Z Mordoru na jih

2.2.2016, úterý

Sotva jsem přijela a už se tu slaví nějaký státní svátek. Prý je dnes den ostrovní patronky, které se říká Virgen de Candelaria a nebo roztomileji La Morenita. Je to vlastně černá madona, takže nic převratného, ale jako záminka pro den volna se to hodí. Bylo mi řečeno (spolubydlícími), že takových záminek je tu mnoho, protože místním se do práce obecně moc nechce. Kdo by si ale zrovna na tohle stěžoval? Právě naopak – každé volno je třeba využít a zdrhnout z Mordoru na jih. „Mé“ Italky vymyslely, že si půjčíme auto, posbíráme ještě pár jejich kamarádek a pojedeme za teplem na pláž hipíků.

Zabalila jsem plavky a ručník, otravovala tak dlouho, než mi zastavily na benzínce, kde jsem si koupila předražený opalovací krém, a pak už jsem se cítila připravená na vše. Cesta nám trvala skoro o hodinu déle, než jsme předpokládaly, protože pláž hipíků (jak název napovídá) není zanesena v mapách. Je to odlehlé místo, kde v míru a pokoji přebývá v chatrčích z palmového listí komunita postarších naháčů a dalších podobně smýšlejících volnomyšlenkářů mladší generace. Kdyby tam naváděly cedule, asi by se jim celý tenhle nudistický ráj pomalu rozpadl. Martina tam naštěstí už byla, takže nakonec jsme se tam pod jejím vedením nějak dostaly.

Bylo o dost chladněji, než jsem si představovala (ty tropy se mi prostě pořád vyhýbají), ale nehodlala jsem se nechat odradit. Na pláž jsme se dostaly kratším pochodem z nejbližší vesnice, kde jsme zanechaly auto u pláže, která je známá tím, že se tam dají pozorovat mořské želvy. Na ty ale snad bude čas někdy příště. Došly jsme na místo a musím uznat, že je to opravdu takový malý ráj. Lidí pomálu, v různých stupních zahalenosti, rozmanitého věku a tvaru, ale všichni s úsměvem na tváři. Chatrče z palmového listí se střídaly s moderními stany mladších hipíků, kteří než se vydali na svou duchovní(?) pouť, pořídili si své přístřešky za pár šlupek v Decathlonu.

Italky se labužnicky rozvalily na deky a já se k nim přidala. Nebylo vyloženě horko a přes oblohu se sem tam natáhla mračna, ale i tak jsem se poctivě namazala krémem, protože jeden nikdy neví. Polehávání mi ale dlouho nevydrželo, takže za chvíli už jsem se vrhala do vln ten pečlivě aplikovaný krém smýt. Byl silný příliv a chvíli to vypadalo, že se do vody ani nedostanu, protože za každé dva metry, které jsem ušla dopředu, mě pak další vlna zatlačila o dalších 5 metrů zpátky ze břehu. Vypozorovala jsem, jak to celé funguje, a vymyslela strategii – blízko ke břehu jsem přeskočila nejbližší vlnu a pak sprintem uháněla do hluboké vody, než se přižene další. A podařilo se! Dostala jsem se za hranici, kde se vlny lámou, takže z hrozivých stěn vody se stala jen příjemná houpačka. Odplavala jsem ještě dál, aby mě to i tak náhodou do žádné vlny nepřibalilo, a užívala jsem si Poseidonovo příjemné laskání. Teprve teď mi pomalu docházelo, že je únor a já si plavu v moři. Únor! Co jsem udělala, že jsem si něco tak skvělého zasloužila? 5 měsíců na tropickém ostrově s plážemi jako je tahle, to mi možná tu ztrátu bruselského blahobytu vynahradí… i když je mi pořád smutno.

Když jsem se dost naplavala a pokochala pohledy na pláž a palmové domečky, nastal čas nechat se vyplavit. To bylo o dost jednodušší, než se dostat dovnitř. Unaveně jsem se rozplácla na ručník, ale zase mě to moc dlouho nebavilo, tak jsem se tentokrát vydala s Martinou na procházku. Chtěly jsme se projít po skále, ale byla tak pórovitá, že nás to řezalo do bosých nohou. Daleko jsme tedy nedošly a jen jsme pozorovaly obrovské kraby, kterým se na rozdíl od nás tahle skála zdála naprosto ideální k vyhřívání.

Kolem čtvrté už bylo na polehávání zima, tak jsme se zase sbalily, že pojedeme prozkoumat ještě něco jiného. Po krátkém občerstvení u pláže s želvami jsme dojely do turistického střediska Costa Adeje na Playa El Duque. Písek byl jemný a bílý, moře se honosilo průzračně modrou vodou, ale po tom divokém hipísáckém ráji jsem se pro tuhle umělou, pravidelnou, odeštníčkovanou pláž nedokázala nadchnout. Navíc už bylo pozdě odpoledne a nebylo dost teplo na koupání, tak jsme jen tak seděly a já se celkem nudila. Obklopena Italkami jsem si s nikým nemohla popovídat a na tiché rozjímání taky nebylo dost…no ticho. Podělily jsme se o oříšky a čokoládu, obešly umělý útes s vévodským parkem (po jakém vévodovi se to tady asi jmenuje?) a vyrazily zas dál.

Poslední zastávkou bylo El Médano, příjemné malé město s krásnou pláží, ze které je výhled na monumentální červenou horu (Montaña Roja). Usadily jsme se do kavárničky na promenádě a naštvaly servírku, protože nás sice bylo pět, ale akorát jedna z nás si dala kafe a druhá sendvič a zbytek seděl na sucho. To jsou kšefty s chudými studentkami… Výhled byl fenomenální, ale neustále přituhovalo a zvedal se studený vítr, takže po posledním marném pokusu dát si churros (vzdaly jsme to, když jsme zjistili, že ve frontě čeká asi 20 lidí) jsme se vrátily k autu a jely zpět do Mordoru…ehm, La Laguny.

Jazyková bariéra mezi mnou a Italkami je nepříjemná a neprolomitelná, ale i tak to byl fajn den s poměrně nízkými celkovými náklady. Půjčení auta tu zřejmě bude nejlepší způsob pohybu po ostrově – na benzín tu není uvalena daň a je tak opravdu levný! Tak že bych snad opravdu oprášila řidičák? To bude mrtvejch…

Usidlování

31.1.-1.2.2016 neděle, pondělí

První dva dny svého pobytu na Tenerife jsem měla volno, takže jsem je strávila převážně skypováním se zvědavými přáteli, kteří si chtěli poslechnout, jak se válím na pláži, a nečekali, že si místo toho budu 2 hodiny na všechno stěžovat.

Náladu mi zvedlo, když jsem se sešla na kafe s Dominikou, což je jediná další Češka, která dorazila na tento semestr do La Laguny. Počasí se trošku umoudřilo a začalo připomínat to, co si lidé představují, že tu najdou. Seděly jsme venku před kavárnou na krásném náměstíčku, sluníčko svítilo, svetřík byl odložen, nos lehce připálen… Trochu mě to hodilo do prázdninové nálady a začala jsem si říkat, že to přece jen nebude všechno tak hrozné.

Dominika už tu je týden a z jejího vyprávění se zdá, že už se úspěšně naladila na mañana přístup k životu, který je tu zřejmě nutný k přežití. O tom jsem se rovnou sama přesvědčila, protože jsem se hned poté chtěla jít zaregistrovat do erasmácké kanceláře a i přesto, že tam bylo zcela prázdno a fronta veškerá žádná, byl mi jen svěřen papírek s číslem, a že prý mám přijít ve středu. To mi posloužilo jako indikace rychlosti, kterou se tady věci budou posouvat kupředu…

Co se týče ubytování, bydlím ve třetím patře klasického španělského činžáku. Byt je uspořádaný „kruhově“ kolem centrálního světlíku. Vchodovými dveřmi se vstoupí do kuchyně a pak do chodby, ze které vedou několikery dveře do jednotlivých pokojů a velkého obýváku s balkonem. Obývák a kuchyně jsou jediné místnosti, které mají okna i ven do ulice a ne jen do patia. Mojí nejoblíbenější částí domu je ale střecha. Stačí vyjít o jedno patro nahoru a člověk se ocitne na ploché terase s výhledem na celou čtvrť a místní ženy, které na střechách věší prádlo, rodiny, které tam společně obědvají, děti, které si tam hrají a honí se s vodními pistolkami… Strašně mě baví se jen tak opřít o zábradlí a sledovat ten cvrkot. Ulice jsou vyprázdněné, vypadá to, že v celém okolí chcípl pes... ale ono to žije. Právě tady, nahoře, nad hlavami nic netušících turistů.

Rozhodla jsem se také, že si koupím karimatku a budu na střechu chodit cvičit – pěkně na čerstvém vzduchu, to bude nádhera!

Vtipné je, že ve španělských domech se zřejmě nevedou sklepy, ale úložná místnost je právě na střeše. V té naší jsem objevila gril a pár mrtvých brouků. K mému nekonečnému zklamání tu nemáme žádný zahradní/střešní nábytek, takže si ke grilu asi budeme muset dřepnout na dlaždice a mé sny o společných večeřích pod širým nebem asi taky nebudou naplněny. Ach jo.

