Hurá do Belgie, den čtvrtý

14.12.2015, pondělí

Blanka píše potřetí a naposledy:

Při včerejším večerním popíjení s panem Američanem jsem se zmínila o muzeu aut a výstavě Ferrari a Lamborgini. To jsem ještě netušila, že náš společník je do aut zapálený fanoušek, a tak jsme se večer domluvili, že další den - tedy dnes - vyrazíme na autíčka.

Verča v pondělí již musela do práce, ale já jsem se poctivě dospala a vyrazila do města. Prohlídla jsem si turistické cíle jako náměstí, čůrajícího panáčka, nákupní pasáž, královský palác atd. Našla jsem i nějaké stánky a bruselskou burzu. Město bylo v pondělí dopoledne klidné a nikde nikdo většinou nebyl. Návaly turistů zřejmě čekaly na úterý, až otevřou všechna muzea.

S Američanem jsem měla sraz v poledne, a tak jsem se pomalu z centra vydala k místu setkání na Schumana. Společný oběd byl příjemný, potvrdilo se mi, že coca-cola v USA je sladší než v Evropě, a dále že USA je nejmocnější zemí světa (no jak jinak, když to tvrdí Američan). Ostatní typická klišé přišla postupně.

Muzeum aut bylo zajímavé i pro laika, jako jsem já. Přítomnost vycpané žirafy uprostřed výstavy aut jsme však nepochopili. Zpestření představovala možnost nasoukat se do formule a posedět si tam. Už chápu, proč jsou ti řidiči formule 1 tak malinký - i já, se svými 165 cm, jsem měla problém narvat dovnitř své krátké nožičky. Američan se rozplýval nad každým autem nad milion korun a k tomu si u nich dělal selfie. Ne, že by tam neměl mě, abych ho mohla vyfotit, ale to by přece nebylo ono. Po prohlídce jsme ještě chvilku poseděli na kafi a řešili různé rozdílné zvyky či ceny. Poté jsme se rozloučili a Američan spěchal na bus do Paříže a já za Verčíkem do optiky.

Když se řekne vybírání brýlí, tak se mi vybaví složité rozhodování a dlouhé zkoušení všeho. S Verčou jsme přišli do obchodu a ona mi jen ukázala svůj výběr, který nebyl zviklán ani dalšími návrhy, a tak jsem jen odsouhlasila její volbu. Vybrala si skutečně dobře, takže jsem moc práce jako hlavní poradce neměla. Nejdelší nakonec bylo měření zraku a rozepisování faktury. A tak jsme celkem brzy zamířily metrem domů. Mé nohy totiž odmítly dále chodit.

Poslední večer v Bruselu byl rodinného typu. Po nekonečné přípravě jídla, které trvalo opravdu dlouho (až jsem přemýšlela, zda to někdy bude), jsme všichni v domě konečně zasedli a při příjemném povídání se začali cpát vším, co bylo na stole. Bylo to celkem dobré, ale s tím hladem bych asi snědla všechno. 

S rostoucím sexuálním napětí místního páru (Stéphana a Virginie) se všichni ostatní radši pomalu přesunuli do svých pokojů. Přiznávám , že jsem byla celkem překvapená, když jsem šla asi o 10 minut později na záchod a při cestě kolem jsem potkala na lince mazlící se pár a vedle  na gauči seděl Verči další spolubydlící (Imanol) a zuřivě hrál na tabletu nějakou hru. Buď mu jejich vášeň a přítomnost vůbec nevadila nebo naopak čerpal jejich energii na své hraní. Ten večer jsme šli spát opravdu brzo - Verča musela dospat celý ten víkend a já se nebránila.

V úterý ráno jsem Verču zase vyprovodila a rozloučila se s ní. Dopoledne jsem čekala, až uklízečka, co k nim domů chodí, konečně umyje koupelnu a já se budu moct umýt. Pak schnutí, jídlo a hurá na letiště. To už šlo všechno v pořádku a já při čekání na letišti dočetla knížku a v letadle jsem si to už svištěla domů.

Byly to moc krásně strávené adventní dny s Verčou v Bruselu, starala se o mě moc hezky a já jí moc děkuju.