Jelikož jsem byla
poslední dobou v jednom kole, nezbývá mi, než se zase jednou muset
spokojit se stručným shrnutím. Je to docela škoda, protože se toho dělo víc než
dost, ale tak už to s deníkem chodí. Když už se konečně něco děje a bylo
by o čem psát, tak na to člověk nemá čas. Tak tedy stručně k událostem posledních
dní.
13.11.2015, pátek
Dopoledne
konference v parlamentu o tlumočnících. Bylo to moc hezké, ale naprosto to
zdrtilo veškeré mé sny a ambice se jednou do parlamentu jako tlumočnice dostat.
Můj diplom není (a nebude) dost dobrý, musela bych umět aspoň 2 (ale raději 3)
další jazyky… Tak tedy sbohem sne, je na čase začít se poohlížet po nové
kariéře.
Po konferenci
jsem chtěla zajít do kantýny na oběd se Sian, ale parlamentní kantýna je místo
natolik prestižní, že se do ní návštěvníci nepouští ani s doprovodem stálého
zaměstnance. Tak tedy sendvič v Exki
před parlamentem…
Odpoledne „role-play
game“ v Parlamentáriu. Hráli jsme si na členy EU parlamentu a simulovali
zákonodárný proces. Byla jsem zvolena předsedkyní své frakce, takže jsem musela
spolknout svou zhrzenost z rána a potýkat se s lobbisty, novináři a
dávat projevy. Život politika není žádné peříčko!
Večer jsem si
psala s Irčou, která uprostřed našeho hovoru zbystřila, protože v tu chvíli
právě probíhaly útoky v Paříži, kde Irča studuje. Naše konverzace tedy rapidně
změnila směr a než jsem odešla spát, s hrůzou jsme společně počítaly
potvrzené mrtvé. V tu chvíli to bylo „teprve“ kolem 20…
18.11.2015,
středa
Tentokrát jsem se
vydala načerpat nějaké vědomosti do anglického překladatelského oddělení. Na
starosti mě dostal Tim, asi padesátiletý mumla, který má češtinu jako jeden ze
svých jazyků (ačkoliv aktivně jí používat nedokáže). Ukázal mi, že Britové
překládají jen málokdy (ale zato musí pokrýt všechny EU jazyky, proto jich všichni
umí zhruba 5-7 a neustále se dovzdělávají, což jim Rada samozřejmě platí), ale
zato hodně editují a korekturují. Kdokoliv v Radě napíše nějaký dokument a
chce si ho nechat zkontrolovat, posílá ho právě sem, kde se na to podívají
rodilí mluvčí a dají tomu nějakou reprezentativní podobu.
Anglické oddělení
bylo o poznání méně koordinované než to
dánské a přišlo mi, že si mě spíš přehazují jako horký brambor, aniž by věděli,
co mi říct. Tim mě postupně zanechal v péči dalších dvou lidí, ale ti na
mě taky jen zmateně koukali a ve výsledku jsme si povídali o počasí, což nebylo
dvakrát přínosné. Ale byla mi pochválena angličtina, takže juchů, aspoň to ego
jsem lehce pomasírovala.
Večer jsem šla na
koncert, sama, protože ostatní stážisté z toho nakonec vycouvali, aby je v koncertní
síni náhodou někdo nevybouchl. Byl to charitativní koncert pro uprchlíky a
hrála se tradiční hudba ze Sýrie, Řecka, Středomoří… zazněla dokonce i opera a
bylo to hrozně pěkné. Celou dobu jsem měla zavřené oči a přemýšlela. Velmi příjemný
relax.
19.11.2015,
čtvrtek
Večer po práci jsem
zajela k Sevanovi na víno. Podařilo se nám prolomit hranice našeho virtuálního
přátelství a už si zvládáme povídat i naživo!
21.-23.11.2015,
sobota , neděle a pondělí
V sobotu jsem
se probudila do nejvyššího stupně pohotovosti a strávila celé dopoledne načítáním
zpráv o tom, co se vlastně stalo a proč je všechno zavřené a nedoporučuje se
ani vystrčit nos z domu. Krom solidního šoku jsem byla i lehce znechucená,
protože jsem chtěla jít odpoledne na vědeckou výstavu, což teď jaksi
nepřicházelo v úvahu. Aneb jak teroristé zabili můj společenský život.
