Bruggy. Kolem 11 jsme se konečně vytrtaly a vydaly se asi na hodinovou cestu vlakem. Mé hodinové okusování jednoho jablka Verču fascinovalo a aspoň jsme se měly čemu smát.

Vánoční nálada celého města dýchala již při příjezdu nejen na nás, ale asi na dalších milion lidí. Nával byl obrovský a nijak se nezlepšoval ani v postranních uličkách, které jsme si vybíraly k bloudění a zkoumání celého města. 

Bruggy jsou romantické a nádherně nazdobené, zachovaná architektura dávných časů s decentním značením krámků byla skutečně okouzlující. Po vyrovnání se s davy a prozkoumáním centra jsme se posilnily pořádnou místní klobásou v bagetě s cibulkou a omáčkou. Tak dobrou věc už jsem dlouho neměla. Absence punčů nám po včerejším hýření ani moc nevadila, a tak jsme se vydaly pomalu zpět kolem kanálu, slunce pomalu zapadalo a kreslilo nad městem nádherné narůžovělé obrazy. 

Verča jako by propadla neznámému zaklínadlu a na jedné z vyhlídek na místní kanál se zastavila a odmítla se hnout. Nechala jsem ji chvilku samotnou jejímu zakletí a s vysvobozením jsem počkala až po pár minutách, kdy jsem prozkoumala místní mapu. Vyzvedla jsem si svou zakletou princeznu a s příslibem, že západ slunce bude vidět i tam, kam máme namířeno, jsem zlomila kouzlo. Verča se pohnula a bez větších stížností, že nejsem princ na bílém koni, se mnou pokračovala na nádraží.

Ten den nás ještě čekala vánoční party. Dům plný cizích lidí, narvaných na pár metrech čtverečních, přeřvávajících dunivou hudbu, nebyl kupodivu navštíven místní policií. Po pravdě mi to chvilkami bylo líto, protože jsem se po přepadení bolestí hlavy (zjevně se nějak musela projevit nelibost neznámého kouzelníka ze zlomení Verčiny kletby v Bruggách) rozhodla jít spát.  Než jsem se odebrala do postele, stihla jsem si popovídat s pár lidmi a pokochat se Verči výukou pole dance v suterénu pro ostatní stážisty. Další průběh párty jsem tedy nakonec nevnímala, krom obrovského rámusu kolem druhé ráno, kdy někdo rozbil skleněnou výplň místních schodů.

Na neděli bylo naplánováno ranní kafe s panem dokonalým. Je to příjemný mladý muž s okouzlujícím úsměvem a s schopností vždy něco říct. Ranní konverzace o sexuální orientaci s člověkem, co vidíte poprvé, byla tedy zvláštní, ale ne nepříjemná. Přesto, že Verča se loučit jistě moc nechtěla, musely jsme se kolem poledne zvednout a vyrazit na nádraží na společný výlet stážistů do Lovaně.

Město se nachází asi dvacet minut od Bruselu a za druhé světové války bylo velmi vážně poškozeno, většina místních budov je tedy dle původních plánů znovu postavena či zrekonstruována. Místní rodák, jeden ze stážistů, přirovnával Lovaň k osudu Drážďan. 

Troufnu si ale tvrdit, že na rozdíl od Drážďan je Lovaň sice hezké, ale nudné město. Krom neobvyklé radnice a krásné knihovny v místě nic není, pokud vás tedy nezajímají místní náměstí plná hospod, které poskytují útočiště žíznivým studentům tohoto starého univerzitního městečka.

Neděle ale ještě nekončila, poslední položkou programu bylo posezení s Američanem. Přítel sestřenice Verči, která vlastně není její sestřenicí, ale její mamči... A složitými příbuzenskými vztahy tento zajímavý večer rozhodně nekončil. Sešli jsme se v Deliriu, hospodě s největší nabídkou piv na světě, moc moc se mi tam líbilo. Tolik dobrého piva k mému výběru; co by si česká slečna více mohla přát. Američan byl typickým prototypem svého národa, stále se něčemu divil, ale byla s ním sranda a naše setkání skončilo příjemným povídáním a jeho mírnou opilostí. Jo, jo, české holky jsou zvyklé. 

Hurá do Belgie, den první

11.12.2015, pátek

S další návštěvou přichází další hostující pisatelka. Tentokrát se klávesnice chopila má dlouholetá kamarádka Blanka. Předávám tedy slovo jí:

Ranní vstávání kolem 6 mi nikdy nedělalo dobře, avšak doporučení letecké společnosti - být na letišti dvě hodiny předem - se nevyplatí ignorovat. A tak jsem poctivě včas vyrazila na letiště na cestu do Bruselu za Verčou. 

Odbavení, let i nalezení autobusu do centra Bruselu bylo bez problému, následná cesta (trvající kolem hodiny) také. Přesto opravdu nepochopím, proč se dané letiště jmenuje Brussels South Charleroi Airport, když je vzdálené od centra přibližně 75 km, a ještě k tomu v úplně jiném městě, ale tak Belgie je malá, tak proč nenazývat Bruselem celé její území, že?

Obecně problém nastal až po příjezdu. Hledání metra byl celkem oříšek. Sice jsem nedostala žádnou praktickou radu typu „sleduj dav“, jako holky při návštěvě přede mnou (takže na Verču to tentokrát svést nejde), ovšem na nádraží Gare Midi není to metro nikde značené ani na mapičkách nádraží. Po asi 15 minutách hledání jsem ho konečně objevila a rozhodla se koupit lístek, avšak zde nastal další skvělý problém. Na automatu se vyskytuje pohyblivé kolečko; má inteligence s ním zkoušela skoro vše, ale otočit, abych zvolila požadovaný druh jízdenky, to mě opravdu nenapadlo. Naštěstí důchodkyně za mnou měla tolik trpělivosti, že mi s lístkem raději pomohla, div mi ho nekoupila, jen abych už konečně šla. 

Bruselské metro bych nenazvala krásným, ale je velké a hraje jim tam z reproduktorů hudba. Kde jinde tohle najdete?

Po vnucení svého kufru Verče a domluvení si času srazu jsem vyrazila do víru velkoměsta a Verča se vypravila zpět do pracovního kolotoče. Prozkoumala jsem místní oblouk a přilehlý park. Vzhledem k počasí jsem se rozhodla uklidit někam do tepla a muzeum přírody byla skvělá alternativa. Vykopávky a kostry dinosaurů mě ohromily, stejně jako velká sbírka kamenů či expozice vývoje člověka. Při cestě zpět jsem se pokochala architekturou evropského parlamentu a už se těšila na Verču.

