Letem světem

Jelikož jsem byla poslední dobou v jednom kole, nezbývá mi, než se zase jednou muset spokojit se stručným shrnutím. Je to docela škoda, protože se toho dělo víc než dost, ale tak už to s deníkem chodí. Když už se konečně něco děje a bylo by o čem psát, tak na to člověk nemá čas. Tak tedy stručně k událostem posledních dní.

13.11.2015, pátek

Dopoledne konference v parlamentu o tlumočnících. Bylo to moc hezké, ale naprosto to zdrtilo veškeré mé sny a ambice se jednou do parlamentu jako tlumočnice dostat. Můj diplom není (a nebude) dost dobrý, musela bych umět aspoň 2 (ale raději 3) další jazyky… Tak tedy sbohem sne, je na čase začít se poohlížet po nové kariéře.

Po konferenci jsem chtěla zajít do kantýny na oběd se Sian, ale parlamentní kantýna je místo natolik prestižní, že se do ní návštěvníci nepouští ani s doprovodem stálého zaměstnance. Tak tedy sendvič  v Exki před parlamentem…

Odpoledne „role-play game“ v Parlamentáriu. Hráli jsme si na členy EU parlamentu a simulovali zákonodárný proces. Byla jsem zvolena předsedkyní své frakce, takže jsem musela spolknout svou zhrzenost z rána a potýkat se s lobbisty, novináři a dávat projevy. Život politika není žádné peříčko!

Večer jsem si psala s Irčou, která uprostřed našeho hovoru zbystřila, protože v tu chvíli právě probíhaly útoky v Paříži, kde Irča studuje. Naše konverzace tedy rapidně změnila směr a než jsem odešla spát, s hrůzou jsme společně počítaly potvrzené mrtvé. V tu chvíli to bylo „teprve“ kolem 20…

18.11.2015, středa

Tentokrát jsem se vydala načerpat nějaké vědomosti do anglického překladatelského oddělení. Na starosti mě dostal Tim, asi padesátiletý mumla, který má češtinu jako jeden ze svých jazyků (ačkoliv aktivně jí používat nedokáže). Ukázal mi, že Britové překládají jen málokdy (ale zato musí pokrýt všechny EU jazyky, proto jich všichni umí zhruba 5-7 a neustále se dovzdělávají, což jim Rada samozřejmě platí), ale zato hodně editují a korekturují. Kdokoliv v Radě napíše nějaký dokument a chce si ho nechat zkontrolovat, posílá ho právě sem, kde se na to podívají rodilí mluvčí a dají tomu nějakou reprezentativní podobu.

Anglické oddělení  bylo o poznání méně koordinované než to dánské a přišlo mi, že si mě spíš přehazují jako horký brambor, aniž by věděli, co mi říct. Tim mě postupně zanechal v péči dalších dvou lidí, ale ti na mě taky jen zmateně koukali a ve výsledku jsme si povídali o počasí, což nebylo dvakrát přínosné. Ale byla mi pochválena angličtina, takže juchů, aspoň to ego jsem lehce pomasírovala.

Večer jsem šla na koncert, sama, protože ostatní stážisté z toho nakonec vycouvali, aby je v koncertní síni náhodou někdo nevybouchl. Byl to charitativní koncert pro uprchlíky a hrála se tradiční hudba ze Sýrie, Řecka, Středomoří… zazněla dokonce i opera a bylo to hrozně pěkné. Celou dobu jsem měla zavřené oči a přemýšlela. Velmi příjemný relax.

19.11.2015, čtvrtek

Večer po práci jsem zajela k Sevanovi na víno. Podařilo se nám prolomit hranice našeho virtuálního přátelství a už si zvládáme povídat i naživo!

21.-23.11.2015, sobota , neděle a pondělí

V sobotu jsem se probudila do nejvyššího stupně pohotovosti a strávila celé dopoledne načítáním zpráv o tom, co se vlastně stalo a proč je všechno zavřené a nedoporučuje se ani vystrčit nos z domu. Krom solidního šoku jsem byla i lehce znechucená, protože jsem chtěla jít odpoledne na vědeckou výstavu, což teď jaksi nepřicházelo v úvahu. Aneb jak teroristé zabili můj společenský život.

V duchu lockdownu se nesla i neděle, kdy už mi domácí vězení docela slušně lezlo na nervy.  To jsem ještě nevěděla, že mi večer Iva přepošle e-mail od šéfa, že „non-essential staff“ má zítra zůstat doma, protože pohotovost v Radě se zvýšila ze žluté na oranžovou. Zajímalo by mě, co by se muselo stát, aby přepli na červený poplach?

Vzhledem k tomu, že v celé Radě asi není nikdo více non-essential než já, seděla jsem tedy v pondělí opět doma. Mohli by ty teroristy už chytit, prosím??

24.11.2015, úterý

Oranžový poplach stále pokračuje, ale už jsem se na to vykašlala a prostě šla do práce. Mám na stole dva dokumenty, co potřebují dokončit do čtvrtka a vzhledem k tomu, že zítra odjíždím do konce týdne do Štrasburku, není zbytí a je třeba je přeložit.

Večer jsem se opět nechala zlákat k Sevanovi , tentokrát na domácí francouzskou pálenku ze sporýše a na slivovici. To nebylo příliš moudré, protože nám to velmi zachutnalo a odcházela jsem od něj někdy ve 4 ráno. Proč já se vždycky nechám ukecat k pití uprostřed týdne?

25.11.2015, středa

Po včerejším pálenkovém maratonu jsem spala hodinu a půl a pak bylo třeba vstát a sbalit se na výlet do Štrasburku.  Meeting s ostatními stážisty byl totiž už v 7 ráno! Jediné, co mě hnalo vpřed, byla myšlenka na 6 hodin spánku v autobuse.

Po příjezdu do „hlavního města Vánoc“ se mi hned podařilo spáchat skandál a zapomenout si před návštěvou parlamentu v autobuse badge. Bez problémů jsem prošla bezpečnostní kontrolou, ale zastavila mě ochranka před kantýnou. To vypovídá o „zvýšeném stupni pohotovosti“… Pustit podezřelou osobu budovy je v pořádku, ale běda, jak si tam bude chtít koupit oběd!

Vypadalo to, že zatímco ostatní budou jíst, já budu na zbytek odpoledne vykázána ven na mráz, ale nakonec se nade mnou slitoval nějaký papaláš a zašel se za mě zaručit a vyřídit mi návštěvnický badge. Den byl zachráněn.

