10.10.2015, sobota
Dnešní den byl ve znamení
"operation cookies", do které nás naverbovala Sian. Měla jsem
výbornou náladu a ta se rozšířila na celý dům, takže všichni (dokonce i
Stéphane a Imanol) ochotně pomáhali hňácat těsto, loupat oříšky, krájet
čokoládu apod. Měl to být epický počin! Až na to, že jsme to těsto nedali před
pečením zchladit a všechny sušenky se nám v troubě totálně rozplizly a nedaly
se pak ani odlepit od plechu. Oops. Naštěstí jsme nachystali dvě várky, takže ta
druhá hned putovala do lednice a upečeme jí až zítra.
Byla jsem odpoledne dost
groggy, tak jsem si asi na dvě hodiny odešla zdřímnout, protože Sian se dnes
očividně ujala plánování mého života a vymyslela, že večer půjdu s ní a jejími
kamarádkami tančit do klubu. Na mé protesty: "I don't think I can handle
dancing tonight" rázně odpověděla: "You can and you will," takže
zhruba tolik mám v tomto domě svobodné vůle.
Večer jsem se tedy hodila
do parády, vypila se Sian na posilněnou sklenici vína a pak už jsme jen čekaly
na její kamarádky, až nám dají vědět, kam a v kolik jdeme. Instrukcí jsme se
dočkaly až lehce před jedenáctou, kdy já už skoro usínala na gauči a tajně
doufala, že celá akce bude odvolána. Nedobrovolně jsem se zvedla a busem jsme
dojely do centra si vybrat a pak si dát pivo v baru, kde se k nám připojila
Nicky - kolegyně a kamarádka Sian. Byla jsem jí představena jako "the
poledancer", takže už se o mě očividně bavily předtím… Můj věhlas roste,
koukám.
Vzaly jsme si Uber do
klubu, který byl až někde u Gare Ouest, takže jsme se docela svezly. Vstup do
klubu byl do půlnoci za 5 euro, ale my samozřejmě dorazily v 0:08, takže už
jsme to měly za 10. Nemluvě o tom, že ještě bylo třeba zaplatit 2 eura za
povolení používat celý večer záchod. A už vůbec nemluvě o pití. Ještě, že to z
velké většiny obstarával přítel Nicky, takže aspoň tam se moje náklady trochu
snížily. Dohromady to fakt byla dost drahá sranda, na to, že jsem měla solidní
spánkový deficit a víceméně jsem se jen tak kymácela na místě, protože moje
tělo se sice pod vlivem hudby chtělo hýbat, ale mozek ho nezvládal koordinovat,
takže jsem si celou dobu připadala jak na drogách a úplně vymazaná.
Jediné, co mě probralo
bylo, když jsem viděla, že se nějaká postarší paní hrabe v hromadě, kde jsem
měla věci i já, a následně začala vyskládávat obsah mojí kabelky na stůl mezi
desítky trsajících lidí. Šla jsem se jí zeptat, co to kurva dělá a ona mi
vysvětlila, že hledá svoje klíče a že u toho jaksi vysypala mojí kabelku… Hm,
tak dík, no. Ještě, že jsem si toho všimla, protože jinak tenhle výlet mohl být
ještě mnohem dražší.
Už ve dvě jsem začala
přemýšlet o odchodu, ale Sian vypadala, že se baví dobře, tak jsem se rozhodla,
že jí dopřeju ještě hodinu, než začnu prudit. Nemělo cenu se pokoušet najít
cestu domů sama, takže odcházet musíme společně. Naštěstí Sian viděla, že jsem
docela mimo (z nějakého záhadného důvodu mi pořád přistávala v ruce piva, která
jsem vždycky někde strategicky zanechala, ale zase se objevilo další…), takže
když jsem ve tři konečně nadnesla otázku návratu, ani se moc nevzpírala a zase
objednala Uber.
Tentokrát jsme měly
docela smůlu na řidiče, který uměl pouze rusky a teda předstíral ještě
francouzštinu. Sian se s ním snažila bavit, ale když se jí asi po desáté
zeptal, jaké je národnosti, ona mu to řekla a on se zeptal znovu… Tak trochu jí
došla trpělivost. Už jsme byly celkem blízko domova, tak mu řekla, ať prostě
zastaví přímo tady, že už zbytek dojdeme. On se ještě pokoušel o cosi jako:
"Nechcete pokračovat někam na kávu?" (asi proto, že jsme s ním vedly
tak poutavou konverzaci, kterou bylo třeba dokončit), ale my už jen spěšně
poděkovaly a vypadly z auta ven. Ufff.
Už dlouho jsem nevítala
postel s takovým nadšením. Do klubu mě zas hodně dlouho nikdo nedostane, děkuji
pěkně. Minimálně ne, pokud se předtím aspoň 8 hodin nevyspím.
Žádné komentáře:
Okomentovat