Osobní setkání s Verčiným kolem předčilo všechny mé představy. Je opravdu super malé a tak úžasně růžové, že se divím, že nemá Verča alergickou reakci, vzhledem k její intoleranci této barvy, a to nemluvím o tom úžasném malém zvonečku s kytičkou. 

Večerní program již byl zajištěn v podobě narozeninové party jednoho ze stážistů. Při cestě do baru jsme se bavily, že poslední dobou Verča skoro nepije - je to drahé a navíc člověk pak není použitelný. Jak jinak, přijela jsem já a náš večer skončil velmi vesele (i dle českých poměrů) a Verči tvrzení o nepití bylo rychle vyvráceno. Má angličtina se přívalem alkoholu výrazně zlepšila a zapojení do konverzace s ostatními přítomnými bylo hned o úroveň lepší, a to jsem ty lidi viděla poprvé v životě. 

Posezení v baru bylo protkáno i hrou šachů či šipek, kde se jen potvrdilo, co před hrou tvrdila má hostitelka - a to, že šipky hrát opravdu neumí. Nakonec večer skončil příjemným povídáním s jedním Dánem a jeho roztomilou starostí, zda jsme došly v pořádku domů. A tak začal první den v Bruselu, utracením velké části mého rozpočtu za piva. 

Na půl cesty

10.12.2015, čtvrtek

Výlet!!! Vzala jsem si na dnešek volno a naplánovala si po dlouhé době setkání se svou holandskou kamarádkou Tessou, kterou jsem poznala v Kodani na letním kurzu dánštiny. Tři týdny jsme seděly vedle sebe a navzájem se podporovaly ve šprtovství, což nás poměrně sblížilo, takže když se naskytne příležitost, rády se vidíme znovu. Naposled jsme měly tu možnost minulý rok v Paříži. Tentokrát jsme se rozhodly, že se sejdeme na půl cesty mezi Bruselem (kde momentálně sídlím já) a Arnhemem (kde bydlí Tessa), konkrétně v Maastrichtu.

Vlak byl skoro prázdný, přestup v Liége jsem úspěšně zvládla a Tessa už na mě na maastrichtském nádraží čekala. Objaly jsme se a vyrazily do ulic!

Tessa už kdysi v Maastrichtu byla a navíc má dokonalý orientační smysl, takže nás dovedla do centra, kde jsme víceméně nahodile chodily uličkami a jako první bod programu jsme si určily oběd. Zaměřily jsme se tedy na hledání nějakého sympatického podniku, kam bychom na hodinku zapluly.

V jednu chvíli nás zastavil nějaký pán a ptal se nás na cestu, a když jsme mu oznámily, že jsme taky turistky, rozhodl se s námi zapovídat. To by nebylo tak špatné, až na to, že to byl Velšan a s každou další větou se propadal hlouběji a hlouběji do nějakého šíleného dialektu, takže ačkoliv jsme mu na začátku bez problémů rozuměly, po pěti minutách už jsme se na sebe jen bezradně dívaly a čekaly, až konečně řekne něco jako „goodbye“. Myslím, že se nám snažil vychválit Wales a jeho krásy, ale vzhledem k tomu, že jsem opravdu rozuměla každé páté slovo, tak si to spíše domýšlím. Docela mě to frustrovalo, abych pravdu řekla, protože už se mi dlouho nestalo, že bych s nějakým anglicky mluvícím člověkem měla takový problém… Nakonec jsme se přece jen dočkaly vytouženého „have a nice day“ a pána jsme se s úlevou zbavily.

Zapadly jsme do hospůdky, která byla pro změnu vedená v Maastrichtském dialektu, takže ačkoliv byla ve své rodné zemi, koukala Tessa na některé položky v menu jak puk a nerozuměla jim. Číšník pro změnu odmítal promluvit anglicky, ačkoliv bylo jasné, že nám rozumí… Že by dnes byl nějaký mezinárodní den nepřátel srozumitelnosti? Nakonec se nám však nějakým způsobem podařilo objednat (když jsem si řekla o velké pivo, dostala jsem 2,5 deci s tím, že větší prostě nemají) a úspěšně načerpat síly k dalšímu prozkoumávání.

Znovu jsme se vrhly do ulic a dle Sevanových rad (byl v Maastrichtu na Erasmu) navštívily kostel přebudovaný na knihkupectví, městské hradby a vodní příkop, náměstíčko, a pak jsme se dál bezcílně toulaly a hodnotily místní architekturu v porovnání s architekturou bruselskou a amsterodamskou. Nezapomněly jsme probrat ani novinky ze soukromého života, což se nejlépe dělá nad sklenkou. 

Odpoledne už nám byla trochu zima a usoudily jsme, že více toho k vidění v tomto malém městečku ani není, takže jsme zapadly do místní pivnice. Chtěla jsem po číšníkovi nějaké místní pivo, ale zároveň jsem měla asi 5 dalších požadavků na jeho chuť a barvu a bylo tak dost těžké mi vyhovět. Číšník ale bojoval statečně a nakonec opravdu něco přinesl! Dala jsem mu pak pro jistotu velké dýško za ochotu. Doufám, že oprávněně, a že to nebyl jen nějaký náhodný patok s tím, že „ona je stejně turistka a tak to nepozná“.

Hovor plynul skvěle, ale začalo se připozdívat a bylo na čase se rozloučit. Došly jsme společně na nádraží a mně zrovna jel vlak, takže jsme se velmi chvatně poobjímaly, popřály si hezké svátky, poděkovaly si navzájem za moc příjemný den, a já pak rychle zaujala pozici na prázdné sedačce, zatímco Tessa čekala dalších 15 minut na svůj spoj opačným směrem.

Byl to výborný výlet a Maastricht je na jedno odpoledne určitě dobrá volba. Není tam toho k vidění tolik, ale má příjemnou atmosféru, spoustu mladých lidí a okraj města s hradbami, na kterých posedávají racci a vrány (a studenti, kteří si sem přišli dát svačinu nebo pár polibků). Máte-li možnost tohle všechno ještě protkat příjemným hovorem s někým, koho máte rádi, úspěch výletu je na 100% zaručen.