V duchu lockdownu
se nesla i neděle, kdy už mi domácí vězení docela slušně lezlo na nervy. To jsem ještě nevěděla, že mi večer Iva
přepošle e-mail od šéfa, že „non-essential staff“ má zítra zůstat doma, protože
pohotovost v Radě se zvýšila ze žluté na oranžovou. Zajímalo by mě, co by
se muselo stát, aby přepli na červený poplach?
Vzhledem k tomu,
že v celé Radě asi není nikdo více non-essential než já, seděla jsem tedy v pondělí
opět doma. Mohli by ty teroristy už chytit, prosím??
24.11.2015, úterý
Oranžový poplach
stále pokračuje, ale už jsem se na to vykašlala a prostě šla do práce. Mám na
stole dva dokumenty, co potřebují dokončit do čtvrtka a vzhledem k tomu,
že zítra odjíždím do konce týdne do Štrasburku, není zbytí a je třeba je
přeložit.
Večer jsem se
opět nechala zlákat k Sevanovi , tentokrát na domácí francouzskou pálenku
ze sporýše a na slivovici. To nebylo příliš moudré, protože nám to velmi
zachutnalo a odcházela jsem od něj někdy ve 4 ráno. Proč já se vždycky nechám
ukecat k pití uprostřed týdne?
25.11.2015,
středa
Po včerejším
pálenkovém maratonu jsem spala hodinu a půl a pak bylo třeba vstát a sbalit se
na výlet do Štrasburku. Meeting s ostatními
stážisty byl totiž už v 7 ráno! Jediné, co mě hnalo vpřed, byla myšlenka
na 6 hodin spánku v autobuse.
Po příjezdu do „hlavního
města Vánoc“ se mi hned podařilo spáchat skandál a zapomenout si před návštěvou
parlamentu v autobuse badge. Bez problémů jsem prošla bezpečnostní
kontrolou, ale zastavila mě ochranka před kantýnou. To vypovídá o „zvýšeném stupni
pohotovosti“… Pustit podezřelou osobu budovy je v pořádku, ale běda, jak si
tam bude chtít koupit oběd!
Vypadalo to, že
zatímco ostatní budou jíst, já budu na zbytek odpoledne vykázána ven na mráz, ale nakonec se nade
mnou slitoval nějaký papaláš a zašel se za mě zaručit a vyřídit mi návštěvnický
badge. Den byl zachráněn.
Po obědě jsme
byli vpuštěni do hemicyklu, poslechnout si část zasedání evropských poslanců.
Já jsem spíš přepínala ve sluchátkách tlumočnické kanály a tiše žasla, jak jim
to všem jde od ruky/pusy. Mind blown…
Posledním bodem
programu bylo setkání se švédským MEP, který byl zvolen Europoslancem roku. Byl
mladý, sebevědomý a zajímavý, ale tak trochu nám připadalo, že je na drogách,
protože měl hrozně rudé oči, pořád popotahoval - jako by šňupal - a ještě u toho
všeho zvládal žvýkat tabák. Když po něm nastoupil český mluvčí, čekali jsme
leccos, ale rozhodně ne kopec srandy. Samozřejmě se hned v první větě
zeptal, jestli je tu někdo z ČR, tak jsem neochotně zvedla ruku a doufala,
že po mě nebude chtít nějaké osobní politické názory a podobně. Chtěl ale vědět
pouze odkud přesně jsem a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že
jsme oba z Písku! To ho úplně rozjařilo a celou tu prezentaci pak házel
jeden vtípek za druhým a získal si srdce všech stážistů, kteří za mnou pak
nezávisle na sobě chodili a ptali se mě, jestli na něj mám číslo, že bychom s ním
zašli na pivo. Wow. Měla bych mu poslat děkovný dopis, protože zlepšil České
republice reputaci o 200% a povýšil ji na místo, kde žijí úžasně vtipní lidé.
Večer jsme se
ubytovali v hotelu a pak se vydali do města na večeři. Samozřejmě jsme si
museli dát místní specialitu: tarte flambée, což je taková tenká pizza s minimem
ingrediencí. Tradiční kombinací je cibule a slanina. Ňam.
Žádné komentáře:
Okomentovat