Spolubydlících mám momentálně mnoho a jsem z toho trochu zmatená. Několik jich bude odjíždět, některé zůstanou… ale všechny jsou to Italky a anglicky moc nemluví, takže zatím nemám úplně jasno v tom, kdo je kdo. Koutkem oka je sleduji z obývákového gauče (protože v mém přístěnku pod schody není stůl, kam bych si mohla položit počítač), evaluuji a vybírám si, se kterými bych spolubydlela nejraději. Až dokončím pozorovací stadium, začnu vybrané kandidátky podplácet belgickou čokoládou.

Migrace na jih

30.1.2016, sobota

Cestovní den. V 10 ráno loučení se spolubydlícími, 10:20 vyrážím do zimy a deště a po chodníku z kočičích hlav táhnu dva olbřímí kufry. Ještě, že je většina cesty z kopce. V důsledku sedavého zaměstnání a ztráty fyzičky se mi je nedaří narvat do tramvaje – naštěstí přibíhají dva belgičtí gentlemani, kteří se bez vyzvání mých kufrů ujímají a pomáhají jim na palubu.

Za půl hodiny se ocitám na nádraží Gare du Midi, kde mi samozřejmě před nosem ujel autobus na letiště, takže 30 minut čekám na další. Když se tam dostanu, zbývají 2 minuty do uzavření check-inu zavazadel, takže jsem sice z šílené fronty brána přednostně, nicméně mi milá letuška za přepážkou naváží 5 kg přes míru a nutí mě zaplatit 50 euro. „Nebo můžete zkusit něco vyndat, ale máte na to minutu.“ Aha, tak dík. A když to vyndám, tak co s tím jako udělám? Jak mi radil kdosi na fb, mohla bych si třeba dát boty na ruce nebo na sebe natáhnout své devatero letních šatů najednou. I tak bych ale asi 5 kg neušetřila, tak jsem se rozhodla pro nekreativní lůzrovské řešení a šla to radši zaplatit. Milý pán, který převzal mé měsíční úspory, mi přál hezký den, ale nějak jsem nebyla schopná toto přání upřímně opětovat. Mnohem upřímněji by vyznělo, kdybych mu vymalovala barvitý obraz celé posádky Ryanairu, kterak se v bolestných mukách škvaří pod paprsky mého zabijáckého supermaního pohledu.

Čekaly mě 4 hodiny letu, 1 hodina časového posunu, odumřelé končetiny a zcela neuspokojivé výhledy i přesto, že jsem seděla u okýnka. Bylo tak hnusně, že se na mě jen mračila šedivá mračna a to až do Afriky. Nad samotnými Kanárskými ostrovy se oblačnost konečně rozebrala a otevřel se pohled na třpytivé moře, množství vulkanických ostrůvků a pak konečně i na samotné Tenerife. Jižní část ostrova, na které jsme přistávali, byla celá hnědo-žlutá, suchá a připomínala poušť. „Aspoň tam bude teplo“, řekla si stále ještě bruselsky navlhlá Veronika a chystala si sluneční brýle…

Popadla jsem svoje kufry, které šly do zavazadlového prostoru jako poslední, ale z nějakého důvodu vypadly také jako poslední a ne jako první, jak by logika napovídala. Vydala jsem se hledat autobus do Santa Cruz, který měl mít číslo 110. Našla jsem stanoviště 1-73, prošla jsem to třikrát dokola (s 40 kg zavazadel to byla řádná posilka), ale bus 110 nikde. Nezbylo, než zatnout zuby, potlačit vnitřního hystericky plačícího introverta, a zeptat se. Bus 110 prý odjíždí ze stanoviště 32 a 34. Okej? Logika opět chybí a jak může jeden bus odjíždět ze dvou stanovišť? To jsem ještě nevěděla, že mě čeká další zkouška průbojnosti, a po dalším dotazu (který z těch dvou busů se stejným číslem ale jinou destinací je ten správný?) se ukázalo, že něco jako fronta tu neexistuje. Do autobusu má právo nastoupit pouze ten, kdo dokáže svá zavazadla narvat od úložného prostoru jako první – v rekordním časovém limitu. Podařilo se mi tam nacpat jeden ze svých loďáků, ale pak na mě místní týpek, který tenhle chaos očividně má na starosti, začal pořvávat, že „Santa Cruz on the other side“. Tak jsem svůj kufr zase zmateně vytáhla a šla ho hodit z druhé strany autobusu, protože to asi mají nějak rozdělený, aby se to při výstupu nepletlo. Tam ale úložný prostor ani nebyl otevřený!!! Nasraně jsem se jala táhnout své břímě zpět tam, kde jsem ho vzala, ale v tu chvíli už nebylo, kam ho dát. Týpek mi oznámil, že mám počkat na další autobus. Můj zabijácký paprsek se zase začal nabíjet…

