11.12.2015, pátek
S další návštěvou přichází další hostující pisatelka. Tentokrát se klávesnice chopila má dlouholetá kamarádka Blanka. Předávám tedy slovo jí:
Ranní vstávání kolem 6 mi nikdy nedělalo dobře, avšak
doporučení letecké společnosti - být na letišti dvě hodiny předem - se
nevyplatí ignorovat. A tak jsem poctivě včas vyrazila na letiště na cestu do
Bruselu za Verčou.
Odbavení, let i nalezení autobusu do centra Bruselu bylo bez
problému, následná cesta (trvající kolem hodiny) také. Přesto opravdu nepochopím,
proč se dané letiště jmenuje Brussels South Charleroi Airport, když je vzdálené
od centra přibližně 75 km, a ještě k tomu v úplně jiném městě, ale
tak Belgie je malá, tak proč nenazývat Bruselem celé její území, že?
Obecně problém nastal až po příjezdu. Hledání metra byl
celkem oříšek. Sice jsem nedostala žádnou praktickou radu typu „sleduj dav“,
jako holky při návštěvě přede mnou (takže na Verču to tentokrát svést nejde),
ovšem na nádraží Gare Midi není to metro nikde značené ani na mapičkách
nádraží. Po asi 15 minutách hledání jsem ho konečně objevila a rozhodla se
koupit lístek, avšak zde nastal další skvělý problém. Na automatu se vyskytuje
pohyblivé kolečko; má inteligence s ním zkoušela skoro vše, ale otočit,
abych zvolila požadovaný druh jízdenky, to mě opravdu nenapadlo. Naštěstí
důchodkyně za mnou měla tolik trpělivosti, že mi s lístkem raději pomohla,
div mi ho nekoupila, jen abych už konečně šla.
Bruselské metro bych nenazvala
krásným, ale je velké a hraje jim tam z reproduktorů hudba. Kde jinde tohle
najdete?
Po vnucení svého kufru Verče a domluvení si času srazu jsem
vyrazila do víru velkoměsta a Verča se vypravila zpět do pracovního kolotoče.
Prozkoumala jsem místní oblouk a přilehlý park. Vzhledem k počasí jsem se
rozhodla uklidit někam do tepla a muzeum přírody byla skvělá alternativa.
Vykopávky a kostry dinosaurů mě ohromily, stejně jako velká sbírka kamenů či
expozice vývoje člověka. Při cestě zpět jsem se pokochala architekturou
evropského parlamentu a už se těšila na Verču.
Osobní setkání s Verčiným kolem předčilo všechny mé
představy. Je opravdu super malé a tak úžasně růžové, že se divím, že nemá
Verča alergickou reakci, vzhledem k její intoleranci této barvy, a to
nemluvím o tom úžasném malém zvonečku s kytičkou.
Večerní program již byl zajištěn v podobě narozeninové
party jednoho ze stážistů. Při cestě do baru jsme se bavily, že poslední dobou Verča skoro nepije - je to drahé a navíc člověk pak není použitelný. Jak jinak,
přijela jsem já a náš večer skončil velmi vesele (i dle českých poměrů) a Verči
tvrzení o nepití bylo rychle vyvráceno. Má angličtina se přívalem
alkoholu výrazně zlepšila a zapojení do konverzace s ostatními přítomnými bylo
hned o úroveň lepší, a to jsem ty lidi viděla poprvé v životě.
Posezení v baru bylo protkáno i hrou šachů či šipek, kde se jen potvrdilo, co před hrou tvrdila má
hostitelka - a to, že šipky hrát opravdu neumí. Nakonec večer skončil příjemným
povídáním s jedním Dánem a jeho roztomilou starostí, zda jsme došly
v pořádku domů. A tak začal první den v Bruselu, utracením velké
části mého rozpočtu za piva.
Žádné komentáře:
Okomentovat