V práci na mě byli hodní
a dali mi přeložit dokument, ke kterému nebyly vůbec žádné podklady, takže jsem
si zas po dlouhé době procvičila kreativní překlad. Jde to překvapivě ztuha,
jak si člověk zvykne na to, že mu většinou všechno už odněkud vyskočí a
najednou kde nic tu nic… Tak uvidíme, co na to řekne revizor (korektorům se tu
z nějakého důvodu říká revizoři).
Večer v osm jsem šla do
města, sejít se s několika trejníky a hlavně se sporťákem Vincentem, kterému
dneškem stáž končí a zítra frčí zpátky domů do Německa. Po cestě mě málem
srazilo auto - tedy, opravdu do mě nabouralo, ale naštěstí v minimální
rychlosti a trefilo mě jen ze strany do předního kola a ne do žádného kusu
těla. Řidič byl naštěstí slušný a zastavil, pomohl mi narovnat řídítka, která
se při nárazu solidně vychýlila z osy, několikrát se optal, jestli jsem v
pohodě, omluvil se, a odjel až když viděl, že ho opravdu nechci žalovat. Byla
jsem trochu v šoku, ale opravdu mi nic nebylo, takže jsem se otřepala a
pokračovala v cestě do města.
Skupinu asi deseti
stážistů jsem nalezla v kebabárně na Place Jourdan, tak jsem se vetřela na kraj
stolu. Nebyla jsem v poslední době moc společenská, takže jsem teď takový
outsider, se kterým si nikdo nemá co říct, a bylo to dost znát, ale rozhodla
jsem se vytrvat. Ani s Vincentem jsem neměla nikterak intenzivní vztah (mluvili
jsme spolu jen párkrát a pokaždé jen na chvilku), ale vždycky mi připadal
sympatický, tak jsem ho chtěla svou přítomností v jeho poslední večer podpořit.
Vypadal opravdu dost zkroušeně a Virginia (rumunská právnička-lingvistka se
kterou se tady zapletl) mu zdatně sekundovala. Čekala jsem, kdo se rozbrečí
dřív.
Když všichni dojedli,
přesunuli jsme se do hospody James Joyce, kde "párty" pokračovala.
Konverzace neplynula o moc lépe než předtím, ale přecejen to bylo o maličko
lepší. Vrcholem večera byl okamžik, kdy do hospody vstoupil prodavač květin a
Marc (roztomilý neplacený španělský stážista) Vincentovi koupil růži. Awww.
Vincent musel jít brzo
domů, aby ještě dobalil, takže kolem jedenácté i s Virginií podnik opustili. Se
všema se loučil a mě ignoroval, i přesto, že jsem seděla vedle něj. Když se ke
mně pak najednou naklonil, tak už jsem to ani nečekala a úplně jsem se
zakoktala a pronesla nějakou totální blbost ve stylu: "No, stejně jsme
nebyli kamarádi." :D Ach jo. To jsem ho teda vážně povzbudila. Social
skills at their best.
Usoudila jsem, že má
společenská povinnost tímto končí a po Vincentově odchodu jsem se radši
zdejchla taky. Co se týče socializace s ostatními stážisty, asi už to lepší
nebude, takže se radši budu dál držet těch pár lidí, se kterými se tu přátelím,
a nebudu se pokoušet být "social butterfly", což je prostě role,
která nebyla stvořená pro mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat