Blabla dates

26.10. 2015, pondělí

Další příspěvek by Myka & Káťa

V pondělí bohužel musela Verunka do práce. Myka s Káťou se konečně rozhodly uskutečnit svůj výlet do Brůž. Protože jsme tam nebyly všechny společně tak pouze ve zkratce:

• Brůž je jedno z nejkrásnějších měst v Evropě, ještě úchvatnější je za krásného slunečného počasí na podzim.
• Pokud sem někdy pojedete, určitě se projeďte na loďce, stojí to sice 8 eur na 30 minut, ale zážitek je to k nezaplacení.
• Originalita v názvosloví je i zde, protože jsme viděly restauraci s názvem Food & Drinks. Možná je to stejný řetězec jako The Hotel.

Výlet jsme si maximálně užily a strávily v Bruggách 5 hodin (doteď nechápeme, jak to Verča proběhla za 2 hodiny). Verča nám ještě doporučila se zastavit na zpáteční cestě v Gentu, ale už se stmívalo a byly jsme unavené, takže jsme zůstaly ve vlaku. Vzápětí jsme byly "poctěny" přisednutím si dvou pubertálních hochů tmavší pleti, z nichž ten vedle Myky ukrutně smrděl a oba nám celkově byli "velmi příjemní", speciálně když se snažili prozkoumat jak funguje telefon, který zrovna někomu ukradli. Nejlepší zážitek si nechali pro Katku až nakonec, kdy ji jeden z nich plácl po zadku (ještě, že Myka u toho nebyla, jinak by bývala neváhala použít svůj pepřový sprej).

Ale zpět do Bruselu - po sedmé večer jsme dorazily k Veru domů. Verča se společně se Sian a Imanolem (kterého jsme poprvé poznaly osobně po tom, co jsme mu 2 dny okupovaly pokoj) pilně činili na výrobě piňaty na jejich sobotní Halloween party. Virginie navařila pro všechny večeři a zároveň jsme zjistili, že dnes jsou Stéphanovy narozeniny, takže dnešní večeře bude ne jen pro 8 lidí, ale pro ještě další 3 návštěvníky. Na návštěvu přišli i Stéphanovi rodiče a taky jeho kamarád, jehož hlavním poznávacím znakem byly opravdu, ale opravdu nechutně přeodporné nehty o délce asi 5 cm (ne, bohužel si neděláme srandu). Chudák Káťa, která vedle něj u večeře seděla, to naštěstí zjistila až jako poslední. 

Večeře byla poměrně pálivá a chutnala z českého osazenstva asi jen "plechové hubě" Myce. Káťa začínala být nervózní, protože si na dnešní večer domluvila Tinder rande. Po večeři jsme se tedy "vytunily" a vyrazily do Deliria (baru, kde mají největší výběr piv a x pater, Verča už ho tady zmiňovala). 

Hned jak jsme vyrazily, tak jsme zapnuly Spotify a pařily celou cestu až do baru (kolemjdoucí nechápali). Kolem 11 jsme dorazily pěšky před bar, kde na nás čekal Blabla 1 (Káti Tinder date) a jeho kámoš Blabla 2. První úkol bylo objednat pivo. Myka se rozhodla, že raději půjde s oběma Blablama to vyřídit, protože tušila, že by jí mohli objednat piss water. Bohužel jsme nebyli moc úspěšní a po 10 minutách hypnotizování 2 číšníků obsluhujících cca. 50 lidí na baru jsme to vzdali a došli na druhý bar o patro níže. Tam Blablové objednali pro sebe, Verču a Katku nějaká višňová piva (jak by se dalo čekat, bylo to sladké jak hovno z nutrie) a Myka objednala sobě pivo hodné českého pivaře. 

Když jsme po půl hodině usedli každý s pivem ke stolu, konverzace poměrně vázla a Myka i Verča už se viděly doma v posteli. Jediná zajímavá část byla, že jsme mohly na vlastní oči poznat, že všichni chlapi jsou opravdu unešení z Verči záliby v pole dancingu. Potom, co jsme konečně vyšli z baru, Káťa prohlásila, že na první křižovatce jdeme opačným směrem. Slušně jsem se s Blably rozloučily a odkráčely jsme domů. Bohužel, ne všechna Tinder rande končí poznáním pánů dokonalých, ale zpravidla spíše pánů extrémně nudných.

Klidná neděle

Myka a Káťa píšou podruhé

25.10.2015, neděle

Káťa potřebovala ráno ještě dokončit své pracovní povinnosti, abychom si zbylé dny užily bez myšlenek na práci. Budík ji začal zvonit už v 8:10 (potom co jsme šly spát skoro v 5 ráno). Vzhledem k tomu, že Kačky budík zvoní stejně, jako Myky vyzvánění, když ji někdo volá, tak zmateně vstala z komatu a šla to zvednout, ale zůstala jen tupě zírat na displej a nechápala, proč se tam místo volajícího zobrazuje čas buzení. 

Blázen pilná pracovní včela Kačka tedy vstala a šla do sprchy. Asi byste čekali, že na tom nebude nic zajímavého, ale po sprše zjistila, že nemá ručník. Spíme v pokoji hned vedle koupelny, takže mohla jen jednoduše proběhnout a ručník si vzít, to by ho ale nesměla zapomenout doma v Praze. Takže 10 minut stála v koupelně a přemýšlela co teď, až se nakonec "utřela" oblečením zpět do pyžama.

Myka s Veru se probudily mezi jedenáctou a polednem a to už měla Káťa hotové vše, takže jsme se mohly dát dohromady, obléct se, namalovat se a vyrazit do Brugg (pozor, čte se Brůž.. wtf?) Cestou na nádraží jsme ale usoudily, že bychom dorazily do Brugg asi tak ve 4 a neměly bychom dost času na to vše řádně prozkoumat, takže jsme se šly podívat do centra Bruselu. Nejdříve jsme se byly projít kolem královského paláce, pak směrem k hlavnímu nádraží (kde není bankomat..) a na mini náměstí. Tam už ale Káťa šilhala hlady a pořád neměla vybrané prachy, takže jsme našly bankomat a daly si klasické belgické hranolky (prasárna, ale strašná dobrota) a šly se podívat na náměstí, které nás uchvátilo. Poté jsme obešly všechny "čůrající děti" (není tu jen čůrající chlapeček, ale i holčička a pes) a usoudily jsme, že to je strašná úchylárna. Abychom to rozdýchaly, tak jsme si daly nejlepší wafle na světě a přemítaly co dál. 

Bylo nám hloupé nevrátit hostitelům večeři, kterou nám uvařili včera, takže jsme tahaly z Káti kuchařské rozumy a rozhodly se uvařit něco, co bude chutnat všem (je zde jedna vegetariánka a jeden blbec, takže to nebylo úplně jednoduché vymyslet). Káťa rozhodla, že papriky/rajčata plněné kus-kusem se salátem nebudou špatný nápad a šlo se nakupovat. Po nákupu to tu vypadalo jak v Ano šéfe - Káťa rozdávala úkoly, byla hlavním kuchařem, a Myka s Veru krájely, strouhaly, míchaly a sloužily.