Po obědě jsme byli vpuštěni do hemicyklu, poslechnout si část zasedání evropských poslanců. Já jsem spíš přepínala ve sluchátkách tlumočnické kanály a tiše žasla, jak jim to všem jde od ruky/pusy. Mind blown…

Posledním bodem programu bylo setkání se švédským MEP, který byl zvolen Europoslancem roku. Byl mladý, sebevědomý a zajímavý, ale tak trochu nám připadalo, že je na drogách, protože měl hrozně rudé oči, pořád popotahoval - jako by šňupal - a ještě u toho všeho zvládal žvýkat tabák. Když po něm nastoupil český mluvčí, čekali jsme leccos, ale rozhodně ne kopec srandy. Samozřejmě se hned v první větě zeptal, jestli je tu někdo z ČR, tak jsem neochotně zvedla ruku a doufala, že po mě nebude chtít nějaké osobní politické názory a podobně. Chtěl ale vědět pouze odkud přesně jsem a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jsme oba z Písku! To ho úplně rozjařilo a celou tu prezentaci pak házel jeden vtípek za druhým a získal si srdce všech stážistů, kteří za mnou pak nezávisle na sobě chodili a ptali se mě, jestli na něj mám číslo, že bychom s ním zašli na pivo. Wow. Měla bych mu poslat děkovný dopis, protože zlepšil České republice reputaci o 200% a povýšil ji na místo, kde žijí úžasně vtipní lidé.

Večer jsme se ubytovali v hotelu a pak se vydali do města na večeři. Samozřejmě jsme si museli dát místní specialitu: tarte flambée, což je taková tenká pizza s minimem ingrediencí. Tradiční kombinací je cibule a slanina. Ňam.

...Pokračování příště!

Špionkou mezi Dány

11.11.2015, středa

Vzhledem k tomu, že práce je pořád spíš méně než více, vyšel mi šéf vstříc tím, že mi domluvil "exkurzi" na dánské a britské překladatelské oddělení. Účelem bylo (krom očividného zbavení se mě na jeden celý den), aby mi kolegové z ostatních jednotek ukázali, jak se pracuje u nich a zda jsou tam nějaké rozdíly.

V 9 ráno jsem tedy stála nastoupená v 11 patře Lexu před kanceláří Sary Skjaerlund. Čekala jsem nějakou váženou a postarší šéfku celého oddělení, ale vyzvedla si mě holka zhruba v mém věku. Šéf jednotky prý není přítomen, tak to tam teď vede ona, jakožto HR persóna. Super! Byla sympatická a veselá, a když jsem nesměle přiznala, že mám jakous takous znalost dánštiny, nabídla, že se budeme bavit dánsky. Eeeeeeh, no tak dobře. I guess that's why I wanted to see the Danish unit anyway… Hoďte mě do vody a uvidíme, jestli poplavu.

Provedla mě po celém oddělení, což bylo ještě v pořádku, protože jí jsem rozuměla téměř bez problému. Horší ale bylo, když se rozhodla mě představit všem kolegům a jako ice breaker samozřejmě použít "Veronika taler dansk!" Po těch dvaceti různých dánských přízvucích a mých pracně vykoktaných odpovědích (obvykle jsem ze sebe nedostala víc než "díky", "ok" a nebo jen rozpačitý úsměv) jsem silně traumatizována a dánské oddělení mě má za retarda, co žije v sebeklamu a prohlašuje, že mluví jejich řečí.

V 10 dopoledne mi byla do ruky vražena násada od smetáku, že se mám v kolektivním duchu jít s Dány zúčastnit protahovací čtvrthodinky v 5. patře. Jsem si vědoma toho, že něco podobného probíhá i v české jednotce, ale myslím, že na to chodí tak 3 lidi, zatímco Dánů se sešlo skoro 20. Hromadně jsme se tedy v různých úhlech lámali o tyč, instrukce byly podávány opět v dánštině… byl to takový lingvistický tělocvik. Pár trapných chvilek jsem si zažila akorát, když kolem procházeli mí čeští kolegové (v 5. patře má české oddělení svou koordinaci, takže to tam proudí neustále) a nechápavě koukali, s kým se to tady místo práce kamarádšoftuju.

Po příjemné čtvrthodince se smetákem jsem byla usazena na dánskou koordinaci vedle sympatické Švédky Leny, která mi vysvětlila, jak funguje celý ten náš program, kterým se přidělují dokumenty. Taky mi vysvětlila, že v dánském oddělení se hodně hraje na osobní přístup, takže práce se nezadává e-mailem, ale každý překladatel si pěkně osobně přijde na koordinaci a sám si může vybrat, co se mu zrovna chce překládat. Když je hotov, tak to zase hezky přinese. Je vidět, že svůj kladný vztah k pohybu si Dánové nedají vzít ani tam, kde ostatní lidé 8 hodin sedí na zadku. To se mi líbilo! A jako bonus se všichni dobře znají, než dostanou dokument, tak s koordinátorkou pokecají… Takhle se tmelí kolektiv. A ne, že člověk celý den ani nevyleze ze své nory.

Když se mnou byla Lena hotová, přesunula jsem se na další stanoviště, kterým byla překladatelka Pia. Pia už tu dělá 30 let a je poslední kuřačkou na celém oddělení, protože kouření už v Dánsku od jisté doby není cool. Nadějeplně se optala, zdali bych si s ní nešla zakouřit já, ale musela jsem jí také zklamat. Hodily jsme tedy menší pokec (překlad se dělá všude stejně, tak mi nebylo moc co vysvětlovat), prý si za ní můžu kdykoliv přijít pokecat dánsky (jupí) a zas jsem se přesunula dál. 

