17.12.2015, čtvrtek
Na zítra jsem si vzala volno a na příští týden taky, takže
tohle byl můj poslední den v práci před svátky. A vlastně už jsem ani
nebyla klasicky v Lexu, ale šla jsem pomáhat na poslední letošní summit.
Ten trval až do noci, ale já si už předem domluvila, že musím odejít zhruba
v šest, protože jsem se potřebovala připravit na
příjezd rodičů, kteří se dostaví zítra v zatím neurčenou hodinu.
Přispala jsem si, protože má přítomnost byla vyžadována až
kolem 10:30, probojovala jsem se zvýšenou summitovou ostrahou, třikrát se
ztratila než jsem v JL našla Press room (ještě, že jsem vyšla
s předstihem) a nakonec se úspěšně nahlásila do služby. Připadala jsem si
jako starý mazák, protože už jsem věděla, co je třeba dělat (sledovat účet Rady
na twitteru, dávat fotky na facebook, vybrané tweety házet na storify… a
samozřejmě napjatě čekat, kdy se objeví u vchodu náš premiér) a mohla jsem to
zkušeně předávat dál několika nováčkům. Jo, poučovat lidi, to by mi šlo.
Úkoly byly zadány, každý si šel po své práci (které takhle
po ránu ještě moc nebylo), a zhruba v poledne jsem byla požádána, zda bych
nešla dělat komparz. Předseda Rady Donald Tusk očividně právě přijíždí do
budovy, ale s takovým předstihem, že na místě ještě není dost novinářů, a
vypadalo by to blbě, kdyby na něj u vchodu nikdo nečekal. Haha, tak takhle se
politikům dodává sebevědomí! Šla jsem tedy dělat novinářku a stoupnout si do
hloučku u VIP vchodu. Na to, že je prosinec, je nebývale teplo a stála jsem tam
15 minut jen v blůze, aniž by mi byť jen naskočila husí kůže. Globální
oteplování?
Tusk pak konečně dorazil, pronesl proslov, já si ho pofotila (ale
cizím telefonem, takže z toho zase nic nemám) a mohla jsem se vrátit zpět
ke twitteru, kde se stále ještě nic extra nedělo, takže jsme s ostatními
summitovými dobrovolníky stihli ještě i oběd ve vyprázdněné kantýně (přístup
měli pouze lidé se speciálním summitovým badgem a zbytek zaměstnanců musel jít
obědvat do Lexu). Začalo se to rozjíždět až s příchodem hlav států kolem
třetí hodiny. Sobotka se zase rozjel na dlouhé minuty, takže mi málem upadla
ruka, než jsem to všechno sepsala, jen aby mi šéfová pak řekla, že to mám co
nejvíc zkrátit, protože tak dlouhej proslov stejně nikoho nezajímá. Aha. Tak
tedy promiň, Bohušu, udělala jsem z toho dva krátké odstavečky.
Zajímalo nás, kam vlastně tyhle naše souhrny putují, a
jestli jsou někde veřejně k dispozici, že bychom se tím třeba mohli někde
pochlubit, ale prý se jedná o přísně tajné materiály, které se posílají přímo
Tuskovi a jeho kabinetu. Hustě my! To si
člověk na chvilku i začne připadat důležitě.
Po frmolu s příjezdy hlav států jsme se zase usadili k twitteru
a já pak v šest všem popřála pěkné svátky a vyklidila pole. Na tiskovou
konferenci za mě šla Slovenka Eva, které tímto oficiálně děkuji, že mi umožnila
se takhle brzo uvolnit a zůstala tam do půlnoci.
Doma jsem zjistila, že Sian s Imanolem už odjeli na
letiště, což znamená, že Sian už nepotkám. Polkla jsem knedlík v krku,
nacpala se čokoládou, aby mi bylo trochu lépe, a šla balit a chystat postele pro rodiče.
Žádné komentáře:
Okomentovat