Po večeři, kterou nikdo kromě nás třech nechválil (blbec navrhl, že příště do toho můžeme dát sóju... vážně?) jsme ze společenské povinnosti hrály s domácími karty...dream life!

P.S. Pokud někdy budete chtít koupit Rychlé špunty, tak pošlete Káťu do bruselské večerky pro víno... vyřídí to perfektní fráninou.

Rolling in the deep

Příspěvek by Myka and Káťa

24.10.2015, sobota

Vyrážíme za Verčou a letíme na mezinárodní a jediné letiště v Brusselu (aspoň podle Kátiných představ) v Charleroi. Po přistání však zjistíme, že letiště je velikosti většího kurníku, což ale neznamená, že jsme tam nehledaly zastávku autobusu dostatečně dlouho na to, abychom si do něj daly kufry a pak zjistily, že už nemají místo na sezení uvnitř.

Káťa se pasovala na feedera a šla koupit sendvič a Redbull za 6 eur, což po úspěšném Kačky občerstvení v Ryanair o "výborných" čtyř mozarella sticks za 5 eur (na obrázku jich bylo 7 a vypadaly dobře) opravdu bodlo. Myka mezitím z Verči tahala, jak se dostaneme k ní domů. Ještě, že má Myka data a mohly jsme se zeptat lidí, protože Verči cenné informace AKA jděte s davem (žádný dav tam nebyl), jeďte šest zastávek (bylo jich 5) a kdyžtak se zeptejte (byli tam Češi, na které Myka mluvila anglicky, taky nevěděli a pak nás pronásledovali, aby zjistili, kde je metro). Naše obavy o Verči chabém orientačním smyslu byly objasněny, a už chápeme, proč se zde stále ztrácí.

První poznatky z večerního Bruselu:

• Lidi tady jsou opravdu kreativní, první hotel, který jsme viděly se jmenuje The Hotel. 
• Běloši jsou v nočním Bruselu menšina.
• Bankomat, který si Káťa vybrala k výběru eur, nebere embosované Mastercard aneb welcome to the capital of Europe.

Když jsme k Veru dorazily (teď již díky GPS - ještě, že nám napsala adresu), tak na nás čekala výborná večeře a měly jsme tu čest konečně poznat Sian, Stephana a Virginii, které tak důvěrně z deníků známe. 

Káťa měla ještě nějakou práci, takže jsme asi do půlnoci popíjely vínko doma a updatovaly se vzájemně o událostech posledních dnů. Rozhodly jsme se, že zhruba o půlnoci je nejvyšší čas jít na párty stážistů EU, která byla cca půl hodinky pěšky od Verunky. Vzhledem k tomu, že jsme byly již trochu ovíněné (doslova), tak cesta byla plná nádherných selfíček, výtlemů atd.

Párty v klubu byla nudná a bylo tam moc velké vedro, tak jsme se se skupinou asi 15 stážistů přesunuly do blízkého baru James Joyce. Sedly jsme si na bar i s Verčou a za chvilku se k nám přidal sympatický Francouz, který celý večer utíkal před jednou Polkou, takže jsme ho zachraňovaly. Polka se ale nedala odbýt (držela se ho jak klíště). Asi ve 4 ráno barman chtěl zavřít, tak jsme se přemístili na ulici. Káťa se bavila s Verčou a Sevanem (ten ubohý Francouz) a Myka konverzovala s dvěma Jordánkama z baru. V tu chvíli se zpoza rohu vyřítila jak neřízená střela kulatější holka (cizinka), která začala na barmana křičet. Z jejích dramatických výlevů bylo zřejmé, že se barman s někým vyspal a to bylo asi špatně. Slečna přebrala a spadla na chodník a začala válet sudy - Káťa v tu chvíli pronesla "Rolling in the deep" a Verča začala notovat melodii stejnojmenného hitu od Adele. V tu chvíli si ale Katka vysloužila totální stěr a lekci diplomacie, taktu a politické korektnosti od Francouze. Katčin smysl pro humor tu není úplně pochopen.

Kouďák útočí

19.10.2015, pondělí

To byl zase den. V práci jsem toho neměla moc, takže jsem se mohla celkem nerušeně oddávat chatování s panem dokonalým, který slíbil, že dnes večer přijde na návštěvu. Rovnou jsem už ráno varovala celé osazenstvo našeho domu, aby se na to psychicky připravili a chovali se jako dospělé a inteligentní bytosti, ale i přesto jsem měla své obavy.

Ještě před přijetím delegace z Nizozemského království jsem ale slíbila audienci dalšímu člověku. Pamatujete na Kouďáka? Ten vysoce extrovertní Španěl, kterého jsem potkala během své jediné návštěvy čtvrtečního networkingu na Place de Luxembourg… Pinto.

Už nějakou dobu mě atakoval po FB, zval mě na akce a psal, jestli s ním nezajdu na drink a já se z toho vždycky nějak vyvlíkla. Teď ale dostal práci ve Španělsku, takže se z Bruselu stěhuje pryč a začal na mě znovu tlačit, že by mě rád viděl než odjede, atd. Tak jsem si řekla, že OK, když si na něj vyhradím dvě hodiny, tak mě to nezabije, on bude mít radost, já zabiju čas než přijde pan dokonalý… Everybody wins. V půl sedmé jsme se tedy sešli v Le Pantin. Bylo tam poměrně plno, takže jsme se usadili do takového růžku, přičemž já seděla na trůně (yay, to jsem vždycky chtěla zkusit!) a Pinto se krčil pod nějakým trámem.

Pintův monolog o stěhování do Barcelony mi šel jedním uchem tam a druhým ven, akorát jsem občas pokývala nebo utrousila něco obecně platného jako: "I'm sure everything will work out just fine for you." Bylo mi jasné, že tahle schůzka byla fakt přešlap, protože jsem se nedokázala přinutit ze sebe vykřesat ani nejmenší jiskřičku zájmu. Spravila jsem ho, že mám v půl deváté skype s mámou (to byla původně i pravda, než jsem se domluvila s panem dokonalým, že zajde na návštěvu), takže půjdu brzo domů. Byla jsem ráda, že mám tuhle výmluvu, protože jsme si fakt neměli moc co říct a mamince se přece neodmlouvá.

 Pak jsme se začali bavit o ubytování a Pinto mi začal vyprávět, že má skvělý barák se střechou, na kterou se dá vylézt a je tam úžasný výhled. A že mi to ukáže, protože bydlí asi 3 minuty odsud. Do mého "skypu" zbývalo asi 30 minut, tak jsem si řekla, že to bude tak akorát, když se mrknu na výhled a pak se rozloučím a půjdu domů. Nikdo si přece nemůže myslet, že za 30 minut se dá něco stihnout, takže ano, jdu k němu domů, ale je to absolutně bezpečná akce.