Tentokrát zpět za Sarou, která má na starosti HR. Zatímco u nás si starosti o to, kdo bude kdy v práci, dělí asi 4 lidi, Sara je na to chudák úplně sama a za stolem plným hromad papíru skoro nebyla vidět. Bylo jasné, že i těch 20 minut, co mi věnovala, jí bude stát hodinu přesčasu, protože i během naší konverzace se valily další a další maily, telefonáty a osobní návštěvy překladatelů, kteří chtějí tu nějakou službu zrušit, tu přidat a nebo si je mezi sebou různě vyměňují, aby v tom byl ještě větší zmatek…

Zhruba v poledne jsem od Dánů odcházela s prima pocitem, že takové pracovní prostředí bych si klidně dala líbit. Nevím, jak moc jsem mohla nahlédnout do "opravdového" chodu jednotky, ale dýchalo to na mě přátelskou atmosférou, kdy lidé ještě ví, jak jeden s druhým komunikovat i jinak než přes mail. Jednou z věcí, které Sara během mojí návštěvy koordinovala, byla například tradiční vánoční večeře Julefrokost, kterou všichni Dánové obvykle berou velmi vážně. Julefrokost není jen tak nějaká večeře, ale společenská událost, kdy se přežerete s přáteli (ale stylově), dáte si nějaký ten šnaps,  způsobíte skandál či dva a pak je aspoň celý rok o čem si vyprávět. A oni to organizují společně. Awww. A v české jednotce se i narozeniny slaví tajně, aby náhodou do inkriminované kanceláře (kde oslava probíhá) nepřišel někdo nezvaný a nesežral jim náhodou kus dortu.

Město plné diamantů

8.11.2015, neděle

Zapomněla jsem zmínit, že jsem se včera v 11 večer ještě nechala od Imanola vytáhnout na pivo, takže jsem do půl druhé kecala s jeho kolegy z práce (některé z nich jsem znala z Halloween party) a procvičovala základy španělštiny, které se se stoupající hladinou alkoholu v krvi konečně začaly pomalu vynořovat. Než odjedu na Tenerife, možná si i budu schopná koupit rohlík.

Tenhle improvizovaný sedánek nicméně znamenal, že jsem zase šla spát ve dvě a ráno zase vstávala v 8. Mám pocit, že místo abych přes víkend odpočívala, funguje to u mě přesně naopak a odpočinek si vybírám přes týden v práci. Dnešní program byl totiž opět nabitý. V 10 jel mně a dalším sedmnácti stážistům z Gare Centraal vlak do Antwerp, který jsem stihla v podstatě jen proto, že měl nakonec 15 minut zpoždění. Na nádraží jsem sice byla včas (opravdu!), ale polovina automatů na lístky nefungovala. Ten jeden z mála funkčních, ke kterému jsem si stoupla já, nejdřív okupovaly asi milion let 2 Španělky, které když konečně odešly (a do odjezdu vlaku zbývaly asi 3 minuty), tak se pro změnu taky rozbil a musela jsem jít čekat další frontu k jinému. Úchvatné. Brunella (italská stážistka a stážistická spokesperson) se mi snažila pomoct, takže doslova vyhodila nějaké ubožáky s tím, že "sorry, nám to jede dřív", ale i tak jsme na nástupiště dobíhaly s koudelí u zadku. A pak jsme tam stejně ještě 10 minut stály. Oh well. Lepší, než kdyby to ujelo.

Naskládali jsme se do vlaku (nakonec do jiného než jsme chtěli, protože tomu našemu stále narůstalo zpoždění a mezitím se dovalil nějakej loudák, kterej tam sice dojede za dlouho, ale aspoň máme jistotu, že se přibližujeme kýženým směrem) a výlet mohl začít.

Nádraží v Antwerpách bylo v roce 2014 zvoleno nejkrásnějším nádražím na světě. Vypadá opravdu spíš jako hrad, takže hned po výstupu z vlaku už bylo co fotit a obdivovat. U východu nás pak vyzvedla Valerie, stážistka, kterou jsem - upřímně - zatím ještě nikdy nepotkala, ale prý tu s náma je už od září. Tak jo… Byla výborně připravená, rozdala nám mapičky, v ruce třímala vlaječku EU, abychom se vždy našli… Zodpovědné to děvče.

Vlaječku ale po chvíli uzmul Ritwik (Brit a jeden z mála stážistů, se kterými jsem schopna vést konverzaci delší než 3 věty), a když viděl, že si ji měřím znechuceným pohledem, začal mi s ní mávat před nosem a prudit. Jsme zkrátka elita a výkvět EU.

Valerie nás provedla po všech důležitých památkách - od velké kamenné ruky (symbol Antwerp založený na legendě, že město kdysi sužoval obr a nějaký hrdina ho pak zabil, usekl mu ruku a hodil ji do řeky) po dům Rubense, radnici, náměstí… Na oběd jsme se stavili v pizzerii, kde jsme všichni hromadně předstírali, že jsme studenti, abychom dostali 20% slevu. Kupodivu nám jí fakt dali, i přes nadměrný výskyt vrásek a plnovousů v naší skupině.

Po cestě k říčnímu přístavu jsme se omylem (omylem?) přimotali do čtvrti červených lucerniček, což bylo moje  historické poprvé a nedokážu to komentovat jiným slovem než "bizarní". Jít v jednu odpoledne ulicí, na které na vás z každé výlohy mávají polonahé děvy všech tvarů a barev (a nebo ani nemávají a jen znuděně sedí, protože ví, že v tuhle hodinu jim kšefty nepokvetou)… To je zkrátka zážitek. Nejvíce poznamenán tím byl Callum (další Brit, který je sice velmi sympatický, ale moc toho nenamluví), pro kterého to očividně taky byla novinka a jeho šokovaným výrazem jsem se bavila celých těch 10 minut, než jsme z té ulice zase sešli. K nezaplacení.

V přístavu se nacházela moderní budova, na kterou se dalo vyšplhat (vyjet po eskalátorech) a ze střechy se kochat výhledy na celé Antwerpy. Pofotili jsme si, co se dalo, ale na hodně z nás už byla znát únava z chození, tudíž další zastávkou byla lodní kavárna, zakotvená hned pod touhle budovou. Slečna servírka byla sice příjemná jak prase (sdělila nám, že v podpalubí má jen jeden nápojový lístek, takže místo aby nějaké donesla ze shora, půjčovalo si 20 lidí ten jeden) a ptala se Calluma, jestli chce svůj zelený čaj teplý nebo studený (další šokovaný pohled), ale hlavně že jsme seděli, za okýnky šplouchala řeka a před náma bylo kafe/pivo/čaj (dle osobních preferencí).

Byla jsem už solidně groggy, takže se mnou nebyla vůbec žádná zábava a spíš jsem se dostávala do stavu zasněné otupělosti, takže po cestě z kavárny (přes další vyhlídky kolem řeky již směrem zpět k nádraží) jsem si už vykračovala sama, ponořená v myšlenkách, koukajíc na racky a červánky… a bylo mi dobře. Konverzace je přeceňovaná. Obzvlášť s lidma, se kterýma se člověk moc nezná. Zato ve vlastní hlavě, tam to panečku žije. Mí introverti mi rozumí.