Krev, smrt a chilli

4.12.2015, pátek

Ritwik pomáhal organizovat nějakou konferenci o postižených lidech a jejich možnostech v rámci EU institucí a všechny nás na ní pozval. Jediný, kdo ale doopravdy vyvinul úsilí a přihlásil se na ní, jsem byla já a jeho přítelkyně Bodil. To jsem vážně tak proaktivní?

V poledne jsem se sešla s Bodil před Lexem a společně jsme se vypravily na místo, kde už na nás čekal nejen Ritwik, ale i velmi sympatická paní recepční, která nám s výrazem ropuchy oznámila, že nemáme dost "důležité" badge, a tudíž nás dovnitř nepustí. Seznam účastníků konference u sebe taky neměla, takže i na ten jsme se odvolávali marně… Naštěstí se Ritwik dovolal své šéfce, která nás přišla vpustit dovnitř jako své hosty (a i tak jsme se museli zapsat do jakéhosi rejstříku, kde byla kolonka pomalu i na krevní skupinu).

Nešli jsme ale hned do sálu, jen jsme se posunuli kousek za recepci, kde jsme ještě čekali, jestli nepřijde i Carmen (další ze stážistek, která o konferenci projevila zájem, protože sama trpí tělesným postižením). Recepční nás stále po očku sledovala, dokud jí neruply nervy a nezačala na nás ječet, že nechápe, proč tu pořád stojíme, když už teda můžeme jít dovnitř, což jsme přece chtěli. Kliiiid, ženo, kliiiiid! Tady někdo vážně miluje svou práci, wow. Přesunuli jsme se tedy o poschodí níže do konferenčního sálu.

Nejdřív jsme asi 30 minut čekali na paní, která měla celou konferenci zahájit. Později jsme se dočetli, že nějaký její podřízený spáchal sebevraždu (vyskočil z okna své kanceláře v Komisi) a těch 30 minut zdržení bylo proto, že to šla osobně oznámit jeho manželce. Byla viditelně otřesená, takže pronesla jen pár slov a svou připravenou řeč dala přečíst někomu jinému a zase odkvačila. To jsou dramata takhle po ránu…

Konference sama o sobě byla zajímavá i pro mě, jakožto člověka, jehož jediným postižením je totální neschopností rozhodnout se, co se svým životem. Nové poznatky se vždycky hodí, ať už jsou z jakéhokoliv oboru.

Po akci nás v atriu čekal "oběd" (dost nechutné sendviče, ze kterých mi pak bylo špatně) a socializace, ovšem mladík o berlích, ke kterému jsme si přisedli, nás neshledal dostatečně vlivnými a po pár větách se zvedl a odešel. Řešili jsme tedy místo toho Ritwikovy nové brýle, které se mu podařilo nechat si proplatit pojišťovnou, takže místo 400 EUR platil jen 30. Myslím, že je na čase se taky po nějakých poohlídnout…

Po práci jsem měla jasný plán: uklidit, zacvičit si, a pak se plně vrhnout na sprchu a jiné zkrášlovací procedury, protože večer měl po třech týdnech přijít na návštěvu pan dokonalý. Nepodařilo se mi ale uniknout Sian, která připravovala večeři, takže mi byl do ruky vražen nůž a musela jsem krájet chilli papričky. Tím Sian nevědomky zabila celou mou agendu, protože s rukama od chilli papriček jsem si několikrát vypálila sítnici ve snaze nandat si kontaktní čočky, abych mohla jít cvičit. Když jsem i po pátém vydrhnutí rukou mýdlem znovu skončila v slzách a oslepená, vzdala jsem veškeré fitness aktivity a šla se jen poslepu umýt a oholit si nohy (taky dobrej punk). Aneb jak lépe oslnit muže po dlouhém odloučení než s krvavými šrámy a napuchlýma rudýma očima. Díky, Sian.

Summitový Sobotka

29.11.2015, neděle

Asi před měsícem jsem proaktivně napsala mail na oddělení komunikace a přihlásila se jako dobrovolník na další summit. To jsem ovšem netušila, že další summit se bude konat v neděli! Typicky moje štěstí. Dnes jsem tedy v 10 ráno omámeně vstala (včera jsem do tří ráno trsala a popíjela velice špatné víno na narozeninové párty dvou stážistů), hodila do sebe 2 palačinky, které připravila Aurélie v rámci boje proti své vlastní kocovině, nahodila business look a jela do práce.

Schuman byl opět celý zatarasený, jak to při summitech bývá, ale se zvýšenou hrozbou teroristického útoku se policisté rozhodli být ještě o něco otravnější a zablokovali dokonce i stojánky na kola. Strávila jsem tedy 10 minut pochodem do nejbližšího parku, kde jsem teprve kolo mohla nechat, a procházkou zpět. To se fakt vyplatí.

S ostatními dobrovolníky (i nedobrovolníky - stážisty z komunikačního oddělení, kteří neměli na výběr a byli povoláni proti své vůli) a koordinátorkou Mirelou jsme se sešli v pobočce ING, byly nám rozdány speciální summitové badge, které nestačí jen ukázat, ale je z nich třeba oskenovat čárový kód, a pak už jsme se mohli důležitě promenádovat po budově Rady.

Celá takhle dobrovolná spolupráce spočívá v tom, že účastníci si rozeberou politiky podle jazyků, kterým rozumí (takže na mě připadl Sobotka a Fico) a pak hypnotizují obrazovku a čekají, až tito přijedou na summit a pronesou u dveří něco chytrého. To je pak třeba co nejrychleji shrnout anglicky a poslat ostatním politikům, aby všichni měli přehled o tom, s jakým postojem kdo přijel a co se bude snažit prosadit.

Původně jsem myslela, že budu stát přímo u dveří společně s novináři, takže všechny uvidím naživo, ale brzy jsem zjistila, že to je to nejhorší místo, kde se něco dozvědět. V první řadě jsou obrovské kamery s mikrofony, které všechno živě přenáší do zbytku Rady, a když člověk stojí za nimi, má sice možnost zahlédnout nějakou známou tvář, ale rozhodně neslyší ani slovo z toho, co ona tvář říká. Chvíli jsem tam tedy pobyla a pokochala se pohledem na živého předsedu Rady Donalda Tuska, ale pak jsem se vrátila do kanceláře k televiznímu přenosu, který je pomocí již zmíněných kamer a mikrofonů výborně nazvučen a je tedy pro naše účely mnohem lepší, než se tlačit s bločkem u červeného koberce a marně natahovat uši.