Po 15 minutách dojel další bus, který už jsem si nemínila nechat ujet, takže jsem nažhaveně čekala v čele davu a mocnými pohyby svalnatých/vykrmených paží odhazovala dychtivé německé turisty, kteří se pokoušeli mě předběhnout. Pak se ale opět ukázalo, že to s těma svalama není tak žhavý, a že by se hodil nějaký další ochotný gentleman, který by mi s operací pomohl. Nenápadně jsem se optala menežujícího týpka, který mě předtím tak zradil, jestli si myslí, že se mi tam ty moje velký kufry podaří narvat, v naději, že nakluše a naskládá je tam za mě. Ten se na ně ale jen podíval, pokrčil rameny a nenápadně navrhl: „maybe on the other side?“ V tu chvíli jsem byla ráda, že už tu fyzičku nemám, protože jinak bych jeden z těch kufrů popadla, roztočila ho nad hlavou a následně dobře mířeným hodem truhlou vyslala týpka na oběžnou dráhu.

Posbírala jsem veškerou zbylou sílu, kufry tam naklopila sama a šla zaujmout zasloužené místo v buse, který mě přiblíží cílové destinaci. V tu chvíli jsem na sobě měla tričko a rozhalený svetřík. Místní slunce a fyzická zátěž mě dostatečně zahřívaly. Jak jsme se ale ubírali směrem na sever, začala se opět sbírat oblačnost, teplota nebezpečně klesala, a když jsem v Santa Cruz vylezla a začala opět bloudit po autobusáku (ani nemusím zmiňovat, že bus č. 15 se nenápadně krčil v řadě busů: 101, 102, 103, 15, 104… protože to přece dává smysl), naskočila mi nepříjemná husí kůže.

Vnitřní introvert byl opět znásilněn, náhodný pán mě nasměroval ke správnému dopravnímu prostředku, tentokrát do La Laguny, a opět jsem byla ujištěna o tom, že gentlemanům se v ostrovních podmínkách nedaří a jako druh zde vyhynuli. Vytáhla jsem zavazadla na palubu přemísťovadla, zaplatila lístek a snažila se je prorvat úzkou uličkou směrem k sedačkám. To se vzhledem k jejich váze a objemu nedařilo, ale řidič mi jen oznámil, že se nerozjede, dokud si nesednu (no pressure!) a zbytek osazenstva busu mé plichtění pobaveně sledoval, jako by to byla ta nejlepší one-man show jejich života. To se opakovalo i v La Laguně, kde jsem už při čekání na tramvaj mrzla i v bundě. Když se říká, že La Laguna je místní Mordor, rozhodně to není přehnané. Rozdíl teplot mezi jihem ostrova a tímhle místem byl minimálně 10 stupňů. Kam se to hodlám nastěhovat? Kde jsou ty slíbené tropy???

Vymrzla jsem opravdu důkladně, protože spolubydlící Martina, která mě měla na konečné zastávce tramvaje vyzvednout, si dala na čas a přišla s 20minutovým zpožděním. Už jsem ani neměla sílu se zlobit, protože z celého toho jižanského přístupu k životu, se kterým jsem byla v posledních hodinách konfrontována, jsem byla znechucená a upadala jsem do zoufalství, když jsem si představila, že tohle mě teď čeká na denním pořádku.

Ukázalo se, že Martinina angličtina je zhruba na úrovni mojí španělštiny, takže jsme si moc nepokecaly. Byla jsem ráda, když mě uvedla do mého dočasného pokojíku. Je to spíš takový přístěnek pod schody, ale než se uvolní místnost, ve které teď bydlí jiná Italka (Carola), budu to muset vydržet. Aspoň, že mám kde hlavu složit.

Vděčně jsem přijala jednoduchou večeři ve formě těstovin (italské stereotypy v praxi) s hráškem a asociálně se zavřela v pokoji a šla spát. Byl už večer, já byla všechno, jen ne nadšena, chyběl mi deštivý Brusel a jeho veselé osazenstvo… Nejlepší řešení bude to zaspat.

Lednové shrnutí 2

18.-21.1.2016

Měla jsem u sebe na 3 dny na návštěvě svou brazilskou kamarádku Angel (ne, nepřiletěla za mnou z Brazílie - vdala se za Dána a bydlí v Kodani). Bylo to super, ta holka je opravdu anděl. Byli jsme na pivě v Deliriu, projít se po městě, dát si vafli, udělaly jsme si i pár oldschool fotek z fotobudky… Byla to neuvěřitelně příjemná návštěva, která ve mně zanechala takové ty vřelé sluníčkové pocity a spoustu vděku za to, že mám tak skvělé přátele.

Přišel den D natáčení skečů – strávili jsme tím celý den a neuvěřitelně jsme se vyblbli. Jsem zvědavá na výsledný produkt! Někteří stážisté se zcela jistě minuli povoláním, protože výkony, jaké předváděl například vždy zapšklý Matej (který měl 5 měsíců pouze jeden jediný výraz a najednou se z něj vyklubala herecká hvězda) a nebo Dán Soeren… Opakovaně jsem šla do kolen.