Když Valerie prohlídku oficiálně ukončila, nastal klasický zmatek, kdy se více než 2 lidi domlouvají, co se bude dít dál. Já, Callum a další asi 3 lidi jsme se rozhodli pro odjezd domů, takže jsme se od hašteřící se skupinky (sestávající převážně z Italů) odtrhli a power-walkovali na nádraží, abychom stihli nejbližší vlak. Zvládli jsme to doslova na minutu přesně, takže pak už jsme se jen vyčerpaně rozvalili do sedaček a nechali se dovézt zpět do Bruselu.

Antwerpy určitě stojí za prohlídku, ale nejsou zas tolik odlišné od ostatních belgických měst. Architektura je tu obecně všude na jedno brdo a ač pěkná, tak se po čase okouká. Jediné místo, které mě opravdu nadchlo, byla malá zašitá ulička - prý poslední dochovaná v nezměněné podobě od středověku. Tam to na mě dýchlo, tam jsem ucítila to kouzlo starého přístavního města.

 Byla celkem úzká, z porostlých zdí se náhodně otvíraly temné průchody do vnitřních dvorů, velká část byla zastřešená a tudíž o to temnější, sem tam se někde mihla kočka… Pokud takhle vypadalo celé město, dokážu si dost dobře představit, jak jednoduché mohlo být za rohem narazit na ozbrojenou bandu zlodějů nebo třeba jen na lehkou děvu, svůdně se opírající o cihlovou zeď a vystavující své "zboží"… Atmosféra jak vyšitá ze Zaklínače. Škoda, že to trvalo jen letmý okamžik než se člověk zase vynořil ve světě restaurací a zlatnictví.

Bacha, slaďák.

7.11.2015, sobota

Tak jsem se zas jednou hodně vyspala… Po včerejší italské party jsem se dostala do postele ve 3 ráno a dnes jsem byla domluvená s Sian, že v 8 (!!!) půjdeme společně nakoupit jídlo na celý týden, protože dlužím domácnosti spoustu peněz a musím tedy tento měsíc nakupovat jako zběsilá, abych to vyrovnala. Sian souhlasila, že půjde se mnou, protože na rozdíl ode mě ví, co potřebujeme, a jako dobrá kamarádka mi taky pomůže s taškama. A proč jsme chtěly jít nakupovat v sobotu tak brzo ráno? Abych se stihla připravit na úžasné celodenní rande, které mě čeká jako kompenzace za těch dlouhých 10 dní, kdy na mě pan dokonalý neměl čas. To je solidní argument, aby člověk vstal po čtyřech hodinách spánku, ne?

Avšak ouvej, vstala jsem, hodila rychlou sprchu, v 8 jsem byla nastoupená v kuchyni… A Sian nikde. Trpělivě jsem čekala, pak už i netrpělivě… a pořád nic. Nakonec jsem v 8:45 zaklepala na její pokoj, a když se ozvalo ospalé "I am coming", bylo mi naprosto jasné, že je pořád ještě v posteli. Tak teda dík. Ale abych jí nekřivdila, opravdu se do 15 minut objevila dole v kuchyni, ani se nenasnídala a fakt se mnou šla.

Sian se snažila ze svého vyspávání vymluvit tím, že v 8 ráno stejně ještě nikdo nemají otevřeno, ale to jí bylo vyvráceno hned, jak jsme došly do Delhaize a prostudovaly otvírací dobu napsanou na dveřích. Následně jsme naládovaly dva košíky žrádlem, já vyplázla 150 euro a s vypětím všech sil jsme to ve čtyřech obřích taškách dotáhly domů. Kdyby mě nečekal výlet na kolech, klidně bych prohlásila, že jsem si splnila dnešní příděl posilování.

Když byla má povinnost vůči ostatním spolubydlícím splněna, Sian byla tak hodná, že nákup uklidila, zatímco já se zběsilým tempem znovu osprchovala, převlékla, nahodila fasádu a jela hledat kavárnu, kde jsem v 10:45 měla sraz s panem dokonalým. Nakonec jsem to ke svému velkému překvapení i stíhala na čas, ale tentokrát to zazdil pro změnu on, protože dorazil až v 11. My dva se prostě nikdy nemůžeme sejít přesně v zadanou hodinu.

Byl asi po náročném týdnu brutálně vyčerpaný, viděla jsem, že vypadá trochu starší než obvykle, má v obličeji lehce červený nádech, a že mu asi není 100% dobře. Kdybych to prý nebyla já, tak by to zrušil a zůstal ležet doma. Netřeba říkat, že si jeho oběti velice cením a na mou obranu - čím déle jsme spolu byli, tím zdravější barva se vracela na jeho líčka, takže jsem mu vlastně pomohla ;)

Fascinuje mě, jak nám stále nedochází témata a zase jsme se zakecali na takovou dobu. Plánem dne bylo jet na kolech do lesa, ale chvíli mi přišlo, že se z té kavárny ani nevyhrabeme. A nevadilo mi to, protože to bylo velice příjemné. Pak už ale míra trapnosti (sedět hodinu nad prázdným hrnkem) dosáhla vrcholu, tak jsme se sebrali a přemístili se k panu dokonalému domů.

Tam jsme se převlékli do sportovního, dali si svačinu a konečně se vykopali na ta kola. Věděli jsme, že nemáme moc času, protože už  byly 3 a stmívá se v 5, ale nehodlala jsem si to nechat ujít a můj partner in crime taky vypadal, že jeho únava z rána je ta tam. Jsem hrozně ráda, že jsme nebyli líní a fakt jsme jeli, protože tenhle výlet byl doslova lahůdka.

Pořád je nezvykle teplé počasí (na listopad) a pan dokonalý dokonce vyjel jen v kraťasech. Já byla na vrcholu blaha už z předchozích událostí dne, ale když jsem spatřila ty barevné stromy a ve tváři ucítila teplý vánek, moje blaho stouplo ještě někam výš, asi až do vesmíru. Chtěla bych si to všechno zapamatovat do detailu a umět si ten pocit vybavit kdykoliv. Protože kdyby se mi to povedlo, byl by to recept na instantní štěstí. Ve světě Harryho Pottera by právě tahle vzpomínka vyčarovala toho nejsilnějšího patrona.

Pádili jsme po cestách zasypaných listím jako dva psíci, volně vypuštění do přírody. Ani jsme se nebavili - dny trapného ticha jsou dávno za námi (pokud kdy byly) a jen jsme oba plnými doušky vnímali vítr ve tváři, šustění listí pod koly, barvy a vůně kolem… A když jsme se na sebe podívali, věděli jsme, že oba sdílíme naprosto stejné emoce.

