12. a 13.12.2015, sobota a neděle
Blanka píše podruhé:
Nedostatečné vyspání a lehká ranní nevolnost nám nezabránila
vydat se s mou hostitelkou dle plánu do města Bruggy. Kolem 11 jsme se
konečně vytrtaly a vydaly se asi na hodinovou cestu vlakem. Mé hodinové
okusování jednoho jablka Verču fascinovalo a aspoň jsme se měly čemu smát.
Vánoční nálada celého města dýchala již při příjezdu nejen
na nás, ale asi na dalších milion lidí. Nával byl obrovský a nijak se
nezlepšoval ani v postranních uličkách, které jsme si vybíraly
k bloudění a zkoumání celého města.
Bruggy jsou romantické a nádherně
nazdobené, zachovaná architektura dávných časů s decentním značením krámků
byla skutečně okouzlující. Po vyrovnání se s davy a prozkoumáním centra
jsme se posilnily pořádnou místní klobásou v bagetě s cibulkou a
omáčkou. Tak dobrou věc už jsem dlouho neměla. Absence punčů nám po včerejším
hýření ani moc nevadila, a tak jsme se vydaly pomalu zpět kolem kanálu, slunce
pomalu zapadalo a kreslilo nad městem nádherné narůžovělé obrazy.
Verča jako by
propadla neznámému zaklínadlu a na jedné z vyhlídek na místní kanál se
zastavila a odmítla se hnout. Nechala jsem ji chvilku samotnou jejímu zakletí a
s vysvobozením jsem počkala až po pár minutách, kdy jsem prozkoumala
místní mapu. Vyzvedla jsem si svou zakletou princeznu a s příslibem, že
západ slunce bude vidět i tam, kam máme namířeno, jsem zlomila kouzlo. Verča
se pohnula a bez větších stížností, že nejsem princ na bílém koni,
se mnou pokračovala na nádraží.
Ten den nás ještě čekala vánoční party. Dům plný cizích lidí, narvaných na pár metrech čtverečních, přeřvávajících dunivou hudbu, nebyl
kupodivu navštíven místní policií. Po pravdě mi to chvilkami bylo líto, protože
jsem se po přepadení bolestí hlavy (zjevně se nějak musela projevit nelibost neznámého kouzelníka ze zlomení Verčiny kletby v Bruggách) rozhodla jít spát. Než jsem se odebrala do postele, stihla jsem
si popovídat s pár lidmi a pokochat se Verči výukou pole dance
v suterénu pro ostatní stážisty. Další průběh párty jsem tedy nakonec nevnímala,
krom obrovského rámusu kolem druhé ráno, kdy někdo rozbil skleněnou výplň
místních schodů.
Na neděli bylo naplánováno ranní kafe s panem
dokonalým. Je to příjemný mladý muž s okouzlujícím úsměvem a s schopností vždy něco říct. Ranní konverzace o sexuální orientaci s člověkem, co vidíte
poprvé, byla tedy zvláštní, ale ne nepříjemná. Přesto, že Verča se loučit jistě moc
nechtěla, musely jsme se kolem poledne zvednout a vyrazit na nádraží na
společný výlet stážistů do Lovaně.
Město se nachází asi dvacet minut od Bruselu a za druhé
světové války bylo velmi vážně poškozeno, většina místních budov je tedy dle
původních plánů znovu postavena či zrekonstruována. Místní rodák, jeden ze
stážistů, přirovnával Lovaň k osudu Drážďan.
Troufnu si ale tvrdit, že na
rozdíl od Drážďan je Lovaň sice hezké, ale nudné město. Krom neobvyklé radnice
a krásné knihovny v místě nic není, pokud vás tedy nezajímají místní náměstí plná hospod, které poskytují útočiště žíznivým studentům tohoto starého
univerzitního městečka.
Neděle ale ještě nekončila, poslední položkou programu bylo
posezení s Američanem. Přítel sestřenice Verči, která vlastně není její
sestřenicí, ale její mamči... A složitými příbuzenskými vztahy tento zajímavý
večer rozhodně nekončil. Sešli jsme se v Deliriu, hospodě s největší nabídkou
piv na světě, moc moc se mi tam líbilo. Tolik dobrého piva k mému výběru;
co by si česká slečna více mohla přát. Američan byl typickým prototypem svého
národa, stále se něčemu divil, ale byla s ním sranda a naše setkání
skončilo příjemným povídáním a jeho mírnou opilostí. Jo, jo, české holky jsou
zvyklé.
Žádné komentáře:
Okomentovat