Došli jsme k Pintovi domů, vystoupali do čtvrtého patra a pak ještě po žebříku na střechu. Bylo to fakt super, protože to byl snad jedinej barák s placatou střechou v okolí a navíc ta ulice byla na kopci, takže opravdu bylo vidět do všech stran. Kochala jsem se plnými doušky, Pinto mi k tomu vyprávěl, co na které straně vidím a jak se tu dají i pozorovat hvězdy a kdesi cosi. Luna taky vykukovala z pod mraků, takže to byl fakt docela zážitek. Tedy až do té doby, než mě Pinto políbil. Bůůůů, já TAK doufala, že to neudělá!!! Oznámila jsem mu, že mi to sice lichotí, ale tak trochu se teď s někým vídám, načež on odpověděl, že teď zrovna se vídám s ním a začal mě líbat znovu. Seriously? Opět jsem vysvětlila, že to není v pohodě, protože někoho mám, ale jeho to absolutně nerozhodilo. Až když jsem řekla, že už bych měla jít na ten skype, tak jsme konečně zas sestoupali po žebříku dolů, ale tentokrát do jeho pokoje, kde mi "chtěl na mapě ukázat, kudy mám jít domů". Samozřejmě se tam na mě zase vrhal, ale já už se fakt nedala, tak mi teda ukázal tu mapu a já rychle spěchala ven, abych už byla pryč. Doprovodil mě před dům a nasměroval, kudy teda jít a pak mě zase začal líbat a prej: "It's a shame you have a skype appointment now." To jako fakt? FAKT si pořád myslí, že by něco bylo?? Už jsem fakt v duchu pěnila, a když nadhodil cosi v tom smyslu, že se třeba ještě uvidíme, než odjede, tak už jsem fakt měla sto chutí mu říct, že never ever a ať jde do prdele. Jenže jsem měkká, tak jsem se jen rozpačitě usmála, že most probably not a odpochodovala jsem směrem, který mi určil.

Asi po pěti minutách mi začalo být podezřelé, že mi okolí není povědomé, protože bydlíme celkem blízko sebe a měla jsem pocit, že už to v Ixelles docela znám. Vytáhla jsem tedy google maps a indeed, ten dement španělská mě poslal úplně na druhou stranu. To se mi snad zdá.

Když jsem konečně dorazila domů, čekala na mě výborná večeře, kterou uvařila Virginie se svou kamarádkou Biancou. Byla to nějaká indie, ale fakt extrémně vydařená.

Znovu jsem všem připomněla, že za chvíli mi přijde návštěva, tak ať jsou hodní, a šla jsem si ještě uklidit pokoj a hodit rychlou sprchu. Všichni na mě samozřejmě hleděli nanejvýš spiklenecky, a když jsem z pod dřezu vytáhla papírové utěrky (protože jsem se chtěla vysmrkat!!!), málem zbořili dům smíchy. Nemluvě ovšem o okamžiku, kdy pan dokonalý opravdu zazvonil, protože jejich povyk v tu chvíli se rovnal mateřské školce. Byla jsem celá rudá, protože tohle ještě asi bude náročné, ale šla jsem tedy návštěvu přivítat.

Uvedla jsem ho do obýváku, všichni se mu představili, pak hodili pár nevhodných vtipů a já ho radši odvedla do kuchyně, že si sedneme tam. Chtěla jsem mu nabídnout portské, co ostatní chlastali celý večer, ale už nebylo, tak jsem musela jít štrachat do skříně, jestli vůbec máme ještě nějaké víno. Virginie byla lehce napitá, takže na mě pokřikovala cosi o tom, že víno je jen pro lidi, co chodí nakupovat (očividně jsem koupila méně zeleniny, než se po mě chtělo - sportovní taška plná žrádla je pro 6 lidí pořád ještě málo)… Oh boy. Něco jsem ale našla, tak jsme se pustili do příjemné konverzace u sklenky, já mu vypověděla o svém posraném večeru a nenávisti k mužům a on se mi smál, že příště mu mám poslat zprávu s tajným kódem a on mě přiběhne zachránit. A že jestli chci tak moc vidět krásné výhledy, tak mi příště zajistí helikoptéru, hlavně když nebudu chodit k cizím lidem domů :D No jo no, uznávám, že jsem pořád stejně naivní jako jsem vždycky bývala. Já se nikdy nepoučím.

Volání moře

17.10.2015, sobota

Výlet!!! S Wernerem jsme byli domluvení na 11, ale zaspal a přehodil to na 11:30, což mi absolutně vyhovovalo, protože jsem samozřejmě taky nestíhala. I v těch 11:30 jsem byla ráda, že jsem za běhu popadla batůžek, vplula do kozaček a s bundou v ruce vylétla ze dveří, protože před naším barákem nebylo kde parkovat a nechtěla jsem, aby tam dlouho blokoval silnici.

Naskočila jsem do auta a naším prvním bojovým úkolem bylo nakoupit si někde jídlo na cestu. Nějakým způsobem se nám podařilo projet celé město (asi 30 minut ztraceného času), než jsme našli Carrefour, kde jsem pak 5 minut dumala nad tím, jaký sýr si dám k bagetě. Bylo to fakt trapné, ale já se prostě neumím rychle rozhodovat! Werner se mi smál, protože už někdy předtím jsem se mu popisovala jako "indecisive little me" a jak vidno, nelhala jsem.

Když jsem se konečně odhodlala vzít z regálu nějaký camembert, mohli jsme se pohnout dál a teď už opravdu vyjet z Bruselu a nasměrovat se k pobřeží. Cesta trvala asi hodinu a půl, takže jsme klábosili, Werner se chvíli pokoušel přepnout na britský přízvuk (už dlouho jsem neslyšela něco tak sexy), ale pak usoudil, že to je při řízení moc náročné, a že by se zas potřeboval na pár měsíců přestěhovat do UK, aby se do toho dostal. Mě se to teda zdálo téměř dokonalé, ale ok, to mu samozřejmě říkat nebudu, protože už takhle je nafoukaný až dost. :)

Na místo jsme dojeli někdy kolem druhé a byli jsme poměrně zaskočeni, protože na místě, kde mělo být parkoviště, bylo jakési staveniště. Asi to teď mimo sezónu předělávají, takže to tam bylo oplocené, rozkopané a všude samá hlína. Nevěděli jsme ale, kam to dát jinam, tak jsme zapíchli auto za hromadu sutiny a šli prozkoumat okolí. Celá přírodní rezervace het Zwin byla taky oplocená a nevypadalo to, že by někde byl vchod, takže jsme chvíli bezradně chodili kolem a pak ten plot prostě přelezli. Když už jsme jednou vyjeli za dobrodružstvím, tak ať si nějaký užijem. Pak jsme zas bloumali, dokud jsme konečně nenarazili na stezku a následně i na rozcestník k pláži. To byla jasná volba, protože kvůli tomu jsem přijela! Celá "přírodní rezervace" mě upřímně docela zklamala, protože všude byly široké značené cesty a lidi (ti se sem určitě dostali jinak než přes plot, takže i ten vchod tu někde bude!) a nějak jsem nebyla schopná si představit, že jsem v divočině. To se mi povedlo až ve chvíli, kdy jsme narazili na "free roaming area", kam se konečně dalo jít a chodit si po písečných dunách jen tak, bez cestiček. Je smutné, že i tento kousek divočiny byl vlastně jako divočina vymezen a vstup do něj schválen příslušnými autoritami… Tady asi člověk opravdu jen tak na houby do lesa nebo na procházku do opuštěné zátočiny nejde. Musím uznat, že v tomhle mi chybí rodná vlast.