Asi po hodině jízdy jsme dojeli k lavičce, na které jsme seděli, když jsme tu spolu byli minule. Bylo to naše druhé rande a v té době jsme ještě seděli metr od sebe, pozorovali veverky a jen si povídali. Ani první polibek ještě nepadl. Vtipná vzpomínka. J Přitulili jsme se k sobě, probírali naše dojmy z toho všeho… Noc ale přicházela rychleji, než nám bylo milé a hrozilo, že bychom už nemuseli trefit domů, kdybychom se tu moc zdrželi. Nezbylo tedy než nasednout zpět na kola a vydat se k domovu.

Než jsme dojeli, padla už tma, ale naštěstí jsme to stihli do části parku s veřejným osvětlením včas, takže jsme se v lese nepřizabili. Cesta parkem pak taky měla hodně co do sebe, protože v jednu chvíli zafoukal vítr a k zemi se začalo snášet celé mračno listí. My tím mračnem projížděli, kolem skoro nikdo, jen oranžové světlo lamp, vítr a tisíce lístků, které nás cvrnkaly do nosu a padaly mi do výstřihu. Vzpomněla jsem si na Olomouc a Bezručovy sady, kterými jsem několikrát procházela za podobných podmínek a prožívala stejný pocit rozprouděné krve (vracela jsem se z fitka) a fascinace podzimní přírodou.

Nad námi se třepotali netopýři a my pomalu vyjížděli z parku zpět do světa aut a domů. Ten přechod byl poměrně postupný, ale i tak dost bolestný. Když jsme dojeli domů a uklidili kola, stulili jsme se na gauč se sklenkou whisky a k naprostému dovršení dne si mezi nás přišel lehnout Jinx (dalmatin pana dokonalého), který se mi dosud víceméně vyhýbal a při každém mém příchodu štěkal jak pominutý. Tentokrát se ale rozvalil mezi nás dva, opřel se o mě, položil mi hlavu na koleno a s konečnou platností mi tak dal najevo, že už nejsem cizinka, ale člen rodiny.

Italská noc

6.11.2015, pátek

Celý tento týden byl hodně poklidný a nic zvláštního se nedělo. Bruselské děti měly prázdniny a odjely i s rodiči na dovolenou, takže v ulicích bylo zvláštně ticho, doprava se nádherně pročistila (do práce jsem několikrát dojela bez jediného zanadávání) a i české překladatelské oddělení zelo prázdnotou. O to víc překladů jsem dostávala já, takže jsem dokonce ani nehleděla celé dny do zdi, jak dosud bývalo zvykem. Sabrina je na dovolené, takže tandem jsme neměly; pan dokonalý má fofr v práci, takže ani ten na mě neměl čas… Dělo se toho zkrátka bolestně málo.

Možná jsem ale přesně takový týden potřebovala, protože jsem se konečně po večerech dostala k takovým věcem, jako čtení knížky, na tyč se mi podařilo jít hned 2x za týden (to je sice pořád málo, ale předtím jsem byla ráda, když jsem si na to vyhradila aspoň jeden večer)… Celý týden jsme také společně se Sian poskytovaly kuchařské služby, protože Virginie byla taktéž na týdenním výletě do hor a jak známo, nikdo jiný než ona a Sian v této domácnosti neumí držet vařečku v ruce. Špatné to tedy nebylo. I klidu je někdy třeba.

Dnes ale konečně přišla nějaká ta akce. Italská část stážistů se rozhodla uspořádat italskou večeři pro nás všechny! V 21:30 jsme se tedy začali slézat u hostitelky (Italka jménem Maria-Laura, která vypadá jako zpěvačka Lorde a z nějakého důvodu se jí říká Bubu) a požírat připravené dobroty. Měla jsem tušení, že toho pro 50 lidí nebude dost, takže jsem se navečeřela už doma a sem jsem přišla opravdu jen ochutnat od všeho pár soust a spíš se soustředit na víno.

Účast byla téměř rekordní, myslím, že přišlo víc než 90% stážistů a navrch ještě nějací Italové, jakožto kamarádi hostitelů. Byt byl narvaný a bylo v něm hrozné vedro, takže jsem neustále pendlovala mezi obývákem a kuchyní a hledala místo, které by bylo chladné a ne tak hlasité. Byla to samozřejmě marná snaha, ale aspoň jsem se vždycky k někomu přifařila a chvilku konverzovala. Moje společenské postavení je pořád dost špatné, takže jsem po mnoha selhaných pokusech o smalltalk stejně skončila v kuchyni se Sevanem, který pod vlivem několika skleniček skoro dosáhl na úroveň své facebookové vtipnosti a bavili jsme se tedy velmi dobře v podstatě až do jedné v noci, kdy jsem nějakým způsobem skončila v tmavém pokoji s bandou lidí, kteří očividně plánovali velké věci.

Roztomilý Španěl Marc si v jednu chvíli už sundal tričko a pohrával s páskem u kalhot, Matej (Slovinec, který nemá mimické svaly a jeho škála vyjádření emocí se pohybuje mezi poker face1 až poker face 10) osahával nějakou slečnu, kterou jsem ani neznala… A já si tam původně jen přišla sednout na postel a podívat se na mobil!! Eh.

Na jednu stranu to ale bylo docela zábavné sledovat, takže jsem asi hodinu v tomto doupěti neřesti zůstala. Když se to ale nikam neposouvalo a Marc, nepodpořen žádným jiným mužským (ani ženským) účastníkem, si triko zase nandal, usoudila jsem, že je čas jít domů. Zítra mě čeká výlet na kolech, tak bude moudřejší jít si lehnout včas…

Listopadové léto

1.11.2015, neděle

Další perfektní podzimní den. Počasí bylo jako vystřižené z umělecké fotografie a očekávala bych ho spíš v září než v listopadu. Bylo jasno, slunečno, 18 stupňů a velká ironie byla, že jsem si na sebe poprvé mohla vzít letní šaty, které jsem si dovezla z domova v očekávání, že v Belgii bude aspoň tak teplo jako v ČR. A ono celé září a říjen nic a teď najednou můžu chodit v krátkém rukávu? Belgii prostě nepochopím.