Sobotka nejdřív všechny odmávl, tak jsem si znechuceně sundala sluchátka, že jsem na něj 2 hodiny čekala zbytečně, ale pak si to rozmyslel a řečnil snad 10 minut. Tlumočnická notace byla v plném proudu! Pak jsem se to tedy anglicky snažila nějak zrekonstruovat a doufala, že to dává smysl. No a tím vlastně moje práce skončila! Fico se rozhodl, že nemá co chytrého říct, takže jen prošel, a pak už všichni zasedli v summitovém sále a začali jednat.

My jsme v mezidobí sledovali twitter a lajkovali relevantní příspěvky, které jsme následně postovali na vlastním účtu Rady. Dále jsme probírali fotky, které nám posílali novináři, a opět ty hezké zveřejňovali. Kdo jiný by měl dostat na starost sociální média než mladá generace stážistů?

Čekali jsme, až jednání skončí, protože na konci nás čekalo to samé, co na začátku. Vybrali jsme si, koho chceme sledovat, a šli se usadit na tiskovou konferenci, kde jsme opět měli sepsat všechny důležité body a myšlenky. Sobotka si dal na čas, takže jsem měla tu čest se předtím ještě seznámit s novináři z České televize (ti na mě zmateně koukali: "A vy jste ze kterého média?"), kteří byli nasraní, že jim kameraman z Rady zabral místo s nejlepším výhledem.

Když konečně došlo na věc, prohlédla jsem si pana premiéra pěkně z blízka (tisková konference probíhala v maličké místnosti o velikosti poloviny školní třídy, takže jsme na něj byli všichni doslova nalepení), zapsala všechny jeho poznatky a odkráčela to zase sesumírovat. Bylo po osmé večer, takže jsem s radostí svůj výtvor rozeslala příslušným příjemcům a zamířila domů. Uff. A zítra zase do práce!

Štrasburk potřetí a naposled

27.11.2015, pátek

Třetí a poslední den ve Štrasburku. Ráno další snídaně šampionů a pak rychle pobalit, odhlásit se z hotelu a naházet kufry do autobusu. Od desíti do dvanácti nás ve městě čekala prohlídka s průvodkyní, která byla naprosto skvělá. Měla jsem jisté obavy, protože když jsem byla ve Štrasburku minule, taky nám organizátoři smluvili "guided tour", ovšem našimi průvodkyněmi byly dvě středoškolačky, které si vytiskly internetové stránky města a pak nám je lámanou angličtinou předčítaly. Nikdo z toho nepochopil hlavu ani patu a jen jsme se znuděně ploužili ulicemi, které už jsme znali, protože už jsme se předtím po městě týden pohybovali. 

Tentokrát to ale bylo úplně jiné. Průvodcovala nám paní z informačního centra, která znala odpověď na všechny naše všetečné dotazy a byla schopná popsat každý milimetr štrasburského orloje i poslepu. Byla mladá, energická a vtipná (po zhlédnutí prkenně se hýbajících panáčků na orloji poznamenala, že umějí docela slušnej moonwalk), protáhla nás všude možně, a kdybychom všichni nemrzli až na kost, určitě by nás vzala i mnohem dál. Takhle to ale bylo nutné zkrátit, protože za prvé byla již zmíněná kláda a upadly by nám nosy a prsty, a za druhé jsme ve dvanáct měli slavnostní přijetí na radnici. S potleskem jsme se s ní tedy rozloučili a šli se nechat nakrmit a napojit na účet města.

Čekal na nás menší rautík a jako hlavní chod jsme dostali párek s hořčicí. Tomu říkám slavnostní přijetí! Městský rada chvíli řečnil, ale měl nabitý rozvrh, tak nás musel brzy opustit a ponechat jídlu a pití. Na to si nikdo rozhodně nestěžoval a zhruba hodinku jsme strávili příjemným žvýkáním ovocných špízů a cukroví. To byl oficiální konec celého našeho výletu a následoval už jen přesun do autobusu a 7 nekonečných hodin jízdy domů. 

Mrzelo nás, že odjíždíme tak brzo, protože ve 2 odpoledne mělo proběhnout oficiální zahájení vánočních trhů (které jsou prý nejvíc epické - proč by si jinak Štrasburk říkal "hlavní město Vánoc"?) a my samozřejmě odjížděli v půl druhé, abychom byli brzo doma. Pak jsme se ale zasekli na dálnici v zácpě a stejně jsme dojeli až po osmé večer. Ufff.

Doma mě ale čekala výborná večeře od Sian, která už mi přes den psala, co si budu přát od ní uvařit. Já tu holku miluju! Nevím, čím to je, že maj lidi tendence se o mě starat a dělat mi maminku (asi vypadám mimořádně neschopně), ale je to super. :D

Postřehy z prohlídky Štrasburku:

• Mají stejnou legendu o orloji jako v Praze (týpek, co ho opravil, byl pak oslepen, aby náhodou něco podobného nepostavil jinde).

• Francouzská hymna se sice jmenuje Marseillaisa, ale byla napsaná ve Štrasburku. Štrasburské nářečí ale bylo tak divné, že v Paříži si mysleli, že se jedná o marseillský akcent. Asi jako když si Kolumbus řekl: "jsou tady hnědý lidi, tak to jsme určitě v Indii."

• Socha Gutenberga na jednom z náměstí drží stránku s francouzským citátem z Bible. Gutenberg ale mluvil německy a první Bibli vytiskl latinsky, takže to celé je zas jen o tom, že sochař byl Francouz a musel tu francouzskou důležitost zkrátka někam nacpat.

• Nejromantičtější čtvrt města se jmenuje Petite France a dřív to bývala nemocnice pro francouzské vojáky nakažené syfilisem. To je romantika!

• Štrasburk za posledních 100 let 4x změnil "majitele". Střídavě se o něj přetahuje Francie s Německem. Všechny ulice jsou pro jistotu pojmenovány oběma jazyky, aby to nebylo při příští výměně hlídání nutné řešit.

Noční "život"

26.11.2015, čtvrtek

Druhý den výletu do Štrasburku. Snídaně byla zajištěná v hotelu a byla opravdu bohatá, takže jsem pobaveně pozorovala ostatní, jak balancují s naloženým tácem, přes který sotva vidí, následujíc misi "ochutnej všechno!"