Pobíhala jsem po dunách jak splašené psisko, skákala z nich (a většinou ne příliš elegantně přistála na zadku nebo jiné nežádoucí části těla), kochala se králičími norami, ochutnávala oranžové bobule, co tam rostly na keřích… Werner to celé sledoval tak trochu nevěřícně a s úšklebkem, ale myslím, že se taky docela bavil. Bylo nám strašné vedro, protože jsme se oba nabalili jak pumpy s vidinou, že u moře bude zima, větrno a vlhko… a ono bylo naopak asi 15 stupňů a bezvětří. Postupně jsem tedy odhazovala svršky, až už jsem měla batůžek nacpaný k prasknutí a na sobě pořád minimálně o jeden svetr víc než bylo potřeba.

Přes duny jsme doskákali (tedy já) až k pláži, kde jsem hned pozdravila moře tím, že jsem si nechala natéct do bot (ne úplně plánovaně), pak jsme se prošli po vlnolamu nebo jak se tomu nadává (takovej ten kamenej výběžek do moře) a Werner málem schrastnul do vody, protože to tam klouzalo. Chytla jsem ho tedy za flígr a vyvedla zpět na pláž, kde jsme si pak vyšplhali na nejbližší dunu, posadili se s výhledem na vlnky a jen tak se kochali. Werner z batohu vykouzlil dvě piva, takže se nám hned kochalo o něco příjemněji.

Po nějaké době začala být trochu zima, tak Werner zas sáhl do svého magického batohu a vytáhl deku, do které jsme se zachumlali. Moře mezitím asi o 3 metry poskočilo směrem k nám, aniž bych si toho vůbec všimla. Tady v placatých končinách jsou přílivy očividně velmi rychlé…

Tímhle příjemně uvolněným způsobem jsme strávili zbytek odpoledne, pak jsme si dali svačinu a vydali se zpět k autu. Když jsme se dostali na "parkoviště", s hrůzou jsme zjistili, že je zavřené, ale po prvotním šoku naštěstí Werner prozkoumal, že brána se dá otevřít a jen je tam vzkaz, že po opuštění areálu to máme za sebou zas zavřít. Ufff. Taky jsme mohli na pláži nocovat, což by jistě byla zajímavá zkušenost…

Cesta zpět byla o dost tišší než cesta tam, oba jsme byli trochu unavení. Poslouchali jsme vlámské rádio, Werner vyprávěl o holandské taneční hudbě a já odpovídala jen zřídka, protože jsem se na konverzaci nějak necítila. Až těsně před Bruselem jsme se dostali k zajímavému tématu: Jaký nejzajímavější kompliment nám kdy kdo dal. Nejlépe ohledně něčeho jiného než těla, protože to moc originální není. Jemu prý nějaké děvče řeklo, že je všímavý (a on to teď pořád opakuje, protože to v sobě asi objevil jako svou supervlastnost a je na to děsně  pyšný). Já se musela hodně zamyslet. Jednou mi někdo říkal, že mám na lidi uklidňující efekt. Nevím ale do jaké míry je to kompliment a do jaké míry jen diplomatický způsob, jak mi oznámit, že jsem nudná. Ehm. Pak mi lidi často chválí hlas a nesení těla... Na nic originálnějšího jsem nepřišla. Asi jsem nepotkala moc kreativní lidi a nebo jsem fakt nudná. :D

Když jsme dojeli, vyhodil mě Werner před barákem, dali jsme si pusu na rozloučenou, prohlásil cosi o tom, že se pokusí mě vidět tenhle týden, a odjel.

Zbytek večera jsem byla doma v teple domácího krbu a Sian mě zpovídala. Stážisti šli na nějakou party, ale já si nechtěla kazit dojem z výletu a bylo mi doma příjemně, takže jsem se na to vykašlala. Šla jsem celkem brzo spát, našetřit nějaký ten spánek do dalšího týdne.

Zombie navštěvuje právníka

16.10.2015, pátek

Podařilo se mi za celou noc naspat asi 2 hodiny a ještě si ráno zapomenout badge, takže už od začátku dne jsem byla solidně mimo. Nemůžu říct, že by se to v jeho průběhu nějak zlepšilo, protože s takovou porcí odpočinku jsem nebyla schopná ani číst, natož překládat. Doufala jsem, že to nebude velký problém, vzhledem k tomu, že už dva dny jsem zas nedostala k překladu jediný dokument, ale samozřejmě, že dnes mi na stole přistály hned dva. Díky, pane Murphy.

Den jsem tedy strávila oblble v oparu ospalé neschopnosti a snažila se dekódovat politické slátaniny na několik řádků, nad kterými se i člověk při smyslech musí minutu pozastavit, aby pochopil, o co tam vůbec jde. Po obědě to ale bylo ještě horší, takže jsem rezignovala a nechala si jeden z těch dokumentů na pondělí.

Chtěla jsem jít po práci na volejbal, ale došla jsem k závěru, že kdybych na hřiště vylezla v tomhle stavu, nejspíš bych omylem někoho zabila a nebo (a to spíš) by někdo zabil mě. Vydala jsem se tedy radši domů a zapadla na pár hodin do postele, protože večer jsem už zas měla naplánovanou večeři s kamarádem, tak abych se sebrala aspoň natolik, že budu schopna vést nějakou konverzaci v angličtině. Kamarád Werner je totiž pěkný grammar nazi a náš vztah je založený na tom, že se předháníme, čí angličtina je víc fancy a kdo se vytasí s lepším slovem a poetičtějším slovním spojením. Tahle jazyková válka mě hodně baví, ale rozhodně je na ní potřeba mít čerstvý mozek. A já nehodlám prohrát, takže šup sem s tím šlofíkem.

