18.12.2015, pátek
Tentokrát se role hostující pisatelky ujala má drahá matka, která tvrdí, že všechny dobré vlastnosti (a hlavně to pisatelské střevo) mám po ní. Já tam ty společné rysy vidím a docela mě to děsí.
Tak mi dcera moje vlastní předala pomyslné pero, abych
popsala 3 hektické dny, strávené v Belgii s její ctěnou osobou. Tož,
chutě do toho. ;)
Po klasickém dohadování, kdy manžílek běsnil, že „už zase
jedem pozdě a už se mnou nikdy nikam nepojede, protože nikdy nejsme schopní
vyjet včas…“ a já ho posílala vychladnout do háje a přilehlých temných končin (tento roztomilý rozhovor je již 27 let nezbytnou součástí každé naší cesty), jsme 17.12. cca ve 22:15 vyrazili na tour směr Plzeň. Dorazili jsme tam okolo půlnoci a
vyzvedli praotce a 2 tašky, narvané po okraj převážně jídlem. Pramatka má totiž
dojem, že jakákoli destinace krom České kotliny vypadá jako Somálsko po
sedmiletém suchu a od toho se odvíjí množství potravin, jež nám nabaluje.
I s bagáží jsme se znovu nalodili a vyrazili po trase
Rozvadov – Německo – Belgie – Brusel. Dědoušek chtěl být řidičsky aktivní a tak
si vymohl pravidelné střídání za volantem po 2 hodinách. Na benzínce se tedy
s manželem vystřídali a děda vyrazil vpřed, v očích smrt. Ta byla o
to znatelnější, když za pár okamžiků padla mlha jako mléko a omezila
viditelnost na 10 metrů. A protože já i Verča dobře víme, po kom jsme podědily
našich 6 dioptrií, stala se cesta dobrodružnou. Manžel na sedadle spolujezdce
hypnotizoval obzor pokryt studeným potem a děda, s čelem přilepeným na
přední sklo, posléze konstatoval, že by to snad raději vzdal, než ta mlha
přejde.
Na další pumpě tedy došlo opět k výměně řidičů a ejhle, náhle se
rozjasnilo, že bylo vidět až do Bavor. Děda začal neklidně poposedávat, na
další pumpě opět proběhla výměna, znovu padla mlha a takto se to opakovalo
ještě asi 3x, než to děda definitivně vzdal.
Poté panovalo jasné počasí, cesta
v klidu ubíhala a já se oddala blahému spánku, ze kterého mě vytrhlo až
brždění na každých 10 metrech – to nás vítal Brusel se svými úžasnými
křižovatkami, kde si každý řidič kreativně a během okamžiku vymyslí vlastní
pravidla.
Poté, co jsme pochopili jak to tu funguje, jsme pomocí GPS
prokličkovali na dohled od ulice, kde se měl nacházet Verči dočasný azyl. Měla
jsem s ní domluveno, že až dorazíme do Bruselu, prozvoním ji a ona nás
bude navigovat, ale prozvonila jsem – a nic. Sms jsem poslala – zase nic.
Začala jsem pozvolna propadat nezvladatelné agresi – VONA SNAD JEŠTĚ CHRÁPE!!
Manžel zaparkoval ve vedlejší ulici a šli jsme se podívat,
jak je to vlastně v Bruselu s parkovacími místy (Verča nás nějak
zapomněla informovat). Dům jsme našli téměř ihned a před ním bylo dokonce místo
pro jedno auto. Trochu jsem se ostýchala zazvonit, ale děda si nedělal násilí a
než jsem se stihla nadechnout, abych se s ním domluvila, co dál, už visel
na zvonku. Vzápětí vykouklo cosi v chlupatém župánku, chlupatých
bačkůrkách a určitě i v chlupatém prádle a já v tom rozpoznala svoji
dlouho nespatřenou dcerušku.
To bylo shledání!! Na chvíli jsem dokonce
zapomněla, že jsem jí chtěla rozpoltit lebku za to, jak nás nechala bloudit. Na
usmířenou nám vygooglila, jak je to v Bruselu s parkováním, takže
jsme zjistili, že stojíme v zóně parkování zdarma pouze na 2 hodiny.
Vyplývala z toho nepříjemná povinnost pravidelné výměny času na
parkovacích hodinách, které si manžel dal za okno, ale byla to zároveň ta
nejlepší varianta, kterou toto město nabízí, protože blíže středu města se nedá
parkovat na ulici vůbec. Tak jsme byli rádi za to, co máme, podle přísloví:
Lepší vrabec v hrsti…
Proběhli a proóchali jsme se všemi třemi patry budovy,
včetně Verunky obytného suterénu. Docela si to tam příjemně zabydlela, pouze
jsem v tom viděla jeden háček, který by se výrazně projevil hlavně
v případě náhlé gastroenteritidy (jak my, odborníci, říkáme sra..e). To byla absence WC, jež se nacházelo až o 2 patra výš. To bych tedy nedávala.
Byly
nám přiděleny pokoje po Sian (já a manžel) a po Imanolovi (děda), ježto tito
dva spolubydlící si vhodně odskočili na výlet do Berlína a my, utahaní
cestovatelé, jsme tak měli důstojné místo, kam hlavu složit. Sianin pokoj byl i
s koupelnou, s manželskou postelí zvíci malého fotbalového hřiště a
alternativně pojatou výzdobou, ale ihned po odložení tašek jsme narazili na
problém – francouzská peřina! Že mě to hned nenapadlo!
Odmítla jsem se po 2 noci přetahovat o cíp tkaniny
s prostorově výrazným manželem, hlavně proto, že já na tom se siluetou
nejsem o nic lépe, ale Verunka nás zachránila – vyhrabala z nějaké staré
truhly jednu klasickou peřinu a půjčila nám na ni svůj povlak, čímž zabránila
promptnímu rozpadu manželství svých rodičů.
Děda byl s přiděleným pokojem také spokojen a tak jsme
se domluvili, že dáme chvíli poklid unaveným údům a po 3 hodinách vyrazíme na
průzkum centra Bruselu. Foťák jsem měla nažhavený a nebýt smrtelně unavená,
snad bych samým těšením ani neusnula.
(Kdo dočetl až sem, má u mě metál, páč mě samotnou ty slinty
nudí.)
Žádné komentáře:
Okomentovat