16.12.2015, středa
Po včerejším večírku v práci se rozneslo, že jsem
zpívala, takže všichni kolegové, které jsem potkala, se o tom nezapomněli
zmínit. Dokonce i ti, kteří tam ani nebyli. Wow. A já si myslela, jak se tu nikdo
s nikým nebaví.
Práce opět nebyla, v Radě už asi taky všichni jedou na
sváteční vlně a nic nedělají, takže neposílají ani žádné dokumenty k překladu.
Uvítala jsem tedy, když mi napsala Sian, jestli bych za ní nezašla na oběd do
Parlamentu, že mi to tam ještě ukáže, než skončí. Je to vlastně její
předposlední den, protože v pátek už odlétá s Imanolem na víkend do
Berlína a až se vrátí, já už v Bruselu nebudu. Dnes tedy máme poslední
společný den.
Na dvanáctou jsem zamířila k Parlamentu, Sian mě jménem
Britského MEP (zapomněla jsem jméno jejího šéfa) zapsala jako hosta, prošla
jsem všemi kontrolami a pak jsme si konečně mohly společně zajít na ten
vytoužený parlamentní oběd, na který nás už jednou nepustili. Teď je ale
Strasbourg week, všichni důležití lidé jsou ve Štrasburku, a tudíž i ostraha je
méně ostražitá a kantýnu pro jednou nehlídá.
Ceny jídla v Parlamentu jsou o něco vyšší, ale salátový
bar je pro změnu levnější, takže se to tak nějak vykompenzuje. Co se týče
chuti, nebylo to zlé, ale spokojeně musím konstatovat, že Lex nikterak
nezaostává a možná to máme i lepší.
Usadily jsme se a probíraly včerejší loučení Sian a Rémyho (Stéphanův kamarád, se kterým se Sian zhruba v listopadu dala dohromady).
Vyprávěla mi, jak to probíhalo, že hodně brečela, ale že ve výsledku to dopadlo
dobře a oba by se rádi vídali i dál. Rémy tedy určitě přijede na návštěvu do
Cardiffu. To je krásné! Sian byla samozřejmě pořád dost smutná, protože si ho
opravdu oblíbila a ráda by tento vztah i nadále rozvíjela, nicméně osud tomu
nepřeje a ona se musí odstěhovat do UK. Co jen mi to připomíná? Za měsíc budu
řešit úplně to samé, takže jsem s ní silně soucítila a snažila se ji
utěšit.
Po obědě jsme se prošly vylidněnou budovou Parlamentu, nakoukly
jsme i do pracovny předsedy Parlamentu Martina Schulze, do oken pracoven
extrémní pravice, do jednací místnosti S&D (pro které pracuje Sian)… Bylo
to celkem výživné. Nakonec jsme se zastavily v nejvyšším patře pod
skleněnou střechou, po které se zrovna proháněli myči oken, a pokračovaly jsme
ve fňukání. Sian oplakávala Rémyho a já oplakávala Sian. Je tu nejbližším
člověkem co mám a bez ní bude celý tenhle pobyt úplně jiný a o dost smutnější.
Ona je to tepající srdce našeho domu, vaří, směje se, vymýšlí hlouposti, hraje
příšernou hudbu, na kterou tančíme v kuchyni, sleduje se mnou sappy
British TV… Bez ní bude zkrátka doma mrtvo a smutno. Dohodly jsme se, že dnes
je poslední večer, který máme obě volný, než se rozjedeme do svých domovů,
takže si uděláme rozlučkovou večeři, opijem se, pobrečíme si a prostě se řádně
rozloučíme.
Pak už jsme se obě musely vrátit do práce, ale plán na večer
byl jasný. To jsem ještě nevěděla, že nám oběma bude večer z nějakého
záhadného důvodu blbě, takže jsme sice spáchaly naprosto božskou večeři, ale Sian celou
dobu bolelo břicho a mně začalo bolet taky asi v polovině jídla.
Nevěděla jsem, jestli vrhnu nebo jen bídně zhynu a na pití alkoholu jsme se
necítila ani jedna. Nakonec jsme se jen stulily na gauč, pustily si First Dates
(reality show na britské televizi, na které tu společně ujíždíme), zkoukly asi
dva díly a pak šly spát. Tomu tedy říkám divoká rozlučka. Poobjímaly jsme se
(už během dne bylo stanoveno pravidlo, že se musíme obejmout pokaždé, když se
uvidíme, což mi silně připomnělo jednu epizodu Scrubs a hned mi to zlepšilo
náladu – Myka bude vědět), ale zítra se ještě uvidíme u snídaně, tak pláč jsem
prozatím potlačila. Ach jo, tohle nesnáším.
Žádné komentáře:
Okomentovat