Po snídani jsme se nechali svézt do Rady Evropy, což je instituce, o které jsem upřímně věděla velké prd, takže jsem se ráda nechala poučit, že se jedná o organizaci mimo EU (ačkoliv mají stejnou vlajku, kterou od nich EU "přebrala"), která sdružuje 47 zemí! Jedním z hlavních jednacích jazyků je tak třeba i ruština a turečtina. Tak tam si taky nezatlumočím… 

Vypadalo to, že jsem nebyla sama, komu fungování Rady Evropy dosud unikalo, protože dotazy se sypaly jeden za druhým. Paní na nás ale neměla moc času, tak nás přehodila nějakým svým kolegyním, které ale byly extrémně nudné a neuměly ani spustit powerpointovou prezentaci, takže dotazy brzy ustaly a všichni poklidně dřímali v pohodlných židlích potemnělého pokoje a užívali si přístupu na wifi. Po této "strhující" přednášce jsme byli vypuštěni do víru velkoměsta (ehm) a měli jsme 2,5 hodiny přestávku na oběd. Zdálo se mi to jako přehnaně dlouhá doba, ale brzy jsem pochopila, že to bylo tak akorát.

Půl hodiny trvalo, než jsme vůbec došli někam do civilizace, načež jsme se všichni nahrnuli do nějaké lodní restaurace, kde jsme 10 minut hráli škatulata, abychom si všichni sedli (nejlépe s někým, kdo je nám sympatický, protože samozřejmě existují různé skupinky a ne všichni se všemi se můžou), a poté nám servírka oznámila, že mají málo jídla a můžou nás obsloužit tak 8. Takže samozřejmě následovala velká debata o tom, kdo zůstane a kdo půjde hledat štěstí jinam a po dalších deseti minutách se nás asi 20 zvedlo a přesunulo do italské restaurace naproti. Tam jsme zase hromadně hráli na to, že jsme školní výlet, abychom dostali studentskou slevu a opět nám to vyšlo. Ou jé! Po téhle šílené anabázi jsme nakonec byli rádi, když jsme se stihli najíst včas, aby nám zbylo půl hodiny na cestu zpátky k institucím.

Odpolední zastávkou byl Evropský soud pro lidská práva, kde se nás ujala ruská právnička, která mluvila tak fundovaně, že jí nikdo bez právnického diplomu nerozuměl, takže 90% z nás se opět uchýlilo k podřimování  a wifi. Čekali jsme, až to konečně skončí a nastane volný čas na procházku po městě, ale Ritwik (který má vystudovanou psychologii a k právu nikdy ani nečuchnul) byl tématem natolik pohlcen, že se ptal na další a další otázky, až už se na naší whatsappové skupině rozjela živá debata o tom, jak ho nejlépe umlčet. Kdyby Eva-Lotta (náš doprovod z traineeship office - taková naše "paní učitelka") měla do této skupiny přístup, určitě by se také přidala, soudě z jejího výrazu. Naštěstí Ritwik časem pochopil, jaké signály k němu vysíláme, a rozhodl se si zbytek načíst na wikipedii, takže jsme mohli opustit ten šílený architektonický paskvil, ve kterém se celý soud ukrývá.

Autobus část z nás rozvezl do města a část na hotel (dle preferencí). Já se rozhodla pro šlofíka na hotelu, protože jsem se pořád necítila po včerejším hodinovém spánku úplně fit a navíc byla venku brutální kosa a ve Štrasburku už jsem jednou byla… Prostě argumenty jsem si našla a měkká postel volala hlasem tak vábivým, že jí jen těžko šlo odolat.

Večerní program už byl čistě odpočinkový - traineeship office nás pozvala na večeři. Menu jsme dostali předem e-mailem, takže jsme už všichni měli objednáno, aby se nic nemuselo zdržovat. Jídlo bylo dobré, společnost veselá (až jsem se divila, protože jsem si omylem sedla ke stolu právě jedné takové skupinky, kterou úplně nezbožňuju… ale docela jsem se bavila) a po večeři jsme se hromadně přesunuli do kubánského baru. Moc jiných možností ani nebylo, protože Štrasburk opravdu "žije" a už v 11 byly ulice liduprázdné a nějaké otevřené restauračního zařízení aby člověk pohledal. Ve zmíněném baru jsme taky byli jenom my a asi po hodině tam přišli číšníci z restaurace, kde jsme předtím měli večeři. To jen ukazuje, jak zoufalá je situace se štrasburským nočním životem.

Celé to bylo tak mrtvé, že jsme se na celou party vykašlali a po jednom pivě šla většina z nás zpátky na hotel. Štrasburk má leccos od domů, ověšených plyšovými medvědy a zlatými židlemi (fakt) až po wifi routery v korunách stromů (taky fakt), ale noční život fakt ne.

Letem světem

Jelikož jsem byla poslední dobou v jednom kole, nezbývá mi, než se zase jednou muset spokojit se stručným shrnutím. Je to docela škoda, protože se toho dělo víc než dost, ale tak už to s deníkem chodí. Když už se konečně něco děje a bylo by o čem psát, tak na to člověk nemá čas. Tak tedy stručně k událostem posledních dní.

13.11.2015, pátek

Dopoledne konference v parlamentu o tlumočnících. Bylo to moc hezké, ale naprosto to zdrtilo veškeré mé sny a ambice se jednou do parlamentu jako tlumočnice dostat. Můj diplom není (a nebude) dost dobrý, musela bych umět aspoň 2 (ale raději 3) další jazyky… Tak tedy sbohem sne, je na čase začít se poohlížet po nové kariéře.

Po konferenci jsem chtěla zajít do kantýny na oběd se Sian, ale parlamentní kantýna je místo natolik prestižní, že se do ní návštěvníci nepouští ani s doprovodem stálého zaměstnance. Tak tedy sendvič  v Exki před parlamentem…

Odpoledne „role-play game“ v Parlamentáriu. Hráli jsme si na členy EU parlamentu a simulovali zákonodárný proces. Byla jsem zvolena předsedkyní své frakce, takže jsem musela spolknout svou zhrzenost z rána a potýkat se s lobbisty, novináři a dávat projevy. Život politika není žádné peříčko!

