Skyfall

15.12.2015, úterý

Naprosto jsem zapomněla, že se dnes v práci koná vánoční večírek, na který jsme měli přispět 5 euro. Nejen, že jsem nepřispěla, ale ani jsem si na dnešek neudělala volno a místo pracovní veselice jsem měla v plánu sejít se se Sevanem. Dnešek byl jediný večer, na kterém jsme byli schopni se dohodnout, než odjedu zpátky do ČR a on do Francie, takže přes to nejede vlak.

Bylo opět extrémně málo práce, takže zrovna, když jsem si udělala pohodlí a rozhodla se dopsat deníky a nažhavit Duolingo, přišla za mnou koordinátorka Jana a požádala mě, jestli bych šla pomoct s přípravou občerstvení na večírek. Aha. Večírek. V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty hromadné e-maily, které jsem už měsíc dostávala. No, nedá se nic dělat. Šla jsem tedy mazat chlebíčky, dekorativně rozmisťovat muffiny a nosit věci z bodu A do bodu B.

Postupně se začali shromažďovat kolegové a bylo trapné, abych teď zmizela, když už jsem byla viděna ve středu dění. Navíc všechno to jídlo vypadalo docela lákavě… Řekla jsem si tedy, že dám vánočnímu večírku šanci, splním svou společenskou povinnost a po hodince odejdu, abych měla dost času se doma připravit a dopravit se k Sevanovi.

Šéf pronesl řeč v češtině (na Němce dobrý!), pak jsme si zazpívaly tichou noc německy a česky (se slovama, který jsem v životě neslyšela) a pak už jsme se vrhli na jídlo. Lidi začali nesměle tvořit skupinky, ale bylo vidět, že není moc zvykem se v tomto oddělení sdružovat, protože i překladatelé, kteří už jsou tu několik let, se rozpačitě dívali kolem sebe a občas nevěděli, ke komu se přifařit. Co jsem teprve měla dělat já? Vyřešila jsem to klasicky – plně jsem se věnovala lososovým chlebíčkům a šampáňu. Na chvíli se mi podařilo navázat hovor s jedním s asistentů, ale ten byl vzápětí odvolán, protože jeho manželka čeká dítě a jemu byla předávána obálka s finančními dary.

Situaci rozsekl kolega Tomáš (který taky studoval na UPOLu), když vytáhl kytaru. Šla jsem se posadit k němu a zapět si nějaké ty nohavicovky, ačkoliv jsem k většině z nich neznala slova. Dlouho mě to nebavilo a zvažovala jsem, zda už nazrál čas na odchod, ale Tomáš pravil, že mě nikam nepustí, protože jsem jediná, kdo tady umí zpívat. Au, to bylo hnusné vůči těm ostatním, co tam s náma seděli! Nicméně v rámci zachování mé přítomnosti jsem dostala volnou ruku s výběrem další písně a za pár minut (hned jak jsem vygooglila akordy) už se celou místností rozléhal Skyfall od Adele. Byla jsem pěkně rozezpívaná a hlavně přiměřeně posilněná šáněm, takže jsem se do toho řádně opřela a s konečným výsledkem jsem byla velmi spokojena. Sklidila jsem krom překvapených pohledů i lehký potlesk a ostatní zpěváci se zklamaně odebrali k rautovému stolu, protože usoudili, že teď už se k Nohavicovi asi vracet nebudem. To mi bylo líto, protože bylo jasné, že jsem rozbourala jakékoliv snahy o nenáročný folk, ale Tomáš zcela netaktně jásal a nabádal mě k výběru další písně. Začalo se připozdívat a už jsem fakt potřebovala jet domů, ale nechala jsem se ukecat ještě k Zombie od Cranberries a Hallelujah a pak jsem raději opravdu vyklidila prostor. Na Tomáše to očividně velmi zapůsobilo, protože mi druhý den psal děkovný e-mail, že si to moc užil. Awwww!

Doma jsem lítala jako splašená, abych se stihla vysprchovat, ale když jsem byla hotová a připravená vyjet, napsal mi Sevan, že to ještě o půl hodiny posouvá. Damn you, boy! To jsem ještě mohla zpívat v Lexu. Navíc začalo pršet, takže jsem pak jela na kole v dešti. A Sevan to završil tím, že mi oznámil, že vlastně celou dobu byl asi o dvě ulice od mého baráku, takže mohl přijít ke mně a bylo by to jednoduší, ale přece se nebude sám zvát do našeho baráku na návštěvu. Přitom minule jsem mu říkala, že příště by mohl přijít on! Ale to očividně nebyla dostatečná pozvánka… No nic. Sága "střet kultur" pokračuje.