Celý den nepršelo, ale když se mám vydat na kole přes celé město, tak se samozřejmě spustilo peklo. Werner navrhoval, že mě vyzvedne autem, ale vzhledem k tomu, že jsem tušila, že u něj něco popijeme, neměla bych se pak jak dostat zpátky. Pokud to měl být vychytralý právnický trik, jak mě u sebe nechat přes noc, tak díky, ale ne. Já už to v tom dešti nějak zvládnu…

 Werner je mladičký holandský právník (ta koncentrace holandských právníků v mém životě začíná být podezřelá), ale kariérně si vede dobře a je hrozně pyšný na to, že má svůj vlastní byt, auto a v obýváku velkou knihovnu z dřevěného masivu. Obecně je trochu marnivý, rád vlastní hezké věci a rád je za to obdivován. Baví mě jeho dospěle-dětinský přístup a přijde mi to docela roztomilé, i když se jeho filozofie v mnoha bodech nestýká s tou mojí.

Pohostil mě vlastnoručně uklohněnou večeří (marocký kuskus s kuřetem - docela se povedl!) a sklenkou vína a po jídle jsme se usadili na gauč a navzájem si ukazovali fotky z cest. Strašně ho zajímal můj roadtrip po Norsku a za odměnu se pak pochlubil výběrem fotek z desetiměsíční stáže v USA.

Nakonec jsme se dostali i hlavnímu bodu programu, kterým bylo naplánování zítřejšího výletu k moři. Během našeho minulého (a vlastně prvního delšího) setkání se mi ho podařilo přesvědčit, že moře není jen na koupání a slunění, ale je to úžasné místo k rozjímání a procházkám za každého počasí. Myslím, že když viděl moje nadšení, svolil, že tomu taky dá šanci a aspoň bude mít důvod provětrat to svoje auto… Pan dokonalý se mi poptal v práci a dodal tip, že nejhezčí pláže jsou v het Zwin, tak jsme si to vygooglili, pozjišťovali, jaké je spojení, jak je to daleko, atd.

Tím, že už jsme nemuseli hledat destinaci a dořešili jsme jen technické detaily, byla naše plánovací schůze brzo u konce a já se zvedla, že to tedy zas otočím k domovu. Venku pršelo ještě víc než předtím a Werner opravdu nabízel, že nikam chodit nemusím, ale zůstávat se mi vážně nezdálo jako dobrý nápad, takže jsem zatla zuby a vrhla se do boje s nečasem.

Při cestě domů jsem absolutně nic neviděla, protože jsem měla mokré a zamlžené brýle, takže jsem se jen modlila, aby všichni řidiči poctivě svítili a já je tak byla schopná identifikovat včas. Naštěstí tomu tak bylo, takže jsem v pořádku dorazila, poslala Wernerovi zmoklou selfie, že už jsem doma a konečně se šla pořádně vyspat. To pomyšlení, že ostatní lidé v pátky chodí pařit…

Hvězdná kariéra

13.10.2015, úterý

V životě je třeba si přičichnout k mnoha různým věcem, aby si člověk udělal povědomí o tom, co dělat chce a co v žádném případě ne. Když se tedy sháněl dobrovolník, který bude pózovat na fotce ke článku o nadcházejícím ping-pongovém turnaji, modeling pro mě byl jasná volba! Jedinečná příležitost zviditelnit se na intranetu Rady a otisknout svůj obličej do myslí těch ubohých několika jedinců, kteří náš intranet doopravdy čtou… Na to se zkrátka nedá říct ne.

Před obědem jsem se tedy sešla s Pauline, která bude daný článek psát, a která bude na fotkách představovat mého ping-pongového soupeře, protože z nějakého záhadného důvodu se nikdo jiný do tohoto lukrativního photoshootu nepřihlásil. Za chvíli došla i paní fotografka, takže jsme mohly jít na věc, teda až na takovou malou drobnost - neměly jsme pálky. Všechno ostatní bylo k dispozici, takže paní fotografka rozhodla, že budeme jen pózovat opřené o stoly a dělat, že si ping-pongovým míčkem házíme.

Výsledné fotky byly opravdu krásné a dynamické, ale… Co mají společného dvě žonglující děvy opřené o stůl s turnajem v ping-pongu? Naštěstí šel kolem manažer tělocvičny, který po několika pokusech ("najdu vám pálky u sebe v kanceláři", "najdu vám pálky ve skladu" a konečně úspěšné "najdu vám pálky u sebe v autě") poskytl zbývající vybavení, takže nám už opravdu nic nechybělo k tomu, abychom mohly předstírat, že umíme hrát stolní tenis.

Chvíli jsme si s Pauline neuměle pinkaly a paní fotografka cvakala ostošest, dokud nebyla spokojená s dávkou materiálu, který si nesla domů k vytřídění. Modelky se tedy mohly zase sbalit a jít spolu na oběd. Dílo je dokonáno a teď už jen čekám, kdy bude článek konečně zveřejněn a lidé mě začnou na chodbách Rady žádat o podpis na ping-pongovou pálku po dědečkovi, kterou doma schraňují jako nejcennější rodinné dědictví.

Jak (ne) na noční život

10.10.2015, sobota

Dnešní den byl ve znamení "operation cookies", do které nás naverbovala Sian. Měla jsem výbornou náladu a ta se rozšířila na celý dům, takže všichni (dokonce i Stéphane a Imanol) ochotně pomáhali hňácat těsto, loupat oříšky, krájet čokoládu apod. Měl to být epický počin! Až na to, že jsme to těsto nedali před pečením zchladit a všechny sušenky se nám v troubě totálně rozplizly a nedaly se pak ani odlepit od plechu. Oops. Naštěstí jsme nachystali dvě várky, takže ta druhá hned putovala do lednice a upečeme jí až zítra.

Byla jsem odpoledne dost groggy, tak jsem si asi na dvě hodiny odešla zdřímnout, protože Sian se dnes očividně ujala plánování mého života a vymyslela, že večer půjdu s ní a jejími kamarádkami tančit do klubu. Na mé protesty: "I don't think I can handle dancing tonight" rázně odpověděla: "You can and you will," takže zhruba tolik mám v tomto domě svobodné vůle.

Večer jsem se tedy hodila do parády, vypila se Sian na posilněnou sklenici vína a pak už jsme jen čekaly na její kamarádky, až nám dají vědět, kam a v kolik jdeme. Instrukcí jsme se dočkaly až lehce před jedenáctou, kdy já už skoro usínala na gauči a tajně doufala, že celá akce bude odvolána. Nedobrovolně jsem se zvedla a busem jsme dojely do centra si vybrat a pak si dát pivo v baru, kde se k nám připojila Nicky - kolegyně a kamarádka Sian. Byla jsem jí představena jako "the poledancer", takže už se o mě očividně bavily předtím… Můj věhlas roste, koukám.