Večer jsem si psala s Irčou, která uprostřed našeho hovoru zbystřila, protože v tu chvíli právě probíhaly útoky v Paříži, kde Irča studuje. Naše konverzace tedy rapidně změnila směr a než jsem odešla spát, s hrůzou jsme společně počítaly potvrzené mrtvé. V tu chvíli to bylo „teprve“ kolem 20…

18.11.2015, středa

Tentokrát jsem se vydala načerpat nějaké vědomosti do anglického překladatelského oddělení. Na starosti mě dostal Tim, asi padesátiletý mumla, který má češtinu jako jeden ze svých jazyků (ačkoliv aktivně jí používat nedokáže). Ukázal mi, že Britové překládají jen málokdy (ale zato musí pokrýt všechny EU jazyky, proto jich všichni umí zhruba 5-7 a neustále se dovzdělávají, což jim Rada samozřejmě platí), ale zato hodně editují a korekturují. Kdokoliv v Radě napíše nějaký dokument a chce si ho nechat zkontrolovat, posílá ho právě sem, kde se na to podívají rodilí mluvčí a dají tomu nějakou reprezentativní podobu.

Anglické oddělení  bylo o poznání méně koordinované než to dánské a přišlo mi, že si mě spíš přehazují jako horký brambor, aniž by věděli, co mi říct. Tim mě postupně zanechal v péči dalších dvou lidí, ale ti na mě taky jen zmateně koukali a ve výsledku jsme si povídali o počasí, což nebylo dvakrát přínosné. Ale byla mi pochválena angličtina, takže juchů, aspoň to ego jsem lehce pomasírovala.

Večer jsem šla na koncert, sama, protože ostatní stážisté z toho nakonec vycouvali, aby je v koncertní síni náhodou někdo nevybouchl. Byl to charitativní koncert pro uprchlíky a hrála se tradiční hudba ze Sýrie, Řecka, Středomoří… zazněla dokonce i opera a bylo to hrozně pěkné. Celou dobu jsem měla zavřené oči a přemýšlela. Velmi příjemný relax.

19.11.2015, čtvrtek

Večer po práci jsem zajela k Sevanovi na víno. Podařilo se nám prolomit hranice našeho virtuálního přátelství a už si zvládáme povídat i naživo!

21.-23.11.2015, sobota , neděle a pondělí

V sobotu jsem se probudila do nejvyššího stupně pohotovosti a strávila celé dopoledne načítáním zpráv o tom, co se vlastně stalo a proč je všechno zavřené a nedoporučuje se ani vystrčit nos z domu. Krom solidního šoku jsem byla i lehce znechucená, protože jsem chtěla jít odpoledne na vědeckou výstavu, což teď jaksi nepřicházelo v úvahu. Aneb jak teroristé zabili můj společenský život.

V duchu lockdownu se nesla i neděle, kdy už mi domácí vězení docela slušně lezlo na nervy.  To jsem ještě nevěděla, že mi večer Iva přepošle e-mail od šéfa, že „non-essential staff“ má zítra zůstat doma, protože pohotovost v Radě se zvýšila ze žluté na oranžovou. Zajímalo by mě, co by se muselo stát, aby přepli na červený poplach?

Vzhledem k tomu, že v celé Radě asi není nikdo více non-essential než já, seděla jsem tedy v pondělí opět doma. Mohli by ty teroristy už chytit, prosím??

24.11.2015, úterý

Oranžový poplach stále pokračuje, ale už jsem se na to vykašlala a prostě šla do práce. Mám na stole dva dokumenty, co potřebují dokončit do čtvrtka a vzhledem k tomu, že zítra odjíždím do konce týdne do Štrasburku, není zbytí a je třeba je přeložit.

Večer jsem se opět nechala zlákat k Sevanovi , tentokrát na domácí francouzskou pálenku ze sporýše a na slivovici. To nebylo příliš moudré, protože nám to velmi zachutnalo a odcházela jsem od něj někdy ve 4 ráno. Proč já se vždycky nechám ukecat k pití uprostřed týdne?

25.11.2015, středa

Po včerejším pálenkovém maratonu jsem spala hodinu a půl a pak bylo třeba vstát a sbalit se na výlet do Štrasburku.  Meeting s ostatními stážisty byl totiž už v 7 ráno! Jediné, co mě hnalo vpřed, byla myšlenka na 6 hodin spánku v autobuse.

Po příjezdu do „hlavního města Vánoc“ se mi hned podařilo spáchat skandál a zapomenout si před návštěvou parlamentu v autobuse badge. Bez problémů jsem prošla bezpečnostní kontrolou, ale zastavila mě ochranka před kantýnou. To vypovídá o „zvýšeném stupni pohotovosti“… Pustit podezřelou osobu budovy je v pořádku, ale běda, jak si tam bude chtít koupit oběd!

Vypadalo to, že zatímco ostatní budou jíst, já budu na zbytek odpoledne vykázána ven na mráz, ale nakonec se nade mnou slitoval nějaký papaláš a zašel se za mě zaručit a vyřídit mi návštěvnický badge. Den byl zachráněn.

Po obědě jsme byli vpuštěni do hemicyklu, poslechnout si část zasedání evropských poslanců. Já jsem spíš přepínala ve sluchátkách tlumočnické kanály a tiše žasla, jak jim to všem jde od ruky/pusy. Mind blown…

Posledním bodem programu bylo setkání se švédským MEP, který byl zvolen Europoslancem roku. Byl mladý, sebevědomý a zajímavý, ale tak trochu nám připadalo, že je na drogách, protože měl hrozně rudé oči, pořád popotahoval - jako by šňupal - a ještě u toho všeho zvládal žvýkat tabák. Když po něm nastoupil český mluvčí, čekali jsme leccos, ale rozhodně ne kopec srandy. Samozřejmě se hned v první větě zeptal, jestli je tu někdo z ČR, tak jsem neochotně zvedla ruku a doufala, že po mě nebude chtít nějaké osobní politické názory a podobně. Chtěl ale vědět pouze odkud přesně jsem a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jsme oba z Písku! To ho úplně rozjařilo a celou tu prezentaci pak házel jeden vtípek za druhým a získal si srdce všech stážistů, kteří za mnou pak nezávisle na sobě chodili a ptali se mě, jestli na něj mám číslo, že bychom s ním zašli na pivo. Wow. Měla bych mu poslat děkovný dopis, protože zlepšil České republice reputaci o 200% a povýšil ji na místo, kde žijí úžasně vtipní lidé.

Večer jsme se ubytovali v hotelu a pak se vydali do města na večeři. Samozřejmě jsme si museli dát místní specialitu: tarte flambée, což je taková tenká pizza s minimem ingrediencí. Tradiční kombinací je cibule a slanina. Ňam.

...Pokračování příště!

