Stéphanova moudrost

7.10.2015, středa

Máme tu další středu, malíček už se vrátil do stavu, kdy si s ním troufnu praštit do míče - pan dokonalý mě v neděli naučil, jak si ho zatejpovat (hrál volejbal závodně deset let a má s tím bohaté zkušenosti) - takže nic nebrání mému dalšímu rozvoji v oblasti míčových sportů! Pobalila jsem si ráno sportovní oblečky, boty a dokonce i chrániče na kolena, že se dneska po práci a po španělštině slavnostně vrátím k síti. Vincent i Andrea už na mě v průběhu týdne naléhali, že musím jít, a přece je nemůžu zklamat, no ne?

Ze stylu vyprávění asi už začíná být jasné, že to nakonec zase nevyšlo. Stážisti, co chodí hrát v úterý basket, nám poslali zprávu, že z velké tělocvičny se na dalších 10 dní stalo golfové hřiště (cože? Golfové hřiště uvnitř budovy? Jak?), a že tedy máme všichni smůlu. Tak znovu: cože?? Pořád nějak nechápu ten koncept golfového hřiště v tělocvičně. To tam postavili dráhy na minigolf? Nebo je tam jen jedna jamka? A co tráva? Tuhle informaci jsem vážně moc nepobrala, ale co se dá dělat, ať už je to jakkoliv, volejbal dnes zase padl.

Po práci jsem tedy zašla na hodinu na španělštinu (pořád jedeme začátky, takže se lehce nudím, ale aspoň si to všechno pěkně zopakuju) a pak se svým batůžkem sportovního vybavení smutně jela domů. Navíc bylo naprosto odporné počasí, kdy velice vytrvale mžilo a foukalo, takže jsem po deseti metrech na kole vůbec nic neviděla, jak jsem měla zapleskané brýle. I nebe pláče nad mým nedostatkem pohybu!

Rozhodla jsem se to vzít do svých rukou aspoň doma a zavřela jsem se v prádelně s tyčí, že si dám do těla po svém. Než jsem se ale vůbec pustila do cvičení, kde se vzali, tu se vzali – Stéphane a Virginie, jestli prý se můžou koukat na moje „představení“. Eh? Jaký představení? Dneska je fakt den otazníků. Vysvětlila jsem jim, že žádný představení nebude, ale jestli na tom trvají, tak ať se vrátí za 15 minut, až se rozehřeju, aby viděli, jak takový trénink probíhá (a konečně přišli o své představy o tom, že nacvičuju číslo do kabaretu nebo co já vím, co si o mně myslí).

…Byli zpět za 5 minut. Já samozřejmě ještě poskakovala, pobíhala a protahovala se, takže jsem myslela, že zas odejdou, když uvidí, že ještě nejsem na tyči. Ale neee, usadili se tam na gauč jak do kina a koukali, jak na ně vystrkuju zadek. Po chvíli dokonce přišla i Sian! Ta se posadila na mrazák a „obohatila“ mé publikum. Oh dear. Začalo být jasné, že všichni netrpělivě čekají na nějaký ten trik na tyči, takže na svůj předtyčový workout můžu zapomenout. Oni by se sice možná dívali dál i na to, jak klikuju, ale můj exhibicionismus má své meze. Začala jsem si tedy cvičit podle svého a snažila se nevnímat, že na mě civí 3 páry očí. Tak nějak jsem čekala, že je to po deseti minutách šplhání a neohrabaného padání z triků omrzí, ale jediný, komu došlo, že mi zvrhlé publikum (Stéphane) není příjemné, byla Sian. Odebrala se zpět do svých komnat, avšak jejího příkladu nikdo nenásledoval. Stéphane i Virginie zůstali CELOU hodinu a půl. A co je ještě horší, Stéphane zase začal šířit svou moudrost.

Vzal si do hlavy, že jako instruktorka pole dance bych byla o hodně šťastnější než jako překladatelka a začal vehementně plánovat, jak to převést do praxe. Pronajmu si pěkný byt s místností navíc, nakoupím tyče, budu dávat soukromé hodiny, on mi dohodí první klienty… Bla bla bla. Kdybych podobné přednášky neabsolvovala už tolikrát od Dana, možná by mě to i zaujalo, ale fakt už mě začíná srát, jak každej ví mnohem líp než já, co mě v životě udělá šťastnou.

Je to přece úplně jasné. „Když se vracíš z práce, jsi unavená, ale na tyči vypadáš spokojeně.“ Jo, to je pravda. Jo, klidně bych byla instruktorka. Jo, baví mě to víc než překlad. Ale na rozdíl od Dana i Stéphana mám přátele, kteří pole dance studio opravdu vlastní a vím, že je za tím mnohem víc než jen nakoupit pár tyčí a mít pocit, že tím je všechno vyřešené a teď už se jen budou sypat peníze. Tak mi probohy dejte všichni pokoj. Dík.

Stéphanova přednáška ve mně zabila chuť pokračovat v tréninku, takže jsem to pak už radši zabalila. Naneštěstí ještě jeho moudrosti nebyl konec, takže když jsem vylezla ze sprchy, čekala mě v obýváku další dávka „koučování“. Má stydlivá a introvertní povaha mě očividně brzdí v tom, abych následovala své štěstí a s tím je třeba něco udělat! Však Stéphane taky býval introvert a podívejme na něj dnes, jaký je! (Správná odpověď je „perverzní a otravný“.)

Zdvořile jsem čekala, až se vykecá a budu si moct jít lehnout, ale nemělo to konce a Stéphanovy argumenty se neustále točily v kruzích a opakovaly, takže jsem se v jednu chvíli prostě zvedla a odešla uprostřed projevu. Jak by řekla Sian: „CBA.“ (Can’t be asked / can’t be bothered)