Vzaly jsme si Uber do klubu, který byl až někde u Gare Ouest, takže jsme se docela svezly. Vstup do klubu byl do půlnoci za 5 euro, ale my samozřejmě dorazily v 0:08, takže už jsme to měly za 10. Nemluvě o tom, že ještě bylo třeba zaplatit 2 eura za povolení používat celý večer záchod. A už vůbec nemluvě o pití. Ještě, že to z velké většiny obstarával přítel Nicky, takže aspoň tam se moje náklady trochu snížily. Dohromady to fakt byla dost drahá sranda, na to, že jsem měla solidní spánkový deficit a víceméně jsem se jen tak kymácela na místě, protože moje tělo se sice pod vlivem hudby chtělo hýbat, ale mozek ho nezvládal koordinovat, takže jsem si celou dobu připadala jak na drogách a úplně vymazaná.

Jediné, co mě probralo bylo, když jsem viděla, že se nějaká postarší paní hrabe v hromadě, kde jsem měla věci i já, a následně začala vyskládávat obsah mojí kabelky na stůl mezi desítky trsajících lidí. Šla jsem se jí zeptat, co to kurva dělá a ona mi vysvětlila, že hledá svoje klíče a že u toho jaksi vysypala mojí kabelku… Hm, tak dík, no. Ještě, že jsem si toho všimla, protože jinak tenhle výlet mohl být ještě mnohem dražší.

Už ve dvě jsem začala přemýšlet o odchodu, ale Sian vypadala, že se baví dobře, tak jsem se rozhodla, že jí dopřeju ještě hodinu, než začnu prudit. Nemělo cenu se pokoušet najít cestu domů sama, takže odcházet musíme společně. Naštěstí Sian viděla, že jsem docela mimo (z nějakého záhadného důvodu mi pořád přistávala v ruce piva, která jsem vždycky někde strategicky zanechala, ale zase se objevilo další…), takže když jsem ve tři konečně nadnesla otázku návratu, ani se moc nevzpírala a zase objednala Uber.

Tentokrát jsme měly docela smůlu na řidiče, který uměl pouze rusky a teda předstíral ještě francouzštinu. Sian se s ním snažila bavit, ale když se jí asi po desáté zeptal, jaké je národnosti, ona mu to řekla a on se zeptal znovu… Tak trochu jí došla trpělivost. Už jsme byly celkem blízko domova, tak mu řekla, ať prostě zastaví přímo tady, že už zbytek dojdeme. On se ještě pokoušel o cosi jako: "Nechcete pokračovat někam na kávu?" (asi proto, že jsme s ním vedly tak poutavou konverzaci, kterou bylo třeba dokončit), ale my už jen spěšně poděkovaly a vypadly z auta ven. Ufff.

Už dlouho jsem nevítala postel s takovým nadšením. Do klubu mě zas hodně dlouho nikdo nedostane, děkuji pěkně. Minimálně ne, pokud se předtím aspoň 8 hodin nevyspím.

Pod proudem

9.10.2015, pátek

Dostala jsem k překladu zatím jeden z nejhnusnějších textů, co tu jsem. Bylo to nějaké vyjádření Rady k čemusi, ale psané celkem na volno, takže mi nic nepadalo z překladatelské paměti ani z databází a celé jsem to musela nějak vypotit sama s pomocí útržků dalších dokumentů. Byla to nuda, ale normální člověk by to i tak stihl dejme tomu za 3 hodiny. Já na tom strávila celý den, protože jsem se nemohla ani za nic soustředit na práci. Venku konečně zas vysvitlo sluníčko a moje myšlenky se tak neustále honily někde mezi venkem a panem dokonalým, který mi včera nečekaně oznámil, že mu zrušili služební cestu a jestli bych tedy dnes nezašla na drink. Naše komunikace se navíc nebezpečně přesouvá do vod flirtování a ani jedna strana už se nesnaží zakrývat, že nás to k sobě přitahuje, takže s vidinou večerního rande bylo opravdu téměř nemožné uchovat si zdravý zájem o to, co všechno rada schvaluje, bere na vědomí, doporučuje a uznává.

Na oběd jsem dnes šla s Markétou, což měla původně být moje mentorka, ale jelikož tu první týden nebyla a pak byla další týden nemocná, přebrala její roli Iva. Když se pak Markéta konečně objevila, nebylo mě už nějak co učit, takže jsme jen byly představeny a do dnešního dne jsme spolu promluvily zhruba 5 vět. Z nějakého důvodu ale asi měla pocit, že mi jako „mentorka“ dluží svůj čas, tak jsme naplánovaly, že dnešní obědovou pauzu strávíme spolu.

Jak se dalo očekávat, bylo to dost rozpačité, protože jsme si opravdu neměly co říct. Markéta není úplně nejupovídanější člověk, takže jsem se to snažila nějak kočírovat já, ale ve výsledku si myslím, že jsme obě byly rády, když jsme dožvýkaly poslední sousto a mohly jsme se vrátit do kanceláře. Ani na kafe jsme nešly. Začínám být za Ivu čím dál vděčnější. Chvilku sice trvalo prolomit její obranné zdi, ale teď spolu chodíme na oběd každý týden a probíráme vše od práce po chlapy. Díky za tenhle nečekaný zvrat událostí. Neříkám, že je nemožné, že by se z Markéty taky nakonec vyklubala zábavná společnice, ale tak nějak mám pocit, že „by to mezi námi nefungovalo“, abych to tak nějak kulantně podala.

Moje soustředění se ani po obědě nezlepšilo, tak jsem se rozhodla jít si dát pauzu na kafe do 12. patra. Je tam prosklený prostor se stoly, židlemi a dokonce i gaučem a knihovničkou, takže se tam dá výborně posedět s výhledem na město. Hodila jsem tedy do automatu 30 centů (před týdnem zdražili z 20 na 30 a způsobili tím velkou vlnu rebelie!) a usadila se se svým oblíbeným oříškovým kafem do křesílka. Brusel zalitý sluncem má opravdu něco do sebe, takže jsem se kochala výhledem, sledovala, jak nad budovou přelétá letadlo… prostě užívala jsem si svůj moment samoty a klidu.

Po chvíli si ke mně ale přisedl nějaký vysoký pán (všechny vedlejší stoly byly volné, grrr) a samozřejmě se se mnou musel dát do řeči. Že prý jde na pohovor a čeká tu na vedoucího holandského oddělení. Who cares? No ale moment už byl v tahu, tak jsem si s ním povídala, dokud nedorazil ten jeho vedoucí a mě už stejně došlo kafe. Nemělo cenu dál otálet a nastal čas vrátit se do práce.