Ve tři odpoledne jsem měla v parku Cinquantenaire sraz se Sevanem. To je ten sympatický francouzský stážista, kterého jsem poprvé potkala na snobské party "Cupcakes & Drinks" u Polky Aleksandry, před kterou jsme ho pak minulý týden s Káťou a Mykou celý večer zachraňovaly. Asi mi je za to velmi vděčný, protože si od té doby téměř nepřetržitě píšeme a pomáháme tak jeden druhému krátit pracovní dobu.

Práskl na sebe, že rád vaří a peče, tak jsem ho hned zmermomocnila, ať se s něčím pochlubí. Nejdřív jsme se ale museli najít, protože původně jsme se měli sejít pod obloukem, ale když mi napsal, že má 15 minut zpoždění, rozhodla jsem se nečekat a jít se radši rozvalit někam mezi barevné listí a počkat na něj tam. Ať si mě najde - jako trest za pozdní příchod. Chudákovi mu to trvalo zhruba dalších 15 minut a to i přesto, že jsem mu pravidelně posílala další a další vodítka. Ve hře na schovávanou by asi moc neobstál a to jsem se ani schovávat nesnažila! Byla jsem uprostřed trávníku, vedle mě svítilo moje černorůžové kolo, kvadrant parku jsem taky specifikovala… Co víc už by chtěl? Každopádně nakonec se mu to přece jen podařilo a připojil se ke mně na dece ze žlutých javorových listů.

Byla jsem naprosto fascinovaná tím výhledem na oblaka listí plující ve větru ladně k zemi a prosvítající paprsky nejspíš jednoho z posledních slunečných dní a hlavně tím, že si tu sedím jen tak v šatech a bolerku a je mi teplo. Díky, Belgie, tohle mi opravdu přišlo k chuti. Stejně jako naprosto úžasný mrkvový koláč s vlašskými ořechy, se kterým se vytasil Sevan. Byl tak dobrý, že přilákal něčího čokla, který přisprintoval nadsvětelnou rychlostí a jeden kus koláče ukořistil, aniž jsme mu v tom stihli zabránit. Jeho panička pro jistotu dělala, že nic neviděla a ani se neomluvila, což Sevana solidně nakrklo a vlastně se mu není co divit. Taky bych se nechtěla s něčím hodinu dělat, aby to pak sežralo cizí psisko.

Povídali jsme si a paprsků pomalu ubývalo, takže jsme se asi po hodině vydali hledat jiné místo, kde bychom ještě zachytili nějaké ty zbytky slunečního svitu. Obešli jsme skoro celý park a moc dobře jsme nepochodili, takže jsme se jen přesunuli o kus dál než jsme seděli původně, a měli tak možnost vychutnat si dalších zhruba 10 minut v záplavě světla, než slunce opustilo park na dobro.

Konverzace plynula o dost hůř než po chatu, jak už to tak s některými lidmi bývá, takže jsme nakonec už jen tak leželi a odpočívali a já se pak omluvila a šla domů. Bez sluníčka už takové teplo nebylo a konverzace nám očividně svědčí více ve virtuálním světě, tak proč to prodlužovat. Při loučení padl návrh, že bychom spolu mohli někdy mrknout na nějaký španělský film, protože to je jazyk, který se oba učíme, tak uvidíme, jestli to někdy zrealizujeme. 

Pak jsem zas jednou přetrpěla trapný střet kultur (francouzské pusinky na tvář versus české "hlavně se nikoho nedotknout") a vydala jsem se na kole k domovu.

Ve zbytku dne jsem měla v plánu si dát do těla, ale byla jsem tím sluněním a výborným koláčem tak líně naladěná, že jsem se jen rozpleskla ke krbu a následně pomohla s přípravou večeře a to byl veškerý můj dnešní achievement. Neděle v pravém slova smyslu. 

Halloween!

31.10.2015, sobota

Halloween!!! Naše epická halloweenská house party se přiblížila na dosah, takže jsme všichni zběsile pobíhali po baráku, rozvěšovali umělé pavučiny, dlabali dýně, kreslili dekorace, finišovali halloweenské piňaty ve tvaru pavouka a netopýra, se kterými se drbeme už celý týden… Byl to opravdu intenzivní den. Virginie navařila kotel dýňové polévky, napekla dva různé koláče, umíchala hummus a řepovou pomazánku a ještě stihla vyřezat vlastní dýni. Já jsem s dýní nezůstala pozadu a zvládla jsem ještě připravit velký plakát s černou kočkou a pomoct Sian s "ochlupacením" pavoučí piňaty.

Venku bylo naprosto dokonalé počasí - jasno a 15 stupňů, takže jsem si dýni dlabala na dvorku jen v triku a u toho si užívala podzimního rozjímání a nádherného pocitu prázdné hlavy, který člověk získá jen při ručních pracích. Hlavou mi běžely krásné vzpomínky posledních dní, takže jsem se nechala trochu unést a svého Jacka vydlabala tak důkladně, že z něj zbyla jen papírová skořápka, která nedokázala odolat teplu ze svíček a ihned se zhroutila. Promiň, dýňový příteli.

Aurélie naštěstí taky dodala svůj výtvor, tak jsme měli aspoň dvě "funkční" lampy na ozdobu. Umístili jsme je na krb a zbytek bytu osvítili svíčkami. Na stůl přišel potrhaný ubrus s rudými kapkami "krve" a jako úplná třešnička na dortu posloužil plyšový oslík Íjáček, kterého jsme oběsili v předsíni (děkuji letnímu táboru Kocanda, že mě naučili uvázat oprátku),  svázali mu kopýtka, dali šátek přes oči a na břicho přidělali cedulku "COWARD". Dokonalé uvítání pro všechny hosty.

Ti měli začít přicházet v 8, ale počítali jsme s tím, že nikdo včas nepřijde a budeme mít tudíž dost času se ještě navléct do svých vlastních kostýmů. Jeden socially awkward geek se ale přece jen našel a dorazil přesně na čas. Nevím, jak se jmenuje, ale vypadá to, že je kandidátem na spolubydlícího poté, co odejde Sian, což mě docela děsí. Je solidně mimo tento svět a má tak silný přízvuk, že mu nerozumím ani slovo a všechno si musím nechat třikrát opakovat. To bude skvělé spolubydlení.

Nicméně zpět k party. První host musel holt chvíli vydržet pouze ve společnosti švédského stolu, protože Sian se odebrala nahodit pirátský kostým, Imanol ze sebe šel udělat dřevorubce (a jak pěkného!) a já natáhla kočičí punčochy, rozcuchala vlasy a šla natřít Aurélii na zeleno a namalovat jí stehy, aby vypadala jako Frankensteinovo monstrum. Teprve za nějakých 40 minut jsme byli všichni řádně ustrojení a mohli vítat další hosty. Dorazilo jich nakonec docela dost, myslím, že nás bylo lehce přes 20.

