Pod proudem

9.10.2015, pátek

Dostala jsem k překladu zatím jeden z nejhnusnějších textů, co tu jsem. Bylo to nějaké vyjádření Rady k čemusi, ale psané celkem na volno, takže mi nic nepadalo z překladatelské paměti ani z databází a celé jsem to musela nějak vypotit sama s pomocí útržků dalších dokumentů. Byla to nuda, ale normální člověk by to i tak stihl dejme tomu za 3 hodiny. Já na tom strávila celý den, protože jsem se nemohla ani za nic soustředit na práci. Venku konečně zas vysvitlo sluníčko a moje myšlenky se tak neustále honily někde mezi venkem a panem dokonalým, který mi včera nečekaně oznámil, že mu zrušili služební cestu a jestli bych tedy dnes nezašla na drink. Naše komunikace se navíc nebezpečně přesouvá do vod flirtování a ani jedna strana už se nesnaží zakrývat, že nás to k sobě přitahuje, takže s vidinou večerního rande bylo opravdu téměř nemožné uchovat si zdravý zájem o to, co všechno rada schvaluje, bere na vědomí, doporučuje a uznává.

Na oběd jsem dnes šla s Markétou, což měla původně být moje mentorka, ale jelikož tu první týden nebyla a pak byla další týden nemocná, přebrala její roli Iva. Když se pak Markéta konečně objevila, nebylo mě už nějak co učit, takže jsme jen byly představeny a do dnešního dne jsme spolu promluvily zhruba 5 vět. Z nějakého důvodu ale asi měla pocit, že mi jako „mentorka“ dluží svůj čas, tak jsme naplánovaly, že dnešní obědovou pauzu strávíme spolu.

Jak se dalo očekávat, bylo to dost rozpačité, protože jsme si opravdu neměly co říct. Markéta není úplně nejupovídanější člověk, takže jsem se to snažila nějak kočírovat já, ale ve výsledku si myslím, že jsme obě byly rády, když jsme dožvýkaly poslední sousto a mohly jsme se vrátit do kanceláře. Ani na kafe jsme nešly. Začínám být za Ivu čím dál vděčnější. Chvilku sice trvalo prolomit její obranné zdi, ale teď spolu chodíme na oběd každý týden a probíráme vše od práce po chlapy. Díky za tenhle nečekaný zvrat událostí. Neříkám, že je nemožné, že by se z Markéty taky nakonec vyklubala zábavná společnice, ale tak nějak mám pocit, že „by to mezi námi nefungovalo“, abych to tak nějak kulantně podala.

Moje soustředění se ani po obědě nezlepšilo, tak jsem se rozhodla jít si dát pauzu na kafe do 12. patra. Je tam prosklený prostor se stoly, židlemi a dokonce i gaučem a knihovničkou, takže se tam dá výborně posedět s výhledem na město. Hodila jsem tedy do automatu 30 centů (před týdnem zdražili z 20 na 30 a způsobili tím velkou vlnu rebelie!) a usadila se se svým oblíbeným oříškovým kafem do křesílka. Brusel zalitý sluncem má opravdu něco do sebe, takže jsem se kochala výhledem, sledovala, jak nad budovou přelétá letadlo… prostě užívala jsem si svůj moment samoty a klidu.

Po chvíli si ke mně ale přisedl nějaký vysoký pán (všechny vedlejší stoly byly volné, grrr) a samozřejmě se se mnou musel dát do řeči. Že prý jde na pohovor a čeká tu na vedoucího holandského oddělení. Who cares? No ale moment už byl v tahu, tak jsem si s ním povídala, dokud nedorazil ten jeho vedoucí a mě už stejně došlo kafe. Nemělo cenu dál otálet a nastal čas vrátit se do práce.

Zatla jsem zuby a dodělala ten překlad a v 5 jsem se konečně mohla pustit prosluněnými ulicemi na cestu domů. Vidina příjemného večera mě doslova nabíjela energií. Byla jsem opravdu nervózní a nedokázala jsem to kontrolovat, takže hned jak jsem dorazila domů, zavřela jsem se ve svém pokoji a asi hodinu vřískala jako na lesy karaoke. To mi pomohlo trochu odčerpat tu neustále se hromadící energii, ale pořád to ještě nebylo ono a navíc se začali domů vracet spolubydlící a já je nechtěla mučit. Se zpěvem jsem tedy musela přestat, ale moje bylo tělo i nadále jak pod proudem. Nezbylo než zase navléct kraťásky a jít pozdravit tyč, i když co se týče výkonnosti, nebyl to dneska úplně můj den. Mentální energie byl sice přebytek, ale tělo bylo ještě unavené ze středy, takže jsem spíš jen tak poskakovala, tancovala, twerkovala a obecně řádila jak pominutá, protože na silové triky jsem dnes prostě neměla dost koncentrace.

Asi po hodině jsem vzdala i tento marný boj, dala si miniaturní večeři (už tři dni vůbec nemám hlad, tak je třeba toho využít ve prospěch diety), sprchu a pomalu se začala připravovat. Možná až příliš pomalu… Pan dokonalý mi po předchozích zkušenostech nenavrhl přesný čas setkání, ale stanovil okno mezi 21:15 a 21:30. Podařilo se mi dorazit ve 21:40… Fashionably late, jak by to označila Sian. Budeme tomu tak říkat.

V baru, kde jsme se sešli, bylo docela natřískáno, za což se mi omlouval, protože minule, když tu byl, tak prý to bylo příjemné klidné místo s dobrým vínem. Naštěstí aspoň to dobré víno měli pořád, tak jsme se do něj pustili. Bylo tam trošku horko a nebo jsem jen byla rudá sama od sebe? Ani nevím, ale fakt jsem cítila, že jsem celou dobu jak rajče. Můj společník se ale taky lehce červenal, tak jsem to přisoudila tomu horku a doufala, že nevypadám jako moc velký idiot.

Hned po příchodu jsem sklidila komplimenty, že vypadám skvěle, pak jsme porůznu smalltalkovali, přešli na vážnější témata, musela jsem podat přednášku o pohanství, což se mi snad podařilo uspokojivě a tak, aby to nevyznělo jako divná sekta sexuálních deviantů (jak si mnoho mých přátel myslí)… 

Konverzace zkrátka plynula příjemně jako pokaždé, víno ubývalo a po třetí sklence už byla půlnoc a bar se rozhodl zavřít. To jsme trochu nechápali, v pátek večer, ale ok no… Domů se samozřejmě nechtělo ani jednomu z nás, tak jsme vymýšleli, co dál. Byli jsme poměrně blízko od nás, ale konfrontovat ho s mými pěti trhlými spolubydlícími se mi pořád ještě nezdálo jako dobrý nápad. Jeho dům byl o dost dál, ale zas tam byl klid, nějaké to pití taky… A co už, prostě jsem neměla pocit, že je to špatnej nápad. Když jsem to pak vyprávěla Sian, tak chytla výtlem jako prase, že chlapi jsou v tomhle vždycky tak smooth… "The bar closed down but hey, my bed is open 24/7" :-D

No tak to sice přesně neřekl, ale víceméně má Sian pravdu.