Vydala jsem se na kontrolu se svým vytrženým zubem a ten sadista mi hned vzal i ten druhý moudrák! Auuuu. Ale mám další dva dny volna…

Také jsem se tento týden sešla s kolegou Tomášem a udělali jsme si kytarový večer. Byl to skvělý zážitek, který mě nabil energií na několik dní dopředu a připomněl mi, jak moc mě tahle aktivita naplňuje, a jaká je škoda, že nezpívám častěji.

22.1.2016, pátek

Skype se Sian! Bylo to trochu divné, protože během naší konverzace mi do pokoje pořád někdo lezl – chodili se k nám dívat potenciální noví nájemníci. Strašně divný pocit, když vám před očima „prodávají“ místo, kde bydlíte… Ale Sian jsem viděla moc ráda. Strašně mi tu chybí, fruitcake jeden.

25.-29.1.2016

Poslední týden v Bruselu. Využila jsem všeho, co se ještě dalo vyždímat z úžasného pojištění od Rady, koupila si kontaktní čočky do zásoby a došla si k doktorovi. Potřebovala jsem na to dva pokusy, protože jsem se objednávala přes telefon a sestřička nedisponovala tou úplně nejlepší angličtinou, takže mi oznámila, že mám přijít ve čtvrtek a přitom mě objednala na úterý… Takže jsem se omluvila z práce, abych tam ve čtvrtek dorazila, a oni na mě koukali jak puci, že jako čas dobrý, ale dva dny s křížkem po funuse. Bohové, tohle je prostě typická Belgie.

Iva mě na rozloučenou pozvala na oběd do japonské restaurace, zašla jsem naposled na kafe s Mariannou, uspořádala „rozlučku“ u sebe v kanceláři – zastavilo se asi 7 lidí a 3 napsali mail. Překladatelů tam pracuje přes 20, takže zde názorně vidíme, jak přátelští lidé to jsou. Ale uznávám, že by asi bylo trapné, kdyby se se mnou přišel loučit někdo, s kým jsem za 5 měsíců neprohodila ani slovo…

Rozhodla jsem se tedy být proaktivní v jiném směru a vrýt svou tvář aspoň do mozkových závitů jiných lidí, když už ne svých vlastních kolegů. Oddělení, které spravuje web, hledalo z řad stážistů dobrovolníky, se kterými by natočili medailonek na stránky jako propagaci téhle stáže. Tak proč ne, že. Vtipné bylo, že se při natáčení sešel téměř výhradně český tým, protože kameraman byl Čech a slečna Lucie, která má tenhle projekt pod palcem, také. A je to taky bývalá stážistka, takže jsme si se zájmem popovídaly a ještě spolu pak zašly další den na rychlé kafe.

V pátek, poslední den stáže, jsem odevzdala svůj badge, naposled se rozhlídla po JL i Lexu, vyklidila si šuplíky, došla si naposled na oběd… A v 5 pak bez ohlédnutí odjela na kole domů. Celé to byl takový jeden dlouhý sen, který moc nezapadal do mého dosavadního života. Bude lehké se vrátit zpět mezi studenty? Nemyslím. Byl to sice zážitek zcela nestandardní, první opravdová pracovní zkušenost, něco zcela nového… Ale tak nějak mi to sedlo. Když si vzpomenu na Olomouc, připadá mi to jako celá věčnost a ne jen půl roku, co jsem odtud odjela. Všechno se otočilo o 180°, místo občasné přednášky ve škole přišlo každodenní sezení v kanclu; místo pohodlného bydlení s Terezkou jsem najednou byla v obrovském domě s pěti cizinci, kteří se postupně stali mojí rodinou; olomoucký babinec vystřídalo město plné mužů všech národností. Za vydělané peníze jsem si občas mohla někam zajít a nebylo třeba obracet každou korunu. Dokonce jsem i něco málo ušetřila. Je zvláštní, jako moc jsem se téhle změny bála a do Bruselu se mi ani trochu nechtělo – mělo to být jen takové období, které si odtrpím, než přijde ten vytoužený erasmácký ráj na Tenerife. A ono tohle. Kdo by to byl čekal, že z vidiny Tenerife se najednou stane spíš zlý sen, který se chystá přerušit můj zlatý věk. Život je vážně nevyzpytatelný.

Rodičovská kontrola 7

S velkou slávou finišujem - maminka dodala poslední příspěvek svého detailního reportu a s hlučnou ránou kamene padajícího ze srdce se s vámi loučí! Prej to byly nervy, ale myslím, že nakonec si pár těch obálek se známkou zaslouží, no ne?

Tož ještě jednou díky a příště už zas píše právoplatná majitelka blogu.

