4.12.2015, pátek
Ritwik pomáhal
organizovat nějakou konferenci o postižených lidech a jejich možnostech v rámci
EU institucí a všechny nás na ní pozval. Jediný, kdo ale doopravdy vyvinul
úsilí a přihlásil se na ní, jsem byla já a jeho přítelkyně Bodil. To jsem vážně
tak proaktivní?
V poledne jsem se sešla s
Bodil před Lexem a společně jsme se vypravily na místo, kde už na nás čekal
nejen Ritwik, ale i velmi sympatická paní recepční, která nám s výrazem ropuchy
oznámila, že nemáme dost "důležité" badge, a tudíž nás dovnitř
nepustí. Seznam účastníků konference u sebe taky neměla, takže i na ten jsme se
odvolávali marně… Naštěstí se Ritwik dovolal své šéfce, která nás přišla
vpustit dovnitř jako své hosty (a i tak jsme se museli zapsat do jakéhosi
rejstříku, kde byla kolonka pomalu i na krevní skupinu).
Nešli jsme ale hned do
sálu, jen jsme se posunuli kousek za recepci, kde jsme ještě čekali, jestli
nepřijde i Carmen (další ze stážistek, která o konferenci projevila zájem,
protože sama trpí tělesným postižením). Recepční nás stále po očku sledovala,
dokud jí neruply nervy a nezačala na nás ječet, že nechápe, proč tu pořád
stojíme, když už teda můžeme jít dovnitř, což jsme přece chtěli. Kliiiid, ženo,
kliiiiid! Tady někdo vážně miluje svou práci, wow. Přesunuli jsme se tedy o
poschodí níže do konferenčního sálu.
Nejdřív jsme asi 30 minut
čekali na paní, která měla celou konferenci zahájit. Později jsme se dočetli,
že nějaký její podřízený spáchal sebevraždu (vyskočil z okna své kanceláře v
Komisi) a těch 30 minut zdržení bylo proto, že to šla osobně oznámit jeho
manželce. Byla viditelně otřesená, takže pronesla jen pár slov a svou
připravenou řeč dala přečíst někomu jinému a zase odkvačila. To jsou dramata
takhle po ránu…
Konference sama o sobě
byla zajímavá i pro mě, jakožto člověka, jehož jediným postižením je totální
neschopností rozhodnout se, co se svým životem. Nové poznatky se vždycky hodí,
ať už jsou z jakéhokoliv oboru.
Po akci nás v atriu čekal
"oběd" (dost nechutné sendviče, ze kterých mi pak bylo špatně) a
socializace, ovšem mladík o berlích, ke kterému jsme si přisedli, nás neshledal
dostatečně vlivnými a po pár větách se zvedl a odešel. Řešili jsme tedy místo
toho Ritwikovy nové brýle, které se mu podařilo nechat si proplatit
pojišťovnou, takže místo 400 EUR platil jen 30. Myslím, že je na čase se taky
po nějakých poohlídnout…
Po práci jsem měla jasný
plán: uklidit, zacvičit si, a pak se plně vrhnout na sprchu a jiné zkrášlovací
procedury, protože večer měl po třech týdnech přijít na návštěvu pan dokonalý.
Nepodařilo se mi ale uniknout Sian, která připravovala večeři, takže mi byl do
ruky vražen nůž a musela jsem krájet chilli papričky. Tím Sian nevědomky zabila
celou mou agendu, protože s rukama od chilli papriček jsem si několikrát
vypálila sítnici ve snaze nandat si kontaktní čočky, abych mohla jít cvičit.
Když jsem i po pátém vydrhnutí rukou mýdlem znovu skončila v slzách a oslepená,
vzdala jsem veškeré fitness aktivity a šla se jen poslepu umýt a oholit si nohy
(taky dobrej punk). Aneb jak lépe oslnit muže po dlouhém odloučení než s
krvavými šrámy a napuchlýma rudýma očima. Díky, Sian.
Žádné komentáře:
Okomentovat