17.10.2015, sobota
Výlet!!! S Wernerem jsme
byli domluvení na 11, ale zaspal a přehodil to na 11:30, což mi absolutně
vyhovovalo, protože jsem samozřejmě taky nestíhala. I v těch 11:30 jsem byla
ráda, že jsem za běhu popadla batůžek, vplula do kozaček a s bundou v ruce
vylétla ze dveří, protože před naším barákem nebylo kde parkovat a nechtěla
jsem, aby tam dlouho blokoval silnici.
Naskočila jsem do auta a
naším prvním bojovým úkolem bylo nakoupit si někde jídlo na cestu. Nějakým
způsobem se nám podařilo projet celé město (asi 30 minut ztraceného času), než
jsme našli Carrefour, kde jsem pak 5 minut dumala nad tím, jaký sýr si dám k
bagetě. Bylo to fakt trapné, ale já se prostě neumím rychle rozhodovat! Werner
se mi smál, protože už někdy předtím jsem se mu popisovala jako
"indecisive little me" a jak vidno, nelhala jsem.
Když jsem se konečně
odhodlala vzít z regálu nějaký camembert, mohli jsme se pohnout dál a teď už
opravdu vyjet z Bruselu a nasměrovat se k pobřeží. Cesta trvala asi hodinu a
půl, takže jsme klábosili, Werner se chvíli pokoušel přepnout na britský
přízvuk (už dlouho jsem neslyšela něco tak sexy), ale pak usoudil, že to je při
řízení moc náročné, a že by se zas potřeboval na pár měsíců přestěhovat do UK,
aby se do toho dostal. Mě se to teda zdálo téměř dokonalé, ale ok, to mu
samozřejmě říkat nebudu, protože už takhle je nafoukaný až dost. :)
Na místo jsme dojeli
někdy kolem druhé a byli jsme poměrně zaskočeni, protože na místě, kde mělo být
parkoviště, bylo jakési staveniště. Asi to teď mimo sezónu předělávají, takže
to tam bylo oplocené, rozkopané a všude samá hlína. Nevěděli jsme ale, kam to
dát jinam, tak jsme zapíchli auto za hromadu sutiny a šli prozkoumat okolí.
Celá přírodní rezervace het Zwin byla taky oplocená a nevypadalo to, že by
někde byl vchod, takže jsme chvíli bezradně chodili kolem a pak ten plot prostě
přelezli. Když už jsme jednou vyjeli za dobrodružstvím, tak ať si nějaký
užijem. Pak jsme zas bloumali, dokud jsme konečně nenarazili na stezku a
následně i na rozcestník k pláži. To byla jasná volba, protože kvůli tomu jsem
přijela! Celá "přírodní rezervace" mě upřímně docela zklamala,
protože všude byly široké značené cesty a lidi (ti se sem určitě dostali jinak
než přes plot, takže i ten vchod tu někde bude!) a nějak jsem nebyla schopná si
představit, že jsem v divočině. To se mi povedlo až ve chvíli, kdy jsme
narazili na "free roaming area", kam se konečně dalo jít a chodit si
po písečných dunách jen tak, bez cestiček. Je smutné, že i tento kousek
divočiny byl vlastně jako divočina vymezen a vstup do něj schválen příslušnými
autoritami… Tady asi člověk opravdu jen tak na houby do lesa nebo na procházku
do opuštěné zátočiny nejde. Musím uznat, že v tomhle mi chybí rodná vlast.
Pobíhala jsem po dunách
jak splašené psisko, skákala z nich (a většinou ne příliš elegantně přistála na
zadku nebo jiné nežádoucí části těla), kochala se králičími norami, ochutnávala
oranžové bobule, co tam rostly na keřích… Werner to celé sledoval tak trochu
nevěřícně a s úšklebkem, ale myslím, že se taky docela bavil. Bylo nám strašné
vedro, protože jsme se oba nabalili jak pumpy s vidinou, že u moře bude zima,
větrno a vlhko… a ono bylo naopak asi 15 stupňů a bezvětří. Postupně jsem tedy
odhazovala svršky, až už jsem měla batůžek nacpaný k prasknutí a na sobě pořád
minimálně o jeden svetr víc než bylo potřeba.
Přes duny jsme doskákali
(tedy já) až k pláži, kde jsem hned pozdravila moře tím, že jsem si nechala
natéct do bot (ne úplně plánovaně), pak jsme se prošli po vlnolamu nebo jak se
tomu nadává (takovej ten kamenej výběžek do moře) a Werner málem schrastnul do
vody, protože to tam klouzalo. Chytla jsem ho tedy za flígr a vyvedla zpět na
pláž, kde jsme si pak vyšplhali na nejbližší dunu, posadili se s výhledem na
vlnky a jen tak se kochali. Werner z batohu vykouzlil dvě piva, takže se nám
hned kochalo o něco příjemněji.
Po nějaké době začala být
trochu zima, tak Werner zas sáhl do svého magického batohu a vytáhl deku, do
které jsme se zachumlali. Moře mezitím asi o 3 metry poskočilo směrem k nám,
aniž bych si toho vůbec všimla. Tady v placatých končinách jsou přílivy očividně
velmi rychlé…
Tímhle příjemně uvolněným
způsobem jsme strávili zbytek odpoledne, pak jsme si dali svačinu a vydali se
zpět k autu. Když jsme se dostali na "parkoviště", s hrůzou jsme
zjistili, že je zavřené, ale po prvotním šoku naštěstí Werner prozkoumal, že
brána se dá otevřít a jen je tam vzkaz, že po opuštění areálu to máme za sebou
zas zavřít. Ufff. Taky jsme mohli na pláži nocovat, což by jistě byla zajímavá
zkušenost…
Cesta zpět byla o dost tišší
než cesta tam, oba jsme byli trochu unavení. Poslouchali jsme vlámské rádio,
Werner vyprávěl o holandské taneční hudbě a já odpovídala jen zřídka, protože
jsem se na konverzaci nějak necítila. Až těsně před Bruselem jsme se dostali k
zajímavému tématu: Jaký nejzajímavější kompliment nám kdy kdo dal. Nejlépe
ohledně něčeho jiného než těla, protože to moc originální není. Jemu prý nějaké
děvče řeklo, že je všímavý (a on to teď pořád opakuje, protože to v sobě asi
objevil jako svou supervlastnost a je na to děsně pyšný). Já se musela hodně zamyslet. Jednou
mi někdo říkal, že mám na lidi uklidňující efekt. Nevím ale do jaké míry je to
kompliment a do jaké míry jen diplomatický způsob, jak mi oznámit, že jsem
nudná. Ehm. Pak mi lidi často chválí hlas a nesení těla... Na nic
originálnějšího jsem nepřišla. Asi jsem nepotkala moc kreativní lidi a nebo
jsem fakt nudná. :D
Když jsme dojeli, vyhodil
mě Werner před barákem, dali jsme si pusu na rozloučenou, prohlásil cosi o tom,
že se pokusí mě vidět tenhle týden, a odjel.
Zbytek večera jsem byla
doma v teple domácího krbu a Sian mě zpovídala. Stážisti šli na nějakou party,
ale já si nechtěla kazit dojem z výletu a bylo mi doma příjemně, takže jsem se
na to vykašlala. Šla jsem celkem brzo spát, našetřit nějaký ten spánek do
dalšího týdne.
Žádné komentáře:
Okomentovat