Kouďák útočí

19.10.2015, pondělí

To byl zase den. V práci jsem toho neměla moc, takže jsem se mohla celkem nerušeně oddávat chatování s panem dokonalým, který slíbil, že dnes večer přijde na návštěvu. Rovnou jsem už ráno varovala celé osazenstvo našeho domu, aby se na to psychicky připravili a chovali se jako dospělé a inteligentní bytosti, ale i přesto jsem měla své obavy.

Ještě před přijetím delegace z Nizozemského království jsem ale slíbila audienci dalšímu člověku. Pamatujete na Kouďáka? Ten vysoce extrovertní Španěl, kterého jsem potkala během své jediné návštěvy čtvrtečního networkingu na Place de Luxembourg… Pinto.

Už nějakou dobu mě atakoval po FB, zval mě na akce a psal, jestli s ním nezajdu na drink a já se z toho vždycky nějak vyvlíkla. Teď ale dostal práci ve Španělsku, takže se z Bruselu stěhuje pryč a začal na mě znovu tlačit, že by mě rád viděl než odjede, atd. Tak jsem si řekla, že OK, když si na něj vyhradím dvě hodiny, tak mě to nezabije, on bude mít radost, já zabiju čas než přijde pan dokonalý… Everybody wins. V půl sedmé jsme se tedy sešli v Le Pantin. Bylo tam poměrně plno, takže jsme se usadili do takového růžku, přičemž já seděla na trůně (yay, to jsem vždycky chtěla zkusit!) a Pinto se krčil pod nějakým trámem.

Pintův monolog o stěhování do Barcelony mi šel jedním uchem tam a druhým ven, akorát jsem občas pokývala nebo utrousila něco obecně platného jako: "I'm sure everything will work out just fine for you." Bylo mi jasné, že tahle schůzka byla fakt přešlap, protože jsem se nedokázala přinutit ze sebe vykřesat ani nejmenší jiskřičku zájmu. Spravila jsem ho, že mám v půl deváté skype s mámou (to byla původně i pravda, než jsem se domluvila s panem dokonalým, že zajde na návštěvu), takže půjdu brzo domů. Byla jsem ráda, že mám tuhle výmluvu, protože jsme si fakt neměli moc co říct a mamince se přece neodmlouvá.

 Pak jsme se začali bavit o ubytování a Pinto mi začal vyprávět, že má skvělý barák se střechou, na kterou se dá vylézt a je tam úžasný výhled. A že mi to ukáže, protože bydlí asi 3 minuty odsud. Do mého "skypu" zbývalo asi 30 minut, tak jsem si řekla, že to bude tak akorát, když se mrknu na výhled a pak se rozloučím a půjdu domů. Nikdo si přece nemůže myslet, že za 30 minut se dá něco stihnout, takže ano, jdu k němu domů, ale je to absolutně bezpečná akce.

Došli jsme k Pintovi domů, vystoupali do čtvrtého patra a pak ještě po žebříku na střechu. Bylo to fakt super, protože to byl snad jedinej barák s placatou střechou v okolí a navíc ta ulice byla na kopci, takže opravdu bylo vidět do všech stran. Kochala jsem se plnými doušky, Pinto mi k tomu vyprávěl, co na které straně vidím a jak se tu dají i pozorovat hvězdy a kdesi cosi. Luna taky vykukovala z pod mraků, takže to byl fakt docela zážitek. Tedy až do té doby, než mě Pinto políbil. Bůůůů, já TAK doufala, že to neudělá!!! Oznámila jsem mu, že mi to sice lichotí, ale tak trochu se teď s někým vídám, načež on odpověděl, že teď zrovna se vídám s ním a začal mě líbat znovu. Seriously? Opět jsem vysvětlila, že to není v pohodě, protože někoho mám, ale jeho to absolutně nerozhodilo. Až když jsem řekla, že už bych měla jít na ten skype, tak jsme konečně zas sestoupali po žebříku dolů, ale tentokrát do jeho pokoje, kde mi "chtěl na mapě ukázat, kudy mám jít domů". Samozřejmě se tam na mě zase vrhal, ale já už se fakt nedala, tak mi teda ukázal tu mapu a já rychle spěchala ven, abych už byla pryč. Doprovodil mě před dům a nasměroval, kudy teda jít a pak mě zase začal líbat a prej: "It's a shame you have a skype appointment now." To jako fakt? FAKT si pořád myslí, že by něco bylo?? Už jsem fakt v duchu pěnila, a když nadhodil cosi v tom smyslu, že se třeba ještě uvidíme, než odjede, tak už jsem fakt měla sto chutí mu říct, že never ever a ať jde do prdele. Jenže jsem měkká, tak jsem se jen rozpačitě usmála, že most probably not a odpochodovala jsem směrem, který mi určil.

Asi po pěti minutách mi začalo být podezřelé, že mi okolí není povědomé, protože bydlíme celkem blízko sebe a měla jsem pocit, že už to v Ixelles docela znám. Vytáhla jsem tedy google maps a indeed, ten dement španělská mě poslal úplně na druhou stranu. To se mi snad zdá.

Když jsem konečně dorazila domů, čekala na mě výborná večeře, kterou uvařila Virginie se svou kamarádkou Biancou. Byla to nějaká indie, ale fakt extrémně vydařená.

Znovu jsem všem připomněla, že za chvíli mi přijde návštěva, tak ať jsou hodní, a šla jsem si ještě uklidit pokoj a hodit rychlou sprchu. Všichni na mě samozřejmě hleděli nanejvýš spiklenecky, a když jsem z pod dřezu vytáhla papírové utěrky (protože jsem se chtěla vysmrkat!!!), málem zbořili dům smíchy. Nemluvě ovšem o okamžiku, kdy pan dokonalý opravdu zazvonil, protože jejich povyk v tu chvíli se rovnal mateřské školce. Byla jsem celá rudá, protože tohle ještě asi bude náročné, ale šla jsem tedy návštěvu přivítat.

Uvedla jsem ho do obýváku, všichni se mu představili, pak hodili pár nevhodných vtipů a já ho radši odvedla do kuchyně, že si sedneme tam. Chtěla jsem mu nabídnout portské, co ostatní chlastali celý večer, ale už nebylo, tak jsem musela jít štrachat do skříně, jestli vůbec máme ještě nějaké víno. Virginie byla lehce napitá, takže na mě pokřikovala cosi o tom, že víno je jen pro lidi, co chodí nakupovat (očividně jsem koupila méně zeleniny, než se po mě chtělo - sportovní taška plná žrádla je pro 6 lidí pořád ještě málo)… Oh boy. Něco jsem ale našla, tak jsme se pustili do příjemné konverzace u sklenky, já mu vypověděla o svém posraném večeru a nenávisti k mužům a on se mi smál, že příště mu mám poslat zprávu s tajným kódem a on mě přiběhne zachránit. A že jestli chci tak moc vidět krásné výhledy, tak mi příště zajistí helikoptéru, hlavně když nebudu chodit k cizím lidem domů :D No jo no, uznávám, že jsem pořád stejně naivní jako jsem vždycky bývala. Já se nikdy nepoučím.