Listopadové léto

1.11.2015, neděle

Další perfektní podzimní den. Počasí bylo jako vystřižené z umělecké fotografie a očekávala bych ho spíš v září než v listopadu. Bylo jasno, slunečno, 18 stupňů a velká ironie byla, že jsem si na sebe poprvé mohla vzít letní šaty, které jsem si dovezla z domova v očekávání, že v Belgii bude aspoň tak teplo jako v ČR. A ono celé září a říjen nic a teď najednou můžu chodit v krátkém rukávu? Belgii prostě nepochopím.

Ve tři odpoledne jsem měla v parku Cinquantenaire sraz se Sevanem. To je ten sympatický francouzský stážista, kterého jsem poprvé potkala na snobské party "Cupcakes & Drinks" u Polky Aleksandry, před kterou jsme ho pak minulý týden s Káťou a Mykou celý večer zachraňovaly. Asi mi je za to velmi vděčný, protože si od té doby téměř nepřetržitě píšeme a pomáháme tak jeden druhému krátit pracovní dobu.

Práskl na sebe, že rád vaří a peče, tak jsem ho hned zmermomocnila, ať se s něčím pochlubí. Nejdřív jsme se ale museli najít, protože původně jsme se měli sejít pod obloukem, ale když mi napsal, že má 15 minut zpoždění, rozhodla jsem se nečekat a jít se radši rozvalit někam mezi barevné listí a počkat na něj tam. Ať si mě najde - jako trest za pozdní příchod. Chudákovi mu to trvalo zhruba dalších 15 minut a to i přesto, že jsem mu pravidelně posílala další a další vodítka. Ve hře na schovávanou by asi moc neobstál a to jsem se ani schovávat nesnažila! Byla jsem uprostřed trávníku, vedle mě svítilo moje černorůžové kolo, kvadrant parku jsem taky specifikovala… Co víc už by chtěl? Každopádně nakonec se mu to přece jen podařilo a připojil se ke mně na dece ze žlutých javorových listů.

Byla jsem naprosto fascinovaná tím výhledem na oblaka listí plující ve větru ladně k zemi a prosvítající paprsky nejspíš jednoho z posledních slunečných dní a hlavně tím, že si tu sedím jen tak v šatech a bolerku a je mi teplo. Díky, Belgie, tohle mi opravdu přišlo k chuti. Stejně jako naprosto úžasný mrkvový koláč s vlašskými ořechy, se kterým se vytasil Sevan. Byl tak dobrý, že přilákal něčího čokla, který přisprintoval nadsvětelnou rychlostí a jeden kus koláče ukořistil, aniž jsme mu v tom stihli zabránit. Jeho panička pro jistotu dělala, že nic neviděla a ani se neomluvila, což Sevana solidně nakrklo a vlastně se mu není co divit. Taky bych se nechtěla s něčím hodinu dělat, aby to pak sežralo cizí psisko.

Povídali jsme si a paprsků pomalu ubývalo, takže jsme se asi po hodině vydali hledat jiné místo, kde bychom ještě zachytili nějaké ty zbytky slunečního svitu. Obešli jsme skoro celý park a moc dobře jsme nepochodili, takže jsme se jen přesunuli o kus dál než jsme seděli původně, a měli tak možnost vychutnat si dalších zhruba 10 minut v záplavě světla, než slunce opustilo park na dobro.

Konverzace plynula o dost hůř než po chatu, jak už to tak s některými lidmi bývá, takže jsme nakonec už jen tak leželi a odpočívali a já se pak omluvila a šla domů. Bez sluníčka už takové teplo nebylo a konverzace nám očividně svědčí více ve virtuálním světě, tak proč to prodlužovat. Při loučení padl návrh, že bychom spolu mohli někdy mrknout na nějaký španělský film, protože to je jazyk, který se oba učíme, tak uvidíme, jestli to někdy zrealizujeme. 

Pak jsem zas jednou přetrpěla trapný střet kultur (francouzské pusinky na tvář versus české "hlavně se nikoho nedotknout") a vydala jsem se na kole k domovu.

Ve zbytku dne jsem měla v plánu si dát do těla, ale byla jsem tím sluněním a výborným koláčem tak líně naladěná, že jsem se jen rozpleskla ke krbu a následně pomohla s přípravou večeře a to byl veškerý můj dnešní achievement. Neděle v pravém slova smyslu.