Špionkou mezi Dány

11.11.2015, středa

Vzhledem k tomu, že práce je pořád spíš méně než více, vyšel mi šéf vstříc tím, že mi domluvil "exkurzi" na dánské a britské překladatelské oddělení. Účelem bylo (krom očividného zbavení se mě na jeden celý den), aby mi kolegové z ostatních jednotek ukázali, jak se pracuje u nich a zda jsou tam nějaké rozdíly.

V 9 ráno jsem tedy stála nastoupená v 11 patře Lexu před kanceláří Sary Skjaerlund. Čekala jsem nějakou váženou a postarší šéfku celého oddělení, ale vyzvedla si mě holka zhruba v mém věku. Šéf jednotky prý není přítomen, tak to tam teď vede ona, jakožto HR persóna. Super! Byla sympatická a veselá, a když jsem nesměle přiznala, že mám jakous takous znalost dánštiny, nabídla, že se budeme bavit dánsky. Eeeeeeh, no tak dobře. I guess that's why I wanted to see the Danish unit anyway… Hoďte mě do vody a uvidíme, jestli poplavu.

Provedla mě po celém oddělení, což bylo ještě v pořádku, protože jí jsem rozuměla téměř bez problému. Horší ale bylo, když se rozhodla mě představit všem kolegům a jako ice breaker samozřejmě použít "Veronika taler dansk!" Po těch dvaceti různých dánských přízvucích a mých pracně vykoktaných odpovědích (obvykle jsem ze sebe nedostala víc než "díky", "ok" a nebo jen rozpačitý úsměv) jsem silně traumatizována a dánské oddělení mě má za retarda, co žije v sebeklamu a prohlašuje, že mluví jejich řečí.

V 10 dopoledne mi byla do ruky vražena násada od smetáku, že se mám v kolektivním duchu jít s Dány zúčastnit protahovací čtvrthodinky v 5. patře. Jsem si vědoma toho, že něco podobného probíhá i v české jednotce, ale myslím, že na to chodí tak 3 lidi, zatímco Dánů se sešlo skoro 20. Hromadně jsme se tedy v různých úhlech lámali o tyč, instrukce byly podávány opět v dánštině… byl to takový lingvistický tělocvik. Pár trapných chvilek jsem si zažila akorát, když kolem procházeli mí čeští kolegové (v 5. patře má české oddělení svou koordinaci, takže to tam proudí neustále) a nechápavě koukali, s kým se to tady místo práce kamarádšoftuju.

Po příjemné čtvrthodince se smetákem jsem byla usazena na dánskou koordinaci vedle sympatické Švédky Leny, která mi vysvětlila, jak funguje celý ten náš program, kterým se přidělují dokumenty. Taky mi vysvětlila, že v dánském oddělení se hodně hraje na osobní přístup, takže práce se nezadává e-mailem, ale každý překladatel si pěkně osobně přijde na koordinaci a sám si může vybrat, co se mu zrovna chce překládat. Když je hotov, tak to zase hezky přinese. Je vidět, že svůj kladný vztah k pohybu si Dánové nedají vzít ani tam, kde ostatní lidé 8 hodin sedí na zadku. To se mi líbilo! A jako bonus se všichni dobře znají, než dostanou dokument, tak s koordinátorkou pokecají… Takhle se tmelí kolektiv. A ne, že člověk celý den ani nevyleze ze své nory.

Když se mnou byla Lena hotová, přesunula jsem se na další stanoviště, kterým byla překladatelka Pia. Pia už tu dělá 30 let a je poslední kuřačkou na celém oddělení, protože kouření už v Dánsku od jisté doby není cool. Nadějeplně se optala, zdali bych si s ní nešla zakouřit já, ale musela jsem jí také zklamat. Hodily jsme tedy menší pokec (překlad se dělá všude stejně, tak mi nebylo moc co vysvětlovat), prý si za ní můžu kdykoliv přijít pokecat dánsky (jupí) a zas jsem se přesunula dál. 

Tentokrát zpět za Sarou, která má na starosti HR. Zatímco u nás si starosti o to, kdo bude kdy v práci, dělí asi 4 lidi, Sara je na to chudák úplně sama a za stolem plným hromad papíru skoro nebyla vidět. Bylo jasné, že i těch 20 minut, co mi věnovala, jí bude stát hodinu přesčasu, protože i během naší konverzace se valily další a další maily, telefonáty a osobní návštěvy překladatelů, kteří chtějí tu nějakou službu zrušit, tu přidat a nebo si je mezi sebou různě vyměňují, aby v tom byl ještě větší zmatek…

Zhruba v poledne jsem od Dánů odcházela s prima pocitem, že takové pracovní prostředí bych si klidně dala líbit. Nevím, jak moc jsem mohla nahlédnout do "opravdového" chodu jednotky, ale dýchalo to na mě přátelskou atmosférou, kdy lidé ještě ví, jak jeden s druhým komunikovat i jinak než přes mail. Jednou z věcí, které Sara během mojí návštěvy koordinovala, byla například tradiční vánoční večeře Julefrokost, kterou všichni Dánové obvykle berou velmi vážně. Julefrokost není jen tak nějaká večeře, ale společenská událost, kdy se přežerete s přáteli (ale stylově), dáte si nějaký ten šnaps,  způsobíte skandál či dva a pak je aspoň celý rok o čem si vyprávět. A oni to organizují společně. Awww. A v české jednotce se i narozeniny slaví tajně, aby náhodou do inkriminované kanceláře (kde oslava probíhá) nepřišel někdo nezvaný a nesežral jim náhodou kus dortu.

Město plné diamantů

8.11.2015, neděle

Zapomněla jsem zmínit, že jsem se včera v 11 večer ještě nechala od Imanola vytáhnout na pivo, takže jsem do půl druhé kecala s jeho kolegy z práce (některé z nich jsem znala z Halloween party) a procvičovala základy španělštiny, které se se stoupající hladinou alkoholu v krvi konečně začaly pomalu vynořovat. Než odjedu na Tenerife, možná si i budu schopná koupit rohlík.

Tenhle improvizovaný sedánek nicméně znamenal, že jsem zase šla spát ve dvě a ráno zase vstávala v 8. Mám pocit, že místo abych přes víkend odpočívala, funguje to u mě přesně naopak a odpočinek si vybírám přes týden v práci. Dnešní program byl totiž opět nabitý. V 10 jel mně a dalším sedmnácti stážistům z Gare Centraal vlak do Antwerp, který jsem stihla v podstatě jen proto, že měl nakonec 15 minut zpoždění. Na nádraží jsem sice byla včas (opravdu!), ale polovina automatů na lístky nefungovala. Ten jeden z mála funkčních, ke kterému jsem si stoupla já, nejdřív okupovaly asi milion let 2 Španělky, které když konečně odešly (a do odjezdu vlaku zbývaly asi 3 minuty), tak se pro změnu taky rozbil a musela jsem jít čekat další frontu k jinému. Úchvatné. Brunella (italská stážistka a stážistická spokesperson) se mi snažila pomoct, takže doslova vyhodila nějaké ubožáky s tím, že "sorry, nám to jede dřív", ale i tak jsme na nástupiště dobíhaly s koudelí u zadku. A pak jsme tam stejně ještě 10 minut stály. Oh well. Lepší, než kdyby to ujelo.

Naskládali jsme se do vlaku (nakonec do jiného než jsme chtěli, protože tomu našemu stále narůstalo zpoždění a mezitím se dovalil nějakej loudák, kterej tam sice dojede za dlouho, ale aspoň máme jistotu, že se přibližujeme kýženým směrem) a výlet mohl začít.

Nádraží v Antwerpách bylo v roce 2014 zvoleno nejkrásnějším nádražím na světě. Vypadá opravdu spíš jako hrad, takže hned po výstupu z vlaku už bylo co fotit a obdivovat. U východu nás pak vyzvedla Valerie, stážistka, kterou jsem - upřímně - zatím ještě nikdy nepotkala, ale prý tu s náma je už od září. Tak jo… Byla výborně připravená, rozdala nám mapičky, v ruce třímala vlaječku EU, abychom se vždy našli… Zodpovědné to děvče.

Vlaječku ale po chvíli uzmul Ritwik (Brit a jeden z mála stážistů, se kterými jsem schopna vést konverzaci delší než 3 věty), a když viděl, že si ji měřím znechuceným pohledem, začal mi s ní mávat před nosem a prudit. Jsme zkrátka elita a výkvět EU.

Valerie nás provedla po všech důležitých památkách - od velké kamenné ruky (symbol Antwerp založený na legendě, že město kdysi sužoval obr a nějaký hrdina ho pak zabil, usekl mu ruku a hodil ji do řeky) po dům Rubense, radnici, náměstí… Na oběd jsme se stavili v pizzerii, kde jsme všichni hromadně předstírali, že jsme studenti, abychom dostali 20% slevu. Kupodivu nám jí fakt dali, i přes nadměrný výskyt vrásek a plnovousů v naší skupině.

Po cestě k říčnímu přístavu jsme se omylem (omylem?) přimotali do čtvrti červených lucerniček, což bylo moje  historické poprvé a nedokážu to komentovat jiným slovem než "bizarní". Jít v jednu odpoledne ulicí, na které na vás z každé výlohy mávají polonahé děvy všech tvarů a barev (a nebo ani nemávají a jen znuděně sedí, protože ví, že v tuhle hodinu jim kšefty nepokvetou)… To je zkrátka zážitek. Nejvíce poznamenán tím byl Callum (další Brit, který je sice velmi sympatický, ale moc toho nenamluví), pro kterého to očividně taky byla novinka a jeho šokovaným výrazem jsem se bavila celých těch 10 minut, než jsme z té ulice zase sešli. K nezaplacení.

V přístavu se nacházela moderní budova, na kterou se dalo vyšplhat (vyjet po eskalátorech) a ze střechy se kochat výhledy na celé Antwerpy. Pofotili jsme si, co se dalo, ale na hodně z nás už byla znát únava z chození, tudíž další zastávkou byla lodní kavárna, zakotvená hned pod touhle budovou. Slečna servírka byla sice příjemná jak prase (sdělila nám, že v podpalubí má jen jeden nápojový lístek, takže místo aby nějaké donesla ze shora, půjčovalo si 20 lidí ten jeden) a ptala se Calluma, jestli chce svůj zelený čaj teplý nebo studený (další šokovaný pohled), ale hlavně že jsme seděli, za okýnky šplouchala řeka a před náma bylo kafe/pivo/čaj (dle osobních preferencí).

Byla jsem už solidně groggy, takže se mnou nebyla vůbec žádná zábava a spíš jsem se dostávala do stavu zasněné otupělosti, takže po cestě z kavárny (přes další vyhlídky kolem řeky již směrem zpět k nádraží) jsem si už vykračovala sama, ponořená v myšlenkách, koukajíc na racky a červánky… a bylo mi dobře. Konverzace je přeceňovaná. Obzvlášť s lidma, se kterýma se člověk moc nezná. Zato ve vlastní hlavě, tam to panečku žije. Mí introverti mi rozumí.

Když Valerie prohlídku oficiálně ukončila, nastal klasický zmatek, kdy se více než 2 lidi domlouvají, co se bude dít dál. Já, Callum a další asi 3 lidi jsme se rozhodli pro odjezd domů, takže jsme se od hašteřící se skupinky (sestávající převážně z Italů) odtrhli a power-walkovali na nádraží, abychom stihli nejbližší vlak. Zvládli jsme to doslova na minutu přesně, takže pak už jsme se jen vyčerpaně rozvalili do sedaček a nechali se dovézt zpět do Bruselu.

Antwerpy určitě stojí za prohlídku, ale nejsou zas tolik odlišné od ostatních belgických měst. Architektura je tu obecně všude na jedno brdo a ač pěkná, tak se po čase okouká. Jediné místo, které mě opravdu nadchlo, byla malá zašitá ulička - prý poslední dochovaná v nezměněné podobě od středověku. Tam to na mě dýchlo, tam jsem ucítila to kouzlo starého přístavního města.

 Byla celkem úzká, z porostlých zdí se náhodně otvíraly temné průchody do vnitřních dvorů, velká část byla zastřešená a tudíž o to temnější, sem tam se někde mihla kočka… Pokud takhle vypadalo celé město, dokážu si dost dobře představit, jak jednoduché mohlo být za rohem narazit na ozbrojenou bandu zlodějů nebo třeba jen na lehkou děvu, svůdně se opírající o cihlovou zeď a vystavující své "zboží"… Atmosféra jak vyšitá ze Zaklínače. Škoda, že to trvalo jen letmý okamžik než se člověk zase vynořil ve světě restaurací a zlatnictví.