19.-20.12.2015, sobota a neděle

Ani po návratu do auta a následné cestě k domovu nás neopustil neúprosný sklon ke komplikacím všeho druhu. Tatínek totiž hodlal za trochu peněz natankovat, ale právě jen za trochu, a tak po odbočení a následném odjezdu od několika benzínových pump s námi odmítla GPS mít cokoli společného a na delší dobu se odmlčela. Poté se uvolila spolupracovat, ale vehementně se nás snažila navrátit zpět do Brugg, což se jí několikrát málem podařilo. Když jsme po čtvrté přečetli ceduli Bruggy, odmítli jsme spolupracovat my s ní, zatli jí tipec a pouhou intuicí se zařadili do správného pruhu na správné silnici – dodnes blahořečím svému muži, že v tomto směru vládne šestým smyslem. (Asi se mu posílil při spolužití se třemi ženami obdařenými výjimečným orientačním nesmyslem…to je příroda.)

Po příjezdu domů jsem byla zralá tak odpadnout na lože, ale Verunka pravila, že jí musíme pomoct sbalit, páč ráno by to všechno nestihla. Po mém zděšeném protestu, že na to měla celý měsíc, odvětila, že náhodou vymyslela strategii balení, čímž učinila své povinnosti zadost. A taky poskládala asi půl jedné tašky – aby se neřeklo… S povzdechem po kom to dítě je jsem tedy sestoupila do jejího podhradí, abychom s tím bincem hnuly.  Přitom jsem si všimla, že polštářek, který jsem jí dala na památku, je otočený obrázkem ke zdi, což bylo podivné…

 To je totiž tak – k některým z minulých Vánoc ode mne Verča dostala polštářek, na který jsem vypodobnila svou karikaturu a doplnila ji básničkou ve smyslu, že už je velká holka a trajdá po světě, ale kdyby jí začalo téct do obuvi, budu tu vždycky pro ní. Verunce se ohromně líbil (nebo to dobře hrála), pokřtila ho „instantní matka“ a od té doby ho vozila všude s sebou. Měla ho i tady daný do postele a ejhle, najednou je matka „hubou ke zdi, velebnosti“. Tak jsem se jí zeptala, co je toho příčinou. Řekla, že to spáchala místní děvčata, která tu na ni čekala, než se nalíčí, a všimla si mé podobizny. Když jim Verča řekla, že to mám být já, tak je pouhá představa, že tam koukám na ty hanebnosti, co se v lůžku odehrávají, rozrušila natolik, že mě raději odstavily. Brala jsem to jako nejvyšší poklonu svému malířskému umu, protože oživit polštář pouhou fixou natolik, aby vzbudil bezbřehé emoce, umím asi pouze já a pak možná nějakej Leonardo.

Sbalili jsme, vyspali se (tentokrát do růžova) a chystali se na slavný návrat do ČR. Mužští nosili tašky do auta, Verunka se šla rozloučit s Imanolem a předat mu vánoční dárek a já jsem se tak nějak poflakovala po kuchyni a koukala, jestli někde něco neleží, co by nám říkalo pane, abychom se pro to nemuseli vracet od hranic. Při té příležitosti proběhl můj nejdelší rozhovor v cizím jazyce, jaký jsem doposud absolvovala. Do kuchyně totiž zašla Virginie s představou nějaké lehké snídaně. I uchopila hrušku a snažila se jí oloupat, ovšem počínala si u toho krajně nešikovně, takže jí po chvilce vystartovala z ruky a ladnými žabkami přeskákala celou místnost až do obýváku. Virginie po ní skočila dravou robinsonádou a já celé toto dění okomentovala vtipným: O ouuu… Odměnou mi byl pohled plný vděku za projevenou účast. Když Virginie opět lapila hyperaktivní ovoce a zaťala do něj tesáky, pronesla jsem brilantní: Bon apetit!! Načež protistrana kontrovala: Mersi!  A tím rozhovor vygradoval. Hodiny francouzského bontónu mohu dávat z fleku.

Pak už jsme jen udělali PÁ bruselskému shonu a vydali se na pouť k domovu….(Cestou jsme s Verčou vybily dědovi mobil při hraní her, ale to už je jiný příběh.)

KONEC BELGICKÉ SÁGY

(Kdo to všechno přelouskal, má u mne osobní písemné poděkování – za obálku se známkou). J

Rodičovská kontrola 6

Maminka je zpět! Pomalu finišujeme, takže přidávám předposlední příspěvek:

19.12.2015, sobota

Do Brugg jsme tedy dorazili už za husté tmy, ale to jen umocnilo jejich kouzlo. Chvíli jsme se dohadovali, jestli má smysl vjet do centra a hledat tam parkování, a nebo nechat auto někde na předměstí a přepravit se po svých, až jsme zvolili druhou variantu. Verča nás totiž přesvědčovala, že tentokrát jí zbraň, vlastně GPS neselže a bez ztráty kytičky nás dovede až na náměstí. Vždyť už tady 2x byla a vůbec! Tak jsme to tedy riskli. Nechali jsme auto na břehu nějaké říčky a pod Verunky vedením se přemísťovali k centru…aspoň jsme v to doufali. 

