28.10.2015, středa
Ráno jsem se rozloučila s
holkama, protože dneškem jejich pobyt v Bruselu končí a odjedou dřív, než se
vrátím z práce. Bude mi tu bez nich smutno :'(
Už od rána jsem byla zas
jak na jehlách z večerního rande. Ponořena do myšlenek na to, co všechno se
může večer podělat (to je tak, když není práce a člověk má čas myslet na
blbosti), jsem šla na záchod a v tu chvíli začal kvílet alarm a spustilo se
požární cvičení. Všichni překladatelé museli opustit budovu a jít se shromáždit
do parku Leopold, který je asi 500 metrů od budovy (momentálně se bortící v žáru ukrutných plamenů).
Moje pozorování jsou
taková: Lidem by se nemělo říkat, že je to pouze nácvik. Když jsem
viděla, s jakou rychlostí se evakuovali, a že u toho v pohodě stíhali číst
zprávy na mobilu a jeden týpek dokonce někde stihl ukořistit i kafe na cestu… No
řekněme, že v reálu bychom na 100% všichni dávno uhořeli.
Jediným řešením se mi
zdál crowd-surfing po hlavách davu na ucpaném schodišti. Prostě bych na ně
skočila a vezla se až dolů k východu!
Potkala jsem v davu
Mariannu, tak jsme se evakuovaly společně. V parku byl nátřesk, ale podařilo se
nám najít Karla-Heinze (head of unit), který si nás spočítal, odškrtl na
seznamu, a mohlo se jít zase zpátky do práce. Tak aspoň, že jsme se trochu
provětrali. Protože žádnej jinej význam to fakt nemělo.
K vypracování jsem
dostala asi 2 dokumenty, které mi zas jednou celé vypadaly z databází, takže
jsem měla za 30 minut hotovo a zbytek dne jsem se kopala do zadku.
Ono to
vypadá, že překládat pro EU je prča a člověk vlastně nic nemusí umět, jak to
tady popisuju. Pravda je taková, že těžké a dlouhé dokumenty existují, je jich
dokonce i docela dost, ale stážistce je prostě nikdo nesvěří. Takže zatímco
ostatní se potí nad slovníky, já čekám, kdy zas bude někdo jmenován do funkce a
já o tom budu moct přeložit normalizované půlstránkové oznámení, aby toho po
mně nemuseli pak moc opravovat.
Každopádně jsem se jako vždy nějak zabavila a
aspoň jsem mohla brzo odejít domů a připravit se na večerní rande.
Pan dokonalý tentokrát
vymyslel, že si společně něco uvaříme. Když jsem ale v 20:15 dorazila k němu
domů, vítal mě s už hotovou dýňovou polévkou a celou kolekcí delikates (asi
vypadám špatně a potřebuju nabrat pár kilo nebo já nevím), takže na vaření
vůbec nedošlo. To mě docela uklidnilo, protože nejsem žádná šéfkuchařka a
docela jsem se bála, že tato skutečnost bude odhalena. Mé krytí ale naštěstí zůstává nedotčeno!
Měli jsme oba z
rozličných osobních důvodů poměrně náročný týden, takže jsme byli rádi, že si
konečně můžeme v klidu sednout se sklenkou vína, přitulit se a popovídat si. Takovéhle večery jsou zkrátka instantní rozpouštěč starostí a jejich blahodárné účinky přetrvávají ještě dlouho do druhého dne či déle.
Žádné komentáře:
Okomentovat