Zatla jsem zuby a dodělala ten překlad a v 5 jsem se konečně mohla pustit prosluněnými ulicemi na cestu domů. Vidina příjemného večera mě doslova nabíjela energií. Byla jsem opravdu nervózní a nedokázala jsem to kontrolovat, takže hned jak jsem dorazila domů, zavřela jsem se ve svém pokoji a asi hodinu vřískala jako na lesy karaoke. To mi pomohlo trochu odčerpat tu neustále se hromadící energii, ale pořád to ještě nebylo ono a navíc se začali domů vracet spolubydlící a já je nechtěla mučit. Se zpěvem jsem tedy musela přestat, ale moje bylo tělo i nadále jak pod proudem. Nezbylo než zase navléct kraťásky a jít pozdravit tyč, i když co se týče výkonnosti, nebyl to dneska úplně můj den. Mentální energie byl sice přebytek, ale tělo bylo ještě unavené ze středy, takže jsem spíš jen tak poskakovala, tancovala, twerkovala a obecně řádila jak pominutá, protože na silové triky jsem dnes prostě neměla dost koncentrace.

Asi po hodině jsem vzdala i tento marný boj, dala si miniaturní večeři (už tři dni vůbec nemám hlad, tak je třeba toho využít ve prospěch diety), sprchu a pomalu se začala připravovat. Možná až příliš pomalu… Pan dokonalý mi po předchozích zkušenostech nenavrhl přesný čas setkání, ale stanovil okno mezi 21:15 a 21:30. Podařilo se mi dorazit ve 21:40… Fashionably late, jak by to označila Sian. Budeme tomu tak říkat.

V baru, kde jsme se sešli, bylo docela natřískáno, za což se mi omlouval, protože minule, když tu byl, tak prý to bylo příjemné klidné místo s dobrým vínem. Naštěstí aspoň to dobré víno měli pořád, tak jsme se do něj pustili. Bylo tam trošku horko a nebo jsem jen byla rudá sama od sebe? Ani nevím, ale fakt jsem cítila, že jsem celou dobu jak rajče. Můj společník se ale taky lehce červenal, tak jsem to přisoudila tomu horku a doufala, že nevypadám jako moc velký idiot.

Hned po příchodu jsem sklidila komplimenty, že vypadám skvěle, pak jsme porůznu smalltalkovali, přešli na vážnější témata, musela jsem podat přednášku o pohanství, což se mi snad podařilo uspokojivě a tak, aby to nevyznělo jako divná sekta sexuálních deviantů (jak si mnoho mých přátel myslí)… 

Konverzace zkrátka plynula příjemně jako pokaždé, víno ubývalo a po třetí sklence už byla půlnoc a bar se rozhodl zavřít. To jsme trochu nechápali, v pátek večer, ale ok no… Domů se samozřejmě nechtělo ani jednomu z nás, tak jsme vymýšleli, co dál. Byli jsme poměrně blízko od nás, ale konfrontovat ho s mými pěti trhlými spolubydlícími se mi pořád ještě nezdálo jako dobrý nápad. Jeho dům byl o dost dál, ale zas tam byl klid, nějaké to pití taky… A co už, prostě jsem neměla pocit, že je to špatnej nápad. Když jsem to pak vyprávěla Sian, tak chytla výtlem jako prase, že chlapi jsou v tomhle vždycky tak smooth… "The bar closed down but hey, my bed is open 24/7" :-D

No tak to sice přesně neřekl, ale víceméně má Sian pravdu.

Stéphanova moudrost

7.10.2015, středa

Máme tu další středu, malíček už se vrátil do stavu, kdy si s ním troufnu praštit do míče - pan dokonalý mě v neděli naučil, jak si ho zatejpovat (hrál volejbal závodně deset let a má s tím bohaté zkušenosti) - takže nic nebrání mému dalšímu rozvoji v oblasti míčových sportů! Pobalila jsem si ráno sportovní oblečky, boty a dokonce i chrániče na kolena, že se dneska po práci a po španělštině slavnostně vrátím k síti. Vincent i Andrea už na mě v průběhu týdne naléhali, že musím jít, a přece je nemůžu zklamat, no ne?

Ze stylu vyprávění asi už začíná být jasné, že to nakonec zase nevyšlo. Stážisti, co chodí hrát v úterý basket, nám poslali zprávu, že z velké tělocvičny se na dalších 10 dní stalo golfové hřiště (cože? Golfové hřiště uvnitř budovy? Jak?), a že tedy máme všichni smůlu. Tak znovu: cože?? Pořád nějak nechápu ten koncept golfového hřiště v tělocvičně. To tam postavili dráhy na minigolf? Nebo je tam jen jedna jamka? A co tráva? Tuhle informaci jsem vážně moc nepobrala, ale co se dá dělat, ať už je to jakkoliv, volejbal dnes zase padl.

Po práci jsem tedy zašla na hodinu na španělštinu (pořád jedeme začátky, takže se lehce nudím, ale aspoň si to všechno pěkně zopakuju) a pak se svým batůžkem sportovního vybavení smutně jela domů. Navíc bylo naprosto odporné počasí, kdy velice vytrvale mžilo a foukalo, takže jsem po deseti metrech na kole vůbec nic neviděla, jak jsem měla zapleskané brýle. I nebe pláče nad mým nedostatkem pohybu!

Rozhodla jsem se to vzít do svých rukou aspoň doma a zavřela jsem se v prádelně s tyčí, že si dám do těla po svém. Než jsem se ale vůbec pustila do cvičení, kde se vzali, tu se vzali – Stéphane a Virginie, jestli prý se můžou koukat na moje „představení“. Eh? Jaký představení? Dneska je fakt den otazníků. Vysvětlila jsem jim, že žádný představení nebude, ale jestli na tom trvají, tak ať se vrátí za 15 minut, až se rozehřeju, aby viděli, jak takový trénink probíhá (a konečně přišli o své představy o tom, že nacvičuju číslo do kabaretu nebo co já vím, co si o mně myslí).

…Byli zpět za 5 minut. Já samozřejmě ještě poskakovala, pobíhala a protahovala se, takže jsem myslela, že zas odejdou, když uvidí, že ještě nejsem na tyči. Ale neee, usadili se tam na gauč jak do kina a koukali, jak na ně vystrkuju zadek. Po chvíli dokonce přišla i Sian! Ta se posadila na mrazák a „obohatila“ mé publikum. Oh dear. Začalo být jasné, že všichni netrpělivě čekají na nějaký ten trik na tyči, takže na svůj předtyčový workout můžu zapomenout. Oni by se sice možná dívali dál i na to, jak klikuju, ale můj exhibicionismus má své meze. Začala jsem si tedy cvičit podle svého a snažila se nevnímat, že na mě civí 3 páry očí. Tak nějak jsem čekala, že je to po deseti minutách šplhání a neohrabaného padání z triků omrzí, ale jediný, komu došlo, že mi zvrhlé publikum (Stéphane) není příjemné, byla Sian. Odebrala se zpět do svých komnat, avšak jejího příkladu nikdo nenásledoval. Stéphane i Virginie zůstali CELOU hodinu a půl. A co je ještě horší, Stéphane zase začal šířit svou moudrost.