V řece byla ukotvena nějaká loď, která asi dříve sloužila jako restaurace, ale teď jí vítr hvízdal mezi ráhny a těch pár popraskaných žárovek, co ještě blikalo nad palubou, působilo zoufale opuštěným dojmem… Loď duchů – takhle nějak si ji představuji.  

Depresivním pocitům neměl být zdaleka konec. Jak je mým zvykem, po několika minutách jsem se ocitla na trase zcela sama, protože když fotím a kochám se, nemůžu prostě držet crossové tempo zbytku skupiny - ať si říká kdo chce, co chce. Dokud s námi chodila i mladší dcera, držely jsme se v želví rychlosti 2 a nevypadalo to tak nápadně, ale Verča podědila po tatínkovi sklon ke zrychleným přesunům a děda, v děsu, že zůstane v neznámém městě sám se svou chatrnou němčinou, s nimi držel krok, i když měl pocit, že mu lejtka explodujou bez přítomnosti zápalné látky, jak později přiznal.  A tak jsem samotinká procházela ztemnělým parkem, který jako by vypadl ze staré Anglie.  Čekala jsem, kdy potkám houf otrhaných dětí v čele s Davidem Copperfieldem a doufala, že dřív nepotkám Jacka Rozparovače. Ale mělo to i své kouzlo; všechny objekty, které stály za povšimnutí, byly nasvícené, takže to byl takový „osvícený středověk“. Mé lidičky naštěstí na konci parku napadlo na mě počkat, takže tam nebloudím dodnes.

Centrum města začínalo – alespoň z naší strany prohlídkové trasy – malým náměstím s placem pro koňské drožky. Bylo jich tam nepočítaně, všechny osvětlené blikotavými neonovými trubicemi a se svým kočím (případně kočovou = zajímavý výraz) čekaly na zákazníky, kterým se zachce prohlédnout si město z místa za koňským hřbetem. V řece plavaly labutě a kachny, u břehu byly řetězy připoutány malé bárky – prostě romantika zase jednou kypěla, až přetékala.  

Byla tam taky kašna s vodou, jako napajedlo pro koně. Místo hubic tekla voda ze tří měděných koňských hlav – ale mělo to jeden háček. Kočí musel napřed sáhnout do útrob kašny, cosi tam pošolíchat a pak teprve začala na omezenou dobu prýštit voda. Nestačila jsem to vyfotit, z důvodu dlouhého zaostřování při omezeném světle, a tak jsem Verunku nabádala, ať to tam taky pošteluje a vykouzlí mi vodní pramen, že to musí být snadné jako facka. No, asi nebylo. Verča se natahovala, div nespadla do koryta, ale voda nikde. Po 5 minutách jsme to vzdaly – zřejmě to kamarádí jen s místními koňáky. 

Prošli jsme malými uličkami až na náměstí, které mi připadalo obrovské, snad větší, než v Bruselu a jehož valnou část zabíralo umělé kluziště. Kolem byly zapíchány do obřích květináčů holé ovocné stromky omotané milionem žároviček, takže Las Vegas se mohlo jít klidně bodnout.  Mám pocit, že vždycky, když tu parádu večer zapojili, přestala fungovat elektrika v domácnostech 12 mil kolem. Dali jsme si rozchod, že se sejdem v celou hodinu před katedrálou, abychom se nemuseli pořád hledat v davu a každý si prohlédl, co se mu zdá zajímavé. Zajásala jsem – konečně klídek na pořádnou toulku! 

Začala jsem fotit tam, kde jsem zrovna stála a po centimetrech jsem postupovala vpřed. Tak jsem se do toho zabrala, že mě nechalo chladnou i odbíjení věžních hodin – ještě jsem si říkala, jaká je škoda, že můj foťák natáčí nekvalitní video, a tak o ten majestátní zvuk doma přijdou… Po chvíli jsem začala být jaksi nesvá – kdy že se to máme sejít, říkali? V celou, hm…tak to už asi…TO UŽ ASI BYLO PŘED ČTVRT HODINOU!! Proletěla jsem před katedrálu jak neřízená střela a našla tam 3 nakvašené střechýle, zmrzlé jak sobolí exkrement, kteří mě hromadně prokleli a pravili, že teď už nemají chuť vidět vůbec nic a jdem k autu. Na mé protesty, že jsem zmapovala teprve jednu dvanáctinu náměstí, odpověděli pouze zlověstnými pohledy. A tak mi nezbylo nic jiného, než se vydat k domovu, aniž bych pohlédla za blikavé houští - jak vypadá kluziště zleva, to už holt nikdy nezjistím.