Byla jsem překvapená, že to všichni vzali tak zodpovědně a opravdu dorazili v krásných maskách. Akorát jeden chlapec si dovolil přijít jen tak, takže byl ihned za trest mumifikován toaletním papírem. Jinak jsme tu měli celou španělskou delegaci namaskovanou ve stylu mexického Día de los muertos, několik upírů, jednu zombie japonskou školačku, elfku, mtvoly všeho druhu… Byla to vážně pastva pro oči a udělalo nám to všem velkou radost.

Stéphane namíchal bažinný punč - nikdo pořádně neví, co v tom bylo, ale viděla jsem, jak do mísy lije sprite a pivo, takže jsem možná ráda, že jsem po kompletním receptu dál nepátrala. Chutnalo to ale překvapivě docela dobře, takže jsme se tím celý večer opájeli a zadělávali si na prima kocovinu.

Jak večer utíkal, stále častěji jsem se po bytě střetávala s Imanolem a vždycky jsme si vyměnili nějaké objetí nebo pohlazení. Když jsem pak několikrát dostala záchvat kašle, vždycky mě přispěchal obejmout, abych se uklidnila, a hladil mě po zádech. V jednu chvíli, když už byla party téměř u konce (někdy ve 4 ráno) jsme vedle sebe seděli a dokonce jsme se drželi za ruce. Stéphane k tomu samozřejmě měl komentáře, že dnes půjdeme spát spolu a Sian na mě taky mrkala, že "this is not going unnoticed". Ale mně bylo pěkně, tak jsem to ignorovala a tulila se k Imanolovi dál. S tím svým plnovousem je prostě takový plyšový a objímací a oba víme, že o nic víc nejde.

Sian mezitím pilně pracovala na své vlastní romanci a to se Stéphanovým kamarádem Remim. Remi k nám občas chodí na návštěvu a už se se Sian dlouho oťukávají a vypadá to, že sympatie jsou vzájemné. Když spolu tedy někdy k ránu zmizeli na dvoreček, všichni jsme jim to moc přáli a navzájem jsme se drželi, abychom nešli nenápadně nakukovat, jak se to vyvíjí :D

Abych to celé nějak shrnula - byl to moc příjemný večer, který sestával z nekonečného žraní, příjemných konverzací na dvorku, dvou úspěšně rozmlácených piňat (a zlomeného smetáku), asi milionu prázdných pivních plechovek, jednoho odpadlíka na gauči (socially awkward geek) a tří lidí, kteří nepochopili, že po party se chodí domů a zůstali tak dlouho, až jsme jim museli ustlat v prádelně, protože už jsem nebyla schopná vydržet vzhůru a čekat až vypadnou. Čekali jsme na ně s Imanolem společně, ale vůbec jim nevadilo, že už tam jsou jen oni a my dva, kteří si je měříme vyhasínajícím pohledem a telepaticky je posíláme do háje… Nakonec už jsem to nevydržela, tak jsem je před pátou ráno přenechala pouze Imanolovi a šla spát.

Sbohem, sporťáku.

30.10.2015, pátek

V práci na mě byli hodní a dali mi přeložit dokument, ke kterému nebyly vůbec žádné podklady, takže jsem si zas po dlouhé době procvičila kreativní překlad. Jde to překvapivě ztuha, jak si člověk zvykne na to, že mu většinou všechno už odněkud vyskočí a najednou kde nic tu nic… Tak uvidíme, co na to řekne revizor (korektorům se tu z nějakého důvodu říká revizoři).

Večer v osm jsem šla do města, sejít se s několika trejníky a hlavně se sporťákem Vincentem, kterému dneškem stáž končí a zítra frčí zpátky domů do Německa. Po cestě mě málem srazilo auto - tedy, opravdu do mě nabouralo, ale naštěstí v minimální rychlosti a trefilo mě jen ze strany do předního kola a ne do žádného kusu těla. Řidič byl naštěstí slušný a zastavil, pomohl mi narovnat řídítka, která se při nárazu solidně vychýlila z osy, několikrát se optal, jestli jsem v pohodě, omluvil se, a odjel až když viděl, že ho opravdu nechci žalovat. Byla jsem trochu v šoku, ale opravdu mi nic nebylo, takže jsem se otřepala a pokračovala v cestě do města.

Skupinu asi deseti stážistů jsem nalezla v kebabárně na Place Jourdan, tak jsem se vetřela na kraj stolu. Nebyla jsem v poslední době moc společenská, takže jsem teď takový outsider, se kterým si nikdo nemá co říct, a bylo to dost znát, ale rozhodla jsem se vytrvat. Ani s Vincentem jsem neměla nikterak intenzivní vztah (mluvili jsme spolu jen párkrát a pokaždé jen na chvilku), ale vždycky mi připadal sympatický, tak jsem ho chtěla svou přítomností v jeho poslední večer podpořit. Vypadal opravdu dost zkroušeně a Virginia (rumunská právnička-lingvistka se kterou se tady zapletl) mu zdatně sekundovala. Čekala jsem, kdo se rozbrečí dřív.

Když všichni dojedli, přesunuli jsme se do hospody James Joyce, kde "párty" pokračovala. Konverzace neplynula o moc lépe než předtím, ale přecejen to bylo o maličko lepší. Vrcholem večera byl okamžik, kdy do hospody vstoupil prodavač květin a Marc (roztomilý neplacený španělský stážista) Vincentovi koupil růži. Awww.

Vincent musel jít brzo domů, aby ještě dobalil, takže kolem jedenácté i s Virginií podnik opustili. Se všema se loučil a mě ignoroval, i přesto, že jsem seděla vedle něj. Když se ke mně pak najednou naklonil, tak už jsem to ani nečekala a úplně jsem se zakoktala a pronesla nějakou totální blbost ve stylu: "No, stejně jsme nebyli kamarádi." :D Ach jo. To jsem ho teda vážně povzbudila. Social skills at their best.

Usoudila jsem, že má společenská povinnost tímto končí a po Vincentově odchodu jsem se radši zdejchla taky. Co se týče socializace s ostatními stážisty, asi už to lepší nebude, takže se radši budu dál držet těch pár lidí, se kterými se tu přátelím, a nebudu se pokoušet být "social butterfly", což je prostě role, která nebyla stvořená pro mě.

Inferno v Lexu

28.10.2015, středa

Ráno jsem se rozloučila s holkama, protože dneškem jejich pobyt v Bruselu končí a odjedou dřív, než se vrátím z práce. Bude mi tu bez nich smutno :'(

Už od rána jsem byla zas jak na jehlách z večerního rande. Ponořena do myšlenek na to, co všechno se může večer podělat (to je tak, když není práce a člověk má čas myslet na blbosti), jsem šla na záchod a v tu chvíli začal kvílet alarm a spustilo se požární cvičení. Všichni překladatelé museli opustit budovu a jít se shromáždit do parku Leopold, který je asi 500 metrů od budovy (momentálně se bortící v žáru ukrutných plamenů).

Moje pozorování jsou taková: Lidem by se nemělo říkat, že je to pouze nácvik. Když jsem viděla, s jakou rychlostí se evakuovali, a že u toho v pohodě stíhali číst zprávy na mobilu a jeden týpek dokonce někde stihl ukořistit i kafe na cestu… No řekněme, že v reálu bychom na 100% všichni dávno uhořeli. 

Jediným řešením se mi zdál crowd-surfing po hlavách davu na ucpaném schodišti. Prostě bych na ně skočila a vezla se až dolů k východu!

Potkala jsem v davu Mariannu, tak jsme se evakuovaly společně. V parku byl nátřesk, ale podařilo se nám najít Karla-Heinze (head of unit), který si nás spočítal, odškrtl na seznamu, a mohlo se jít zase zpátky do práce. Tak aspoň, že jsme se trochu provětrali. Protože žádnej jinej význam to fakt nemělo.

K vypracování jsem dostala asi 2 dokumenty, které mi zas jednou celé vypadaly z databází, takže jsem měla za 30 minut hotovo a zbytek dne jsem se kopala do zadku. 

Ono to vypadá, že překládat pro EU je prča a člověk vlastně nic nemusí umět, jak to tady popisuju. Pravda je taková, že těžké a dlouhé dokumenty existují, je jich dokonce i docela dost, ale stážistce je prostě nikdo nesvěří. Takže zatímco ostatní se potí nad slovníky, já čekám, kdy zas bude někdo jmenován do funkce a já o tom budu moct přeložit normalizované půlstránkové oznámení, aby toho po mně nemuseli pak moc opravovat.

Každopádně jsem se jako vždy nějak zabavila a aspoň jsem mohla brzo odejít domů a připravit se na večerní rande.

Pan dokonalý tentokrát vymyslel, že si společně něco uvaříme. Když jsem ale v 20:15 dorazila k němu domů, vítal mě s už hotovou dýňovou polévkou a celou kolekcí delikates (asi vypadám špatně a potřebuju nabrat pár kilo nebo já nevím), takže na vaření vůbec nedošlo. To mě docela uklidnilo, protože nejsem žádná šéfkuchařka a docela jsem se bála, že tato skutečnost bude odhalena. Mé krytí ale naštěstí zůstává nedotčeno!

Měli jsme oba z rozličných osobních důvodů poměrně náročný týden, takže jsme byli rádi, že si konečně můžeme v klidu sednout se sklenkou vína, přitulit se a popovídat si. Takovéhle večery jsou zkrátka instantní rozpouštěč starostí a jejich blahodárné účinky přetrvávají ještě dlouho do druhého dne či déle.

Mussels in Brussels

27.10.2015, úterý

Poslední příspěvek by Myka & Káťa

Ráno musela Verča opět brzo vstávat do práce a Káťa s Mykou si mohly přispat, protože měly naplánováno se jet podívat na Atomium, které je sice daleko od centra, ale není nutné si na to vyhradit celý den. Kolem 11:00 Káťa probrala Myku se slovy: "Myko, ta zastávka kam jedeme se jmenuje Heizel" [čti hajzl], takže následoval výbuch smíchu, který nás dostatečně probral.

Usoudily jsme, že na snídani už je pozdě, a že cereálie se sójovým mlékem už jíst nechceme, tudíž jsme našly vhodné místo na brunch, které je hned za rohem od baráku. Najedly jsme se opravdu královsky, obě jsme si daly omeletu s houbama a šunkou a k tomu spoustu zeleniny. Porce to byla tak veliká, že to bylo v podstatě jako plnohodnotný oběd a navíc to bylo i za výbornou cenu, takže jsme štěstím a blahem skoro brečely a pro Verču máme super tip na brunch, kam může vodit návštěvy.

Pak jsme už vyrazily na Hajzl, krátce obdivovaly Atomium a přečetly si v našem průvodci (Wikipedii), že na tuto jednu z hlavních Bruselských turistických atrakcí mají autorská práva dědicové jeho konstruktéra a tudíž nesmí být zobrazována na žádných komerčních stránkách (i na Wiki je zastíněno černou barvou). 

Jelikož na Atomiu nebylo dlouho co obdivovat, rozhodly jsme se zaplatit nekřesťanských 14,50 € a podívat se na Mini Europe. Je to překvapivě docela dobrá investice, ale Belgičani mají evidentně něco proti Italům a Španělům, protože jejich nejznámější památky (Colloseum, Sagradu) jsme tam nenašly, za to tam jsou kostely z Horní Dolní. 

Po důkladné prohlídce evropských miniatur jsme se přemístily zpět do centra, kde jsme chodily po obchodech, daly si výborné wafle (tentokrát v kavárně a s příborem!) a Káťa si koupila super šaty.

Byly jsme domluvené s Verunkou na krásné večeři. Myka celý pobyt brečela, že chce seafood, tak jsme se rozhodly, že najdeme nějakou dobrou restauraci, kde dělají mořské plody. Poté co jsme přišly zpět k Veru jsme tedy hledaly to nejlepší místo, kde budou nabízet dobré jídlo za přijatelné money. Nakonec nám ale stejně nejlepší restauraci doporučil Imanol a tímto bychom mu chtěly oficiálně poděkovat. 

Myka a Verča si daly úžasný mušle a Káťa masové kuličky v tomatové omáčce (vlastně taková rajská) a zapily jsme to lahvinkou bílého vína. Saturované a dobře napapané jsme se vydaly zpět k Verče a ještě si dlouho povídaly, protože zítra už se s ní neuvidíme. Aspoň nám slíbila, že nás vzbudí a důkladně se s námi ráno ještě naposledy rozloučí...