Vzal si do hlavy, že jako instruktorka pole dance bych byla o hodně šťastnější než jako překladatelka a začal vehementně plánovat, jak to převést do praxe. Pronajmu si pěkný byt s místností navíc, nakoupím tyče, budu dávat soukromé hodiny, on mi dohodí první klienty… Bla bla bla. Kdybych podobné přednášky neabsolvovala už tolikrát od Dana, možná by mě to i zaujalo, ale fakt už mě začíná srát, jak každej ví mnohem líp než já, co mě v životě udělá šťastnou.

Je to přece úplně jasné. „Když se vracíš z práce, jsi unavená, ale na tyči vypadáš spokojeně.“ Jo, to je pravda. Jo, klidně bych byla instruktorka. Jo, baví mě to víc než překlad. Ale na rozdíl od Dana i Stéphana mám přátele, kteří pole dance studio opravdu vlastní a vím, že je za tím mnohem víc než jen nakoupit pár tyčí a mít pocit, že tím je všechno vyřešené a teď už se jen budou sypat peníze. Tak mi probohy dejte všichni pokoj. Dík.

Stéphanova přednáška ve mně zabila chuť pokračovat v tréninku, takže jsem to pak už radši zabalila. Naneštěstí ještě jeho moudrosti nebyl konec, takže když jsem vylezla ze sprchy, čekala mě v obýváku další dávka „koučování“. Má stydlivá a introvertní povaha mě očividně brzdí v tom, abych následovala své štěstí a s tím je třeba něco udělat! Však Stéphane taky býval introvert a podívejme na něj dnes, jaký je! (Správná odpověď je „perverzní a otravný“.)

Zdvořile jsem čekala, až se vykecá a budu si moct jít lehnout, ale nemělo to konce a Stéphanovy argumenty se neustále točily v kruzích a opakovaly, takže jsem se v jednu chvíli prostě zvedla a odešla uprostřed projevu. Jak by řekla Sian: „CBA.“ (Can’t be asked / can’t be bothered)

Stručné shrnutí

Stručné shrnutí

Tak jo, jsem zpět. Stala se taková nepříjemná věc, tedy… v práci po mě chtějí, abych pracovala, takže už nemám čas na psaní svých osobních blábolů, ale dneska je to zas trošku volnější, tak jsem se to rozhodla aspoň trochu napravit.

Není v mých silách detailně a uspokojivě popsat minulé dva týdny, tak jsem se inspirovala jedním mým věčně nespokojeným kamarádem, který navrhoval, abych deníky psala pěkně stručně, nejlépe v bodech. Zaneprázdnění lidé nemají na dlouhé romány čas! Ok, Tondo, máš to mít.

27.9.2015

Neděle. Akce "cupcakes and drinks" u Polky Aleksandry, kterou nedokážu vystát. Totální snobárna, ale potkala jsem jednoho sympatického stážistu, který dosud unikal mému radaru.

29.9.2015

Úterý. Večer se koná "cine-concert" organizovaný lucemburským předsednictvím. Účastní se i lucemburský velkovévoda s rodinou. Orchestr hraje živý soundtrack k němému filmu s Marlene Dietrich. Hudba super, film jsem nepochopila. Po koncertě je recepce, ale pouze pro VIP.

30.9.2015

Středa. První hodina španělštiny, kterou pořádá stážistka Natalie. Prvních 10 minut to vypadalo, že budu mít individuálku, ale pak se přidala Bodil. Jedeme úplné začátky, takže se nejspíš nikam neposunu. Prst pořád bolí, takže volejbal dnes nechávám plavat.

1.10.2015

Čtvrtek. V parku Cinquentenaire se večer koná akce na počest 25. výročí sjednocení Německa. Každou celou hodnu se pouští videomapping na velký oblouk, který dost připomíná Braniborskou bránu, takže je podezřívám, že tady v Bruselu je to jen generálka na opravdové oslavy (výročí je stejnak až 3.10.) v Německu. Celé to bylo dost slabé, začalo to dramaticky Hitlerem a skončilo velkou EU propagandou. Pak se hodinu nic neděje. Je kosa a jdu domů.

2.10.2015

Pátek. Tinder rande s nejkrásnějším chlapem, kterého jsem kdy potkala. Přišla jsem pozdě a ještě jsem si zapomněla kabelku, takže za mě celý večer platil. Trapasy ale sbližují a tak na obou stranách zůstává velmi pozitivní dojem. Má pod čepicí a nejen pod poklopcem (not that I would know.)

3.10.2015

Výlet do Gentu. Stážista Michiel je místní rodák, takže nás provedl po městě, vzal na projížďku lodí a ukázal nádherná secesní zákoutí, ale třeba i park, kde se naučil jezdit na kole. Celé to bylo velmi roztomilé a vyšlo i nádherné počasí. Vlastně to bylo poprvé, co jsem s Michielem měla možnost mluvit. Pracuje v archivech, je stydlivý a absolutně kašle na dress code, takže do Rady chodí ve vlněných svetrech a barevných kalhotách. Nicméně Gent teda super, rozhodně doporučuju.

4.10.2015

Neděle. Anglická snídaně od Sian (fazole, toasty, klobásy, slanina, bramboráčky, žampiony, rajčata a samozřejmě anglický čaj s mlékem a pomerančový džus). Trvalo jí to 3 hodiny, hlavně tedy proto, že máme rozbitý sporák, který když se přehřeje, tak se na 20 minut vypne. Málem jsme pomřeli hlady, ale stálo to za to.

Hned poté druhé rande s panem dokonalým. Výlet na kolech do parku a do lesa. Zhruba 3 hodiny příjemné konverzace a skvělého výhledu.

5.10.2015

Pondělí. Uvítací konference pro stážisty z Komise (začínali až od října). Celé dopoledne plné předlouhých spíčí. Ještě, že máme naší whatsapp skupinu, kde jsme celé dění mohli komentovat. Bylo smutné, že právě tento chat byl na celé akci nejzábavnější. Místo oběda nám dali šampaňské, takže jsem se opila a po zbytek akce psala do skupiny velice "vtipné" zprávy. Ve 3 zpět do práce. Dostala jsem k překladu dokument z francouzštiny a trvalo mi 5 minut, než jsem si toho všimla. S díky jsem ho vrátila, nafasovala jiný, ale nebyla schopná se na něj soustředit. Zbytek dne jsem proležela doma na gauči s bolehlavem.

6.10.2015

Úterý. V práci zas honička, celé oddělení se pere s 200-stránkovým dokumentem o jaderných zbraních, takže zbytek překladů asi dostávám na starost já. Obzvláště záživné jsou dokumenty o chemických sloučeninách se jménem na 3 řádky. Po práci pohodový večer se Sian (vaříme večeři) a od 9 do 11 francouzština se Sabrinou. Stéphane má pocit, že po 3 lekcích už bych  měla být schopná s ním mluvit pouze francouzsky, takže mě stresuje tím, že po mě chce hluboké debaty, zatímco já jsem stále na úrovni "kde prosím najdu toalety?"