16.10.2015, pátek
Podařilo se mi za celou
noc naspat asi 2 hodiny a ještě si ráno zapomenout badge, takže už od začátku
dne jsem byla solidně mimo. Nemůžu říct, že by se to v jeho průběhu nějak
zlepšilo, protože s takovou porcí odpočinku jsem nebyla schopná ani číst, natož
překládat. Doufala jsem, že to nebude velký problém, vzhledem k tomu, že už dva
dny jsem zas nedostala k překladu jediný dokument, ale samozřejmě, že dnes mi
na stole přistály hned dva. Díky, pane Murphy.
Den jsem tedy strávila
oblble v oparu ospalé neschopnosti a snažila se dekódovat politické slátaniny
na několik řádků, nad kterými se i člověk při smyslech musí minutu pozastavit,
aby pochopil, o co tam vůbec jde. Po obědě to ale bylo ještě horší, takže jsem
rezignovala a nechala si jeden z těch dokumentů na pondělí.
Chtěla jsem jít po práci
na volejbal, ale došla jsem k závěru, že kdybych na hřiště vylezla v tomhle
stavu, nejspíš bych omylem někoho zabila a nebo (a to spíš) by někdo zabil mě.
Vydala jsem se tedy radši domů a zapadla na pár hodin do postele, protože večer
jsem už zas měla naplánovanou večeři s kamarádem, tak abych se sebrala aspoň
natolik, že budu schopna vést nějakou konverzaci v angličtině. Kamarád Werner je
totiž pěkný grammar nazi a náš vztah je založený na tom, že se předháníme, čí
angličtina je víc fancy a kdo se vytasí s lepším slovem a poetičtějším slovním
spojením. Tahle jazyková válka mě hodně baví, ale rozhodně je na ní potřeba mít
čerstvý mozek. A já nehodlám prohrát, takže šup sem s tím šlofíkem.
Celý den nepršelo, ale
když se mám vydat na kole přes celé město, tak se samozřejmě spustilo peklo.
Werner navrhoval, že mě vyzvedne autem, ale vzhledem k tomu, že jsem tušila, že
u něj něco popijeme, neměla bych se pak jak dostat zpátky. Pokud to měl být vychytralý
právnický trik, jak mě u sebe nechat přes noc, tak díky, ale ne. Já už to v tom
dešti nějak zvládnu…
Werner je mladičký holandský právník (ta
koncentrace holandských právníků v mém životě začíná být podezřelá), ale
kariérně si vede dobře a je hrozně pyšný na to, že má svůj vlastní byt, auto a v
obýváku velkou knihovnu z dřevěného masivu. Obecně je trochu marnivý, rád
vlastní hezké věci a rád je za to obdivován. Baví mě jeho dospěle-dětinský přístup a
přijde mi to docela roztomilé, i když se jeho filozofie v mnoha bodech nestýká
s tou mojí.
Pohostil mě vlastnoručně
uklohněnou večeří (marocký kuskus s kuřetem - docela se povedl!) a sklenkou
vína a po jídle jsme se usadili na gauč a navzájem si ukazovali fotky z cest.
Strašně ho zajímal můj roadtrip po Norsku a za odměnu se pak pochlubil výběrem
fotek z desetiměsíční stáže v USA.
Nakonec jsme se dostali i
hlavnímu bodu programu, kterým bylo naplánování zítřejšího výletu k moři. Během
našeho minulého (a vlastně prvního delšího) setkání se mi ho podařilo přesvědčit,
že moře není jen na koupání a slunění, ale je to úžasné místo k rozjímání a procházkám
za každého počasí. Myslím, že když viděl moje nadšení, svolil, že tomu taky dá
šanci a aspoň bude mít důvod provětrat to svoje auto… Pan dokonalý se mi poptal
v práci a dodal tip, že nejhezčí pláže jsou v het Zwin, tak jsme si to
vygooglili, pozjišťovali, jaké je spojení, jak je to daleko, atd.
Tím, že už jsme nemuseli
hledat destinaci a dořešili jsme jen technické detaily, byla naše plánovací
schůze brzo u konce a já se zvedla, že to tedy zas otočím k domovu. Venku
pršelo ještě víc než předtím a Werner opravdu nabízel, že nikam chodit nemusím,
ale zůstávat se mi vážně nezdálo jako dobrý nápad, takže jsem zatla zuby a
vrhla se do boje s nečasem.
Při cestě domů jsem
absolutně nic neviděla, protože jsem měla mokré a zamlžené brýle, takže jsem se
jen modlila, aby všichni řidiči poctivě svítili a já je tak byla schopná
identifikovat včas. Naštěstí tomu tak bylo, takže jsem v pořádku dorazila,
poslala Wernerovi zmoklou selfie, že už jsem doma a konečně se šla pořádně
vyspat. To pomyšlení, že ostatní lidé v pátky chodí pařit…
Žádné komentáře:
Okomentovat