Lednové shrnutí 1

Leden 2016

Maminčiny poznatky z návštěvy Bruselu jsou prozatím pozastaveny, protože je to těžce pracující žena a nestíhá teď psát. Její fanoušci ale nemusí smutnit, prý to jednoho dne dopíše a dodá! 

Já sem mezitím vložím první část shrnutí celého ledna. Bylo to hektické období, které sestávalo ze spousty zařizování, loučení, balení a jiných více či méně příjemných aktivit, takže na psaní nebyl čas a mnohdy ani chuť. Vyřeším to tedy opět takto v kratších bodech, abych mohla nastartovat deníky z další etapy mého dobrodružství - z Erasmu na Tenerife.

5.-8.1.2016

V práci chodím po obědě nacvičovat scénky na mezinárodní den žen. Pod palcem to má Ritwik a já hraju hned ve třech skečích. V jednom jsem přísná šéfka, co nechce svému podřízenému dovolit, aby pracoval na částečný úvazek, v druhém jsem zaujatá sekretářka, která si myslí, že práci sekuriťáka můžou dělat jen chlapi, a ve třetím jsem pouze komparz a boxuju v pozadí.

Byla jsem u zubařky a ta mě poslala k chirurgovi, aby se mi podíval na zoubek. Tedy na moudrák. On se na něj podíval a to tak, že mi ho rovnou vzal. A dal mi za to dva dny volno z práce.

11.-15.1.2015

Pokračujeme v nacvičování scének. Vytržený zub se celkem slušně hojí a nebolí. Beru antibiotika, aby se mi tam neudělal zánět. To mě trochu blokuje v pití, ale i tak se mi podaří skončit na bytě u Sevana s ním a Pauline (další francouzská stážistka) do 6 do rána. Pak jsem nenápadně vymanipulována pryč, protože Pauline má se Sevanem očividně jisté záměry. Když mi naznačuje, že bych mohla spát na gauči a ona si půjde lehnout k němu do postele, raději sedám na kolo a provázena zpěvem ptáků jedu domů. Mám z toho smíšené pocity.

Hledám si bydlení na Tenerife. Není to snadné, už jsem trochu zoufalá, ale nakonec se zadaří! Po skypu se sympatickou Italkou Martinou jsem se rozhodla to vzít – byt je levný, velký a vypadá pěkně, takže wheee, už mám kde spát, až tam přijedu!

Rada pro nás zorganizovala simulaci svého vlastního fungování, takže v pátek 15.1. se ujímám role bulharské ministryně a s ostatními stážisty řešíme, zda uzákonit, aby v exekutivních pozicích byl vyrovnaný počet mužů a žen. Nebylo to špatné cvičení, akorát jsem se ujistila v tom, že jsem zcela vypadla ze cviku, co se týče veřejného vystupování. Když jsem se chopila mikrofonu, málem mě z toho kleplo (doslova – krevní tlak vyletěl na 200/150) a nebyla jsem schopná dát dohromady souvislou větu, ba ani myšlenku.

15.1.2016, pátek

Po dlouhé době rande s panem dokonalým. Vzal si odpoledne volno, abychom se mohli sejít brzo, nakoupit a společně vařit večeři. Dopadlo to tak, že jsme strávili v kuchyni víc než 4 hodiny, než jsme vyplodili luxusní cibulovou polévku a lasagne, které jsme o půlnoci podávali Stephanovi a Virginii. Ti už se chudáci plazili hladem pod stolem, protože jsme je už od devíti ujišťovali, že za 10 minut to bude!

16.1.2016, sobota

Pan dokonalý mi už dávno slíbil, že mě vezme na výlet do Holandska – do Leidenu a Haagu. Ten slavný den měl nastat dnes, nicméně počasí se rozhodlo, že je čas aby konečně přišla zima (poté, co bylo od listopadu až do teď zhruba 10 stupňů a počasí jak na jaře). Takže mrzne, sněží, prší a silnice jsou kluzké a nebezpečné. Výlet byl tedy zrušen a místo toho jsme se vydali plesknout do lázní. Celý den jsme se nazí váleli v saunách, páře, vyhřívaném venkovním bazéně, kde jsme si ve tmě plavali pod širým nebem a pak na nás ve vířivce padaly kroupy… Byl to naprosto božský den a totální relax. Všechny ty očistné terapie mě zanechaly celou voňavou a s pokožkou jemnou jako prdelka novorozeněte. Na to bych si zvykla.

Večer jsme se vydali zpět ke mně, což bylo těžší, než se zdálo. Hořce jsme selhali ve snaze najít správný spoj, takže jsme nasedali na náhodné busy a tramvaje, mrzli, sněžilo na nás… Trvalo víc než hodinu, než jsme se vítězně dostali zpět před krb, dojedli zbytek svých lazaní a rovnou upadli do kómatu.