7.11.2015, sobota
Tak jsem se zas jednou
hodně vyspala… Po včerejší italské party jsem se dostala do postele ve 3 ráno a
dnes jsem byla domluvená s Sian, že v 8 (!!!) půjdeme společně nakoupit jídlo
na celý týden, protože dlužím domácnosti spoustu peněz a musím tedy tento měsíc
nakupovat jako zběsilá, abych to vyrovnala. Sian souhlasila, že půjde se mnou,
protože na rozdíl ode mě ví, co potřebujeme, a jako dobrá kamarádka mi taky
pomůže s taškama. A proč jsme chtěly jít nakupovat v sobotu tak brzo ráno?
Abych se stihla připravit na úžasné celodenní rande, které mě čeká jako
kompenzace za těch dlouhých 10 dní, kdy na mě pan dokonalý neměl čas. To je
solidní argument, aby člověk vstal po čtyřech hodinách spánku, ne?
Avšak ouvej, vstala jsem,
hodila rychlou sprchu, v 8 jsem byla nastoupená v kuchyni… A Sian nikde.
Trpělivě jsem čekala, pak už i netrpělivě… a pořád nic. Nakonec jsem v 8:45
zaklepala na její pokoj, a když se ozvalo ospalé "I am coming", bylo
mi naprosto jasné, že je pořád ještě v posteli. Tak teda dík. Ale abych jí
nekřivdila, opravdu se do 15 minut objevila dole v kuchyni, ani se nenasnídala
a fakt se mnou šla.
Sian se snažila ze svého
vyspávání vymluvit tím, že v 8 ráno stejně ještě nikdo nemají otevřeno, ale to
jí bylo vyvráceno hned, jak jsme došly do Delhaize a prostudovaly otvírací dobu
napsanou na dveřích. Následně jsme naládovaly dva košíky žrádlem, já vyplázla
150 euro a s vypětím všech sil jsme to ve čtyřech obřích taškách dotáhly domů.
Kdyby mě nečekal výlet na kolech, klidně bych prohlásila, že jsem si splnila
dnešní příděl posilování.
Když byla má povinnost
vůči ostatním spolubydlícím splněna, Sian byla tak hodná, že nákup uklidila,
zatímco já se zběsilým tempem znovu osprchovala, převlékla, nahodila fasádu a
jela hledat kavárnu, kde jsem v 10:45 měla sraz s panem dokonalým. Nakonec jsem
to ke svému velkému překvapení i stíhala na čas, ale tentokrát to zazdil pro
změnu on, protože dorazil až v 11. My dva se prostě nikdy nemůžeme sejít přesně
v zadanou hodinu.
Byl asi po náročném týdnu
brutálně vyčerpaný, viděla jsem, že vypadá trochu starší než obvykle, má v
obličeji lehce červený nádech, a že mu asi není 100% dobře. Kdybych to prý
nebyla já, tak by to zrušil a zůstal ležet doma. Netřeba říkat, že si jeho
oběti velice cením a na mou obranu - čím déle jsme spolu byli, tím zdravější
barva se vracela na jeho líčka, takže jsem mu vlastně pomohla ;)
Fascinuje mě, jak nám stále
nedochází témata a zase jsme se zakecali na takovou dobu. Plánem dne bylo jet
na kolech do lesa, ale chvíli mi přišlo, že se z té kavárny ani nevyhrabeme. A
nevadilo mi to, protože to bylo velice příjemné. Pak už ale míra trapnosti
(sedět hodinu nad prázdným hrnkem) dosáhla vrcholu, tak jsme se sebrali a
přemístili se k panu dokonalému domů.
Tam jsme se převlékli do
sportovního, dali si svačinu a konečně se vykopali na ta kola. Věděli jsme, že
nemáme moc času, protože už byly 3 a
stmívá se v 5, ale nehodlala jsem si to nechat ujít a můj partner in crime taky
vypadal, že jeho únava z rána je ta tam. Jsem hrozně ráda, že jsme nebyli líní
a fakt jsme jeli, protože tenhle výlet byl doslova lahůdka.
Pořád je nezvykle teplé
počasí (na listopad) a pan dokonalý dokonce vyjel jen v kraťasech. Já byla na
vrcholu blaha už z předchozích událostí dne, ale když jsem spatřila ty barevné
stromy a ve tváři ucítila teplý vánek, moje blaho stouplo ještě někam výš, asi
až do vesmíru. Chtěla bych si to všechno zapamatovat do detailu a umět si ten
pocit vybavit kdykoliv. Protože kdyby se mi to povedlo, byl by to recept na
instantní štěstí. Ve světě Harryho Pottera by právě tahle vzpomínka vyčarovala
toho nejsilnějšího patrona.
Pádili jsme po cestách
zasypaných listím jako dva psíci, volně vypuštění do přírody. Ani jsme se
nebavili - dny trapného ticha jsou dávno za námi (pokud kdy byly) a jen jsme oba
plnými doušky vnímali vítr ve tváři, šustění listí pod koly, barvy a vůně
kolem… A když jsme se na sebe podívali, věděli jsme, že oba sdílíme naprosto
stejné emoce.
Asi po hodině jízdy jsme
dojeli k lavičce, na které jsme seděli, když jsme tu spolu byli minule. Bylo to
naše druhé rande a v té době jsme ještě seděli metr od sebe, pozorovali veverky
a jen si povídali. Ani první polibek ještě nepadl. Vtipná vzpomínka. J Přitulili jsme se k sobě, probírali naše dojmy z toho všeho… Noc ale
přicházela rychleji, než nám bylo milé a hrozilo, že bychom už nemuseli trefit
domů, kdybychom se tu moc zdrželi. Nezbylo tedy než nasednout zpět na kola a
vydat se k domovu.
Než jsme dojeli, padla už
tma, ale naštěstí jsme to stihli do části parku s veřejným osvětlením včas,
takže jsme se v lese nepřizabili. Cesta parkem pak taky měla hodně co do sebe,
protože v jednu chvíli zafoukal vítr a k zemi se začalo snášet celé mračno
listí. My tím mračnem projížděli, kolem skoro nikdo, jen oranžové světlo lamp,
vítr a tisíce lístků, které nás cvrnkaly do nosu a padaly mi do výstřihu.
Vzpomněla jsem si na Olomouc a Bezručovy sady, kterými jsem několikrát
procházela za podobných podmínek a prožívala stejný pocit rozprouděné krve
(vracela jsem se z fitka) a fascinace podzimní přírodou.
Nad námi se třepotali
netopýři a my pomalu vyjížděli z parku zpět do světa aut a domů. Ten přechod
byl poměrně postupný, ale i tak dost bolestný. Když jsme dojeli domů a uklidili
kola, stulili jsme se na gauč se sklenkou whisky a k naprostému dovršení dne si
mezi nás přišel lehnout Jinx (dalmatin pana dokonalého), který se mi dosud
víceméně vyhýbal a při každém mém příchodu štěkal jak pominutý. Tentokrát se
ale rozvalil mezi nás dva, opřel se o mě, položil mi hlavu na koleno a s
konečnou platností mi tak dal najevo, že už nejsem cizinka, ale člen rodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat