Asi před měsícem jsem proaktivně
napsala mail na oddělení komunikace a přihlásila se jako dobrovolník na další
summit. To jsem ovšem netušila, že další summit se bude konat v neděli! Typicky
moje štěstí. Dnes jsem tedy v 10 ráno omámeně vstala (včera jsem do tří ráno trsala
a popíjela velice špatné víno na narozeninové párty dvou stážistů), hodila do
sebe 2 palačinky, které připravila Aurélie v rámci boje proti své vlastní
kocovině, nahodila business look a jela do práce.
Schuman byl opět celý
zatarasený, jak to při summitech bývá, ale se zvýšenou hrozbou teroristického
útoku se policisté rozhodli být ještě o něco otravnější a zablokovali dokonce i
stojánky na kola. Strávila jsem tedy 10 minut pochodem do nejbližšího parku,
kde jsem teprve kolo mohla nechat, a procházkou zpět. To se fakt vyplatí.
S ostatními dobrovolníky
(i nedobrovolníky - stážisty z komunikačního oddělení, kteří neměli na výběr a
byli povoláni proti své vůli) a koordinátorkou Mirelou jsme se sešli v pobočce
ING, byly nám rozdány speciální summitové badge, které nestačí jen ukázat, ale
je z nich třeba oskenovat čárový kód, a pak už jsme se mohli důležitě
promenádovat po budově Rady.
Celá takhle dobrovolná
spolupráce spočívá v tom, že účastníci si rozeberou politiky podle jazyků,
kterým rozumí (takže na mě připadl Sobotka a Fico) a pak hypnotizují obrazovku
a čekají, až tito přijedou na summit a pronesou u dveří něco chytrého. To je
pak třeba co nejrychleji shrnout anglicky a poslat ostatním politikům, aby
všichni měli přehled o tom, s jakým postojem kdo přijel a co se bude snažit
prosadit.
Původně jsem myslela, že
budu stát přímo u dveří společně s novináři, takže všechny uvidím naživo, ale
brzy jsem zjistila, že to je to nejhorší místo, kde se něco dozvědět. V první
řadě jsou obrovské kamery s mikrofony, které všechno živě přenáší do zbytku
Rady, a když člověk stojí za nimi, má sice možnost zahlédnout nějakou známou
tvář, ale rozhodně neslyší ani slovo z toho, co ona tvář říká. Chvíli jsem tam
tedy pobyla a pokochala se pohledem na živého předsedu Rady Donalda Tuska, ale
pak jsem se vrátila do kanceláře k televiznímu přenosu, který je pomocí již
zmíněných kamer a mikrofonů výborně nazvučen a je tedy pro naše účely mnohem
lepší, než se tlačit s bločkem u červeného koberce a marně natahovat uši.
Sobotka nejdřív všechny
odmávl, tak jsem si znechuceně sundala sluchátka, že jsem na něj 2 hodiny
čekala zbytečně, ale pak si to rozmyslel a řečnil snad 10 minut. Tlumočnická
notace byla v plném proudu! Pak jsem se to tedy anglicky snažila nějak
zrekonstruovat a doufala, že to dává smysl. No a tím vlastně moje práce
skončila! Fico se rozhodl, že nemá co chytrého říct, takže jen prošel, a pak už
všichni zasedli v summitovém sále a začali jednat.
My jsme v mezidobí
sledovali twitter a lajkovali relevantní příspěvky, které jsme následně postovali
na vlastním účtu Rady. Dále jsme probírali fotky, které nám posílali novináři,
a opět ty hezké zveřejňovali. Kdo jiný by měl dostat na starost sociální média
než mladá generace stážistů?
Čekali jsme, až jednání
skončí, protože na konci nás čekalo to samé, co na začátku. Vybrali jsme si,
koho chceme sledovat, a šli se usadit na tiskovou konferenci, kde jsme opět
měli sepsat všechny důležité body a myšlenky. Sobotka si dal na čas, takže jsem
měla tu čest se předtím ještě seznámit s novináři z České televize (ti na mě
zmateně koukali: "A vy jste ze kterého média?"), kteří byli nasraní,
že jim kameraman z Rady zabral místo s nejlepším výhledem.
Když konečně došlo na
věc, prohlédla jsem si pana premiéra pěkně z blízka (tisková konference probíhala
v maličké místnosti o velikosti poloviny školní třídy, takže jsme na něj byli
všichni doslova nalepení), zapsala všechny jeho poznatky a odkráčela to zase
sesumírovat. Bylo po osmé večer, takže jsem s radostí svůj výtvor rozeslala
příslušným příjemcům a zamířila domů. Uff. A zítra zase do práce!
Žádné komentáře:
Okomentovat