Město plné diamantů

8.11.2015, neděle

Zapomněla jsem zmínit, že jsem se včera v 11 večer ještě nechala od Imanola vytáhnout na pivo, takže jsem do půl druhé kecala s jeho kolegy z práce (některé z nich jsem znala z Halloween party) a procvičovala základy španělštiny, které se se stoupající hladinou alkoholu v krvi konečně začaly pomalu vynořovat. Než odjedu na Tenerife, možná si i budu schopná koupit rohlík.

Tenhle improvizovaný sedánek nicméně znamenal, že jsem zase šla spát ve dvě a ráno zase vstávala v 8. Mám pocit, že místo abych přes víkend odpočívala, funguje to u mě přesně naopak a odpočinek si vybírám přes týden v práci. Dnešní program byl totiž opět nabitý. V 10 jel mně a dalším sedmnácti stážistům z Gare Centraal vlak do Antwerp, který jsem stihla v podstatě jen proto, že měl nakonec 15 minut zpoždění. Na nádraží jsem sice byla včas (opravdu!), ale polovina automatů na lístky nefungovala. Ten jeden z mála funkčních, ke kterému jsem si stoupla já, nejdřív okupovaly asi milion let 2 Španělky, které když konečně odešly (a do odjezdu vlaku zbývaly asi 3 minuty), tak se pro změnu taky rozbil a musela jsem jít čekat další frontu k jinému. Úchvatné. Brunella (italská stážistka a stážistická spokesperson) se mi snažila pomoct, takže doslova vyhodila nějaké ubožáky s tím, že "sorry, nám to jede dřív", ale i tak jsme na nástupiště dobíhaly s koudelí u zadku. A pak jsme tam stejně ještě 10 minut stály. Oh well. Lepší, než kdyby to ujelo.

Naskládali jsme se do vlaku (nakonec do jiného než jsme chtěli, protože tomu našemu stále narůstalo zpoždění a mezitím se dovalil nějakej loudák, kterej tam sice dojede za dlouho, ale aspoň máme jistotu, že se přibližujeme kýženým směrem) a výlet mohl začít.

Nádraží v Antwerpách bylo v roce 2014 zvoleno nejkrásnějším nádražím na světě. Vypadá opravdu spíš jako hrad, takže hned po výstupu z vlaku už bylo co fotit a obdivovat. U východu nás pak vyzvedla Valerie, stážistka, kterou jsem - upřímně - zatím ještě nikdy nepotkala, ale prý tu s náma je už od září. Tak jo… Byla výborně připravená, rozdala nám mapičky, v ruce třímala vlaječku EU, abychom se vždy našli… Zodpovědné to děvče.

Vlaječku ale po chvíli uzmul Ritwik (Brit a jeden z mála stážistů, se kterými jsem schopna vést konverzaci delší než 3 věty), a když viděl, že si ji měřím znechuceným pohledem, začal mi s ní mávat před nosem a prudit. Jsme zkrátka elita a výkvět EU.

Valerie nás provedla po všech důležitých památkách - od velké kamenné ruky (symbol Antwerp založený na legendě, že město kdysi sužoval obr a nějaký hrdina ho pak zabil, usekl mu ruku a hodil ji do řeky) po dům Rubense, radnici, náměstí… Na oběd jsme se stavili v pizzerii, kde jsme všichni hromadně předstírali, že jsme studenti, abychom dostali 20% slevu. Kupodivu nám jí fakt dali, i přes nadměrný výskyt vrásek a plnovousů v naší skupině.

Po cestě k říčnímu přístavu jsme se omylem (omylem?) přimotali do čtvrti červených lucerniček, což bylo moje  historické poprvé a nedokážu to komentovat jiným slovem než "bizarní". Jít v jednu odpoledne ulicí, na které na vás z každé výlohy mávají polonahé děvy všech tvarů a barev (a nebo ani nemávají a jen znuděně sedí, protože ví, že v tuhle hodinu jim kšefty nepokvetou)… To je zkrátka zážitek. Nejvíce poznamenán tím byl Callum (další Brit, který je sice velmi sympatický, ale moc toho nenamluví), pro kterého to očividně taky byla novinka a jeho šokovaným výrazem jsem se bavila celých těch 10 minut, než jsme z té ulice zase sešli. K nezaplacení.

V přístavu se nacházela moderní budova, na kterou se dalo vyšplhat (vyjet po eskalátorech) a ze střechy se kochat výhledy na celé Antwerpy. Pofotili jsme si, co se dalo, ale na hodně z nás už byla znát únava z chození, tudíž další zastávkou byla lodní kavárna, zakotvená hned pod touhle budovou. Slečna servírka byla sice příjemná jak prase (sdělila nám, že v podpalubí má jen jeden nápojový lístek, takže místo aby nějaké donesla ze shora, půjčovalo si 20 lidí ten jeden) a ptala se Calluma, jestli chce svůj zelený čaj teplý nebo studený (další šokovaný pohled), ale hlavně že jsme seděli, za okýnky šplouchala řeka a před náma bylo kafe/pivo/čaj (dle osobních preferencí).

Byla jsem už solidně groggy, takže se mnou nebyla vůbec žádná zábava a spíš jsem se dostávala do stavu zasněné otupělosti, takže po cestě z kavárny (přes další vyhlídky kolem řeky již směrem zpět k nádraží) jsem si už vykračovala sama, ponořená v myšlenkách, koukajíc na racky a červánky… a bylo mi dobře. Konverzace je přeceňovaná. Obzvlášť s lidma, se kterýma se člověk moc nezná. Zato ve vlastní hlavě, tam to panečku žije. Mí introverti mi rozumí.

Když Valerie prohlídku oficiálně ukončila, nastal klasický zmatek, kdy se více než 2 lidi domlouvají, co se bude dít dál. Já, Callum a další asi 3 lidi jsme se rozhodli pro odjezd domů, takže jsme se od hašteřící se skupinky (sestávající převážně z Italů) odtrhli a power-walkovali na nádraží, abychom stihli nejbližší vlak. Zvládli jsme to doslova na minutu přesně, takže pak už jsme se jen vyčerpaně rozvalili do sedaček a nechali se dovézt zpět do Bruselu.

Antwerpy určitě stojí za prohlídku, ale nejsou zas tolik odlišné od ostatních belgických měst. Architektura je tu obecně všude na jedno brdo a ač pěkná, tak se po čase okouká. Jediné místo, které mě opravdu nadchlo, byla malá zašitá ulička - prý poslední dochovaná v nezměněné podobě od středověku. Tam to na mě dýchlo, tam jsem ucítila to kouzlo starého přístavního města.

 Byla celkem úzká, z porostlých zdí se náhodně otvíraly temné průchody do vnitřních dvorů, velká část byla zastřešená a tudíž o to temnější, sem tam se někde mihla kočka… Pokud takhle vypadalo celé město, dokážu si dost dobře představit, jak jednoduché mohlo být za rohem narazit na ozbrojenou bandu zlodějů nebo třeba jen na lehkou děvu, svůdně se opírající o cihlovou zeď a vystavující své "zboží"… Atmosféra jak vyšitá ze Zaklínače. Škoda, že to trvalo jen letmý okamžik než se člověk zase vynořil ve světě restaurací a zlatnictví.